Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na pokraji šílenství - Prolog

28.06.2013 (12:00) • martina946 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2151×

Prsty ji svrběly, když v ruce držela Charlieho mobil. Měla chuť jím třísknout o zem, zničit všechny důkazy o rozpadu jejich manželství. Předstírat naprostou spokojenost a lásku ke svému manželovi. Jenže pokaždé, když se podívala na jejich svatební fotky, zvedl se jí žaludek a tělem jí projela neznámá touha. Až dnes ji dokázala rozeznat a určit. Nikdy si nepotrpěla na násilí, ale v tomhle případě by si klidně dovolila udělat výjimku. Dovolila by si mu rozbít hubu.

Zády se opřela o zeď, očima netrpělivě sledujíc bílé dveře. Nehodlala propásnout jeho příchod, nebyla si jistá, zda by ho zítra dokázala vyhodit z bytu. Jak se říká – teď nebo nikdy. Hodiny právě odbíjely dvě ráno, když v zámku začaly chrastit klíče. Srdce jí zprudka naráželo do hrudi a oči začaly podvědomě pálit. Nedala ovšem na sobě nic znát, všechny své pocity uzamkla v pomyslném šuplíku. Nasadila kamennou masku.

„Kde jsi byl?“ vyhrkla hned poté, co za sebou zavřel dveře. Ve tváři se mu zjevilo překvapení, když spatřil svou manželku.

„Proč nespíš?“

„Na něco jsem se tě snad ptala, ne?“ Povzdechl si a rukou si vjel do světle hnědých vlasů.

„V práci. Je snad na tom něco špatně?“ Nejlepší obrana je útok. O tom se už taktéž mohla přesvědčit.

„A ty někam jedeš?“ pokračoval, snažící se změnit téma, nepomohlo mu to. Nápomocný mu nebyl ani ten euforický podtón, který si zřejmě ani neuvědomoval. Naopak, všechno akorát zhoršil. Renée následovala jeho pohled, jenž spočinul na hnědých kufrech, které mu připravila.

„Já ne, ale ty jo.“

„Cože?“ vydechl, obočí se mu překvapeně vyklenulo vzhůru a čelo pokryly tři malé vrásky.

„Slyšel jsi dobře, pakuješ se.“ Připravovala se, pečlivě. Každý den od té chvíle, co se to dozvěděla, si velmi dětinsky nacvičovala svou řeč před zrcadlem. Chtěla znít neústupně, výsměšně a hlavně důstojně, kvůli tomu to taky vše dělala. Ale teď, když mohla konečně použít všechen svůj herecký um, pohoří. Hlas se jí chvěl, přeskakoval a celkově zněl velmi smutně. V duchu si za to nadávala.

„A to jako proč?“ Narozdíl od Renée, tohle byl pokerový hráč. Kdejaký chlap by konečně začal nějak reagovat, ať už vědomě, nebo nevědomě. Potil by se, vyhýbal by se očnímu kontaktu nebo by ze sebe začal chrlit nadávky, v tom lepším případě omluvy. On ne. Udržoval oční kontakt, tvář až nepřirozeně klidnou. Jakoby zmrazenou. Renée si náhle uvědomila, že si taktéž jako ona nasadil nepřípustnou masku.

„Možná kvůli tomu, že mě podvádíš?“ Ve většině filmů, které kdy viděla… seriálů, začala hlavní hrdinka právě v téhle fázi hystericky křičet, plakat a kopat do všeho, co uviděla. Nikdy moc nechápala tohle zbrklé jednání, vždyť o všem se dá přece rozumně promluvit. Dnes pochopila. Stejně jako Rachel z přátel, která se pořád rozcházela s Rossem, tak i ona začala pociťovat vztek a počáteční hysterii.

„A na to jsi přišla jak?“ zeptal se s rukama založenýma na hrudi.

Zhluboka se nadechla a zvedla mobil do úrovně svých očí. Jedním tlačítkem rozklikla první obálku.

„Z třetího května, ahoj lásko,“ začala předčítat první esemesku. „Strašně mi chybíš, nepřijdeš? Mohli bychom si udělat krásný večer. Ozvi se, čekám,“ dokončila ironickým, vysokým hláskem, kterým se snažila napodobit hlas oné neznámé.

„Z osmého května, ahoj zlato, moc se na tebe těším, nemohl bys přijít dřív? A pozor, teď přijde moje oblíbená. Z patnáctého května, ahojky, zapomněl sis u mě trenýrky, tak si pro ně přijď.“ Renée vzhlédla ke svému manželovi. Žádná lítostivá grimasa v jeho obličeji. Nic, co by dokazovalo, že tenhle muž… její manžel, má v sobě ještě špetku citu. Dívala se do těch známých hnědých očí, které místo aby žhnuly láskou, vyřazovaly nemístný chlad.

„Co chceš slyšet? Jméno, nebo omluvu? Stejně ses už rozhodla!“ pověděl řečnicky a s ledovým klidem.

„Důvod. Chci znát důvod, Charlie. Myslela jsem, že nám to klape a -“

„Dost, Renée,“ vykřikl, maska padla a on poprvé projevil nějakou emoci, bohužel ta emoce byla vztek. No, lepší něco, než nic.

„Není to tvoje vina,“ pokračoval klidnějším tónem. „Ale moje, já…“ Větu přerušil jeho smutný povzdech, sklonil hlavu a zadíval se na špičky svých bot. Bolel ji ten pohled, a i když si to nechtěla přiznat, potajmu doufala, že k ní přijde, obejme ji a pošeptá, jak je mu to líto. Nic takového se ovšem nestalo. Pořád tam jen tak stál, hledíc do země.

„Miluješ mě ještě, Charlie?“ musela se zeptat, přestože znala odpověď, prostě musela. Pokud se od něj měla odpoutat, tak to potřebovala slyšet.

„Ne.“

„A ji?“

Přikývl. Tohle jediné nepatrné gesto vyvolalo opětovné pálení oči a knedlík v krku. Rychle popadla hnědé kufry, jelikož moc dobře věděla, že slzy brzy přetečou přes okraj, a doslova je hodila po svém teď už ex manželovi.

„Táhni!“ zakřičela a ještě po něm mrskla jeho mobil. Trefila se do čela. Z očí se jí spustily slzy a celé její tělo sjelo podél zdi na zem. Myslela si, že to zvládne s klidem, že to bude on, kdo nakonec bude brečet, jenže netušila, jakou bolest jí tohle všechno způsobí. Hlavně okolo srdce, které bylo vytrženo z hrudníku a semleto v prach.

Odešel, uslyšela to podle klapnutí dveří. Bez omluvy nebo nějakého příslibu. Zmizel jen tak. Setřela si z tváře poslední horké slzy a položila roztřesené ruce na své zatím ploché bříško.

„Neboj se, já tě neopustím,“ promluvila nakřáplým hlasem. „Slibuji, že se ten hajzl o tobě nikdy nedozví, Bells.“

Mé dík patří Sundance za opravu. Jsi prostě skvělá. Jinak bych chtěla poprosit o komenty, nebo kritiku, budu za ní vděčná. martina946

Autor: martina946 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji šílenství - Prolog: