Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Najdu tě! A pak spolu budeme navždy... - 8

08.11.2011 (10:00) • Zombichlerka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1562×

„Já… to nedokážu,“ zašeptal po chvíli ticha.

„Wille,“ zašeptala jsem. Byla jsem ochotná prosit, žebrat, jen abych znovu cítila jeho rty.

„Nemůžu, Bells. Nemůžu…“ Jeho hlas nezněl moc přesvědčeně. Poznala jsem, že to chce udělat.

Jeden malý krůček blíže k němu. Necouvl, zůstal stát jako přikovaný. Celou dobu jsem se dívala do jeho očí. Bolest a strach vystřídalo odhodlání.

Vzal mi obličej znovu do dlaní a pak se naše rty spojily.

Že je něco špatně jsem pochopila ihned. A taky, proč je tu ten druhý upír.

Willovy oči se rozšířily a ztmavly.

Pustil mě, ale ne z vlastní vůle. Druhý upír ho ode mě odtrhl, ale Will byl mnohem silnější.

Já jsem dokázala jen ztuhle přihlížet.

Ale když Will vzal druhého upíra pod krkem a švihl s ním o zem, vykřikla jsem. Zvedla se ve mně vlna strachu. Tohle nebyl Will…

Ten upír, co měl Willův obličej se ke mně znovu vydal.

Ale to už byl druhý upír na nohou a ve vteřině si stoupnul přede mě.

„Ještě krok a utrhnu ti hlavu.“

Will to zřejmě bral jako výzvu. Znovu se dali do boje. Ozývalo se supění a sténání, ale nerozeznala jsem, kdo z upírů je na tom zle. Pak jsem uviděla na zemi odtrhnutou ruku.

To už na mě bylo moc.

Nohy mě neunesly.

Odplouvala jsem do sladkého nevědomí, kde mě nic netížilo. Žádní upíři, žádné zabijácké tesáky.

Jen zavřít oči a nechat vítr, aby mi pročesával vlasy. To bych chtěla udělat. Zvednout ruce nad hlavu a unášená větrem se cítit jako pták…

Jaké by to asi bylo - létat? Cítit odpor vzduchu, když bych se střemhlav řítila dolů. Vidět všechno z výšky, s odstupem…

Vyděšeně jsem otevřela oči, když Marilyn hlasitě zařehtala. Proti nám se řítil rychlý, černý hřebec. Marilyn se dala automaticky na ústup, ale já ji zastavila, když jsem ho poznala.

„Že se nestydíš, takhle mi ji strašit!“ vyjela jsem na něj, když kousek od nás zastavil. Vesele se křenil a uhlazoval si rozcuchané vlasy.

„Nemůžeš si brát stejného koně? Toho by poznala, ale když si vezmeš pokaždý jinýho, lekne se!“

„Ale to by nebyla taková zábava.“ Oči mu zajiskřily a já měla chuť na něj vypláznout jazyk. Pobídla jsem Marilyn, která se okamžitě otočila a dala se do ostrého klusu.

Mělo mi dojít, že bude chtít soutěžit. Během vteřiny mě s jeho koněm předběhl a Marilyn nebyla na rychlý běh stavěná. Byl to… Vycházkový kůň, jak tomu s radostí říkala Amanda.

„Dožeň mě, jestli na to máš!“ zavolal za mnou a ještě více zrychlil. Jenže já místo toho, abych ho následovala, znovu jsem vybídla Marilyn, na opačnou stranu.

Tentokrát jsem ji ale musela popohnat k rychlejšímu klusu, protože bude otázka pár minut, než vyklouzne z opojení přinášené větrem, a všimne si, že jsem ho nenásledovala.

Měla jsem chuť znovu se zamyslet nad tím, jak jiné by bylo vznášet se jako pták, ale něco mě prudce srazilo na zem.

Vyděšeně jsem vykřikla, Marilyn zařehtala, ale neviděla jsem, jestli utekla nebo snad dokonce spadla.

Snažila jsem se zvednout, ale něco mi bránilo. Uši jsem měla ucpané a ruce i nohy mi držely nějaké provazy.

Než jsem se mohla ještě více zděsit, ozval se známý, veselý smích.

„Vás holky je tak lehký vyděsit.“ Natáhla jsem se a jednu mu ubalila do ramene. Afektovaně zanaříkal a svalil se vedle mě do trávy.

Dýchání se mi ustálilo, ale zápěstí mě stále svědilo, jak mě tam držel. Cítila jsem na tváři lehký dotek, když mi shrnul vlasy z tváře.

Otočila jsem se na bok, abych mu viděla do tváře. Rozesmál se, když viděl můj nabubřelý výraz.

„Tohle už nikdy nedělej!“ Zašermovala jsem mu prstem před obličejem a on ho chytil. Stiskl mi ho tak silně, až jsem chtěla vykřiknout, ale akorát by si ze mě zase utahoval.

Vytrhla jsem se mu a rychle spěchala k Marilyn, která stála kousek od nás a zdálo se, že s jeho hřebcem se už skamarádila.

Naskočila jsem na ni a tentokrát jsem byla rozhodnutá nedat mu vítězství tak snadno. Ponoukla jsem ji k rychlému běhu a zdálo se, že změnu uvítala.

Vítr mi hučel v uších, jako nikdy. Rozesmála jsem se na celé kolo, aniž bych k tomu sama dala povel. Tohle bylo ono, jako létání. Stačilo by zvednou ruce… Ale to by hrozilo, že skončím někde v příkopě.

Přes dunící vítr jsem slyšela, jak za mnou dusají kopyta jeho hřebce. Viděla jsem i cítila, jak se snaží Marilyn ještě více zrychlit, ale tohle vážně nebylo pro ni.

Zastavila jsem ji a pak ji nechala pomalu doklusat k řece. Hltala to jako živou vodu, zatímco jsem z ní seskočila.

Už byl u nás. Arogantně se usmíval a byl ležérně opřený o svého koně.

„Samozřejmě jsem zase vyhrál,“ prohlásil, jakoby to byla samozřejmost. Tentokrát jsem neodolala a vyplázla na něj jazyk. On se vzápětí rozřehtal na celé kolo.

Marilyn byla za chvíli schopná znovu jít, tak jsem na ni naskočila. On byl stále opřený o svého černého hřebce, takže mi to došlo, jako vždycky. Už musel jít.

„Tak se měj, Wille.“

Otevřela jsem oči.

Ležela jsem na pohovce, aniž bych věděla, jak jsem se tam dostala. Vytáhla jsem se do sedu a promnula si paži, kterou jsem měla nepříjemně znecitlivělou.

Jak dlouho jsem asi ležela?

Ale jak jsem se sem dostala?

Vůbec na nic jsem si nepamatovala. Vešla jsem do domu, světlo nějak blblo… A pak už nic. Omdlela jsem? To je nepravděpodobné. Tak co se stalo?

„Roberte?“ zavolala jsem.

Nic.

Venku bylo světlo, mohlo být tak šest ráno. Že by ještě spal?

A pak jsem si vzpomněla.

Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Najdu tě! A pak spolu budeme navždy... - 8: