Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na chvíli, na noc, ne pro život! V.

30.03.2012 (10:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1395×

1. díl

2. díl

3. díl

4. díl

Na chvíli, na noc, ne pro život V.

„Nazdárek!“

„Jdi ode mne!“ řekla jsem rázně a setřela slzy. Zasmál se, věděl, že tu Edward je, musel to vědět.

„Jsi moje!“

„Ne, nepatřím nikomu!“ Byla jsem fakt naštvaná, jeho jsem vidět nechtěla, chtěla jsem vidět Edwarda, který by se mi snažil pomoci a vyzvědět, co mi je.

„To se teprve uvidí!“ zahulákal a nasedl za volant a začal startovat. Než jsem si to uvědomila, už odjížděl a já s ním v autě vážně jet nechtěla. Ve zpětném zrcátku jsem viděla Edwarda, jak za autem normálně utíká. Rychle jsem otevřela dveře a vykutálela se ven. Bolelo to!

Edward:

Viděl jsem jen, jak Bella otevírá dveře a padá z auta, potom se několik metrů kutálela. To ale Charles brzdil a zastavoval. Běžel jsem za nimi, ale ujeli už dost daleko a já jsem na ulici ne, v lese. Dokutálela se a praštila se o obrubník, to jí ale nezabránilo, aby se zvedla a klopýtala pryč od auta, ze kterého už Charles vystoupil a na staříka docela svižně Bellu doběhl. To už jsem byl dva metry od nich. Charles Bellu chytil a odhodil ji na zem, jako by byla jen polštář při polštářové bitce. Dopadla na asfalt a praštila se do hlavy - nezvedala se. Zastavili jsme naproti sobě a já neváhal a jednu mu ubalil. Málem jsem mu zlomil čelist. Nebylo by mi to líto.

„Vypadni! Už se nevracej, nebo skončíš hůř, mnohem hůř!“ křikl jsem a za Charlesem se jen prášilo. Idiot! Stejně jsem věděl, že se znovu setkáme, že mi Bellu jen tak neponechá, bude se o ni prát. Doběhl jsem k Belle a ona akorát zamrkala.

„Belli, copak ti je?“

„Nemluv na mě jako na idiota a pomoz mi si sednout,“ řekla otřeseně a já se musel zasmát, „a klidně mi Bells říkej, jestli chceš.“

„To děkuju, ale co ti je?“

„Bolí mě hlava a levá noha, nic to není,“ řekla a snažila se postavit, v čemž jsem jí odporoval, zvedl ji do náruče a nesl k autu. Ona je prostě neuvěřitelná, snad si nemyslela, že bych ji nechal jet ještě do agentury, ne?!

„Nikam nejedu, Edwarde. Je mi dobře!“

„To si povíme, až ti zašijí tu hlavu, vydezinfikují silniční lišej a zrentgenují ti ten kotník.“ Zamračila se a já viděl, jak se jí zavírají oči. „Nesmíš spát!“

„Proč ne? Mně se chce. Zavírají se mi oči,“ hlesla. „Jsem unavená.“

„Já vím, zlato. Máš otřes mozku. Neusínej! Zavolám záchranku, neuhlídal bych tě,“ řekl jsem a posadil ji na zadní sedačku do auta. Okamžitě se zhroutila dolů tak, že ležela. „Bello!“

„Ano?“ zeptala se tichounce. Byla úplně mimo. „Je mi špatně!“

Byla úplně bílá, ještě bělejší než normálně, a to je co říci. Měla ještě světlejší barvu než já a po tváři jí stékal pramínek rudé okysličené tekutiny, která mě neodvolatelně a navěky přitahovala. Stejně jako mě přitahovala Bella. Byla jako magnet, jako bych se od ní nemohl odloučit a zároveň mě odháněla.

Vytočil jsem záchranku a hned se ozval hlásek nějaké slečny. Oznámil jsem Bellin stav a polohu, kde se nacházíme, řekla, že tu budou do deseti minut. Sedl jsem si k Bellině hlavě a ona si mi lehla na nohy. Stále se jí zavíraly oči a já ji pořád budil. Tak rád bych ji nechal spát, ale nevím, jak moc je její stav vážný. V krajních případech se dokonce může stát, že po takovém úderu do hlavy a následném usnutí člověk může upadnout i do kómatu, a to jsem si rozhodně nepřál.

„Nebuď mě, chci spinkat,“ řekla tiše mezitím, co jsem jí kusem košile ošetřoval tržnou ránu na hlavě, protože lékárnička byla v kufru a já ji nechtěl nechat samotnou. Každou chvíli mohla omdlít. Se všemi zkušenostmi, které mám k dispozici, jsem se snažil ji udržet při vědomí. Stéle jsem se jí na něco ptal, absurdní otázky a ještě absurdnější odpovědi, stačilo ano, ne. Za dvě minuty jsem slyšel sirénu a za další dvě zastavovala u auta.

„Co se stalo?“ ptal se lékař a díval se na Bellu, která už moc komunikovat nechtěla a zřejmě nechtěla mluvit s lékařem, a tak ke mně stále otáčela zrak.

„Vyskočila z auta, a pak ji ten řidič, když za ní běžel, srazil na zem a ona se udeřila do hlavy. Zbytek vám vysvětlím v nemocnici, nebo tomu, kdo ji bude ošetřovat.“

„Ach jo, tenhle proklatý trojúhelník,“ hlesl lékař a bral ji z vozu, pokládal ji na vozík a už ji prohlížel. Moc jsem toho neviděl, ale zajisté lékař odvedl skvělý výkon. Bella už ležela připásaná na lehátku a vezli ji do sanitky. Zvedl jsem se z auta a šel k ní, protože v tuhle chvíli byla celá její prohlídka u konce a i to rozseklé čelo měla zalepené. Navíc mě zřejmě hledala.

„Chceš, abych jel s tebou?“ zeptal jsem se jí, když zastavovali u sanitky a zasouvali do ní vozík. Zkusila se usmát, ale musela ji straně bolet hlava.

„Co bude s autem?“

„O to se postará Alice,“ mrkl jsem na ni, „chceš, abych jel s tebou?“

„To bys byl hodný,“ hlesla a znovu se jí zavřely oči, hned ji lékař probral. „Proč mě nechcete nechat spát?“

„Slečno, slibuji vám, že až dojedeme do nemocnice a moji kolegové provedou velmi důležitá vyšetření, pak vás nechají spát, jak dlouho budete chtít, ale teď se snažte neusnout a komunikovat se mnou, ano?“ Bella kývla a já si sedal na sedačku v sanitce a viděl Alice s Jasperem, jak přijíždějí, jen na mě zamávala a saniťák zavřel dveře od sanitky.

„Jak se jmenujete?“ ptal se lékař a vzal si do ruky její zprávu, kde měl zapsaný její zdravotní stav. Mračil se, když koukal na přístroj hodnot, k němuž Bellu připojil.

„Isabella Swan,“ řekla automaticky.

„Kdy jste se narodila?“ Bella začala přemýšlet, nevěděla, chvilková amnézie je u otřesu mozku běžná. Navíc to musí mít strašlivě popleténé, když si pamatuje dva roky, navíc teď.

„Kde bydlíte?“ Bella mlčela a zorničky jí běžely nahoru, za chvíli bylo vidět jen bělmo a oči zavřela. Omdlela, taky normální. Jenže lékař ji nenechal, a to Carlisle tvrdí, že se tak tělo prostě brání, že je to jeho přirozená reakce. Ona chtěla odpočívat, tak omdlela.

***

Bella:

Znáte takový ten pocit, když usínáte, jak nejste vzhůru ani nespíte? Stejný pocit mám teď já, akorát, že já se probouzím a jediné, co slyším je nepříjemný opakující se pípavý zvuk. Pořád dokola. Je tu až moc velké ticho a je tu cítit chlór a desinfekce. Navíc mám něco na prstě a není to moc příjemné. Pak mám něco na hrudníku, jo, a ležím. Bolí mě snad celý tělo a nejvíc asi hlava a noha. No, prostě, jako by mě někdo zbil a já si to nepamatovala.

Pomalu jsem otevřela oči a jediné, co jsem uviděla, byly bronzové vlasy a Edwardova tvář, jak se nade mnou sklání. Usmíval se, asi byl rád, že otevírám oči. Jo! Mám to! Já jsem ve špitále, jasně, zapadá to do sebe. Charles!

„Dobré ráno, Šípková Růženko,“ hlesl potichu, jako bych byla ze skla, jako bych se vysokými tóny mohla rozpadnout na milióny kousíčků. Pokusila jsem se usmát a vážně pochybuji, že se mi to povedlo. Možná to vypadalo jako bolestná grimasa. Pohladil mě po tváři a sedl si zpět na židli, na které zajisté doteď seděl.

„Ahoj,“ chtěla jsem říct, ale sucho v puse mi to nedovolilo. Usmál se a sáhl si k nohám, odkud vytáhl nějaký džus. S úsměvem mi ho podával.

„Na! Chceš pomoct, nebo to zvládneš?“

Opřela jsem se o lokty, abych se nepolila a on mi džus otevřel. Podal mi ho a já lakotně hltala tu sladkou tekutinu. Jak mohl vědět, že mám nejradši černý rybíz? Nakonec jsem mu ho musela vrátit, protože kdybych vypila jen o mililitr víc, tak by přišlo všechno nazmar a věřte mi, že to byl výborný džus.

„Ahoj,“ zkusila jsem znovu a povedlo se, „co se stalo?“

„Ty si nic nepamatuješ?“

„Jo, to jo. Myslím po tom, co jsem v sanitce usnula,“ řekla jsem a odkašlala si, při čemž mi asi bouchla hlava. Zakňučela jsem a Edwardova ruka mě pohladila po vlasech.

„Měla by sis lehnout,“ zašeptal a já jako pejsek poslechla. Padla jsem do uleženého polštáře a zachumlala se do peřiny. Začalo mi být chladno, najednou, z ničeho nic. Usmál se.

„Neusnula jsi, ale omdlela, doktor v sanitce se tě snažil probrat, ale omdlévala jsi tak často, že jsme tě nakonec nechali, protože jsme oba usoudili, že to je reakce tvého těla,“ mluvil pomalu a potichu a já mu byla vděčná. Byla jsem ráda, že ho vnímám. Jsem ráda, že tu je někdo, komu na mně záleží.

„No, pak jsme dojeli do nemocnice, kde tě prohlédli, zašili ti spánek a zrentgenovali ti kotník, který máš jen naražený, a měl by být za pár dní v pořádku,“ říkal mile a držel mě přitom za ruku, jenže mně hlava třeštila, jako bych měla kocovinu, přičemž jsem nic nepila, naposledy na vernisáži asi dvě dvou deci vína.

„Dělali ti CT mozku.“

„A jak dopadlo to?“

„Budeš do smrti praštěná,“ zasmál se Edward a já se chtěla zasmát společně s ním, ale nemohla jsem. Hlavou mi totiž proběhlo několik miliard jehliček.

Promiň. Dnes už žádné vtipy. Máš otřes mozku.“

„Hmm, to je super! Edwarde, nemohla bych na tu hlavu dostat aspirin, nebo něco?“ zeptala jsem se nesměle a on se jen usmál a zazvonil na sestřičku. Stále na mě hleděl s takovou úctou a strachem. Měla jsem chuť ho políbit, nechtěla jsem, aby se strachoval, ne, kvůli mně. Kvůli holce, co za to nestojí.

Naznačila jsem mu volnou rukou, aby se ke mně sklonil. Poslechl jako dobře vycvičený ohař. Když byl dostatečně blízko, abych ho mohla políbit, pohlédl mi do očí a v těch mým musel zaručeně vidět strach. Bylo to, jako by mě obalila pavučina, ze které se nedá vymotat a vy víte, že vás pavouk sežere. Myšlenky na polibky byly okamžitě vyhnány a on se napřímil.

„Copak se stalo, Bells?“ Jenže já nebyla schopná odpovědět. Byla jsem moc šokovaná, moc vyděšená tím, co jsem právě viděla. Jeho oči se dokázaly během sekundy změnit. Jeho duhovky změnily barvu z karamelově zlaté na temně černou. Nebyla jsem schopna slova a s úžasem jsem sledovala, jak duhovky opět blednou, až byly takové, jaké jsem je znala, milé, krásné, chlácholivé.

„Bello, je ti špatně?“ Záporně jsem zakroutila hlavou bez toho, abych odtrhla své zorničky od těch jeho. Jeho oči byly děsivé, jako temný les, krásné, jako kvetoucí louka, proměnlivé, jako počasí na podzim. Bála jsem se jich a zároveň mě přitahovaly jako magnet, jako bych se od nich nedokázala odtrhnout ani na moment, protože by se mohly změnit a já bych to neviděla. Fascinovalo mě, že mě dokázaly vyděsit.

„Tak co se děje?“ Konečně jsem našla jazyk a slova. Byla jsem mu schopna odpovědět, ale nedokázala jsem popsat to, co se ve mně děje. Odpor a přitažlivost se třepotaly mezi námi a dodávaly nám adrenalin. Mohla jsem mu s uklidněnými myšlenkami a srdcem odpovědět. Hezky s rozmyslem, bez unáhlení.

„Máš fascinující oči,“ hlesla jsem tiše a stále se utápěla v těch karamelových jezerech. S tichým zapraskáním se otevřely dveře, kterými prošla zdravotní sestra s léky na bolest. Smyslně došla k Edwardovi, vyzývavě na něj mrkla, což jí on s radostí oplatil a převzal si od ní léky. Když odcházela, viděla jsem na její tváři takový ten hloupý úsměv a měla jsem vážně chuť jí ho servat ze rtů.

„Proto jsi se vyděsila? Promiň,“ řekl sladce a stiskl mi ruku. Jeho dlaň příjemně chladila a i přesto, že mi bylo chladno, jsem se jeho ruky nehodlala vzdát. Druhou rukou zvedl ze země džus a podal mi ten prášek, ani jsem se neptala, co to je. Jen by mě zajímalo, jak věděla, že chceme právě prášky...

„Neomlouvej se, nemůžeš za to. Nebo snad ano?“ zeptala jsem se s úsměvem a spolkla prášek, který mi doufám pomůže od té příšerné bolesti hlavy. Nikdy mi polykání léků nešlo, jako malé mi to mamka drtila na prášek a rozpouštěla s cukrem, takže jsem spotřebovala zbytek džusu. Musím říct, že mi bylo líto, že jsem ho už vypila.

„No, vlastně částečně ano, protože tě chci i teď, když ležíš na nemocniční posteli, což není správné. Jsi nádherná i s rozcuchanými vlasy a v nemocničním pyžamu.“

„Právě pro to pyžamo se ti tak líbím, že? Protože jsem pod ním nahá,“ řekla jsem a zasmála se.

„Tuhle myšlenku bych moc nerozváděl, moje sebeovládání není nekonečné.“

„Díky bohu, že není. Co bych pak dělala?“ reagovala jsem na jeho slova a on se usmál. Sklonil se ke mně a políbil mě na čelo. On si za mne dělá legraci, ne?! Tohle se mi snad zdá a je to špatná noční můra. Já chci pořádnou pusu. Nejsem zas až tak nemocná, abych se nemohla líbat, vlastně mi skoro nic není, jen mě bolí hlava.

Chytla jsem ho kolem krku a řekla bych, až agresivně, jsem si vyžádala polibek, který mi velmi ochotně věnoval. Byl vášnivý, naléhavý, plný chtíče – byl nádherný a já chtěla, aby byl nekonečný. Abychom se líbali do konce světa, abychom zahynuli spolu. Jenže on bude asi navždy ten dospělejší a zodpovědnější, alespoň v našem vztahu určitě. Jemně ukončil polibek a odtáhl se ode mne na bezpečnou vzdálenost, abych nemohla znovu zaútočit, jako zmije.

„Měla by sis odpočinout. Hezky zavřít očka a spinkat.“

„Budeš tu, až se probudím?“

„Slibuji, že budu,“ hlesl a já zavřela oči. Jak mohl vědět, že jsem unavená, když jsem to ještě před chvíli ani netušila?

***

Charles:

Nikdo ji nehlídá. Nikdo s ní není. On odjel a nechal ji samotnou. Paráda! Volné pole působnosti. Nechal ji tu bez dozoru, a to se mu vymstí. Těch šest hodin čekání se přece jen vyplatilo! Je totiž konečně úplně sama!

Pomalu jsem vešel do jejího pokoje a chválil architekty, že sem dali zámky. Jedním rychlým pohybem jsem zamkl. Jsem podlý, jsem zlý, ale ona je moje, jen moje. Zaznamenal jsem, jak se změnil její tep, změnil se totiž rytmus pípání vycházejícího z monitoru.

Byla tak zranitelná. Byla jako Sněhurka, uložená ve skleněné rakvi uprostřed lesa, temného lesa. Byla křehká, jako ta nejkřehčí křišťálová váza. Byla potlučená a sexy, jako nikdy jindy. Chtěl jsem ji víc, než kdy jindy. Musel jsem ji mít, hned. Ona byla ta poslední trofej, kterou za svůj život chci získat. Za svůj krátký život. Jsem vlastně zoufalec, zbývá mi pár týdnů a já se honím za pouhou neznámou.

„Ťuk, ťuk...,“ ozvalo se ode dveří. Ne, už ne! On je snad všude, „Lásko, proč máš zamčeno? Stalo se něco?“

Klear se pomalu zavrtěla v posteli a otevřela oči. První, co uviděla, jsem byl já. Šedesátiletý kovboj, co má milióny a žije sám, opuštěný a bez spřízněné duše, kromě koní. Okamžitě vykřikla.

„Co se děje? Odemkni!“ zvýšil hlas ten její mladý hezounek z rozmazlené rodiny, co si myslí, že mu svět leží u nohou. Taky jsem si to myslíval. Býval jsem krásný, mladý. Zahodil jsem život v barech a na večírcích a pak, jednoho dne, jsem si uvědomil, že mi je pětačtyřicet a tělo mi neslouží tak, jako tenkrát. On taky zestárne a svět mu zmizí z dlaní. Dojde mu čas stejně, jako mně!

„Edwarde, ať jde pryč! Prosím, pomoz!“ škemrala Klear, když jsem ji chytl za ramena a zhroutil se mi sen, že by mi mohla patřit. Že bych opět mohl najít krásku, která by pro mě udělala všechno, tak, jako to bylo tenkrát. Zahodil bych milióny pro jeden den v mém mladém těle, abych se mohl naposledy bez bolesti nadechnout z plných plic.

„Mlč,“ šeptl jsem a ode dveří se ozvala rána, když ten mlaďoch vyrazil dveře.

„Jediný, kdo by měl mlčet, jsi ty!“ zahřměl, jako by mu patřil svět. Uměl se prát, gentleman. Jenže já jsem gentlemanem přestal být už pár let zpátky.

„Ona ti nepatří!“

„Tobě taky ne!“

„Nedokážeš si jí vážit! Můžeš mít jakoukoliv a vím, jaký to je pocit, tak proč právě ji? Krásnou, nezkaženou! Jdi si do baru a vyber si jinou a nech ji mně. Ona je jediná, se kterou mě nebolí svět.“

Hleděl jsem na ni, ne na něj. On mi byl ukradený. Pokud mám dnes zemřít jeho rukou, tak chci zemřít s očima upřenýma na ni!

„Vypadni, nebo ti něco udělám!“

„Ty mně, hochu? Nemyslím si...,“ řekl jsem povýšeně.

„Aby si se nedivil, Charlesi. Možná si mi to, co pro tebe znamenám, měl ukazovat jinak. Chodila jsem od tebe s modřinami a tržnými ranami. Naposledy jsi mě málem unesl a předtím jsi mě chtěl zastřelit,“ mluvila tiše Klear a já si uvědomoval, že mi nepatří. „Odejdi, Charlesi, a nevracej se. Prosím.“

„Nevzdám se!“

„Tak jinak! Pánové, odveďte ho za obtěžování!“ houkl Edward a do pokoje vstoupili uniformovaní. Můžou mě odvést, ale nakonec mě pustí na kauci. Budu za ni bojovat, dokud budu žít!

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na chvíli, na noc, ne pro život! V.: