Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 7. kapitola

Stephenie Meyer


Naděje prokletých - 7. kapitolaV této kapitolce se dozvíte, jak nadále Bella pomáhá Benediktovi v kostele. Zda měla opět volnou ruku anebo ji hlídal. Potká se starým známým. A podíváme se na situaci i z jeho pohledu. Kdo to bude, se dozvíte, a snad budete mile překvapeni. Jinak čím víc komentářů, tím víc mi to dodá sílu do psaní i smajlík potěší.

Bella:

V kostele jsem teď pracovala tři dny v týdnu. I když mi Benedikt pořád říkal, že s ním mám pracovat každý den, jelikož na něj všichni tlačí a vyptávají se, zda už bude brzy s malbou hotov. Já jsem s ním každý den pracovat nemohla, jelikož jsem se chtěla věnovat dětem, nechtěla jsem se jim odcizovat a také bych měla pomáhat starým ženám na statku a kolem něj. Každá žena si vybrala jedno dítě a všimla jsem si, že byly rády, když jsem jezdila do kostela. Byla jsem z toho smutná, sice to nejsou moje děti, ale mám je ráda a dlouhé odloučení od nich nesnesu.

 

„Nedělej si starosti,“ smál se mi Benedikt. „Tenhle kostel, už stejně bude brzy hotový.“

„A co pak?“

„Pak se budeš muset zase podílet na domácích pracích na statku. Slíbil jsem udělat nějakou práci kus odsud a, bohužel, nemůžeš jet se mnou.“

Takže, tohle šťastné období mého života brzy skončí. Pracovali jsme v kostele mlčky vedle sebe, když se najednou Benedikt začal hihňat.

„Na co myslíte?“ zeptala jsem se.

„Včera tu bylo pár starých farníků, podívat se na naši práci. Viděli tvého ďábla, tam v tom výklenku. Nadchl je i šokoval zároveň. Stáli tam hrozně dlouho.“

Zastyděla jsem se. Nemohla jsem se jít podívat na tu věc, co jsem ji namalovala.

„On – vy víte, koho myslím – říkal, že to viděl, když tu tehdy byl. To mi vadí.“

Benedikt se na mě podíval s vinou v očích.

„Ne. To byla… náhoda. Náhodou tam šel a pak se mě zeptal. Musel jsem říct, že jsi to malovala ty. Nemohl jsem tady v kostele lhát!“ Vsadím se, že lžeš právě teď, ty stará liško, pomyslela jsem si, nemohl ses dočkat, až mu to ukážeš.

„Co na to říkal?“ zeptala jsem se.

„Nic. Zdál se být naprosto ohromený a překvapený. Tak jsem mu řekl, že tu holku budeme muset honem provdat, když maluje takové chlípné obrazy.“

„To jste opravdu řekl? Co on na to?“

„Nevím. Vypadal myslím trochu rozladěně, ale to bylo nejspíš proto, že jsem poznamenal, že by si tě měl vzít někdo z nás starých a zkušených nebo tak něco.“

 

Pak Benedikt, změnil téma.

„Bello, nikdy jsi mi neřekla, jak to že máš tak vybranou řeč. Nemáš přece urozený původ, že? Umíš číst a psát?“

„Jen trochu. Jeden z mladších synů na panství, kde jsem žila, se mnou trávil hodně času. Postupně se na mě upnul a ze mě se stalo něco jako jeho chůva, hlídala jsem ho a tak. Chtěl, abych s ním všude chodila. Byla jsem s ním během výuky, a tak jsem využila příležitosti pochytit, co se dalo. Prahla jsem po vědomostech. Chtěla jsem se učit… cokoliv. Napodobovala jsem jejich řeč. Půjčovala jsem si chlapcovy knihy, moc dobře jsem věděla, že jsem dostala příležitost, kterou žádná jiná dívka nedostala. Samozřejmě mi spousta věcí unikla, protože jsem tam nebyla pokaždé, ale aspoň něco se mi podařilo nasoukat do prostého mozečku.“

„Počkat! Přestaň na chvíli. Takový postoj k učení vyžaduje inteligenci. Tu jsi měla odkud?“

Zamyslela jsem se. „Moje matka toho spoustu znala a její otec uměl psát. Chci říct, že byl písař, sepisoval listiny a dokumenty pro jiné sedláky. Také vyřezával překrásné věci ze dřeva.“

„Tak odtud pochází tvoje umělecké nadání! Díky, Bello, že jsi mi objasnila své tajemství. Co to bylo?“

Oba jsme se zaposlouchali do ticha. Z kostelní věže jsme slyšeli těžké kroky. Úzkostně jsem pohlédla na Benedikta.

„Nestraší tu?“ zašeptala jsem strachy.

„Nesmysl!“

Slezli jsme tedy z plošiny a Benedikt řekl:

„Kdo se to tam, sakra, schovává?“

 

Napjatě jsme čekali, až se najednou s hlasitým zaskřípěním otevřely dveře do věže a vyšel z nich vyzáblý a zarostlý muž.

„Mám hrozný hlad, Benedikte. Neměl bys kůrku, o kterou by ses podělil?“

„Cože? Tak tady se skrýváš! Vyděsil jsi mou učednici k smrti!“

„Ano, samozřejmě že máme jídlo, vždycky se zapomeneme najíst. Bello, dones krabičku!“

Běžela jsem do bryčky a vrátila jsem se s krabicí. Otevřela jsem víko, aby si mohl muž posloužit.

„Potřebuji jídlo pro dva,“ oznámil nám.

„Takže je tam s tebou ještě někdo?“ zeptal se Benedikt.

„Ach, ano! Tam nahoře se trápí Edward.“

„Trápí?!“ zvolala jsem.

Muž se zasmál. „Jo! Neměl ženskou už tři týdny, takže je na tom špatně. Proč za ním nezajdeš nahoru, holka – myslím tím s jídlem, samozřejmě!“

„Ne, hlavně nepouštěj Bellu k tomu lumkovi,“ vyhrkl Benedikt. „Ona je na něj moc hodná.“

„Nebojte, já se o sebe umím postarat,“ odpověděla jsem.

 

Chtěla jsem znovu spatřit svého hrdinu. Neviděla jsem ho od té noci, kdy jsem ho zachránila před osudem na skřipci, ale nemohla jsem na něj zapomenout. Mé největší přání bylo ho znovu vidět a dělala jsem si také o něj starosti, co se s ním stalo. A teď? Teď byl tady! S krabicí v ruce jsem tedy začala stoupat po strmých sešlapaných schodech. Došla jsem k odpočívadlu ve věži, kde jsem slyšela pohyby, jako by se někdo snažil schovat.

„To jsem já, Bella. Donesla jsem ti jídlo.“

„Bella? Ach, ano! Malá zachránkyně mužů.“ Uslyšela jsem a pak se objevila ruka, aby mi pomohla na poslední schod.

Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím. Dobrý Bože, ten vypadá. Šaty měl špinavé a otrhané, vlasy černé od špíny a zoufale by potřeboval umýt.

„Bello, můj rozkošný andílku. Tebe mi posílá samo nebe. Nechala ses jmenovat mým trvalým osobním strážcem?“

Sklopila jsem hlavu, abych zakryla svou tvář rozzářenou štěstím.

„Teď toho nech, jez! Vezmi si, je toho spousta.“

„Tak, copak tam máš,“ zeptal se a nakoukl do krabice.

„Zase jenom losos! Nemůžou rolníci někdy sehnat k jídlu něco jiného než lososa?“

Zaskočilo mě to, co řekl, ale nic jiného mu nezbylo a musel to sníst.

 

 

Edward:

S nechutí jsem si vzal toho lososa a začal ho jíst. Nechápu, jak to lidé můžou jíst. Já potřebuji krev. Ale nemůžu ven. Aby si Bella nevšimla mé nechuti, tak jsem se při jídle díval do země.

Teprve, až když jsem dojedl ten poslední odporný kousek, jsem se poprvé skutečně na Bellu podíval. Viděl jsem to nejhezčí děvče na světě.

 

Jelikož jsem za svůj život vystřídal mnoho žen, okamžitě jsem poznal, že s chvástáním a vtípky se nikam nedostanu. V místnosti stála, nevinná dívka – panna, tím jsem si jistý. Snědl bych vlastní klobouk, jestli to tak není! No, ale to se brzy změní, jen co si najdu čas. Teď mám důležitější věci na starosti – jako třeba zůstat na živu! Znovu jsem se na ni podíval. Ano, vzít si tohle poupátko a udělat z něj květinu v rozpuku by byla docela příjemná záležitost. Na pohled byla půvabná a byla cítit čistotou, až na nepatrnou stopu vůně barev. Vypadá jako ten vášnivý typ, s hnědými vlasy, čokoládově hnědýma očima a bílými zuby za svůdnými pěkně tvarovanými růžovými rty.

 

„Posaď se na chvíli ke mně, Bello,“ vybídl jsem ji předstíraným unaveným hlasem. „Jsem tak vyčerpaný a potřebuji si promluvit s někým rozumným.“

Viděl jsem, jak váhá, ale pak si sedla kousek ode mne a opřela se o zeď, objala si kolena a přetáhla si přes ně sukni.

„Ty, ehm, jsi u rebelů, že?“ řekla s obdivem.

Dopil jsem pivo a řekl: „No… jsem vlastně jedním z jejich vůdců.“

„Ó!“ řekla a vykulila oči. Tahle odezva mě povzbudila.

„Víš, jaké to je. Dostávat ty nejnebezpečnější úkoly. Tak mě tenkrát zajali, když jsem nasazoval život za ostatní.“

„Tvůj vůdce je mocný muž, že?“ řekla mi. „Přišel mi znovu na pomoc, když ta malá holčička onemocněla morem. Nevím, co udělal, ale vyléčil ji a vyléčil mi také omrzlinu na chodidle. Měl ruce jako oheň.“ Zíral jsem na ni.

„Kdo? Jo, ty myslíš jeho! To se mýlíš. On není můj vůdce, neznám ho a nikdy jsem se s ním nesetkal…“ Viděl jsem, jak to Bellu zamrzelo.

„Byl s tebou sám?“ zašeptal jsem, i když to byla asi blbá otázka, když jsem teď popřel, že ten chlap existuje.

„Jistě!“

„A co mimino? Jak se má?“

„Malý Chris? Má se dobře.“

„A co jeho přikrývky, hlídáš je dobře? Jsou moc cenné, víš? A kdyby se dostaly do nesprávných rukou.“

„Ne. Nikdo mi je nemůže vzít.“

„Vážně jsi je schovala dobře?“

„Ano, do truhlice pod postelí.“

„Doufám, že tam jsou v bezpečí. Už musím jít, Bello. Mockrát děkuji za jídlo. Uvidíme se zase?“ Všiml jsem si, jak se začervenala.

„Jestli chceš.“ Vstal jsem a přišel k ní, abych se dotkl její brady. Byl jsem tak blízko, až jsem měl touhu ji políbit.

„Jsi moc hezká, Bello. Ale to víš, že?“

Odvrátila ode mě pohled a zakroutila hlavou. Slyšel jsem, jak se jí zrychlil tep.

„Ale jsi. Můžu se za tebou někdy zastavit?“ Viděl jsem, jak se vylekala. Usmál jsem se.

„Ve vší počestnosti, samozřejmě. Chci si s tebou jen příjemně popovídat. Jsi tak citlivá.“ Asi jsem ji vyvedl z míry, jelikož se nezmohla na žádnou odpověď, jen vydávala nesmyslné výkřiky.

„Nebudu nějaký čas moci přijít. Honí nás a musíme se držet v ústraní. Je to osamělý život, věř mi, ale jakmile vojáci začnou čmuchat někde jinde, vrátím se.“

 

 

Bella:

Ten pocit, kdy se mojí brady dotýkal Edward, byl zvláštní. Nikdo na mě takhle ještě nesahal. Edwardova ruka sice nezpůsobila spalující vzrušení, tento pocit jsem cítila, když držel mojí nohu, ta něžná, silná ruka… ale to bylo jiné – on mě léčil. Tak proč na něj myslím. Edward je ten, kdo se mě dotýká! Hledí mi do tváře, těma úžasně medovýma očima, se šibalským úsměvem.

 

„Samozřejmě mě můžeš navštívit u Mistra Benedikta. Požádám ho, aby na tvou počest připravil úžasné jídlo.“

„Ne, ne!“ zašeptal. „Nikdo o tom nesmí vědět. Zrádci jsou všude.“

Pak jsem uslyšela volat ze zdola Benedikta. Tak jsme slezli ze schodů.

„Myslel jsem, že jsi tam zakořenila, Bello,“ řekl mi Benedikt a zvědavě se na mě díval. Já se na něj jen zářivě usmála.

Poté se oba dva muži vykradli z kostela za dalšími nezákonnými úkoly a my se vrátili k malování.

 

Práce v kostele skončila a já se mohla vrátit k práci na statku.

 

6. kapitola8. kapitola

 


Dnes se ke slovu dostal i Edward, doufám, že se Vám jeho pohled líbil.

Příště bude celá kapitola zase klasicky, z pohledu Belly.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 7. kapitola:

 1
5. Kačka
13.11.2011 [22:59]

NO jsem pořád zmatená Emoticon Emoticon Emoticon jestli je Edward upír nebo ne Emoticon Emoticon Emoticon tuhle kapitolu to vypadalo, že je. Tak uvidíme příště Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

06.08.2011 [21:05]

mokasinanádherný honem další prls to je fak super

03.08.2011 [19:03]

NeyimissAhoj, článek ti vracím, máš v něm příliš mnoho chyb. Při opravě se zaměř zejména na:
* ji/jí (!);
* čárky (!);
* zdvojené mezery a chybějící mezery;
* slovosled;
* shodu podmětu s přísudkem.

Nejvíce jsi chybovala v čárkách a ji/jí, těm opravdu věnuj pozornost.
Pokud máš s gramatikou problém, navštiv Pomoc autorům a vyber si tam korektora, který ti s ní pomůže.

Až si vše opravíš, zaškrtni opět možnost "Článek je hotov". Děkuji... Emoticon

03.08.2011 [16:28]

MarviOk, článek jsem opravila, snad už je v pořádku.

03.08.2011 [15:03]

WhiteTieV článku máš spoustu chyb. Ještě jednou si ho projdi a oprav si je. Některé ti níže vypíšu:

+ pomáha -> pomáhá

+ čárky

+ pračat -> pracovat

+ pracovala -> pracovat

+ odemně -> ode mně

+ mezery (jen jedenkrát mezerník, ne dvakrát)

+ překlepy

Až si toto opravíš, zaškrtni "článek je hotov". Děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!