Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 6. kapitola

NMstills4

Téma mesiaca január

Kapitoly zimy (0) Každodenné maličkosti (6) Predsavzatia (1) Krv na snehu (6) Socha z ľadu (0)

Celkem hlasů: 13


Naděje prokletých - 6. kapitolaV této kapitolce vás bude čekat víc než jen jeden pohled. Nejprve Bella povede rozhovor s cizincem. Pak se podíváme na činy druhých osob. A že by se zde objevili i Cullenovi? Kdo ví, musíte si to přečíst sami. Já jen prozradím, že pouze mokasina tipovala z poloviny správně.

Bella:

Neodpověděl mi. Pustil moji nohu a vytáhl z tuniky malou dřevěnou krabičku.

„Dnes na noc si na nohu namaž tohle. Vytáhne ti to hnis z rány.“ Pak vstal a šel směrem ke dveřím.

Poděkovala jsem mu a zeptala se:

„To Benedikt vás požádal, abyste přijel?“

„Ne, to nebyl Benedikt,“ odpověděl. „Ale našel jsem ho v kostele.“

„V kostele! Dobrý Bože, to ne!“

„Ano, viděl jsem to.“

Nic mi na to víc neřekl, ulevilo se mi. Najednou držel kliku v ruce, když jsem na něj křikla.

„Miminko! Ten chlapec – on také onemocní?“

Chvíli váhal, ale pak řekl: „Ukaž mi ho!“

 

Šla jsem s ním přes dvůr do kuchyně, kde jsem si všimla vyděšených žen, které vstaly a rychle odešly do jiné části domu, čeledín přešel do opačného rohu místnosti. Jen Benedikt zůstal v klidu.

„Takže?“ zeptal se Benedikt.

„Holčička bude v pořádku,“ zářila jsem radostí. „Ale chce vidět také Chrise.“

Benedikt tedy zavolal jednu ženu, aby přinesla chlapce. Po chvilce žena přišla i s chlapcem, ale nechtěla překročit práh kuchyně, tak jsem si ho od ní vzala a položila ho muži do náručí. Opět poprosil, abychom odešli z místnosti. Odešli jsme tedy na verandu a čekali. Po chvíli za námi vyšel muž ven i s dítětem, které dal Benediktovi a prohlásil: „Nové životy se chrání samy. Mor se na nich jen tak neuchytí.“ Víc neřekl. Šla jsem za ním tedy na dvůr.

„Vím, kdo jste!“ vyhrkla jsem na něj.

„Opravdu?“ Jeho výraz prozrazoval pobavení.

„Ano, ale nikdy vás nezradím. Vždycky mi budete moci důvěřovat jako příteli. Kdybyste jednou potřeboval mou pomoc… ale to jistě nebudete.“

 

Cítila jsem, jak jeho tón zvážněl. „Víš, Bello, jednou možná budu velmi potřebovat tvou pomoc. Věřím, že chápeš, proč žiji neustále v ústraní a osaměle a jen na málo lidí se mohu spolehnout.“ Přikývla jsem na souhlas pochopení.

„Jsi tu šťastná?“

„Ach, ano! Nic lepšího jsem si ani nemohla přát. Děkuji, že jste mě sem poslal, a děkuji za… no, za všechno!“ Najednou pohnul rukou dozadu a dopředu v gestu, které asi znamenalo mnoho věcí. Začal se usmívat.

„Bello, Bello,“ řekl, „nejsi víc než dítě. Ale teď vypadáš mnohem líp, už ne tak vychrtle! Víc jako květina v rozkvětu, což také jsi. A… když mě zase budeš potřebovat, neváhej a dej vědět.“ Nasedl na koně a v mžiku byl pryč. Byla jsem z toho zmatená. Zase? Co tím myslel?

 

Vrátila jsem se dovnitř a viděla jsem Katie jak spokojeně spí, i když měla stále horkost ve tvářích, a na spáncích se jí lepily vlasy potem. Horečka ustupovala. S klidem jsem si lehla do postele a usnula jsem. Opět se mi zdál ten stejný sen jako minule, akorát už jsem Edwarda neviděla, ve snu byl jen muž – zvíře.

 

Druhý den ráno jsem se probudila a hned jsem si všimla, že mě noha nebolí a ani nepálí tolik jako předtím. Ve vedlejší posteli jsem si všimla svěží Katie, která chtěla zrovna vstát z postele.

„Ne ne, maličká, dnes ještě budeš v posteli. Tak rychle se zase neuzdravuješ. Ale budu pořád s tebou.“

O dva dny později byla Katie mimo nebezpečí, tak jsem se mohla vrátit ke své práci v kostele. Pracovala jsem bok po boku s Benediktem, který mi už nedovolil namalovat další postavy.

„Kdo ví, co bys zase vyvedla!“ usoudil.

 

 

Rosalie:

Žiji v honosném šlechtickém sídle v Trondhemu. Ležím v posteli a přemýšlím, už pátou noc za sebou nespím. Jenom párkrát před úsvitem se mi podařilo usnout.

Pořád a pořád přemýšlím a myslím jen na jaro. Na jaře bude tepleji. Jaro přijde brzy – po vánočních svátcích – a všechno bude mnohem lepší.

 

Moji rodiče si o mě dělají velké starosti. Nerozumějí mi a ani mému podrážděnému chování. Nechtěla jsem odcestovat z města na návštěvu k přátelům a příbuzným na velkostatek, abych se nadýchala čerstvého venkovského vzduchu.

 

Vybouchla jsem pokaždé, když přijela na návštěvu moje starší sestra, a vzala s sebou děti. Nechtěla jsem vycházet ani z pokoje, dokud sestra s dětmi neodjela. Všichni se diví mému chování, také mi často říkají, kde se ztratila ta veselá, bezstarostná inteligentní slečna Rosalie.

 

Už je to delší doba, co jsem taková divná.

Dívala jsem se zrovna z okna, když jsem cítila, jak se vše uvnitř mě dere ven.

„Kéž bych ještě tutéž noc šla ven. Nebo ráno potom – v noci vás ven nepustí – nebo další večer – nebo pozítří ráno – jednou jsem to skoro udělala – ale odložila jsem to – ze strachu, byla jsem nerozhodná a nejistá – možná by se pak všechno spravilo. Teď už je pozdě.“

„Příliš pozdě! Pozdě! Pozdě!“

 

Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se přemoci pláč, ale proud pocitů jsem nemohla zastavit. Pořád jsem viděla ten maličký raneček pod borovicí, pokrývky nasávají vlhkost a začínají hnít a uvnitř nich… nehybné, strnulé.

„Ne, nemůžu plakat,“ povzdechla jsem si.

Divoce jsem zasténala a vykřikla jsem svou bolest, beznaděj a zoufalství, všechny ty pocity, které jsem cítila od okamžiku, kdy jsem položila novorozeně na zem a odešla.

 

Do pokoje vběhla moje komorná, která byla vyděšená ještě s noční čapkou nataženou přes zapletené vlasy a přes noční košili měla přehozený jenom šál. Nikdy mě tak neslyšela plakat.

„Slečno Rosalie! Co je? Co se děje?“

„Co mám dělat? Mám přivést paní hraběnku?“ ptala se mě služebná.

„Ne. Ne,“ potichu jsem odpověděla.

„Ale co se děje? Je vám špatně, slečno Rosalie?“

„Ne, vůbec ne,“ zamumlala jsem mezi vzlyky.

Komorná si s váháním sedla na kraj mé postele a já ji okamžitě objala.

„Pomoz mi! Ach! Pomoz mi!“ žadonila jsem.

„Co se děje?“ zeptala se s rozpaky komorná.

 

Chtěla jsem ji požádat, aby šla ven do lesa hledat mé dítě, ale neměla jsem odvahu to říct, tak jsem jen řekla:

„Už je pozdě! Příliš pozdě! Ach! Drahý Bože, prosím, vrať čas zpátky, vrať ho.“

Kéž by se dal vrátit čas, kéž bych se přiznala, že mám dítě, mohla bych ho držet v náručí, zahřívat ho a byla bych ochotná přijmout všechnu tu hanbu, opovržení a vyloučení ze společnosti. V tom se otevřely dveře a do místnosti vešla má matka i s otcem.

„Mé drahé dítě! Co se děje? Měla jsi zlý sen?“ zeptala se mě matka.

„Ach, tolik se modlím k Bohu, aby to byla jenom noční můra,“ řekla jsem mezi vzlyky.

Pak si matka s komornou vyměnila místa a matka se komorné zeptala.

„Co se stalo, Anno?“

„Nevím,“ odpověděla služka. „Pořád jen říká, že je příliš pozdě.“

„Příliš pozdě, Rosalie? Pozdě najít manžela, to máš na mysli? To je směšné, je ti teprve dvacet!“

„Ne, Ne! Nechci se vdávat,“ zaječela jsem.

Viděla jsem matčin zmatený výraz.

„Trávíš příliš mnoho času doma, drahoušku. Zítra se půjdeme projít do lesa. Je to tak…“

 

Zděšeně jsem vykřikla, rychle jsem vstala a utekla z pokoje. Běžela jsem chodbou směrem k venkovním dveřím, kde jsem stačila popadnout kabát. Pak jsem otevřela dveře a přede mnou byla vidět jen prázdná ulice, která byla posypána novým, čerstvým sněhem. Rozběhla jsem se a chtěla jsem být brzy pryč z tohoto města. Utíkala jsem směrem k branám. Utíkala jsem tak rychle, že mě strážný ani nestačil zastavit, aby se zeptal, kam jdu. Pořád jsem utíkala a utíkala, až jsem dorazila k lesu. Teprve v lese jsem se zastavila a rozhlížela se a hledala vysokou borovici. Chodila jsem po lese dlouho a byla mi velká zima. Měla jsem na sobě jen noční košili a kabát. Po chvíli jsem tu vysokou borovici našla, ale nemohla jsem nikde najít košík s dítětem. Klekla jsem si, abych ho mohla nahmatat, je možné, že v té tmě nejde vidět. Rukama jsem šátrala po ztvrdlé zemi. A pořád jsem nemohla nic nahmatat. Začala jsem brečet a třást se zimou. Brečela jsem a brečela schoulená v klubíčku, abych se zahřála. Pomalu jsem začala cítit, že mě opouští život.

 

Emmet:

Seděl jsem v kuchyni a nudil se, když za mnou přišel Carlisle a řekl mi, ať jdu pomoci Jacobovi podívat se po Edwardovi. A prý ať jdu hned.

„Edward, kde se zase…“ Ani jsem to nedořekl, kvůli tátovu pohledu.

„No jo, vždyť už jdu,“ brblal jsem.

 

Vydal jsem se tedy k Jacobovu příbytku, klepal jsem, ale nikdo se neozýval. Otevřel jsem dveře, ale nikdo nebyl doma. Chvíli jsem tam jen stál a nasával vzduch a přitom jsem zjistil, že není doma nejméně dva dny. Zhodnotil jsem, že budu muset najít jak Edwarda, tak Jacoba. Ale předtím si skočím ještě na lov, dlouho jsem neměl žádného méďu.

 

Byl jsem zrovna na lovu, když jsem ucítil něco zvláštního. Člověk? Ano, nemýlil jsem se, byl to člověk, přesně řečeno anděl. Mladá nádherná dívka. Byla schoulená pod vysokou borovicí bez pořádného oblečení. Jako by neuváženě utekla z domova jen tak, jak zrovna byla. Nechápal jsem to, ale cítil jsem, že moc času jí nezbývá. Mou přítomnost nezaregistrovala, ani můj dotek. Byla chladnější než já a to je co říct, když jsem vlastně mrtvý. Vzal jsem ji do náruče, a co nejrychleji běžel k domovu. Tady jedině Carlisle dokáže pomoci.

5. kapitola7. kapitola

 


Škoda, že tak málo lidí si tiplo kdo by se mohl v této kapitole objevit.

Prozatím to vypadá tak, že jsme asi v polovině příběhu, určitě nejste zklamaní.

Navíc si můžete oddechnout, že vás tímto příběhem nebudu už dlouho trápit.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 6. kapitola:

 1
8. Kačka
13.11.2011 [22:50]

Takže Emmet je upír, to je jasný, ale co je zbytek pořád nevím. Kdyby Edward byl upír, tak se přece nenechá týrat a málem upálit? A ten podivný muž je Jacob? No já myslím, že jo, ale. No jsem moc zvědavá, jak to bude dál!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.07.2011 [22:20]

Annabell Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.07.2011 [20:26]

mokasinanádhernýýýý skvělííí a sem ráda že nějak zpoloviny jsem věděla kdo tam bude :-)je to krásnýýý šup dalšííí

31.07.2011 [17:44]

Mili1 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. maily1709
31.07.2011 [16:40]

ty nas predsa netrapis Emoticon je to zaujimava poviedka a som zvedava s kym nakoniec bella bude Emoticon

3. BabčaS.
31.07.2011 [16:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. xxx
31.07.2011 [12:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. čiči
31.07.2011 [11:09]

zajímavé, jak to dopadne ? Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!