Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda napsaná osudem - 5.část ( Už nikdy )


Náhoda napsaná osudem - 5.část ( Už nikdy )Delší kapitola. Smutná....A především rozhodující... Doporučuju si pustit tu písničku. Dá se to s ní víc pochopit.

 

5. část – Už nikdy

 

Hudba : X- ray dog – The Vision

( http://www.youtube.com/watch?v=-Rpx0VgpTLY )

Bella Swan


 

Na tváři jsem ucítila něco vlhkého. Slzy! Proč pláču??

Otevřela jsem oči.

,, Ne!“ hlesla jsem.

Byl to jen sen! Bylo to tak skutečné…On byl skutečný. Ale není tady.

Plakala jsem dál.

Už ho nikdy neuvidím. Co bych dala za to, abych ho mohla aspoň jednou obejmout jako v tom snu? Cokoliv.

Chtěla jsem znovu zavřít oči a pokračovat v tom překrásném snu. Jenže nikdy by to nepokračovalo. I kdyby se to povedlo, věděla jsem, že bych se pak zase jenom trápila a vše si vyčítala…

Vstala jsem.

V tom snu…byla louka. Zřetelně si pamatuju tu cestu tam…Co když…

,,Nebuď naivní!“ Okřikla jsem se v duchu.

I když jsem se bránila, stejně jsem se poddala té touze a zvědavosti a nasedla jsem do náklaďáčku. Ta cesta byla stejná. Od školy k lesu a cestou u lesa jet tak dlouho, dokud nenarazím k tomu padnutému stromu.

K mému překvapení tam skutečně byl.

Strom, uprostřed cesty. Srdce mi poskočilo radostí. Vyskočila jsem z náklaďáčku.

Zastavila jsem se. Do očí se mi nahrnuly slzy.

,, Co když to je všechno jenom náhoda? Co když ta louka neexistuje?“ mumlala jsem.

Jsem blázen. Jsem blázen!

Otočila jsem se k autu. Nerozhodně jsem přešlapovala. Znovu jsem se obrátila čelem k lesu.

A pak jsem se rozběhla.

Běžela jsem lesem. Několikrát klopýtla, zakopla o kořeny stromů, ale mě to bylo jedno. Věděla jsem, že jí najdu. Musí tam být. Do tváře mě šlehaly větve, ale já stále odhodlaně běžela. A pak mě začala opouštět naděje. Co když jsem si to celé vymyslela? Pomalu jsem přešla do kroku a pomalu klopýtala dál. Ztratila jsem se?

Prudce jsem oddechovala.

Pak jsem ztuhla. Přímo přede mnou se rozprostírala…. louka.

Šokovaně jsem těkala očima kolem. Pak mi došlo, co vidím. Zalapala jsem po dechu.

Pak jsem si všimla místa, které jsem znala z celé louky nejlépe. Rozzářila jsem se.

Posadila jsem se tam, kde jsem ve snu objímala Edwarda. Kousek po kousku jsem pozorovala to místo kolem sebe. Dokonalé. Naprosto dokonalé.

Složila jsem hlavu do dlaní.

,, Kéž bys tu byl semnou…“ zašeptala jsem.

Když jsem to řekla, vzpomněla jsem si na ty romantické filmy, ve kterých se po této větě vždy ozvala odpověď typu : Jsem tu s tebou. Navždy..

A odněkud by se vynořil ten, jehož hrdinka tak milovala.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nebyla tu žádná šance, že by zpoza nějakého stromu vykročil Edward a pronesl tyto slova. Směšné.

Usmála jsem se.

Položila jsem se do trávy a zahleděla se k nebi.

Našla jsem jí.

Ta louka mi dala naději. Naději, v kterou bych si předtím ani netroufala doufat.

Protože, když jsem našla louku z mého snu -

Najdu i Edwarda Cullena.

 

***

 

Moje odhodlání mi vydrželo jen do té doby, co jsem se vrátila domů. Vkročila jsem do svého pokoje a zavřela dveře. Pak se to stalo. Zavalila mě ohromná vlna zklamání. Nechápala jsem to. Připadalo mi, jako kdyby mě ta louka očarovala nějakou schopností a dala mi naději. Víru. A jakmile jsem opustila louku začala jsem pochybovat. Nedokázala jsem si to přiznat, ale věděla jsem, že někde ve skrytu duše, to semínko naděje zůstalo.

Celý dnešek jsem strávila na louce. Proč taky ne, byla Neděle! Jenže Charlie si ze mě dělal už pěknou dobu hlavu.

,, Bells, co se s tebou děje?“ zeptal se mě toho večera u stolu.

Očima jsem propalovala vidličku, s kterou jsem natáčela špagety.

,, Dobře, tak mi to říkat nemusíš,“ smutně se usmál ,, Víš, že ti chci pomoct“

,, Vím. Jen už jsem unavená....,“ vzhlédla jsem ,, Půjdu si lehnout“

A s těmi slovy jsem odkráčela do pokoje. Lhala jsem. Unavená jsem nebyla, právě naopak. Pouze jsem se chtěla vyhnout tomu výslechu. Nechtěla jsem, aby to věděl. Prozatím.

Bylo to pro mě příliš bolestivé mluvit o Edwardovi…

 

***

Pondělí. Začal nový týden. Nová naděje. Nový začátek. Byla jsem nervózní.

První věc, kterou jsem spatřila ve škole bylo prázdné místo v lavici v učebně biologie. Projela mnou vlna hořkého zklamání. Zesmutněla jsem. Hodiny bez něj, byly pro mě utrpením. Potřebovala jsem ho…

Ale na obědě, se na mě usmálo štěstí. Nebyl to Edward, kdo tam seděl. Byla tam Alice s Jasperem. Když si mě všimla, zářivě se usmála. Jasper se taky usmíval, ale smutně. Pořád si vyčítal tu nehodu? Bylo mi ho líto. Nechtěl mi ublížit. Zamávala mi ať se k nim přidám. Váhavě jsem přešlápla. Podívala jsem se na Angelu. Čekala u našeho stolu. Vydala jsem se k ní.

,, Ahoj Ang.“ Pozdravila jsem.

Zkoumavě si mě prohlédla. Pak se zamračila.

,, Neposadíš se?“

,, Já, no, vlastně jsem se tě chtěla zeptat jestli by ti nevadilo, kdybych dnes seděla s nimi“ Pohledem jsem ji naznačila koho, jsem myslela.

Podívala se tím směrem a pak uhnula pohledem.

,, Jasně, vykašli se na mě, Bello!“ řekla dotčeně.

,, Ale –“ namítla jsem.

,, Jen si jdi! Semnou si nemusíš dělat starosti.“ Řekla a zvedla se od stolu.

Smutně jsem se dívala, kam míří. Posadila se vedle Jess, Mika a Erica a vrhla na mě zlostný pohled. Bylo mi to líto, ale na druhou stranu jsem to vlastně chápala. Poslední dobou jsem jí ani nevěnovala pozornost, vždy jsem jí nějak odkopla. Teď už s tím asi nic nenadělám.

Pomalu jsem se odebrala ke stolu Cullenových.

,, Ahoj. Nechtěla jsem, aby jste se pohádaly, omlouvám se.“ Řekla omluvně, když jsem se vedle ní posadila.

,, Nemůžeš za to. Vyřešíme to spolu později.“

Přikývla.

Pak mi něco docvaklo.

,, Ale počkej, ty – vy sedíte na druhém konci jídelny, jak to víš?“

,, Slyšela jsem to.“ Usmála se.

,, Je mnoho věcí, které o nás nevíš, Bello.“ Zašeptal Jasper.

Úplně jsem nadskočila, když promluvil. Bylo to vůbec poprvé,co na mě mluvil.

,, Řekněte mi něco o sobě.“ Prosila jsem.

,, Dobře, ale ne tady. Sejdeme se po škole na parkovišti.“

Přikývla jsem. Ale pořád jsem měla na srdci jednu otázku. Mnohem důležitější otázku.

,, Víte něco o….Edwardovi?“ vysoukala jsem ze sebe.

,, Zatím ne“ zavrtěla hlavou.

Když jsem dojedla, Alice s Jasperem vyskočili od stolu, rozloučili se a ladně se vydali na další hodinu.

 

***

 

,, Kdo tedy doopravdy jste?“ zeptala jsem se.

Seděli jsme před školou. Všichni už odjeli. Na parkovišti bylo prázdno, kromě našich aut.

Zaváhala.

,, Bello, mám takový dojem, že už jsi na to přišla.“

Dobře, tak tedy. Matně jsem si pamatovala tu scénu, kdy na mě vyskočil Jasper. Bylo to, jako kdyby ucítil něco, co neuvěřitelně dobře vonělo. Ale v té místnosti nebyl nikdo jiný,než já…

Bylo tu pár teorií, které jsem měla, ale přece není možné, aby byli něco, co se vyskytovalo jen ve filmech! Nebo snad ano?

Jenže…Pokud jsem mu tam voněla já, je možné aby byli….Pak mě to napadlo, kdo jiný by mohl mít tak bledou kůži? V tom snu byly Edwardovy ruce tak silné, studené a tvrdé. Při té nehodě se pohyboval tak neuvěřitelně rychle…Je možné aby…Co, když jsem mu nevoněla přímo já, ale moje krev?

,, Řekni to, Bello“ pobídla mě.

,, Je možné..Já vím, asi to je směšné, ale napadlo mě…“ mumlala jsem.

,, Tak už to řekni“ usmívala se nedočkavě.

,, Napadlo mě… Upíři.“ Zašeptala jsem.

Alice se hlasitě rozesmála. Jasper se zamračil. Polila mě červeň.

,, No dobře, tak ne..“ zírala jsem na chodník.

,, Řekla si to správně…,“ řekl Jasper ,, Ani jsem nečekal, že to tak rychle uhodneš“

Ztuhla jsem. Pak jsem couvla krok od nich.

,, Nemusíš se nás bát, my jsme ti hodní.“ Řekla omluvně Alice

Pak mi Alice vysvětlovala, jak to s nimi je. Sem tam jí doplnil i Jasper. Nedokázala jsem tu novinu vstřebat. Myslela jsem, že takové věci prostě neexistují. Vysvětlila mi, že existují upíři, kteří žijí jen na krvi zvířat, jako oni. Ale ti ostatní, většina, se živí lidskou krví.

Postupně jsme se dostali i k tomu, že někteří z nich, mají dary.

Jako např. ona sama prý viděla do budoucnosti. Jasper, má zvláštní dar. Dokáže ovlivňovat emoce a náladu…

,, A Edward?“ napadlo mě pak.

,, Čte myšlenky…“ odpověděla.

Zaskočilo mě to. Začervenala jsem se.

,, Kromě tvých“ dodal Jasper a Alice přikývla.

,, Cože? Proč?“

,, Nikdo z nás to netuší…“

Trochu jsem zalitovala….Možná, kdyby slyšel mé myšlenky, věděl by, že se ho nebojím…Neodešel by. Ale, co když odešel, protože mě doopravdy nemůže vystát?

,, Všichni jsme si mysleli, že se nás bojíš. Hlavně Edwarda. Odešel, protože tě nechtěl vystavovat nebezpečí. Nemohl ti číst myšlenky, nevěděl, že je to jinak. A pak jsi mu řekla, že ho nenávidíš a jeho to dokonale přesvědčilo.“

,, Takže odešel z lítosti? Litoval mě? Tak je to?“ rozčílila jsem se

,, Ne Bello, nerozumíš tomu. On odešel, abys byla v bezpečí. Zamiloval se do tebe…“ usmívala se.

Podlomily se mi kolena. Kdyby mě Jasper nezachytil, ležela bych na zemi.

A pak se Alice zadívala do prázdna. Jako kdyby byla v transu. Později jsem pochopila, že měla vizi.

Šťastně jsem se usmála…Celá jsem zářila štěstím.

,, Alice? Co se stalo?“ zeptal se Jasper.

,,Právě se rozhodl“ zašeptala.

Rozzářila jsem se.

,, On se vrátí….“ Smála jsem se radostí.

,, Bello…“ řekla smutně.

,, Bello!“

Zarazila jsem se.

Šokovaně jsem se na ní podívala.

,, Právě se rozhodl…On…se nevrátí. Už nikdy.“ Šeptala.

Jasper složil hlavu do dlaní. Alice na mě smutně hleděla.

Po tváři se mi kutálela slza.

,, Nevrátí se? Jak to myslíš?Musí se vrátit…Musí…,“ vzlykala jsem.

,, On…on se nevrátí?“ vydechla jsem pak.

Smutně zavrtěla hlavou.

,, Né...“ hlesla jsem.

,, Bello…Mrzí mě to.“ Objala mě.

A pak…Ten kousíček naděje...co se skrýval v hloubi mé duše…

…Zmizel.

 

 

Edward Cullen

Dralo mi srdce se tak rozhodnout. Chyběla mi…Ona i celá moje rodina. Ale nemohl jsem ohrožovat někoho, jako byla ona. Tak strašně jsem ji chtěl vidět, ale nemůžu. Bála se mě. A to jsem nechtěl. Musel jsem prostě zmizet…Nechtěl jsem, ale musel. Navždy. Už nikdy tam nepojedu s tím, že jí musím vidět naposledy. Zase bych musel zůstat. Nepřežil bych dívat se na ni, jak trpí.

Opět jsem trčel na v tom nechutném skladě. V té špíně, kterou jsem si zasloužil. Občas jsem vyšel a lovil, ale pak jsem zase seděl a myslel..na ní. Na Bellu Swanovou. První a poslední dívku, která mě kdy omámila. První a poslední dívku,do které jsem se zamiloval…

 

***

 

Nemohl jsem tam sedět věčně…Přece jenom ten sklad někomu patřil. A tak jsem se vydal tam, kde byl můj předchozí domov. Tam, kde není žádná Bella. Vydal jsem se na místo, které mě napadlo, jako první…

Vydal jsem se do Denali. Za Tanyou. Věděl jsem, že mi pomůže, projít tou těžkou cestou. Cestou zapomění. Zapomění na Bellu…

 

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda napsaná osudem - 5.část ( Už nikdy ):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!