Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda napsaná osudem - 6.část ( Prohra )

26.05.2009 (08:30) • Adrianga • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2139×

6. část – Prohra

Hudba : http://www.youtube.com/watch?v=1aWDhfX7RQs

Edward Cullen

,, Edwarde!! Jsem tak ráda, že tě vidím!!“ vykřikla Tanya, když otevřela dveře.

,, Taky tě rád vidím Tanyo!“ nuceně jsem se usmál.

,, Tolik se nám stýskalo! Co tě sem přivádí?“ objímala mě.

A tak jsem jí to vysvětlil. Celou dobu mě poslouchala, a pak se přidali i Kate, Eleazar, Carmen a Irina. Neřekl jsem jim o tom s Bellou, jen jsem ji vysvětlil, že bych chtěl žít zase s nimi. Přijali mně s otevřenou náručí. Zabydlel jsem se v jednom z volných pokojů a poté se šel projít s tím, že si potřebuju sám zalovit.

Procházel jsem zrovna kolem nějakého paloučku, když to na mě dolehlo. Skutečně ji už nikdy neuvidím. A bude to tak lepší…Pro ni, i pro mě.

Přesto jsem toužil ji vidět, ale nepodlehl jsem. A Tanya sršela radostí…

Už před několika lety se o mě pokoušela, ale ja jí odmítl. Co když přišla ta chvíle, kdy ji mám dát šanci? Věděl jsem, že k ní necítím totéž. Ani jsem se nechtěl ničím takovým zabývat, ale co když je to jediný způsob, jak zapomenout na Bellu?

Pomalu jsem se vydal k paloučku. Byl opravdu nádherný, měl své kouzlo. Ale přesto se mi louka ve Forks líbila víc. Byla to moje louka. Byla to louka, kterou bych ukázal Belle, kdybych zůstal. Zachvěl jsem se.

Bella. Tolik mi chyběla.

,, Je to tak lepší“ přesvědčoval jsem se šeptem.

Pohrdavě jsem se uchechtl. Přesvědčuju sám sebe! Cesta zapomnění? Nikdy nezapomenu…

Začal jsem pochybovat o správnosti této cesty. Musím využít Tanyu. A to se mi příčilo, stejně jako to, že nikdy nespatřím mé slunce temnoty. I když tohle bolelo daleko, daleko víc. Sžíral jsem se výčitkami. Jsem u Tanyi sotva hodinu a už se přesvědčuju, abych neodjížděl. Budu navždy žít v zatracení. Zaslouženě..

Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil místo, které se mírně podobalo tomu, kde jsem sedával na své louce ve Forks. Vykročil jsem k němu a posadil se.

Zavřel jsem oči a přemýšlel.

Jenže pak mě přerušila ona…

,, Edwarde, co tě trápí?“ zeptala se

Usmála se na mě a pohodila svými blonďatými vlasy.

Vzpomněl jsem si tehdy na Bellu, když vcházela do jídelny a vlasy jí poletovaly kolem tváře…Byla tak nádherná…

,, Nerad bych o tom teď mluvil Tanyo, omlouvám se.“ Odpověděl jsem.

,, Chápu. Víš, že ti kdykoliv pomůžeme…“ stále se usmívala.

,, Ano vím, děkuji“

Přikývla.

,, Opravdu se mi po tobě stýskalo.“ Vyhrkla

Nepřekvapilo mě to. Její myšlenky to na mě křičely po celou dobu.

Domyslela si, že jí na to nejspíš neodpovím a tak vykročila ke mně a posadila se na místo vedle mě. Bylo to místo, které jsem si vysnil pro Bellu, ale které jí nikdy nemůže patřit. Měl jsem sto chutí jí odehnat, ale překonal jsem se.

Pokusil jsem se úsměv.

,, Řekneš mi to někdy?“ zvědavě se mi podívala do očí.

Uhnul jsem.

,, Až si to urovnám v hlavě,…myslím, že ano.“

Vítězoslavně se usmála.

