Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 49

28.12.2009 (14:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2118×

49. NAŠE ILUZE

Nemůže mi dopřát rozkoš ve skutečnosti, protože bych měla strach o to malé, tak alespoň to můžeme zkusit přes jeho schopnost, ne?

---

Vzal mě zase do náruče a donesl do mého pokoje. Položil mě stejně jako předtím. Dřív, než se všechno… podělalo. Lehl si vedle mě na druhý kraj postele a jen koukal.

,,Na co koukáš?‘‘ Pohled sjel z mého obličeje níž a zase zpátky. Začala jsem zrychleně dýchat. Všiml si snad mého už mírně zvětšeného bříška?

,,Na tebe,‘‘ pousmál se a pokračoval. ,,Na tebe a…‘‘

---

Radši jsem přestala i dýchat. Nemohla jsem.

,,A nemůžu uvěřit tomu, že mi dovolíš být vůbec na kilometr od tebe. Měla bys mě spíš vykázat ze země, dát do vězení-‘‘ zasekl se a vyděšeně se na mě podíval. Přisunula jsem se k němu a objala ho kolem hrudi.

,,Máš smůlu, to je všechno moc daleko,‘‘ zamumlala jsem a přitiskla je ještě blíž. Ještě, že je tu teplo. Nevím, co bych si počala v zimě. On je studený, vše okolo taky, takže jediný výdej tepla bych byla já.

Cítila jsem jeho dech ve vlasech a  jeho ruce okolo mého pasu. Strach, že pozná, v jakém jsem stavu jsem musela zamaskovat. Nedělalo mi to až takový problém… Otec mě naučil až moc dobře lhát a hrát divadlo.

,,Bude teda iluze?‘‘ zeptala jsem se opatrně.

,,No, nech mě přemýšlet.‘‘ Vyšpulil rty, které jsem hned obdařila polibkem. Přitáhl si mě do své náruče a opatrně objal. ,,Je zamčeno?‘‘

,,Jo, mělo by, proč?‘‘ usmál se a políbil do vlasů.

,,Uvolni se Bells, vyčisti si hlavu a až budeš mít prázdnou hlavu, neobrňuj se svou schopností-štítem.‘‘

,,Miluju tě,‘‘ zašeptala jsem mu odevzdaně a zavřela víčka.

Cítila jsem, jak mě políbil zlehka na rty a čeho si opřel o mé.

Vypudila jsem z hlavy vše. Svou minulost, svou přítomnost,těhotenství i budoucnost. Ignorovala jsem tenhle…palác- dá se tomu tak říkat. Snažila jsem se ignorovat všechny bodyguardy, svého bratra Paula, malou Eli, Esme… Alici, všechny… Vypustila jsem z mysli barvy tohoto pokoje, každý předmět, který se v něm nacházel. Trošku těžší bylo zapomenout na to, co chovám ve svém lůně a boha, který leží vedle mě, ne, boha, který mě objímá. Tiskne pevně k sobe…

Najednou jsem se propadala do tunelu. Světlý tunel, ozářený, světélkující… mohlo to trvat sotva vteřinu a já se objevila na louce. Fluoreskující věci byly všude okolo mě. Usmála jsem se sama pro sebe a zaryla prsty u nohou do půdy. Vlasy mi skrývaly prsy a okolo beder jsem měla příjemné lanko s kusy kůže zakrývající to nejnutnější. Zase jsem postřehla trávu, která se při sebemenším dotyku začala rozzařovat. Roztáhla jsem ruce a dokonce věřila tomu, že létám.

Okolo pasu se mi obmotaly dvoje paže. Přitiskly si mě k mužnému tělu, tvrdému jako mramor a já svěsila ruce. Pomalu jsem jimi plula nahoru, přejížděla po každé lince jeho těla a toužila po něm.

Odtáhl se ode mě a vzal mě za ruku.

,,Pojď, neboj se…‘‘šeptal. Slyšela jsem jeho hlas…tak zostřený, tak dokonalý… medový… byl jako pastva pro uši.

,,Kam mě to vedeš?‘‘ usmívala jsem se.

Zůstala jsem stát jako přikovaná. Pá-á-ni! Stála jsem na louce. Krásnější, než jakou by si dokázala moje mysl vytvořit. Všude bylo tolik barev! I když byla tma, i když měsíc tady nebyl, vše svým způsobem bylo krásnější už i tím, jak to zářilo.

,,Pojď lásko,‘‘ zasmál se tiše a já omámeně kráčela za ním.

Jeho tělo bylo tak krásné… vypracované. Měl jen bederní roušku po kolena. Připomínal mi Tarzana. Ne, nic jsem neřekla, ale při té myšlence jsem se usmála jako blázen.

Šli jsme okolo říčky. Zářila jako křišťál. Oblázky na jejím dně měnily barvu jako osvětlení v bazéně a řasy po okrajích byly zelenější než ty v normálním světě. Tolik jsem si přála dotknout se toho. Jaké to asi je? Stejné jako u nás? Ne, to asi ne, ale červíček stále v hlavě hlodal. Rukama jsem kmitala okolo sebe a nepatrně si pravačkou přejela po lehké vyboulenině, která se mi začínala rýsovat.

Seskočil do vody a ta mu sahala po kolena. Jeho ruce mi sjely z ramen až k pasu a opatrně mě objal okolo něj.

,,Do náruče?‘‘ Nečekal na odpověď a hned jsem se octla v jeho pevném sevření. Obtočila jsem mu ruce okolo krku a usmála se na něj. ,,Jsi tak nádherná,‘‘ šeptal a přejel mi rty po čele. Palcem nohy jsem se dotkla hladiny vody a překvapeně zavýskla. V jeho očích z mé reakce se zablýskly jiskřičky. Rty se mu zkroutily do pokřiveného úsměvu. Voda byla nádherná. Nádhernější, než jakou jsem si dokázala představit. Vlažná, příjemná… ani teplá ani studená. Kapičky se vznášely chvíli nad hladinou, než se jí zase zpátky dotkly. Odpadávala zpátky od konečků mých nohou.

,,Jak jsi to dokázal? Jak…jak jsi dokázal stvořit tenhle svět?‘‘ Edwardovy topazové oči se na mě smutně usmály.

,,Inspirovala jsi mě k němu ty. Tak nesobecká, milá, ušlechtilá… s velkým srdcem, jsi mým opakem anděli, proto tě miluju víc než vše, co je na téhle planetě. Víc než moc, sílu, nesmrtelnost i sebe. Kdybys neexistovala, byl bych jako tělo bez duše.‘‘ Na moment se odmlčel a vyskočil zpět na trávu.

Všimla jsem si, že jsme pod nějakou vrbou. Nebo… no, jako vrba to mělo tvar, ale to bylo vše. Její listy byly ve tvaru srdce. Krásného, pravidelného srdce, zářily purpurovou barvou, zatímco kmen i větvičky byly modré. Byly jako posázené diamanty, nebo posypané třpytky…  Dlouhé větve, jakoby v loknách, se spouštěly až k zemi. Dotýkaly se stébel trávy a vydávaly při  tom šumivé zvuky.

Opatrně mě postavil na zem před sebe a sklopil pohled ke svým nohám. Nijak jsem to nepochopila. Natáhla jsem k němu ruku a všimla si, že je obyčejná. Bledá, křehká… lidská. Jeho kůže byla ledová a téměř mrtvá. Nepatrně jsem s sebou škubla, když se mě dotkl list z větve té prapodivné vrby.

,,Víš, Bells, bojím se na tebe podívat..‘‘

,,Proč?‘‘

,,Už teď se stěží dokážu udržet, abych nepukl pýchou a neexplodoval láskou. Kolikrát ti mám opakovat, že jsi ta nejdokonalejší bytost za zemi? V iluzi? Všude!‘‘ Klekl si přede mě na kolena a zvedl pohled.

,,Bell, já vím, že bych se tě na to měl zeptat v obyčejném světě, ale mám obavy, že tam by to nevyznělo tak, jako tady a vím, že by ses rozhodla nejspíš i jinak.‘‘ Klečel přede mnou jako můj otrok, jednou rukou se podepíral země a druhou měl na koleni.

,,Ptám se tě…bohyně, ty, které patří mé srdce. Nedokážu si představit svět bez tebe. Dokonalost je oproti tobě nicotná. Víš, když… když jsem tě poprvé viděl… tam na té louce…jako malou holčičku… už tehdy jsem tě miloval. Miloval víc než sebe, víc než nekonečnou existenci. Do té doby pro mě byla jen čest, poslušnost, otec a Alice. Jsi jako anděl. Ne, ty jsi anděl. Prohlásíš mě nejspíš za blázna, protože se k tobě nehodím, ale chtěl jsem to alespoň zkusit…

Bello, má lásko, mé vše, byla by jsi ochotná stát se mou ženou? Miluju tě. Miluju tě tak, jako žádný muž nikdy ženu nemiloval. Jestli příjmeš, učiníš mě tím nejšťastnějším tvorem pod měsícem… pokud ne, budu ti stát po boku, chránit tě… ale v hloubi duše tě budu stále milovat. Až navěky.‘‘

Díval se stále na mě a lehce nadzvedl ruku, kterou měl na zemi. Všimla jsem si, že se pod ní něco zablesklo, ale nevěděla jsem co. Vzal to do ruky a já zírala na skleněnou růži. Teda jen její květ. Otevřela jsem pusu, abych už něco řekla, ale její kvítky se začaly roztahovat a mě přejel po zádech mráz a oči mi zaslepily slzy, které chtěly ven.

Když růže rozkvetla, objevil se uvnitř prsten. Byl celý stříbrný. Do nejmenších detailů vykovaný. Na jeho vnitřní straně byl nápis a celý byl jako spletený z nejjemnějších vláken pavučinky.

Koukala jsem chvíli na ten prsten, pak na Edwarda a zase na ten prsten. Položil mi prsten na dlaň a zase sklopil zlatavý pohled do země. Skousla jsem si spodní ret a stále nedokázala ze sebe nic vypravit.

Udělala jsem ještě jeden krok blíž k němu a pomalu se spouštěla na zem. Sedla jsem si obkročmo na něj. Dlaněmi jsem si jeho nevěřícnou tvář obrátila k sobě a jemně rty přejela po jeho. Spojila jsem je v polibku a přitáhla se ještě pevněji k němu. Jeho rty drtily mé a ruce přejížděly po mé tváři. Přejížděla jsem mu po délce páteře a zaklonila hlavu.

Sjel mi od rtů, přes hranu čelisti až na krk. Laskal, přejížděl po každé mé křivce a já se pousmála. Pochopil mou odpověď. Strhla jsem jeho jediné oblečení a zase s touhou v očích zaměstnala naše rty. Opatrně jsem spojila naše těla a začala se lehce nadzvedávat a dosedat. Jako kdybychom se milovali poprvé. Tohle bylo něco jiného. Tiskla jsem se k němu, nenasytně jsem líbala jeho rty, stejně jako on mé a mělce oddechovala. Všimla jsem si, jak se větve vrby přibližují, jak nás uzavírají, schovávají a pak i dokonalost toho, že jsem konečně s ním.

Naše láska je věčná. Nemůžu existovat normálně bez něj stejně jako on sám. ,,Jsme spojeni, navěky…‘‘ zašeptala jsem a vydechla rozkoší, když mě opatrně položil na zem, stále nerozpojujíc naše těla a rty zkoumajíc mé tělo.

V jeho očích byla čistá odevzdanost, štěstí a bezmezná láska.

Byli jsme jako skládanka od puzzlí. Jako kdybych byla stvořena jen a jen pro něj. Pro nikoho jiného. Bez kyslíku by nebylo ohně. Potřebovala jsem ho, chtěla ho a nebyla jsem v tom sama. Prsty jsem mu zapletla do vlasů a přitáhla si ho ke rtům. Odtáhl se o kousek a s jemným přirážením se vpíjeli jeden druhému do očí. Bylo to tak… intenzivní. Čas neexistoval. Sekundy, minuty, hodiny, týdny, měsíce, roky…staletí. Proč bych se zaobírala něčím tak triviálním? Hlavní je, že jsme tu spolu. Dvě osoby, dvě srdce, jedno tělo… jedna duše… Láskyplně jsem se usmívala, stejně jako Edward.

Sklonil se ke mně, aby na moment spojil naše rty a pak se nosem opřel o moji klíční kost. Vydechoval, cítil, jak se naše těla napnula. Reakce, pocity, to vše jsme měli společné. Cítila jsem, jak se jeho podstata pohybuje v mém nitru a tisíce, tisíce motýlků narážely na stěny mého podbřišku.

Byli jsme tu jen my. Jen já, on a naše štěstí o kterém on nevěděl, že v mém lůně roste. V bříšku, po kterém občas přejel polštářky prstů, tam je jeho dítě, naše krev, důkaz naší lásky.

,Jsem s tebou teď, Edwarde, jsme spojeni navěky…‘  Poslala jsem mu myšlenku a

Ležela jsem blaženě v jeho náruči. Nohou jsem měla okolo jeho, zatímco si pohrával s loknami mých vlasů. Něco ve mně mi říkalo, abych se naposledy rozhlédla po tomhle světě, protože už brzy skončí. Naposledy jsem se pokochala pohledem na oblohu bez slunce. Na oblohu s planetami a na krásu tohoto světa. Větvičky vrby s červenými lístky mě pohladily po tváři a já se spojila s Edwardovýma topazovýma očima.

Komentáře, kritiku, bez toho není pokračování xD

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 49: