Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My life for her - 1. část

16.12.2009 (18:15) • TeReZkA123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2567×

Vzdychnu si a pomalu otevřu dveře od učitelského kabinetu. Vyjdu na chodbu a rovnou mířím do učebny biologie. Na svém tělu cítím pohledy mladých dívek, které čekají na to, až se na ně podívám a usměji. Každá dívka by za jedno ubohé rande se mnou dala všechno. Já ovšem nikoho nepotřebuji, obzvlášť nemusím mít nějakou mladou puberťačku, která by na mně vysela jako malé štěně. Kdyby se dozvěděla, jaké tajemství skrývám... Vlastně, skrývám dvě malé tajemství. Jedno z nich je moje tříletá dcerka Renesmé. Vypadá sice na pět roků, ale velice ráda si hraje na miminko. Trochu mi dělá starosti, protože moc rychle roste. Není také divu, je to napůl člověk a napůl...

Když uzavřu poslední hodinu, rychle si sbalím své věci a kráčím ke svému autu. Už abych byl u Renesmé. Každý den se s ní mazlím, čtu jí různé knížky, například Romea a Julii (nemyslete si, že Nessie baví Perníková Chaloupka) a také jí hraji na klavír Renesméinu ukolébavku. Někdy jí vyprávím o mamince, ale to nedělám moc často. Tohle je pro mě opravdu citlivé téma. Renesmé je sice možná malá, ale je velice chytrá, takže ví, že se o mamince bavím nerad.

Promiňte, úplně jsem se zapomněl představit. Jsem Edward Cullen, je mi 115 let a učím na střední škole v malém městečku Forks. No a teď abych vám prozradil to druhé tajemství. Jsem upír. Vlastně, ne jenom já, ale i moje Renesmé a má rodina. Mám dvě sestry a dva bratry a milující rodiče. Městečko Forks mi velice přirostlo k srdci, už proto, že jsem tu potkal moji velikou lásku (jak jinak by vznikla Renesmé). Jmenovala se Isabella a já ji moc miloval. Když se však dozvěděla, že čeká dítě, psychicky se zhroutila, ale nedokázala jít na potrat, a tak Renesmé odnosila a pak přišel zlom mého života. Řekla mi, že na dítě není připravená, a tak mě nechala s Nessie samotného a ona odjela i s rodiči do Londýna, kde studuje právnickou školu. Nikdy jsem se s jejím odchodem úplně nevyrovnal. Odešla mi se slovy : "Postarej se o naší holčičku a prosím, nikdy na mě nezapomeň." Jak bych taky mohl zapomenout? Ona byla jediná žena mého života. Nadruhou stranu se jí nedivým, že odešla. Bylo jí teprve 18. Chápu, že měla se svým životem jiné plány.

Vjedu do garáže a musím se smát. Je vidět, že se Nessie dneska nudila, protože Emett má svůj auťák pokreslený baráčky, srdíčky a sluníčky. Jdu do obývacího pokoje, kde sedí Alice s Jasprem a chovají Nessie, která spí.
"Ahoj Edwarde." vyhrkne Alice a já jí gestem utlumím, aby nevzbudila Renesmé. "Chtěla počkat, až přijdeš z práce, ale viděla jsem na ní, že je ospalá, tak jsem jí domluvila, ať si na chvilinku schrupne." Jen na Alici kývnu a sednu si na proti ní a Jaspera na pohovku. Alice se na mě ustaraně podívá, ale já jen zavrtím hlavou. Chvíli bylo ticho a pak se Alice začala zvedat. Ještě jednou se na mě dlouze podívala a pak šla uložit Renesmé do postýlky. Už jsem si zvykl, že mám tak starostlivou sestru. Těžko říct, že by tato vlastnost byla někdy výhodná, většinou to bylo naopak.

Renesmé se probudila a hnedka se sháněla po tatínkovi. Přistoupím k ní a vezmu ji na ramena.
"Tak jak jsi se vyspala, ty moje princezničko? Co bys řekla tomu, kdyby jsme se proběhli a chytili nějakou tu pumu?"
"Jupííííí!" zajásá a mě to trošku dojme. Renesmé je na mě tak upjatá, vlastně, jako já na ni. Teď je pro mě vším.

Málem jsem se nezmínil. Nedivte se, že jdeme lovit pumy. My nejsme jen tak ledajací upíři. Živíme se jen krví zvířat. Neříkám, že nás lidé nepřitahují, ale nechceme zbytečně zabíjet. Jelikož je Nessie napůl člověk, mohla by jíst i normální jídlo, ale ona chce být po tatínkovi. Je stejně paličatá, jako její... máma.

Došli jsme na louku, kde se pasou srnky.
"Ale tatí, ty jsi slibíl pumy!" stěžuje si Renesmé.
"Obávám se, že ti pro dnešek bude muset vystačit srna." Renesmé vzdychne, rozběhne se a zaútočí na malounkou srnku. Já ji následuji a zkolím velkého jelena. Dnes jsem nějak vyhládlý, a tak musím ještě zabít pár srnek a jedno mládě. Renesmé je najeděná po třech minutách a už si chce zase hrát. Chvíli si povídáme na louce, Nessie je zase zvědavá na svou maminku. Vzdychnu a pohodlně se posadím do trávy. Renesmé se mi posadí na klín a já začínám vyprávět.
"Tvoje maminka od tebe odešla, když jsi byla ještě miminko. Jmenovala se Isabella a..."
"Jaká byla?" skočila mi do řeči Renesmé.
"Když mi do toho budeš žvanit, nedozvíš se to." poškádlím ji. Nessie si poslušně zavře pusu a upře na mě svoje roztomilé oči, čeká, až začnu vyprávět.
"Všichni jsme jí říkali Bello. Měla dlouhé, vlnité, tmavě hnědé vlasy, krásné hnědé oči, které máš i ty a byla velmi tvrdohlavá. Tolik jsem ji miloval." Nessie smutně vzdychne.
"Víš, nesmíme mamince mít za zlé, že nás opustila."
"Proč si jí v tom nezabránil?"
"Byla to její volba a já ji musel tolerovat. Bylo to pro mě hodně těžké, ale Bella se také hodně trápila. Pokud si myslela, že když od nás odejde, bude se mít líp, tak jsem ji pustil."
"Uvidím ji někdy?" ptá se plačky.
"Ach." vzdychnu si. "Tohle už jsme probírali tolikrát. Vždyť víš, že Bella odjela do Londýna se svými rodiči a už se nikdy nevrátí."
"Ano, ale..."
"Žádné ale!" obořím se na ni. "Hlavu vzhůru. Jsi přece statečná holčička, ne?" usměji se a políbím ji na vlásky.

Chvíli tam spolu sedíme a tiskneme se k sobě, dokud nezaslechneme nějaké vyděšené vzlyky a zrychlené dýchání. Instinktivně se postavím, Nessie si hodím na záda a zaujmu obranný postoj. Náhle slyším zašumění listí, prasknutí několika větviček. Připadá mi to, jako když někdo spadl. Rozhlížím se po louce a zaměřím se na levou stranu. Cítím vůni lidské krve. Pomalu jdu k místu, kde je závan nejsilnější. Dělám pomalé a rozvážné kroky. Jiní upíři by už toho člověka zabili nebo by rychle utekli, aby je neviděl, ale mě to tam neuvěřitelně táhlo. Pomalu jsem odhrnul větve a keře. Když spatřím ten výjev, rychle strhnu Nessie do náruče a tisknu ji ke své hrudi, aby nic nespatřila a sám stojím s ústy dokořán, zmrazený tím obrazem, co se krčí přede mnou.

Zkrvavená, napůl mrtvá. Vyděšená. Zoufalá, oči vytřeštěné, nohy vyčerpané běháním celé zkřivené. Tělo rozdrásané zvířecími drápy. Opravdu, můj zrak se nemýlí. Leží tam...  Žena.

KLiK Na 2.ČÁST

Autor: TeReZkA123 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My life for her - 1. část: