Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nalezená Láska 2. Kapitola

05.11.2009 (21:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2341×

Probudila jsem se ráno vyčerpaná, slyšela jsem malou, jak pláče, proto jsem vylítla z postele a šla pro ni. Koukala se na mě takovým tím lehce vyčítavým pohledem, který říkal: „Kde jsi tak dlouho?“ musela jsem se usmát. Byla tak kouzelná. Sešla jsem do kuchyně a udělala jí snídani, posadila jsem ji do stoličky a začala ji krmit. Dívala jsem se do dveří a čekala na maminku, až později mi došlo, že už nikdy nevstoupí. Slzy se mi tlačily do očí, prudce jsem zamrkala a zahnala je zpět, když zazvonil telefon.

„Ano?“ vzala jsem to.

„Bello.“ ozval se z telefonu známý hlas.

„Ahoj tati.“ zašeptala jsem.

„Jsem na letišti, za chvíli jsem u vás.“

„Dobře budu čekat.“ odpověděla jsem. Zavěsila jsem a dál se věnovala krmení Amy, kvůli ní musím být silná, potřebuje mě. Moje malá se na mě usmívala.

„Ba-ba.“ zažvatlala a tím mě zaskočila. Slzy se mi prodraly na povrch a tentokrát jsem je nedokázala skrýt.

„Ne, miláčku, babí už není.“ zašeptala jsem zlomeně. Vzala jsem si ji do náruče, tiskla jsem ji k sobě a tiše plakala. Nedokázala jsem v sobě ten smutek a bolest dál potlačovat. Byla jsem sama. Ne, nebyla jsem sama, měla jsem svou dcerku a tátu, ale přece jen máma mi bude neskutečně chybět. Chvíli jsme tam tak stály, když se ozvalo zaklepaní a já i s Amy jsem šla otevřít.

„Holčičko moje.“ promluvil táta, jakmile jsem mu otevřela a opatrně nás objal.

„Tatínku.“ plakala jsem mu na rameni.

„To bude dobré, neboj se, spolu to vše zvládneme.“ Utěšoval mě a vzal si malou do náruče.

„Jak pak se má moje vnučka?“ usmál se na ni a Amy se také na něj usmála. Já si šla sednou na pohovku, ze které jsem se na ty dva dívala a byla jsem ráda, že je tu táta s námi. Posadil se vedle mě a Amy si usadil na klín.

„Bello, vše zařídím. Mluvil jsem s detektivem Jonesem a čekají mě na stanici, musím jít totiž podepsat protokol. Pak se vrátím.“ Řekl táta a podal mi malou zpátky, kývla jsem mu na souhlas. Když odešel, dala jsem malou do ohrádky, aby si hrála a sama jsem seděla u ní, ale myšlenkami jsem byla u maminky. Vzpomínala jsem na ní, jak mě poprvé odvedla do školy, jak jsem se učila balet, na který mě přihlásila, i když jsem dřevo na všechny sporty. Vzpomínala jsem i na to, jak mi hrála na piano její nejoblíbenější Svit Luny od Debbussyho. Jak se ztratila při cestě z práce. Všechny ty vzpomínky mi vířily hlavou a já je nedokázala zastavit.

„Ma-ma.“ dožadovala si mou pozornost Amy a natahovala se ručičkami směrem ke mně.

„Copak zlatíčko?“ ptala jsem se jí a vzala si ji do náruče. Šla jsem s ní do kuchyně, kde jsem se podívala na hodiny. Ani jsem si neuvědomila, že je čas na svačinku, až teď. Posadila jsem Amy do stoličky a krmila ji. Opět se ozval zvonek a musela jsem se pousmát. Ten táta si to umí načasovat, problesklo mi hlavou. Amy jsem nechala ve stoličce a běžela jsem otevřít, jen jsem otevřela dveře a mazala zpátky do kuchyně.

„Bello?“ ptal se táta překvapeně, když vcházel do kuchyně.

„Krmím malou.“ odpověděla jsem mu.

„Aha, ale i tak, co kdybych byl někdo cizí?“ káral mě, podívala jsem se na něj, když jsem odpovídala.

„No to nevím.“ Odpověděla jsem upřímně a dál se věnovala malé. Posadil se na židli a mě píchlo u srdce, na tu si vždy sedávala máma. Zakroutila jsem hlavou, abych vyhnala nežádoucí myšlenky z hlavy.

„Pohřeb bude za týden.“ Začal pomalu, podívala jsem se na něj.

„Dobře,“ špitla jsem, bála jsem se, že mě zradí hlas.

„Chci se tě zeptat, co budeš dál dělat?“ Na tuto otázku jsem čekala.

„Po pravdě nevím, nejspíš si najdu práci.“ začala jsem, neměla jsem to ještě vymyšlené, nevěděla jsem, co vlastně budu dělat.

„Nechtěla by ses přestěhovat ke mně? Tam by jsi mohla dodělat školu a s malou ti pomůžu.“ navrhl táta.

To by bylo dobré řešení, já bych mohla dodělat školu a pak mít větší šance na to, abych mohla malou lépe zaopatřit. Je pravda, že Forks moc nemusím, ale nebyla bych na malou sama.

„Myslím, že je to dobrý nápad.“ řekla jsem po pravdě, táta se na mě smutně usmál, jeho oči byly zároveň smutné i šťastné.

Během týdne jsme vše zařídili, dům dali na prodej, zabalila jsem nám oběma věci a objednali stěhováka. Táta zavolal svému příteli, aby byl u něj doma, až dorazí stěhovací auto. Zítra je pohřeb, celý den jsem se snažila nějak zaměstnat, abych na to nemusela myslet, ale neúspěšně. Vše jsme měli hotové, Amy si hrála s těmi pár hračkami, co jsme jí tu nechali. Dívala jsem se na ní a zároveň se loučila s tímto domem, s domem, který jsme si s maminkou sehnaly a myslely, že tu vyroste.

Ráno jsem se probudila brzo, malá ještě spala, byla se mnou v posteli, protože její postýlka je už ve Forks. Pomalu, tak abych malou neprobudila, jsem vstala a šla do kuchyně, kde už seděl táta a jeho oči byly zarudlé. To mě nepřekvapilo, tušila jsem, že pořád k mámě něco cítí.

„Tati.“ pozdravila jsem ho, jen kývl na pozdrav. Uvařila jsem si čaj a sedla si k němu, mlčeli jsme. Spolu a přece každý sám, hodiny ukazovaly sedmou ranní. Malá by se měla každou chvíli probudit. A za chvíli jsem uslyšela jak Amy pláče, vyběhla jsem schody a vzala ji do náruče.

„Amy, dobré ráno.“ snažila jsem se na ní usmát, ale moc se to nepovedlo, protože se zamračila. Přebalila jsem jí, převlékla a šla do kuchyně dát jí mlíko. Táta se už usmíval ač né od srdce, v jeho pohledu byla spousta bolesti. Nakrmila jsem malou a pomalu jsem se převlékla do černých smutečních šatů. Malou jsem oblékla do bílé a táta na sobě měl oblek. Nastoupili jsme do auta a jeli na hřbitov, srdce mi při tom bušilo jako o závod.

Vystoupili jsme z auta a šli k hrobu, u něj už stálo dost lidí.

„Bello, je mi to tak líto.“ objala mě Katy, mámina kamarádka a máma Henryho.

„Já vím.“ špitla jsem a Katy se podívala na Amy, ani ona neví, že je jeho.

„Bello, Henry tě pozdravuje a moc se omlouvá, že nemůže přijet.“ omlouvala Henryho nepřítomnost, já jsem byla naopak ráda, že tu není, nevím, jak bych ho tu zvládla, už tak je toho na mě moc.

„Dobře.“ odpověděla jsem, táta mě vzal za ruku a společně jsme si šli sednout. Dívala jsem se na rakev a snažila se potlačit slzy, co se drásaly na povrch.

Smuteční řeč jsem neposlouchala, nemohla jsem odtrhnout oči od rakve, tam teď již má maminka spokojeně odpočívá. Rakev se pomalu spouštěla do vykopané jámy. Se slzami v očích jsem pozorovala, jak dopadá na dno. Vstala jsem a hodila na rakev pár bílých lilií.

„Sbohem.“ zašeptala jsem potichu. Bolest se nezmenšila, ale ustoupila do pozadí, nikdy na ní nezapomenu.

Po obřadu jsme s tátou jeli rovnou na letiště, nechtěla jsem dál zůstávat ve Phoenixu. A ani táta nedokázal skrýt tu bolest, co cítil. Mlčky jsme nastoupili do letadla, malá spinkala. Prospala celou cestu až do Port Angeles, kde se probudila. Nakrmila jsem jí a táta mezitím šel pro auto.

Nastoupili jsme a vyjeli vstříc nové budoucnosti, snad bude šťastná…

<< Shrnutí >>

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nalezená Láska 2. Kapitola: