Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu 12. kapitola

natáčení


Náhoda? Leda ve snu 12. kapitolaA máme tu poslední díl. Trvalo to, ale je to tak. Hodnocení nechám na vás a jediné, co prozradím je to, že Melinda svůj slib dodržela a Dawn se na svatbu Edwarda a Belly skutečně podívá. :-)

12. kapitola

 

Dawn

Nebe bylo zvláštní místo plné světla, klidu a pokoje. Všechno mimo tohle místo jako by postrádalo smysl. Nebylo už důležité to, co kdysi bylo a ani kým jste byli vy samy, protože jste byli se vším smířeni. A tak to bylo i správně.

Občas jsem ale směla shlížet dolů na Zem, a právě v takových chvílích jsem kontrolovala svého kamaráda Edwarda, který tu svou Bellu nakonec přeci jen dostal. Občas dělal chyby, za které jsem měla sto chutí na něj z té výšky plivnout, ale on by to beztak nepochopil, jako vzkaz ode mě, a tak jsem to raději nepraktikovala.

Vlastně ani nevím, zda by to skutečně šlo…

Sem tam jsem kontrolovala i svou rodinu, na kterou jsem si zde znovu vzpomněla, ale všichni byli v pořádku. Přestože na mě vzpomínali, jejich životy šly dál, a tak to bylo také správné. Doufala jsem, že přes všechny ty starosti a strasti, které Edward prožívá, si občas vzpomene i on na mě, ale neměla jsem to, jak zjistit, protože do hlavy jsem mu neviděla.

Věděla jsem, že se již pomalu blíží den, kdy se Bella s Edwardem budou brát a doufala jsem, že Melinda splní své slovo a zařídí, abych mohla alespoň na moment nakouknout na jejich svatbu.

Před časem jsem sice měla sto chutí udělat na Edwarda něco v tom smyslu jako že kyš, kyš já ti to říkala, ale bylo by to nezdvořilé a také nevhodné. To, že jsem nakonec měla pravdu mě sice hřálo uvnitř, ale to, že bude Edward opravdu šťastný, pro mě znamenalo mnohem víc.

Shlížela jsem dolů a pomalu sledovala, jak se Bella za pomoci své matky a sester Cullenových připravuje na obřad. Začínala jsem být opravdu nervózní. Obávala jsem se toho, že na mě Melinda nakonec zapomněla, koneckonců nebylo by to poprvé, co se něco takového stalo. A od té doby, co mě převedla na pomyslnou druhou stranu, jsem ji už neviděla…

Najednou se ale kolem mě zvedl vítr a zamlžil mi výhled na Bellu, které jsem se právě chystala zhodnotit svatební šaty, protože až nyní jsem je mohla vidět v celé jejich kráse. Edwardovi jistě povolí panty až ji uvidí, protože je z ní opravdu překrásná nevěsta.

Vítr neustále nabíral na intenzitě a já si uvědomila, že je to spíš něco jako vysavač, co se mě chystá vysát. Doufala jsem sice, že neskončím v pytlíku na smetí, ale nedokázala jsem tomu náporu vzdorovat, takže mě to nakonec přímo obrovskou rychlostí vcuclo kamsi…

 

***

Padala jsem a padala. Byla jsem poháněná pouze tím zvláštním sáním. Nedokázala jsem mu nijak vzdorovat, takže jsem se o to už ani nesnažila. Neustále jsem se vzdalovala dál a dál od jasného světla a tím jsem se dostávala blíže k temnotě pode mnou…

„Áááu!“ křičela jsem a naříkala zároveň, když jsem se propadávala skrze dřevěné větve vysokých jehličnatých stromů.

S hlasitým žuchnutím jsem dopadla na zem a zabořila se tváří do půdy plné spadaného jehličí. Bolelo mě to, a to přece nebylo správné. Jsem mrtvá, nemůže mě už nic bolet.

Pomalu jsem se z té země začala sbírat, ale když se mi konečně podařilo vstát, byla jsem snad ještě zmatenější, než před tím.

Přestože jsem spadla z takové výšky, rozhodně by se nedalo říci, že jsem se zranila. Neměla jsem na sobě ani škrábanec, a přesto jsem to zase byla já. Byla jsem ve svém starém těle a mé srdce bilo jako na poplach.

„Jak to, že jsem zase člověk?“ nechápala jsem a udiveně se dotýkala svého těla, které bylo oblečeno do nádherných fialových mini šatů, místy lemovanými černými krajkami. Měla jsem dokonce i o odstín tmavší lodičky a na krku náhrdelník. 

„No, říkala jsem si, že tak to pro tebe bude pohodlnější,“ prohlásila Melinda, která se zcela nečekaně objevila po mém boku.

Zprvu jsem od ní polekaně uskočila, ale pak jsem si uvědomila, co že to vlastně dělám a hodila se do klidu.

„To teda fakt, že jo, ale nebudeš kvůli tomu mít problémy?“

„No, jak už jsem ti jednou řekla, rozhodně menší, než kdyby se dozvěděli, že jsem na tebe tenkrát zapomněla,“ zopakovala to, co mi už říkala tenkrát.

„A ty šaty, boty, šperky?“ nechápala jsem.

„Půjčila jsem si je tady v domě, snad jim nebudou na tu chvíli chybět a když už jsme u toho času, moc ho nemáš, tak si to běž užít. Myslím, že obřad už stejně začal,“ upozornila mě s důrazným poklepáním na své hodinky se zvláštním ciferníkem, který jako by odpočítávaly pouze můj čas strávený tady.

„Díky,“ řekla jsem jí ještě a vděčně na ni pohlédla.

„V pořádku, zase se uvidíme, až tě odsud budu odvádět, ale ráda bych ti řekla, že tvá víra v toho upíra je vskutku obdivuhodná,“ prohlásila.

„Když nemůžeš věřit svému nejlepšímu příteli, tak komu pak?“ otázala jsem se spíš řečnicky a rozběhla se směrem, kde jsem tušila místo začínajícího obřadu. 

 

***

Svatební obřad, jejich první tanec i svatební přípitky jsem pozorovala pouze zpovzdálí. Nechtěla jsem jim tento překrásný okamžik narušit více, nežli bylo nezbytně nutné. Jen jsem se chtěla rozloučit…

Netušila jsem kolik přesně mi ještě zbývá času, ale bylo mi jasné, že už moc ne. Využila jsem tedy příležitosti a vydala se tentokráte již přímo oslovit Edwarda.

Když jsem tak činila, byla ve mně malá dušička, ale doufala jsem, že mě uvidí stejně rád, jako já jeho.

„Smím prosit?“ otázala jsem se náhle velmi překvapeného Edwarda.

„Dawn?“ vydechl tázavým tónem, protože se zřejmě stále zdráhal uvěřit tomu, že mě tu skutečně vidí.

„Kdo je to?“ zeptala se zachmuřeně Bella.

Teď už opravdu hrozilo, že Edwardovi vylezou oči z důlků, protože mě Bella viděla taky…

„Jak?“ otázal se.

„Přece sis nemyslel, že bych odešla ze světa, aniž bych se ujistila, že budeš v pořádku, nebo ano?“

„Já, já, já nechápu. Jak je tohle vůbec možný?“

„Neboj, furt jsem mrtvá,“ ujistila jsem ho jako by o nic nešlo. „Jen jsem teď na pár hodin o něco hmotnější.“

„Proč?“

„Tvou svatbu bych si nechala ujít ani za nic,“ zubila jsem se na něj bezelstně, ale přitom jsem si ten jeho šokovaný výraz užívala na celé čáře.

„Takže, kdo teda jsi?“ přerušila nás Bella netrpělivě.

„Dawn Cassidiová. Jsem Edwardova kamarádka. Víc vědět nepotřebuješ,“ ujistila jsem ji, a přitom mrkla na Edwarda.

„Jen kamarádka?“ okomentovala mé gesto.

„Ano, jen kamarádka,“ zasmála jsem se. „Takže, co? Půjčíš mi ho?“

„Jistě,“ vykoktala a šla si sednout do čela velkého stolu, kam za ní okamžitě přispěchala Alice a začala jí něco nadšeně štěbetat. Bylo znát, že se jí Bella vyptává také na mě, jenže já na seznamu hostů nebyla a Alice mě nikdy v životě neviděla. Mé jméno ale i přesto znala… 

„Vážně jsi tu,“ nemohl tomu stále uvěřit Edward a nejspíš proto mi během tance neustále tak drtil rukou můj pas.

„Jo, jasně, že jsem tu, ale tohle vážně bolí, takže trochu uber,“ požádala jsem ho.

Chvíli trvalo, než mu došlo, o čem mluvím, ale nakonec své sevření povolil a jen se spolu se mnou pohupoval do rytmu překrásné melodie.

„Díky,“ vydechla jsem.

„Jak je tohle možné?“ vyzvídal.

„No, věř mi, ráda bych ti to řekla, ale nesmím. Ber to prostě jako svatební dar, a hlavně už si to přestaň vyčítat,“ žádala jsem ho.

„Co?“

„No, přece to, žes´ mě tenkrát od sebe odehnal,“ zasmála jsem se.

„Ale já jsem neřekl, že…“ snažil se namítnout.

„To jsi ani nemusel. Znám tě,“ trvala jsem si na svém.

„Ano, to znáš,“ souhlasil. „Opravdu mě moc mrzí, že jsem tenkrát zareagoval tak… negativně.“

„Slabé slovo, ale v pohodě. Prostě to tak asi mělo být. Navíc jsem už jinde a to doslova.“

„Jaké to je? Tam kde teď jsi,“ zajímal se.

„Víš, je to tam takové zvláštní. Nevzpomínám si. Je to jako by můj život byl jenom sen, ale je mi fajn,“ ujistila jsem ho. 

„Hádám, že žádného upíra jsi tam nepotkala.“

„Ne,“ potvrdila jsem jeho domněnku. „Ale i kdyby, nejspíš bych nevěděla, že jím byl. Je to vážně krásné místo a já se tam vznáším jako zářivá koule světla. Jsem jen energie. Neexistuje smrt, strach, bolest ani lítost a někdy se dokonce i můžeme dívat na váš svět. Chybí tomu popcorn, ale lepší než nic, ne?“ zavtipkovala jsem.

„Takže jsi mě sledovala?“ zasmál se a udělal otočku. Díky tomu jsem se ocitla v jeho kamenném obětí, zády k němu. Oproti mně studil, ale na tom nezáleželo. I tak jsem se o něj opřela, abych se mohla zaklonit a pohlédnout na něj.

„Hm, občas a musím říct, že když jsi ji tehdy opustil, tak jsi to pěkně zvoral. Je celkem smutné, že po tom všem, co jsme společně zažili a co jsme si řekli, jsi byl tak hloupý a udělal to, ale asi to tak mělo být. Osud má někdy vážně divný smysl pro humor,“ poznamenala jsem, zatímco mě zase otočil čelem k sobě a pustil mě.

„Píseň skončila,“ řekl jen.

„Hádám, že teď je na programu překvapení pro Bellu, že?“

„Jacob,“ rozpomněl se náhle.

Vypadal rozpolceně, jako by si nebyl jistý, zda ode mě může jen tak odejít, protože jsme si společně řekli tak málo…

„Běž, Edwarde. Ještě se tu uvidíme,“ slíbila jsem mu.

„Najdu si tě,“ slíbil mi zase on a vydal se k Belle.

Chápala jsem to, koneckonců, to já jim tady narušuji plány…

Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila spoustu známých tváří, kterým by ta má, ale vůbec nic neřekla.

Pohledem jsem vyhledala doktora Carlislea. Potřebovala jsem s ním mluvit. Myslím ale, že jsem mu chtěla hlavně poděkovat, protože jako doktor pro mě udělal maximum a už jen to, že pomýšlel na to, že mě přijme do své vlastní rodiny pro mě moc znamenalo, i když to nakonec všechno dopadlo úplně jinak…

„Pane Cullene,“ oslovila jsem jej a on se ke mně vlídně obrátil.

Když však uviděl, kdo jsem, zarazil se a vypadal vyloženě překvapeně. Aby taky ne, když jsem oficiálně mrtvá, že?

„Slečno Cassidiová,“ oslovil mě chvějícím se hlasem.

Zkrátka se tvářil jako by… No, viděl ducha.

„Pro vás jen Dawn,“ opravila jsem ho s milým, ale ostýchavým úsměvem.

Carlisle jenom přikývl, jakože rozumí.

„Víte, chtěla bych vám moc poděkovat za všechno, co jste pro mě za mého života udělal a vlastně i za to, co jste udělat chtěl, ale nestihl,“ děkovala jsem mu a byla tak dojatá, že mi dokonce slzely oči.

„Myslel jsem, že jste mrtvá…,“ řekl zmateně, protože se zřejmě domníval, že díky tomu pro mě neudělal dost, ale mýlil se.

„To jsem,“ ujistila jsem ho. „Dokonce už se tu nepotloukám ani jako duch, ale to tělo mám pouze půjčené.“

„Od koho?“

„Řekněme, že někdo tam nahoře mi dlužil laskavost,“ usmála jsem se na něj tajuplně.

„To jako, že bůh, andělé, nebe? To všechno doopravdy existuje?“

„Nesmím o tom mluvit, ale ano. Existuje něco víc. I pro takové jako jste vy,“ ujistila jsem ho. „Nyní už ale musím jít. Mám jen pár posledních chvil a ráda bych je strávila s Edwardem.“

„Rozumím a děkuji,“ řekl, jako by se mu ulevilo. Jako by se po všech těch letech mohl poprvé svobodně nadechnout.

Ten pocit jsem znala…

„Ne, to já děkuji vám.“

S těmito slovy jsem se opět vypravila nalézt Edwarda, ale když už jsem byla v tom, zašla jsem se taky představit Emmettovi. To, aby to Edwardovi příště věřil až zase přijde s tím, že vidí ducha.

I když, já bych si samozřejmě moc ráda myslela, že jsem jedinečná a už se to nikdy nestane…

 

***

Mezitím, co Bella tancovala s Jacobem za domem, jsem si opět odchytila Edwarda. Tentokrát už jsem věděla jistě, že se můj čas tady krátí, protože krátce po mém rozhovoru s Carlislem má dlaň jemně zprůsvitněla.

Začínala jsem znovu mizet…

„Jdu se rozloučit,“ oznámila jsem mu se smutným úsměvem ve tváři.

Jasně, že jsem byla smutná, že se s ním znovu musím loučit, ale zároveň jsem byla šťastná. Už jen kvůli tomu, že byl šťastný on.

„Tak brzy?“ povzdechl si.

„Je mi líto, ale můj čas tady na zemi už vypršel před lety. To, že jsem teď tady je sice úžasné, ale není to trvalé,“ prohlásila jsem a ukázala mu svou už částečně průsvitnou ruku.

Smutně ke mně napřáhl svou dlaň a přiložil ji na tu mou. Snažil si se mnou proplést prsty, ale bylo to přesně jako tenkrát. Dotýkali jsme se, aniž bychom ten dotek skutečně cítili, protože jsem opět ztrácela svou hmotnou formu.

„Jsem rád, že jsme dostali příležitost rozloučit se. Chtěla jsi mi pomoct. I když po svém a já tě od sebe odehnal. Nikdy toho nepřestanu litovat, to mi věř, ale taky ti asi nikdy nepřestanu být vděčný za ten tvůj šílený pokus o zavraždění Belly, protože nebýt toho, tak tady dnes asi nestojíme…“

„V tom se pleteš, Edwarde,“ přerušila jsem ho. „Miluješ ji a ona tebe. Už od první chvíle, kdy jste se spatřili. Jen jste si to každý uvědomil v jinou dobu. Vy dva jste si prostě byli souzeni a na tom nedokáže nikdo nic změnit. Ani ty sám, a to ses o to několikrát pokoušel a jestli chceš znát čerstvé novinky z nebe, ani netušíš, jak šťastni společně budete. I když, jestli chceš znát můj názor, mít za zetě bejvalýho své holky je dost ujetý i na vegetariánskou rodinku upírů.“

„O čem to teď mluvíš?“ zeptal se zmateně, ale já jen zatřepala hlavou, jako že na tom nezáleží a že se mi v ní jen něco pomotalo.

„Myslím, že bys tam měl raději jít. Jacob nenese to vaše rozhodnutí ohledně svatební noci právě dobře,“ upozornila jsem ho.

„Cože?“

„Jen poslouchej,“ pobídla jsem ho.

„To je ale blbec,“ zaklel a rozběhl se za svou Bellou, aniž by se rozloučil, což nevadilo, ačkoli tohle bylo naše definitivní sbohem, protože pro nás dva žádné sejdeme se v nebi neplatí. Je nesmrtelný. Nikdy nezemře a bude mít všechno o čem kdy snil a díky Renesmé možná i o něco víc, a tak to má být. Edward a Bella… navždy.

„Ta holka má na sobě moje šaty, Jaspere!“ slyšela jsem ještě zhrozit se Alice, ale to už jsem cítila, jak se pomalu rozplývám, jejich látka mi sklouzává z těla a já znovu stoupám vzhůru s úžasným pocitem lehkosti a naplnění.

 

 

The End

 


 

Líbilo se? Nechte prosím komentář a snad se spolu shledáme i u jiných mých povídek :-) Určitě by ale bylo zajímavé, kdybyste mi napsali, jak si vy vlastně představujete nebe? :-)

Taky vás ochotné poprosím o to, abyste mi napsali klady i zápory této povídky, abych se z toho mohla pro příště poučit. 

PS: Původně měl ten Temný chlápek z minulého dílu mít větší význam a mělo se bojovat o duši Dawn, ale pak jsem si řekla, že oddechovka o přátelství bude lepší. Hodnocení je ale na vás, takže tohle berte jen jako takovou zajímavost. :-)


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu 12. kapitola:

 1
1. Lucka
16.04.2018 [1:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!