Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My life for her - 3. část

03.01.2010 (10:45) • TeReZkA123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1539×

Pomalu otevřela oči. Nejistě jsem se na ni usmál a ona zmateně zamrkala.
"Ehm, ahoj" přivítal jsem ji. "Jak se jmenuješ?" Prudce se zvedla do sedu a zavrčela na mě. Trochu jsem se polekal, moc dobře jsem totiž věděl, jakou sílu novorození mají. Musel jsem na ni opatrně.
"Neboj se mě" prosil jsem, ale nijak to na ni nezabíralo.
"Já jsem Edward, našel jsem tě v lese a zachránil tě před... před něčím. Vzpomínáš si? Jak se jmenuješ?"
"Lisa" odsekla.
"Aha, takže - ahoj Liso." Žena se trochu uvolnila, už nevypadala tak zmateně.
"Víš, asi ti musím vysvětlit, co se stalo." Zvědavě přikývla a já začal s objasňováním.
"Našel jsem tě v lese, byla jsi hodně vyděšená a také poraněná." Když jsem to dořekl, všiml jsem si, jak si Lisa nenápadně prohlížela své tělo, ale rány ani jizvy po nich nenalézala.
"Vzal jsem tě k nám domů a chtěl jsem tě zachránit. Takže, no, jak bych ti to řekl... Teď jsi tak trochu upír. Vlastně jako já" usmál jsem se. Lisa na mne vyjeveně zírala. Snažil jsem se jí číst myšlenky, ty však nebyly zřetelné. Bylo to, jako kdybych je viděl z dálky.
"Takže já jsem upír, jo? To ti mám věřit?" řekla výsměšným tónem.
"Budeš muset."
"Nejdříve mi to dokaž."
"Za prvé, jsi ještě krásnější, než si byla. Za druhé, máš bílou, studenou kůži. Za třetí, všechny rány, ketré jsi měla, zmizely a za čtvrté, máš nesnesitelnou chuť na krev."
"Ano, ale..." nevěděla, co na to říci. Myslel jsem si, že mi pořád ještě nevěřila, proto jsem vzal do ruky plechovou mističku, kterou jsem záhadně v mém pokoji našel a  podal ji Lise.
"Zmáčkni ji" nařídil jsem. Jak jsem nakázal, tak také udělala. Z plechové mističky nezbylo v podstatě nic. Úplně ji rozdrtila. Po tomto důkazu už radši nic nenamítala. Věděl jsem, že nebylo vhodné se jí vyptávat na to, co viděla v lese, ale byl jsem příšerně zvědavý.
"Vím, že je to na tebe moc rychle" začal jsem "ale potřebuji vědět, co tě v tom lese pronásledovalo. Před čím jsi utíkala?" Chudinka celá zbledla, sice měla i tak bílou kůži, jenže teď jí snad obličej prosvítal.
"Já nevím" odpověděla vystrašeně.
"Liso, musíš si vzpomenout. Musíme to zničit dříve, než to ublíží někomu dalšímu."
"Hele, poslouchej. Sotva se vzpamatovávám z toho, že jsem upír" řekla s nejistotou "a ty po mně hned chceš, abych si vzpomněla, co se stalo?!" Byl jsem trošku překvapen její reakcí, ale chápal jsem ji.
"Dobře, dobře. Co bys řekla tomu, kdybychom šli něco ulovit, pak se vrátili a já tě seznámil se svou rodinou?"
"Počkej, ulovit? To jako zabít člověka? Na to zapomeň!" Povzdychl jsem si a začal vyprávět o naší rodině a o tom, jak jsme odlišní. Dalo mi spoustu práce jí to vylíčit přesvědčivě, byla tak nedůvěřivá a navíc to nechápala. Když jsem konečně skončil, vydali jsme se něco ulovit.

"Co? Hele, chlapečku, tak tohle jíst, teda pít, nebudu!" protestovala, když jsem jí ukázal stádo jelenů a srnek.
"No tak, Liso. Já ti to předvedu." Zakňučela a já dělal, že jsem to neslyšel. Rychle jsem skolil toho největšího jelena (chtěl jsem se trošku předvést).
"Do toho" povzbuzoval jsem ji. Opatrně se přiblížila k malé srnce, pak na ni skočila a zakousla se jí do krku. Dopila a zašeptala mrtvé srnce do ucha :
"Promiň srnko. Já nechtěla. On mě k tomu donutil." Musel jsem se smát. Zabili jsme ještě pár srnek a já jí ukazoval, jak využít všechny naše schopnosti, jako je síla nebo rychlost.

Doběhli jsme k našemu domu a šli do obývacího pokoje. Všichni už tam čekali. Lisa se půlkou těla schovávala za mnou, byla velmi nervózní. Carlisle k ní přišel a stiskl jí ruku.
"To je Carlisle" zašeptal jsem.
"Vítáme tě v naší rodině" usmál se Carlisle a začal představovat další členy rodiny. Vlastně, skoro všechny. Renesmé tam nebyla.

Všichni se s Lisou seznámili a vypadalo to, že se jim líbila. Odvedl jsem Lisu do svého pokoje a usoudil jsem, že jí povyprávím o upírské historii. Rozpovídal jsem se a ona ochotně naslouchala. Řekl jsem jí vše. Byla uchvácená tím kouzlem.
"Teď je řada na tobě" pobídl jsem ji.
"Nejsem zajímavá" zasmála se. Mrkal jsem na ni smutnýma očima. Samozřejmě mi podlehla.
"Jmenuji se Lisa Stayciová, je mi dvacet-jedna let a narodila jsem se v Londýně. Když mi bylo dvanáct, přestěhovali jsme se sem, do Ameriky a žili v Argentině. Rodiče měli před rokem autonehodu, při které zahynuli. Rozhodla jsem se odstěhovat do Seattlu a začít nový život. Pracuji jako kadeřnice."
"Asi o tom nechceš zase začínat, ale co se ti to v lese přihodilo?"
"Já opravdu nevím, co se stalo. Třeba si postupem času vzpomenu. Moc ráda bych vám pomohla."
"Pro dnešek to nebudeme rozebírat." Usmál jsem se a navázal uvolněný rozhovor.

Po týdnu stráveném s Lisou jsem si byl jist, že je to moje spřízněná duše. Mohl jsem se jí se vším svěřit, plně jsem jí důvěřoval. Vzpomínal jsem, když se seznámila s Nessie. Hnedka si padly do oka. Renesmé se od ní nemohla odtrhnout. Zatím co jsem takhle přemýšlel, ozval se z druhého pokoje, kde pobývala Lisa, křik.
"Edwarde!" vykřikla a já jsem se rozběhl k ní. Seděla na pohovce, oči vytřeštěné.
"Liso, co se stalo?!"
"Vzpomínky!"
"Bože, řekni něco. Mluv! Co se ti vybavuje?" naléhal jsem na ni.
"Vidím jenom kousek, mám to před sebou."
"Co? Co vidíš?"
"Edwarde, pomoz mi! Já jsem v lese. Co se to děje? Nejsi tu ani ty. Jenom vzpomínky. Edwarde, já se chci vrátit zpátky, do pokoje, prosím! Teď jsem v lese s..." Nedořekla to a začala se tak chvět, až spadla na podlahu. Tahal se za vlasy, zarývala si nehty do kůže a křičela. Nemohl jsem se na to dívat, a tak jsem jí objal a pevně ji držel, aby sebou tolik nemlátila.
"Jsem tu s tebou, Liso. Bude to dobré. Jsem tu. Tamto jsou jenom vzpomínky" utěšoval jsem ji a zároveň jí zkoušel číst myšlenky. Šlo mi to velice špatně.
"Edwarde, já se bojím!" vzlykala "Bojím se, je tu les, bojím se, honí mě..."

Autor: TeReZkA123 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My life for her - 3. část: