Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My a děvky? Nikdy (10)

10.05.2011 (20:45) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3304×

Byla jsem na dně. Neznali jsme se dlouho, ale já ho opravdu milovala.

„Bello,“ konejšila mě Alice, když jsem se dala do pláče. Bylo mi hrozně. Cítila jsem se podvedená. Vždyť on zrušil naši schůzku kvůli nějaké jiné. No jo, co jsem si myslela, vždyť já jsem jenom prostitutka a ona nějaká podnikatelka nebo něco takového.

Pohled Edward

Musel jsem odvolat schůzku s Bellou, protože si moje klientka potřebovala vyzvednout papíry, jelikož odjížděla na dovolenou.

„Tady to je,“ řekl jsem a podal jí stoh papírů o kupní smlouvě bytu. Byl to krásný byt, ale poněkud drahý.

„Děkuji, jste velice hodný, že jste přijmul schůzku. Je mi moc líto, že jste kvůli mně zmeškal věci, které jste měl naplánované,“ usmála se smutně. Kdyby si nekupovala tak drahý byt, ze kterého budu mít velké peníze, tak bych se na ni vykašlal.

„To vůbec nevadí.“ Usmál jsem se.

Rozhlédl jsem se po restauraci a za oknem spatřil odraz nějaké dívky, která byla Belle povědomá, ale nemohl jsem ji vidět opravdu velmi zřetelně, takže nevím, jestli to byla ona, ale doufám, že ne, protože by mě opravdu mrzelo, kdyby si myslela, že jsem s ní nešel a šel místo toho s nějakou jinou, i když je pravda úplně jiná.

Usmál jsem se na ni, ale myšlenkami jsem byl úplně jinde. Moc by mě zajímalo, co teď Bella dělá. Měl jsem na ni tolik otázek, ale ona by mi na ně neodpověděla, jak ji tak znám.

Zajímalo by mě, jak pracuje, protože mi její kamarádka řekla, že pracuje v bance, a ona sama mi řekla, že dělá servírku v nějaké restauraci, kterou si nepamatuji, takže bych opravdu chtěl vědět pravdu, ale tak doufám, že mi ji sama zodpoví.

„Prosím, nezlobte se, ale já musím jít. Manžel na mě čeká, abychom mohli odjet na letiště a poté na svatební cestu,“ chlubila se a myslela si, jak to nepoznám.

„Dobře, to nevadí, stejně musím ještě něco zařídit.“

„Děkuji,“ řekla a podala mi ruku. Stisknul jsem ji a se slovy „brzy nashle“ jsem odešel. Kabát jsem si sundal z věšáku a odešel ven.

Sluníčko svítilo, ale mně to nevadilo, jsem poloupír, takže na slunci nezářím tolik, jako moji dva nevlastní bratři. Kromě toho, že jsem měl dar číst myšlenky, jsem měl zlaté oči jako mí bratři.

Celou dobu, co jsme byli v té restauraci, jsem se snažil nevnímat její myšlenky, protože některé byly opravdu nechutné, ale už jsem se s tím smířil.

Člověk – upír si musí zvyknout na nevýhody svého daru.

Odemkl jsem své auto a nastoupil. Měl jsem v plánu za jet za Bellinou kamarádkou Rose, abych se od ní něco dozvěděl. I když jsem věděl, že by bylo správně se zeptat Belly, tak jsem cítil, že ty otázky musím mít zodpovězené co nejdříve.

Jel jsem celkem rychle, takže jsem se nedivil, že mě zastavili policajti. Zakroutil jsem očima a vytáhl potřebné doklady a peněženku.

„Tak toho si vychutnám,“ pomyslel si jeden z nich. Jenom jsem zakroutil očima.

„Dobrý den, pane řidiči,“ pozdravil mě malý, tlustý a hnusný muž v uniformě.

„Dobrej.“ Pokýval jsem hlavou.

„Překročil jste nejvyšší rychlost. Víte o tom?“ zeptal se mě otázkou jak pro idiota.

„Ano, vím.“ Snažil jsem se být ne moc drzý. Nechtěl jsem nějaký průšvih, ze kterého by mě musel Carlisle vytahovat. Podíval jsem se na toho druhého. Poznal jsem kamaráda Carlislea. Byl to člověk, ale Carlisle s ním zůstával v kontaktu.

„Pane Rimode,“ pozdravil jsem ho a zářivě se usmál. Nechápavě se na mě podíval, ale potom si vzpomněl.

„Pane Cullene,“ zasmál se. „Jak to, že nám tu děláte potíže?“

„Omlouvám se, ale pospíchal jsem do nemocnice za kamarádkou mé přítelkyně.“

„Aha, tak to vás nebudeme zdržovat, ale dejte si pozor. Příště tak hodní nebudeme,“ řekl a odcházel k autu.

„Nashle,“ pozdravil jsem toho druhého a odjel pryč.

Tak za kamarádkou tvé přítelkyně, jo? Kéž by. Tiše jsem si povzdechl, protože jsem si velice přál, aby to byla moje přítelkyně.

Zastavil jsem u nemocnice a pospíchal za Rose. Tiše jsem zaklepal a po tichém „dále“ jsem vešel.

Byla tam Bella i Alice. Byl jsem rád, že ji vidím, ale jakmile uviděla Bells mě, tak se kysele usmála a odešla pryč.

„Ahoj, Rosalie,“ řekla a zaklapla za sebou dveře. Byly slyšet jenom podpatky.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Viděla tě s tvou „přítelkyní“ v restauraci. Jak jsi mohl tu schůzku zrušit a jít s jinou?“ zeptala se mě Alice. Jenom jsem mohl otevřít pusu. Musel jsem jít za ní a vysvětlit jí to.

„Takhle to není,“ stihl jsem ještě říct a uháněl za ní. Procházela po parkovišti, ale stačil jsem ji dohnat.

„Bello,“ řekl jsem a chytil ji za ruku. S uslzenýma očima se na mě otočila.

„Co chceš?“ vyjekla a z očí jí spadly další slzy, které byly kvůli mně.

Velice mě mrzí, že jste přestali přidávat komentáře. Každého potěší, když se u jeho kapitoly objeví alespoň nějaké komentáře. Buďte tak hodní a komenty přidávejte. Člověk potom neví, jestli to někdo vůbec čte. Děkuji...

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a děvky? Nikdy (10):