Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na útěku 6

28.01.2010 (09:45) • Eunta • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3126×

Pohled autora

Nad nebem se snášel černý mrak, který svědčil o všem. Svědčil o události, která byla nevyvratitelná. Dvě osoby, které se měly setkat. Dvě duše, které byly spřízněné, ale které měly v srdci obrovskou ránu a bolest. Měly se potkat? Je jim to souzeno?

Edward ujížděl krajinou a snažil se stihnout to, co by mu mělo opět změnit život. Bella se naopak snažila utéct před tímto setkáním. A co jejich malá dcera? Jak bude ona vnímat tento zmatek, který jí nastolili? Na kterou stranu se přikloní?

Svou matku miluje nadevše ale otce nepoznala… zatouží po tom? Dovolí jim utéct a ani ho nespatřit? Vždyť to je a vždy bude její tajné přání, které své matce nikdy nesdělila. Uchovávala ho v sobě. Viděla na matce, že jí to trápí a jejího otce stále miluje ale bylo by to pro ni dobré, aby se vrátil?

Bude vůbec Bella svou dceru poslouchat, nebo se jí na to ani ptát nebude? Pomyslí na její touhu vidět otce?

Spousta otázek ale kde na ni najdeme odpověď?

Bella

Upíří rychlostí jsem se vydala domů…

Bylo mi jedno, zda mě někdo zahlédne. Teď bylo to nejdůležitější odsud co nejrychleji dostat malou Renesmee a pokud možno ji nevyděsit. Tohle bude hodně těžké… nevím, jak se zachová. O Edwardovi jsem před ní moc nemluvila. Hlavně bolest v mém srdci to nedovolovala a zatím to moc nevyžadovala.

Vběhla jsem do našeho panelového domu a během vteřinky byla u bytu. Otevřela jsem dveře.

,,Máma!“ vykřikla malá a mě opět polil ten pocit úlevy. Jako vždy, když jsem vstoupila do dveří. Byla v bezpečí a nic jí nehrozilo. Renesmee byla pro mě vše.

,,Co tu děláš, Bello?“ ptala se udiveně Bonnie, protože jsem nikdy dřív nechodila. Vlastně vůbec.

,,Musíme s malou narychlo odjet. Nějaké problémy v rodině.“ Řekla jsem a popadla cestovní tašku pro všechny případy. Začala jsem do ní házet další věci. Lítala jsem nesystematicky po pokoji a snažila se vzít všechno potřebné. Hlavně peníze. Nebylo jich moc ale na chvíli, než si najdu jinou práci, to stačilo.

,,Narychlo? Bello, počkejte alespoň, než se malá nají. Zrovna jsem ji chtěla nakrmit.“ Začala protestovat ale na tohle jsem neměla čas. Patnáct minut.

,,Máme naspěch, promiň. Děkuji za hlídání. Jsi zlatá.“ Mluvila jsem hodně rychle ale zřejmě mi rozuměla.

,,Jistě, chápu. Chceš s něčím pomoct?“

,,V pořádku, to zvládnu. Zatím se měj a já se ozvu.“ Řekla jsem a už ji vystrkovala ze dveří. Nechápavě se na mě dívala ale nakonec odešla. Tak, teď jsem ztratila další spřízněnou duši. A za to můžeš zase jenom ty, Edwarde! Sakra!

,,Drahoušku, máme naspěch ale opravdu.“ Řekla jsem a už brala malou do náruče. Upíří rychlostí jsem ji oblékla a kolem sebe si omotala provizorní zavinovačku, ve které malou ponesu a která mi nebude vadit při případném běhu.

Remesmee se ale nenechala jen tak odbýt. Jakmile mi byla nablízku okamžitě se spustil proud otázek.

,,Renesmee… musíme odjet… je to pro mě důležité. Proč? Proč… prostě proto… já vím, že to není odpověď ale teď ti tohle musí stačit. Potřebuji, abys byla hodná a držela se mě a hlavně se neohlížela, ano?“

Ona byla ale velmi chytrá a nenechala si jen tak něco namluvit. Její palba otázek pokračovala a není pochyb, že inteligenci zdědila po svém otci. Moc dobře věděla, jaká otázka je důležitá.

,,Zlato… ano někdo se sem blíží… a ano… je to tvůj otec a věř mi, že mě to mrzí ale musíme pryč. Renesmee, prosím, neztěžuj mi to.“ Ukončila jsem rozhovor, protože už nám moc času nezbývalo.

Malou jsem vložila do zavinovačky a přitáhla jsem si ji k sobě, na rameno jsem hodila cestovní tašku a už chtěla vypadnout ale nakonec jsem se vrátila.

Našla jsem tužku a papír a na posteli nechala vzkaz.

Vyběhla jsem před dům a běžela na první zastávku autobusu. Teď už šlo opravdu jen o minuty. Naštěstí jsem nemusela utíkat moc daleko a autobus zrovna stál na zastávce. Bez přemýšlení jsem nastoupila a chtěla na hlavní nádraží. Odtud se už dostanu kamkoliv.

Edward

Jediné co mě popohánělo kupředu bylo, že se pomalu blížím ke svému cíli. Čím více jsem se blížil, tím více jsem byl nervóznější.

Právě jsem minul ceduli ,,Welcome to Vermont“ a kdyby moje srdce bilo, vyskočilo by mi z hrudi. Cesta byla jasná a určená. Nemohl jsem to minout, snad jen čas, mě mohl minout.

Doufal jsem, že mi Alice ponechala dost času na to, abych Bellu zastihnul. Musím s ní mluvit a musím vidět naši malou. Bylo to pro mě životně důležité. Musím je získat zpět a prosit na kolenou o odpuštění.

Míjel jsem ulice a míjel jsem lidi. Hnusné město a velmi nevlídné. Nic pro Bellu a naši malou. Bylo mi ze sebe samého na zvracení.

Black Street… jsem tu. Zastavil jsem na kraji ulice a vyběhnul ven z auta. Do očí mi udeřil odporný dům, který vypadal, že každou chvíli spadne. Byl to on, tam je moje láska.

Vběhl jsem dovnitř a upíří rychlostí se přesunul do třetího patra. Prostřední byt. Cítil jsem její vůni, zcela zřetelně. Už nebyla taková, jakou jsem si pamatoval ale byla více intenzivní a čerstvá.

Dveře byly otevřeny. Zlehka jsem se o ně opřel a vkročil do bytu.

Zalapal jsem po dechu, protože horší podmínky na přežití jsem neviděl. Byla to hrůza a já si připadal jako ještě větší zrůda.

Ony tu ale už nebyly. Utekly. Stalo se přesně to, čeho jsem se obával.

Vkročil jsem do ložnice. Zde se Bellin pach mísil s jiným. Byl tu i lidský ale ten druhý jsem poznal. Musela to být naše malá.

Vztek ve mně začal bublat. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Vše jsem zvoral a ony přede mnou utekly. Nestály o mě.

Chytil jsem první věc, co mi přišla pod ruku a praštil s ní o zeď. Ozvala se ohlušující rána. To ale mému vzteku nepomohlo.

Potom jsem si všimnul nepatrného lístku, který ležel na posteli. Šel jsem blíž a lístek vzal do ruky a ten vzkaz na něm mě zasáhnul další ranou.

Nech nás prosím na pokoji. Nech nás být…

Klesnul jsem na kolena a z mého hrdla se ozval bolestný vzlyk. Nemohl jsem to takhle nechat. Nemohl. Nesměl jsem je ztratit navždy. Musím o jejich odpuštění bojovat. Za každou cenu. Vytáhnul jsem telefon a vytočil Alicino číslo. Zvedla to okamžitě.

,,Alice… kde?“

,,Hlavní nádraží… deset minut…“ odpověděla bleskově a já už seděl v autě. Uháněl jsem napříč ponurým městem a doufal, že ji zastavím.

Bella

Kdybych mohla, nejraději bych toho řidiče vykopla a řídila sama, protože jeho šnečí tempo mě přímo užíralo. Renesmee se kroutila v mém náručí a byla rázně proti útěku. Už jsem se jí to nesnažila vysvětlovat. Nakonec zvolila jinou taktiku. Začala plakat a celý autobus se po nás otáčel. Plakala na protest a já se modlila, abychom už byli na tom blbém nádraží…

Nakonec byly moje prosby vyslyšeny a my konečně zastavovali na hlavním nádraží a já vyběhla z autobusu. Vrhla jsem se přímo k hlavní ceduli s odjezdy co nejdál ale potom jsem ho ucítila.

Otočila jsem se tím směrem a Renesmee také, musela ho také cítit. Upíra poznáme zaručeně.

Stál přímo naproti mně. V celé své kráse a pohled na jeho obličej byl bolestivý a jeho výraz byl ještě bolestivější. Jeho oči, ty nebesky svůdné oči, mě k sobě lákaly a volaly mě ale já teď nemohla jít. Nemohla jsem se jen tak vrátit.

Byl ode mě dobrých dvacet metrů ale přesto jsem z něj cítila lásku k nám oběma. Stále nás miloval, to jsem poznala ale byla jsem schopná mu to všechno odpustit? Byla jsem schopná na to všechno zapomenout a být šťastná?

Nebyla. To byla jednoduchá odpověď a moje smysly zbystřily. Potřebovala jsem se odsud dostat. Potřebovala jsem před ním utéct. Pohled na něj moc bolel a já už trpěla dost.

Podívala jsem se na pravou stranu a hledala skulinku na útěk. Okamžitě to poznal, poznal o co se chci pokusit. Očima mě prosil, ať zůstanu ale já nemohla. Nebyla jsem na toto setkání připravená.

Renesmee mě prosila také, přímo plakala ale já musela utéct. Až teď jsem si uvědomila, že ji Edward musí slyšet.

Jednala jsem zmateně a jako smyslů zbavená. Dala jsem se na útěk. Edward začal utíkat za mnou ale všude bylo hrozně moc lidí. Moc lidí, co by mohlo moc vidět.

Začala jsem panikařit a zastavila se. Edward za mnou stále utíkal a přímo přede mnou zastavil červený sporťák. Okénko se stáhlo a já pocítila upíří pach.

,,Dáma v nesnázích? Nasedni.“ Řekl mladý a pohledný muž. Neváhala jsem a okamžitě naskočila i s malou do auta, aniž bych toho upíra znala. Za sebou jsem jenom zaslechla svoje jméno… bolest v tom hlase byla neskutečná…

Shrnutí povídek

Předchozí díl

Další díl 

Autor: Eunta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na útěku 6: