Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda napsaná osudem - 11.část ( Beznaděj )

Náhoda napsaná osudem - 11.část ( Beznaděj )Po dlouhé době ( kvůli prázdninám ) přidávám další kapitolu. A abyste mi odpustili je moc dlouhá :D:D

11. část - Beznaděj
Hudba : Bella's lullaby


Edward Cullen

K připomenutí : Edward se vrací z louky, kde přemýšlel o tom, jak opustit Tanyu a vrátit se k Belle. Cestou zpátky ovšem narazí na Alici a Tanyu, jak se hádají. Pak se rozhodne říct Alici pravdu o jeho lásce k Belle, i přes to riziko, že by to mohla zjistit Tanya. V tu chvíli, kdy se jí to chystá říct - Alice dostává vizi.


Bylo to na louce. Bella stála naproti mně a já jí držel za ruku. Na tom by nebylo nic zvláštního - to jsem si celou dobu přál, nebylo by tedy divu, že to Alice vidí ve své vizi. Byl jsem na pár okamžiků šťastný, když jsem to viděl. Jenže pak jsem si uvědomil, že tu něco nehraje. To, co bylo zvláštní a to, co mě tak velice rozčílilo bylo … že Bella nebyla člověkem. Měla stejnou kůži jako já. Bledou, studenou a na pohled tvrdou jako kámen. Její oči nebyly hnědé a nekonečně hluboké jako teď. Byly zlaté, jako ty moje. Byla neuvěřitelně krásná a půbavná. A byla šťastná…
"Bude překrásná…" zašeptala s úsměvem Alice.
"Alice! Nikdy nedopustím aby se stala takovou, jako my!" řekl jsem rozhořčeně.
"Edwarde! Copak to nevidíš? Bude tak šťastná!" stále se usmívala.
Rozzuřil jsem se. "Ne, ne, NE!"
"Edwarde," zašeptala a chytila mě jemně za ruku "Tohle není vize, jako každá jiná. Tahle nezávisí na rozhodnutí, které jsi ty nebo ona učinila. Rozhodl to někdo jiný."
"Prosím tě…Kdo jiný by mohl rozhodnout o naší budoucnosti, když ne já nebo ona?" zavrčel jsem pohrdavě. Opravdu mě její chování štvalo.
Alice ignorovala můj tón, jen se ušklíbla.
"Rozhodl o tom osud a láska, Edwarde," řekla něžně. "A také ty jsi o tom rozhodl, jen o tom zatím nevíš. A dokonce i ona, právě teď, ale nevědomky. Chce být s tebou ať to stojí cokoliv."
"Pak tedy budoucnost změním!" rozhodl jsem nasupeně.
"Jestli chceš změnit budoucnost, musíš změnit její rozhodnutí, ale ta vize byla jasná a ty to víš a to znamená, že její rozhodnutí bude pevné, nenechá si to rozmluvit" řekla vítězoslavně.
"To možná ano, ale řekla jsi, že já o tom také rozhodnu. A to já nedovolím. Nikdy neudělám rozhodnutí, že jí proměním. A to víš moc dobře. Víš jaký mám názor na to, že by se měla stát upírkou." Při představě Belly jako upírky jsem se zachvěl. Nevím jestli to bylo tím, že by Bella nebyla člověkem nebo tím, že by byla doopravdy překrásná. Alice měla pravdu…z části, protože Bella je překrásná i teď.
"Tohle rozhodnutí jsem nemyslela, Edwarde," řekla významně s jiskřičkou v očích "Ty se rozhodneš k něčemu jinému,"
A to mě zaskočilo. Pokud jsem ji v té vizi neproměnil já, kdo tedy? Ať se k tomu rozhodne kdokoliv, zabráním tomu. Bella nikdy nebude jako my. Bude žít svůj život, jako člověk. Ať už ho bude chtít semnou nebo ne. Nemusím si s tím dělat starosti. Nikdy nikomu z Cullenových nedovolím aby jí proměnili. A nikdy nedovolím aby Bellu vůbec napadlo, že by se mohla stát upírkou. Ta vize se nenaplní.
"K čemu se rozhodnu?" zeptal jsem se, čistě ze zvědavosti, co by mohlo být.
Alicin úsměv se vesele rozšířil.
"To zatím nevím," řekla zamyšleně "ale tuším to."
Než jsem stihl něco dalšího říct, změnila téma.
"Mimochodem, to jsi mi chtěl říct, než jsem dostala vizi? Že Bellu stále miluješ?" zeptala se najednou.
"Alice…"
"V pořádku. Neboj se. Vím že si mi to neřekl jenom proto, že jsi se bál abych to nevyžvanila dál a Tanya se něco dozvěděla. Neřeknu to nikomu, slibuju! A chci ti pomoci jak jen to půjde. Bella je moje kamarádka! Ale Edwarde…dávej pozor. Kdyby se Tanya něco dozvěděla…"
"Proto jsem to taky nikomu nechtěl říct!"
"Takže jaký je plán?"
A tak jsem jí to vysvětlil. Řekl jsme jí že se musím s Tanyou nenápadně rozejít, tak aby neměla podezření, že zatím stojí Bella. Kdyby se to dozvěděla - ublížila by jí. A proto musím dělat, že mě Bella nezajímá.
"Edwarde…Kdyby ses s ní nikdy nedal dohromady..Mohl si nás toho všeho ušetřit!" namítla.
Přikývl jsem. Měla pravdu. Byla to chyba.
"Udělal si chybu, ale to nevadí. Každý je dělá! Dokonce i já," zasmála se. "a to mám ty super schopnosti!"
Zašklebil jsem se.
"Edwarde, ty to zvládneš." Usmála se.
A potom mně objala.
"A co mám teda udělat já?"zeptala se potom.
"Důvěřuješ mi... A to stačí. Prozatím."
***
Nemělo cenu z Alice tahat jaké rozhodnutí bych udělal, protože Alice se velmi dobře snažila na to přede mnou nemyslet. Několikrát, když jsem se jí na to zeptal, pomyslela si jen : Nech se překvapit. Navíc, to stejně pro mě nemusí být důležité, protože jsem pevně rozhodnutý, že se ta vize nikdy nenaplní - alespoň některé věci v ní. Časem mi to určitě prozradí, až zjistí, že se budoucnost nenaplní podle vize a tím pádem se nedozvím, jak bych se rozhodl - řekne mi o co jsem přišel.
Přesto, že jsem byl téměř v klidu, protože jsem byl přesvědčený, že se to nestane, mi v hlavě pořád kroužila ona vize, která se neuskuteční - alespoň z části. Zahřálo mě u zmrzlého srdce, když jsem viděl, že by Bella mohla být šťastná semnou ! Tuhle část si rozhodně přeju naplnit.
Byl jsem tak rozrušený z toho vidění, že jsem se musel jít uklidnit mojí oblíbenou činností. Piano. Usedl jsem k němu a zahrál pár tónů. Až potom jsem si uvědomil, že je vůbec neznám. Improvizoval jsem dál a líbilo se mi to. Silně mi to něco připomínalo, ale nedokázal jsem zjistit co. Byla to jemná melodie ve které v pozadí bylo cítit napětí. Postupně to přecházelo ve veselou hudbu a pak zase k láskyplné melodii. Přejížděl jsem po klávesách dost dlouho na to aby vznikla nová skladba. Poté jsem ji hrál pořád dokola. Líbila se mi. Je to jedna z mála, která se mi líbí. Byla taková šťastná ale zároveň smutná. Dokonalá.
"Je to nádherné, Edwarde" ozvala se Esme.
"Děkuju"usmál jsem se.
"Jak se jmenuje?"
Nad tím jsem vážně nepřemýšlel.
Vzpomněl jsem si na co jsem myslel, když jsem hrál. A ihned mi došlo, co.. ta skladba připomínala.
Bellu.
Znovu se mi na rtech objevil úsměv.
A tu situaci mezi námi.
Úsměv zmizel při vzpomínce proč ta skladba není dokonalá. Není podle pravdy. Možná že skladba končí šťastně, ale my dva…nikdy nebudeme spolu. Bella mě nenávidí.
"Vypadal tak šťastně, když hrál. Asi jsem se ho neměla ptát…"

"Bellina ukolébavka" odpověděl jsem potom.
***
To že nás nenávidí se mi potvrdilo už druhý den ve škole. Byla biologie a já zrovna odvedl Tanyu na její španělštinu. Každý se po ní otáčel…Ale nevyvolalo to ve mně žárlivost, jako když se někdo otočí za Bellou. Někdo, jako je Mike Newton.
Seděl jsem tam jako vždy, i když bych tam neměl sedět. Vešla do třídy. Vypadala, jako kdyby celou noc nespala. Pod očima měla fialové stíny, jako já, když jsem dlouho nejedl. Přesto vypadala nádherně. A když si všimla mě - zamračila se. Došla k našemu stolku a židli odsunula na samotný kraj. Ani jednou se na mě nepodívala.
Vadilo mi to. Příšerně mě to rozčilovalo. Ale mohl jsem si za to sám. Co jí mohla Tanya říct, že se tak chová. Musím to zjistit. A na co myslí teď?
Ten večer, kdy jsem ji opustil - řekl jsem jí přece, že budeme přáteli… Proč se takhle chová? Tanya jí opravdu musela říct něco, co jí přesvědčilo, že přátelé být nemůžeme. Kdybych měl rozum řekl bych : Bude to tak lepší. Ale já to nedokážu říct. Nedokážu, protože jsem do Belly zoufale zamilovaný.
Zavrtěla se.
Na co myslí?
Nevydržel jsem to a promluvil na ní. Ta nevědomost mě dostávala. Věděl jsem, že dělám chybu. Tanya musím přesvědčit, že mi je Bella ukradená, ale já se nedokážu od Belly držet dál.
"Bello?," zamumlal jsem směrem k ní. Nadskočila. Vyděsil jsem jí? Překvapilo ji, že na ní mluvím? "Já…chtěl jsem se zeptat..Jsi v pořádku? Vypadáš, že ti není dobře-"
"Asi to bude tím, že mi doopravdy není dobře!" zamumlala smutně.
Pak se zvedla ze židle, popadla baťoh a odešla. Po chvilce sledování jsem zjistil, že odešla na ošetřovnu. Bolela jí hlava.
Skvěle Edwarde, pokazíš, co se dá.
Ani na obědě to nebylo o nic lepší. Já už jsem se neodvážil, protože vedle mě byla Tanya, ale Alice ano. Bella se zrovna bavila s Angelou u jejich stolu.
"Jak jsi na tom s tou slohovou prací na angličtinu?" vyptávala se Angela
"Zatím nijak. Dneska se na to asi zkusím podívat než dorazí Jacob" odpověděla.
Jacob? Kdo je Jacob?
"Aha. A nechtěla by jsi pozítří jít někam ven? Nebo tak?" navrhla Angela
Když tam přišla Alice, Bella se zrovna chystala odpovědět.
"Ahoj Bello!" usmála se smutně.
To co se stalo potom mi neuniklo. Bella vrhla nervózní pohled k našemu stolu. Přesněji řečeno - k novému u našeho stolu. K Tanye. Nedávalo to smysl.
"Ehm.. Angelo..Ech..Domluvíme se potom," vykoktala "A..ehm, Alice..Musím jít. Promiň!" dodala.
Potom se zvedla od nedotknutého jídla, sebrala tác a jídlo hodila do koše, pak odešla z jídelny. Udělala to přesně jako by byla jedna z nás. Jídlo letělo vždy do koše, a nebylo to tím, že by nebylo dobré.( I když nám samozřejmě nechutnalo.) Ne, my nepotřebovali jíst..Ale ona ano, tak tedy proč? Uvědomil jsem si, že kdyby se tam neobjevila Alice - Bella by svoji porci snědla.
Vyhýbá se nám. A nebyl jsem sám, kdo si to uvědomil.
"Vyhýbá se mi?"

pomyslela si Alice.
Bohužel ano. Vyhýbá. Ale ne tobě. Nám všem, Alice. Nám všem…Kvůli mně.
Povzdechl jsem si.
"Děje se něco, Edwarde? Vypadáte s Alicí…tak…smutně?"

zeptal se mě v myšlenkách Jasper.
Nevěděl jsem jestli mám říci ANO nebo NE a tak jsem pokrčil rameny.
Jasper vrhnul starostlivý pohled směrem k Alici.
Potom jsem se zvedl od stolu. Kývl jsem směrem k nim na rozloučenou a odešel na další hodinu. Tanya má společnou hodinu s Emmettem. Doprovodí ji sám.
Po cestě jsem pohladil Alici po rameni. Ta ke mně vzhlédla s pohledem plným bolesti.
"Chybí mi Bella" pomyslela si smutně.
Přikývl jsem.
Nevěděla, jak moc chybí mně.
***
"Edwarde, prosím!" žadonila Tanya.
"Nemám žízeň. Jdi s Alicí a Jazzem." Odmítl jsem.
Tanya se nedá lehce odradit. To mi moc nepomůže až se s ní budu chtít rozejít v dobrém. A když budu muset - udělám to i po zlém.
Když jsem Tanyu odmítl ještě asi desetkrát, sebrala se a odešla se zeptat Alice jestli může jít s nimi, i když se jí to tolik příčilo. A co teprve Alici!
"Edwarde! Můžeš mi říct, jak si mi to mohl udělat??"
křičela v myšlenkách.
Jelikož jsem jí nemohl odpovědět, vyběhla nahoru ke mně do pokoje.
"Podívej se, proč nemůžu jít s vámi." usmál jsem se.
Kupodivu poslechla.
Chvíli stála se zachmuřeným výrazem. Pak v budoucnosti našla, že se dnes večer vydám k Belle a její tvář se rozjasnila širokým úsměvem.
"Proto musí jít Tanya s námi?" zeptala se v myšlenkách.
Přikývl jsem.
Zajásala.
"Tak se hezky postarej abych měla svojí nejlepší kámošku zase zpátky Edwarde!"
Usmál jsem se.
Neměl jsem v plánu dnes večer s Bellou mluvit.
Ani nebude vědět, že tam jsem. Musí si myslet, že nemám zájem. Kvůli Tanye. Kdyby to Tanya zjistila, bylo by to dost zlé. Správně bych tam ani neměl chodit, ale už to nevydržím.
Jenom zjistím, kdo je Jacob.
Rozhodl jsem se tak potom, co jsem zjistil, že celé odpoledne nemůžu dělat nic jiného než se užírat žárlivostí ve svém pokoji.
Alice se ještě jednou zářivě usmála a pak s nadšením odtančila dolů za čekajícím Jasperem a Tanyou.
Mrzelo mě, jak se dnes Bella chovala, ale na druhou stranu to dokážu pochopit. Kdybych jí neřekl, že miluji Tanyu a kdyby Tanya jí něco neřekla o nás. Třeba bychom mohli být alespoň přáteli, jak jsem navrhl, než to dám do pořádku.
Slíbil jsem Belle, že ji nikdy neopustím. A ten slib jsem rozhodnutý dodržet. Možná, že si myslí, že už jsem ho porušil, ale já vím, že ho dodržím. Slíbil jsem to přece!
Pokud ovšem o mě bude ještě stát. Předběhl mě ale Jacob? Vypadá to, že návrat k Belle bude ještě těžší než jsem si myslel.
Je jasné, že ta Alicina vize s naší společnou budoucností byla hloupost. Protože Bella se nám vyhýbá a vypadá že si skutečně nepřeje být s námi, nenávidí nás, jak to řekla. Ale proč se stále budoucnost nezměnila? Pokud nás Bella opravdu nenávidí, proč ještě ta vize nezmizela? Znamená to, že skutečně o tom rozhodne někdo jiný?Musí se to stát?
Ne! Zařídím aby tomu nikdy nebylo! Bella nebude upírkou. Ani ji ta možnost nenapadne.
Z myšlenek mě vytrhla Alice.
"Pozdravuj Bellu!"

pomyslela si a pak vyrazili ven.
Počkal jsem až budou dostatečně daleko a pak jsem vyrazil vstříc pohromě, která mi měla už brzy otevřít oči.
***
Bella zrovna vařila večeři. Na stůl prostřela pro 4 lidi. Chtěl jsem abych tam mohl usednout s nimi. Chtěl jsem jít k Belle a zezadu jí obejmout kolem pasu. Chtěl jsem si přivonět k jejím vlasům. Chtěl jsem….- příliš mnoho.
Skoro jsem se zbláznil, když jsem si uvědomil, že přesně tohle může udělat ten Jacob. Po několika minutách neustálého pozorování Belly jsem se rozhodl vydat se na prohlídku jejího pokoje. Asi bych neměl, ale musel jsem. Okno měla otevřené, jako kdyby chtěla abych přišel. Jen co jsem doskočil na nohy v jejím pokoji, pohladila mě její vůně. Šťastně jsem se zhluboka nadechl. Bylo to tak…uklidňující. Dávalo mi to pocit, že se všechno zase urovná. Na nočním stolku měla vyskládané knížky. Podíval jsem se na obal té první. Na větrné hůrce .
Jak jsem si myslel. Bella vypadá jako ten typ dívky krerá obdivuje Emily Brontëovou, Jane Austenovou, a podobné spisovatele. Líbí se mi to čím dál tím víc.
Pak jsem se posadil na její postel. Byl tam přehozený její svetr, co měla dnes na sobě. Vzal jsem ho opatrně do rukou a přitiskl si ho na tvář. Vdechoval jsem její vůni. Nedokázal jsem si to přiznat, ale tak nějak jsem si přál aby tu byla aspoň nějaká zmínka toho, že mě má ráda. Ačkoliv jsem si to nepřipustil, byl jsem z toho zklamaný.
Po chvíli jsem slyšel parkovat auto před domem. Jak dlouho jsem tu takhle seděl?? Vyhlédl jsem z okna. Z auta vystupoval nějaký chlapec. Vypadal dost mladě, ale pořád to byl můj soupeř. Člověk, který mi chtěl vzít moji Bellu. Jacob. Stačil jediný pohled a hned jsem ho nenáviděl.
***

Takže to nebyl jen tak nějaký Jacob. Byl to Jacob Black! Potomek starého Ephraima Blacka. Posledního náčelníka Quileutské smečky vlkodlaků. Skvěle…Bella si vážně umí vybrat. Upír nebo vlkodlak. Samé nebezpečí. A jak se na ni díval! Málem jsem tam vtrhl, jak semnou lomcovala žárlivost. Chtěl jsem tam být místo něj. Chtěl jsem být s ní. Já jsem ji chtěl obejmout po dlouhé době, jako on….To já tam měl být!!
"Bello, co kdybys šla ukázat Jacobovi, jak sis vyleštila náklaďáček? My s Billym se zatím podíváme, co dávají v televizi." Navrhl Charlie.
Bella přikývla.
Skoro jsem puknul závistí, když se sami dva vydali k jejímu autu. Potom se usadili na schod před vchodovými dveřmi.
"Jsem moc rád, že tě zase vidím. Už to bylo dlouho…" ozval se Jacob
Bella se usmála a přikývla.
"A musím říct, že jsi vážně moc hezká." Dodal ještě a začervenal se.
Dělá si srandu? Vážně moc hezká? Je mnohem víc než to! Myslel jsem, že ho zabiju. Vlastně by stačilo kdybych seskočil ze stromu přímo na něj…
Bella byla v rozpacích.
"Díky," usmála se celá červená " Víš, že jsi taky docela hezký?"
Jacob se jen zasmál.
Hezký? Belle se ten kluk líbí? A co já? Líbím se jí já? Asi ne, ten kluk je pravý opak mě. Jako oheň a led.. - žádná podoba.
"Jsem idiot…"
zastyděl se v myšlenkách Jacob.
S tím se nedalo nic než souhlasit.
Když Blackovi odjeli, Bella se ponořila do knížky. Já jsem seděl ve stínu stromu a pozoroval ji. Vypadala jako kdyby byla myšlenkami někde jinde. Pak zaklapla knížku a běžela k počítači. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Myslel jsem, že půjde napsat zprávu mamince, ale ona brouzdala po stránkách o upírech. Vážně na mě myslela? Nebo se prostě nudila?
Jsem opravdu zaslepený láskou k ní. Nemůžu dělat nic jiného než se na ni dívat a myslet na ni. Jsem ubožák.
Bella zamračeně zavřela všechny internetová okna se zmínkami o upírech a otevřela emailovou schránku. Napsala mamince.
Když vylíčila jak to bylo ve Forks fajn, ale pak se to nějak zvrtlo - zvedla se od monitoru a odešla do koupelny. Když se vrátila měla na sobě pyžamo. Odrbané tepláky a tričko, ale jí to nevýslovně slušelo. Vlezla si do postele a ponořila se do říše snů, kterou já nikdy nebudu moci navštívit.
Myslel jsem, že po třech hodinách dívání se na ni, jak spí, mě to přestane bavit, ale právě naopak. Líbilo se mi to. Ale připadal jsem si moc daleko. A tak jsem zariskoval a zhoupnul se k ní do okna. Neslyšně jsem přešel její pokoj a usedl do jejího houpacího křesla. Vypadalo, jako by tam takhle stálo už dlouho. Zase jsem ji pozoroval a broukal ji její ukolébavku. Vypadala tak klidně…
Stále mě ale znervózňovala skutečnost, že nevím na co myslí. Zkoušel jsem zjistit, co se ji zdá.
Možná sní o Jacobovi Blackovi. Možná o mamince. A nebo možná o mně?
Na tváři se jí zaleskla slza.
Jistě, zdá se ji o mně. Noční můra!
Proč si pořád namlouvám, že mám šanci? Proč?
Byl jsem na sebe tak naštvaný, že jsem se zvedl k odchodu.
Nikdy se už Belly nedotknu.
Zapomene na mě. Navždy. Bude to, jako kdybych neexistoval.
Je konec.
Přišel jsem k oknu a chtěl vylézt. Jenže něco, co mě navždy přesvědčilo o lásce k Belle Swanové mě zadrželo. Byl jsem překvapený a v příští chvíli - nevýslovně šťastný.
"Edwarde," zamumlala Bella. "Neodcházej. Už mě nikdy neopouštěj, prosím…" šeptala.
Zdálo se jí o mně. Mluvila ze spaní. Pořád nás má ráda. Pořád má ráda.
Přistoupil jsem k její posteli a opatrně ji pohladil po vlasech.
Usmál jsem se.
"Neopustím…"
Bella Swan

Ráno jsem se probudila v mnohem lepší náladě než včera. Udivovalo mě, že jsem vůbec usnula. Včerejší noc jsem celou proplakala. Možná to bylo tím, že jsem našla opravdového přítele. Byla jsem šťastná, že jsem Jacoba znovu poznala. Byl opravdu milý. Skutečný kamarád.
Přesto jsem tak nějak věděla, že to není skutečný důvod mého klidného spánku, ale nemohla jsem přijít na to, co je skutečnou příčinou. Moje nálada vydržela až do příjezdu ke škole. Pak jako mávnutím proutku vyprchala při pohledu na Tanyu vedle Cullenových. Nedokázala jsem se na ně nepodívat. Nebo spíše na jednoho z nich. Dnes vypadal nějak vesele. Dobře naladěný a šťastný? Tanya skutečně říkala pravdu. Edward s ní vypadal tak šťastně…
Edward nebyl jediný dobře naladěný. Alice vypadala taky v dobré náladě.
Jsou beze mě opravdu rádi. Byla jsem jim jenom přítěží.
Byla jsem zmatená a zklamaná. Smutná, že jim nechybím, jako oni chybí mě.
Přesto všechno jsem ale byla ráda, že je Edward šťastný. I když mě zradil a Alice taky - přála jsem jim to. Byli to nejlepší, co jsem potkala.
Ještě jednou jsem pohlédla na Edwarda. Zaskočilo mě, že se on díval na mě.
Vypadal překvapeně stejně jako já. A potom se usmál. Usmál se! Na mě! Nechápala jsem význam toho úsměvu. Byl veselý. Vysmíval se mi? On se mi vysmívá!
Do očí se mi nahrnuly slzy. Zbaběle jsem odvrátila pohled jinam. Nedokázala jsem se na ně dívat. Ničilo mě to…
***
Celé dopoledne ve škole jsem přemýšlela, co bylo za tím úsměvem. Dělalo mu radost, že mi tak ubližuje? A proč za mnou včera přišla Alice? Chtěla se omluvit? Mrzí jí to, že mě podvedla? I kdyby ano - nemůžu omluvu přijmout. Už kvůli Tanye a také, že mě to zranilo. Tolik se mi po ní stýskalo… Asi bych jí přece jen dokázala odpustit, ale pořád by ve mně hlodala ta myšlenka, že to udělala.
Když jsem po vyučování vstoupila do jídelny - ucítila jsem na sobě nejeden pohled. Neopětovala jsem je, ale rovnou zamířila ke stolu k Angele.
"Ahoj," pozdravila, pak si ale všimla, že si nenesu žádný oběd "Ty nebudeš jíst?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Je ti dobře? Jsi nějaká bledá." Poznamenala.
Když jsem nic neřekla, pokračovala.
"A co Jacob, jaký byl?" zeptala se zvědavě.
V tu chvíli jsem ucítila další pohled, jak se mi upírá na záda.
Věděla jsem, kdo to může být. A také jsem si dobře uvědomovala, že poslouchá.
"Jsem ráda, že jsem ho poznala. Byl moc milý."usmála jsem se.
Nemohla jsem se nepodívat na Edwarda…
Vypadal smutně. Proč?
Když si všiml, že na něj zírám, odvrátil pohled na Alici. Přikývl a pak se dal do hovoru s Tanyou.
Zamračila jsem se.
Nechápala jsem nic, co se tu děje. Věděla jsem dvě věci. Za prvé - lásku ke mně hrál, a na parkovišti se mi vysmíval. A za druhé - Pokouší se mě zničit. Hraje na mně další divadélko.
Bolelo to. Moc to bolelo, ale já to nedala znát. Prostě jsem musela vypadnout.
"Angelo…Já..musím jít. Můžu ti večer zavolat?"
Nechápavě na mě pohlédla.
Pak bezeslova přikývla.
A já se vyhrnula z jídelny ven.
Jenže když jsem přiběhla k autu - stála tam osoba, kterou jsem vážně nechtěla vidět.
"Jde ti to dobře," Pokývala uznale hlavou. "Upřímně řečeno jsem nečekala, že budeš hodná. Myslela jsem, že budeš po nich chtít vysvětlení, ale spletla jsem se."
Co jsem měla říct?
"Víš.. napadla mě taková věc. Asi to bude dost neslušné. A asi bychom to měli udělat my.. Ale Edwardovi se tu líbí, a když se tu líbí jemu - mně taky. Takže mě napadlo.." ušklíbla se.
Ne! Ne! Jen to ne...A taky jsem to řekla nahlas.
"Prosím. Já nechci…" žadonila jsem.
"Myslím, že to tak bude lepší. Běž teď hezky domů a popros tatínka…Určitě ti to dovolí. Udělal by pro tebe všechno, ne?"
"Udělám cokoliv, jen to ne…Prosím..Prosím!" z očí se mi řinuly slzy.
Ale ona se nedala. Jen se sladce usmála a řekla : "Sbohem Bello…"
Pak mi z ruky vytrhla klíč od auta, odemkla mi a otevřela dveře.
Poslušně jsem nasedla. Klíče mi hodila do klína a zabouchla dveře. Pak odešla zpět ke škole.
Ani nevím, jak jsem přes ty slzy dokázala dojet domů. Ale věděla jsem jistě, co jsem musela udělat, když jsem tam přijela. Vyskočila jsem z auta a běžela rovnou do kuchyně…Udivilo mě, že jsem na příjezdové cestě viděla i Charlieho auto, ale neměla jsem čas se tím zabývat.
"Bello? Ahoj! Udělal jsem si volno. Na stanici nebylo, co na práci a tak jsem se rozhodl, že bychom spolu něco mohli podniknout, co říkáš?" usmál se.
Udělal si volno. Kvůli mně. A já ho teď musím odmítnout…
"Bello? Děje se něco?" řekl, když si všiml mého výrazu a ubrečeného obličeje.
"Tati," zašeptala jsem v slzách. "Stěhuju se zpátky do Phoenixu…"


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda napsaná osudem - 11.část ( Beznaděj ):

 1
1. jamesxxxx
30.12.2012 [14:59]

Já bych dal Tanyu dohromady s Jacobem, aby to bylo alespon trochu kontroverzní :D Ale už asi žádné pokračování nebude, nepředpokládám, že by se 1 kapitola psala 3 roky, ale je to fakt velká škoda, tohle mě fakt chytlo a takové by mi stačily prsty 1 ruky, tak doufám, že se to třeba zase někam pohne.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!