Nemohl jsem se na ni dívat. I její myšlenky jsem odháněl z hlavy…

Mlčky jsme tam seděli a já si to uvědomil.

Myslel jsem si, že jsem zvítězil, když jsem utekl. Že to tak bude lepší pro nás, pro oba. Ale mýlil jsem se. Utéct od Belly k Tanye, byla zbabělost. Chyba, která nejde vrátit zpět. Obrovská prohra. Prohrál jsem závod, v něhož jsem byl jasným vítězem. Je konec…

Bella Swan

Plakala jsem Alici do ramene. Nevadilo jí to, a já jsem byla ráda, že mi naslouchá. Věděla jsem, že je stejně nešťastná jako já, ale nechtěla to nechat znát. Když už se setmělo a já si uvědomila, že tu zbytečně brečím už dobré čtyři hodiny, vstala jsem, abych šla domů. Jasper mi ale v tomhle stavu nedovolil řídit a tak jsme si všichni vlezli do mého Chevyho a on nás odvezl domů. Neřekla jsem ani slovo…Nemohla jsem. Nevzmohla jsem se ani na prosté děkuju. Prostě jsem jen strnule zírala z okna a čekala až dorazíme domů. Alice na mě smutně koukala a Jasper se soustředil na jízdu, i když bylo znát, že to s ním taky zamávalo. Všechno je to moje chyba. Nebýt mě, nebylo by jeho odjezdu. Nebýt mě, nikdy by Alice a Jasper nebyli smutní. A pak jsem si vzpomněla na to přísloví : V nouzi poznáš přítele . Poznala jsem ho. Bůhví proč jsem si myslela, že jím vždycky bude Angela. A možná i byla, ale až dnes jsem si uvědomila, že to, co se stalo dnes, dá nás dvě s Alicí, navždy dohromady. Naše přátelství se stalo silnějším.

Když Jasper zastavil před mým domem, vyskočila jsem z auta a oni taky.

,, Jak se dostanete domů?“ hlesla jsem bezvládně.

,, Nedělej si o nás starosti.“ Pousmál se smutně Jasper.

,, Poběžíme…“ vysvětlila Alice.

I když mi to moc nedávalo smysl, - bydleli docela daleko -, nechala jsem to být a přikývla jsem. Asi to mělo co dělat s jejich upíří identitou.

,, Všechno je to moje –“

,, Není to tvoje chyba! Nevyčítej si to, bylo to jeho svobodné rozhodnutí a ty za to nemůžeš.“ Zavrtěla hlavou a Jasper souhlasně přikývl.

,, Kdybych tady nebyla, nikdy by jste tu nemuseli bez něj být…“ cítila jsem jak mě v očích pálí další slzy.

,, Kdybys tady nebyla, Edward by byl pořád nešťastný.“ Nesouhlasila.

Nedokázala jsem se v tomhle stavu hádat, prostě jsem zavrtěla hlavou, zašeptala slabé děkuju a vykročila k domu.

Jen co jsem vešla dovnitř, přiřítil se Charlie.

,, Kde jsi byla tak dlouho, Bello? Ve škole končíte někdy kolem čtvrté. Proč jsi přišla až –“ vychrlil, pak si všiml, mého od pláče oteklého obličeje.

,, Bello?“ zašeptal.

,, Nechci o tom mluvit, tati.“

,, Dobře. Řekneš mi to sama.“ Řekl smutně a pak starostlivě zakroutil hlavou. Něco si pro sebe zamumlal a odešel do kuchyně. Já jsem ze sebe shodila boty a bundu a pomalu vykročila směrem k pokoji. Práskla jsem dveřmi a svezla se po nich. Objala jsem si nohy a zase to začalo nanovo. Když jsem byla sama, bylo to mnohem intenzivnější. Uvědomovala jsem si mnohem víc, co se stalo.

Celou noc jsem nezahmouřila oko. Prostě jsem tam seděla a brečela. Občas jsem si pro sebe zamumlala pár slov, ale jinak se nic nezměnilo.

,, Možná…mě miluje…Ale odešel navždy…Kvůli mně..“ trhaně jsem šeptala.

A pak se mi zase vybavila ta scéna.

Radostí jsem se smála, byla jsem jako šílená. Tolik jsem věřila tomu, že se vrátí…Ta naděje, která se mi vnořila do mysli. Tak strašně jsem věřila, že mě pouhá věta, srazila na dno.

Právě se rozhodl…On…se nevrátí. Už nikdy.

Už nikdy…Jak mála stačí k tomu aby se vám zbořil celý svět? Pouhé dvě slova..Jsem tak naivní!

Alice to řekla tam smutně a opatrně, že by každému došlo, že nevtipkuje. Ale co já? Já jsem tolik věřila, že si ze mě utahuje! Chtěla jsem aby to byl špatný vtip. Cokoliv…A pak, když jsem se přestala smát, jsem se zeptala. Potom, až potom, se mi zhroutil celý můj život. A pak, ten kousíček naděje, který jsem střežila, prostě zmizel. Nedokázal se ubránit…

A teď? Není ani ten kousíček naděje, že by se vrátil. Teď by mi ani překrásná louka nepomohla…Nikdo. Je konec..

***

Ten den mi stále vrtalo hlavou jiné přísloví. Které jiné než : Naděje umírá poslední ?

Pokud umírá poslední…Pak tedy včera zemřela. Jenže to mi nikdo neřekl, že naděje se taky umí vrátit. Právě jsem šla pěšky do školy, - Rozhodla jsem se, že se raději projdu, ať se trochu proberu. Byla jsem nadmíru unavená, ale snažila jsem se to na sobě nedát znát. Charlie mi napsal uvolněnku z tělocviku, takže se trošku prospím, pokud to půjde – když kolem mě procházela Angela. Stále jsem měla na krajíčku, a když kolem mě uraženě prošla, rozbrečela jsem se úplně. Asi neodolala a otočila se. Zastavila se. Nevěřícně na mě koukala, jak stojím a pomalu, ale jistě se hroutím k zemi. Přiběhla ke mně a objala mně.

,, Bello…Bello! Jsi v pořádku?“ byla nervózní.

,, Ang, tolik mě to mrzí!“

,, Ne, nic tě nemusí mrzet. Je to moje chyba. Nechápala jsem, kolik máš problémů, a že je toho na tebe moc, místo abych ti pomohla jsem zbaběle utekla, omlouvám se ti. Odpustíš mi?“ vyhrkla.

Bezmocně jsem přikývla.

,, Děkuju. Ale, Bello…Jsi si jistá, že jdeš do školy?“ nepouštěla mě.

,, Já půjdu.. Musím něco vyřídit Alici a Jasperovi,“ Zašeptala jsem. ,, A hlavně ti to vysvětlit…“ doplnila jsem.

,, Bello, já jim to vyřídím a ty mi to vysvětlíš později. Měla bys jít domů…“ vrtěla hlavou.

Jenže pak…Už jsem jí nebyla schopná odpovědět…

Nevšimla si toho.

,, Co kdybych se odpoledne stavila u vás, dala ti úkoly, a ty bys mi to všechno vysvětlila, vyříkaly bychom si to a….- Bello?“ nechápala.

Zacloumala semnou, ale já stále přihlouple zírala do prázdna.

Dívala jsem se do zatáčky, kde právě zmizelo….Stříbrné auto.…Ne ledajaké auto. Stále jsem nebyla schopná slova, věděla jsem čí to auto je. Stejně jako jsem pocítila, že ten kousíček naděje se vrátil stejně rychle jako zmizel. Stačil jeden záblesk stříbrného, lesklého auta…

V zatáčce totiž zmizelo…

Edwardovo VOLVO.

Autor: Adrianga (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda napsaná osudem - 6.část ( Prohra ):