Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 48

24.12.2009 (18:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1935×

48. SLUNCE

Lidé si přišli na tuhle zem. Zničili vše. Řekli, my to tu povedeme. Tak jsem se chovala i já, dokud nepřišlo slunce noci a neoslepilo mě. Nezničilo, ale zároveň nezahrnul dokonalostí.

---

,,Bello, dýchej, nezapomínej, že nejsi ve svém těle sama.‘‘ Dveře se zezadu otevřely a hned tam byl i Paul. Držel v ruce několik černých dek, deštník, masti…

,,Jedu s vámi.‘‘

,,Bello, slyšela jsi mě? Dýchej!‘‘ Upozorňovala mě Esme.

,,Esme!‘‘

,,Chce se tam zabít.‘‘

---

Zatnula jsem ruce v pěst. Nedovolím mu tak rychle odejít! To ať rychle zapomene na tohle! Esme dupla na plyn s blížícím se rozbřeskem. Žili jsme v noci, den byl náš nepřítel. Měla jsem strach, aby se něco nestalo. Něco horšího.

,,Paule, co to děláš?‘‘ Vrčela Esme, když se k ní přibližoval s dekou. Dal jí ho kolem ramen a zakryl i hlavu.

,,Schovávám před sluncem. Já  ho vydržím, ale vy ne.‘‘

,,Pitomče, teď ses zotavil!‘‘ Rozkřičela jsem se na něj a otočila se. Tvářila jsem se jako bůh pomsty, ale on jen pokrčil rameny.

,,Musíme to stihnout k Edwardovi Bello. Dřív než ho spálí na popel.‘‘

,,Až to spálí i tebe, já tě nebudu sbírat do kupičky!‘‘

Jeli jsme k pobřeží Středozemního moře. Napnutá, sledovala jsem hodinky a můj tep se s každým pohybem vteřinové ručičky zrychlil. Viděla jsem už i tu zatracenou pláž, cítila jsem vánek, a… za kopcem…na útesu stál jako socha…anděl. Jeho černá košile ho částečně schovávala přede mnou, ale ne dostatečně.

,,Dvě minuty!‘‘ Zavrčela jsem na zabalenou Esme, které ven koukaly jen oči. Dupla na plyn a my se vyřítili ze silnice. Letěli jsme autem přes skálu a dopadli na mýtinu asi dvěstě metrů od Edwarda. Rychle jsem se vyškubla z ochranného pásu a vyrazila dveře. Paul mě bral hned do náruče. Věděla jsem, že to dělá hlavně kvůli mně a tomu maličkému, co ve mně roste. Běžel co nejrychleji mohl a já s každou minisekundou věřila, že to nestihneme. Sluneční paprsky se blížily.Vyrážely ven z hladiny, jako kdyby se slunce naučilo plavat.

,,Paule! Rychle!‘‘ Vykřikla jsem a otočila se k postavě na útesu, která vypnula hruď a čekala, až slunce narazí do jeho těla. ,,Edwarde!‘‘ Paul mě postavil a srazil Edwarda do stínu. Prudce narazil do něj a od nich se ozvala rána. Přiklincoval ho k zemi a začal vrčet.

Z Edwardovy hrudě se ozvalo taky vrčení a já se k ním rozběhla. Klopýtala jsem a připadala si úžasně pomalá.

,,Nechte toho! Paule! Edwarde!‘‘

,,Pitomče, cos to chtěl udělat!‘‘ Prskal Paul a honem ho zavinul do všech dek, které měl po ruce. Sluneční paprsky prozářily celou mýtinu a skrz baldachýny stromů unikaly další. Dotýkali se Paula!

,,Paule! Slunce!‘‘

,,Ne Bells, koukej.‘‘ Zasmál se a já si všimla… jeho kůže se na slunci třpytila! Vydávala odlesky, jako kdyby ji měl posázenou diamanty. Tisíce diamantů se odrážely a vytvářely duhu. A já si myslela, že stejně jako ostatní shoří. ,,Mě slunce neublíží, mám takovou schopnost… pochopíš časem.‘‘

Doběhla jsem až k nim a padla na kolena. Popadala jsem dech a plíce mě pálily.

,,Bello…‘‘ vydechl a natahoval ke mně prsty. Rychle jsem se k němu sklonila a vrazila mu facku.

,,Pitomče, srabe! Egoisto!‘‘ Křičela jsem a Paul se takticky vzdálil. Cítila jsem, jako kdyby se mě to malé v mém lůně snažilo zastavit. Jako kdyby vědělo, kdo je jeho otec. To mi ale nebere právo vmést mu vše do tváře. ,,Co sis myslel! Co sis myslel? Hm? Máš vůbec ponětí, co bys tím způsobil Alici? Jasperovi? Carlisleovi? Celé upíří existenci? Mě…‘‘ poslední slovo jsem téměř zašeptala.  ,,Chováš se jako normální chlap! Lidský egoistický prase! Nenávidím tě! Edward jen sklopil hlavu a zamračil se. Věděl, že mám pravdu.

Stála jsem rozzuřená proti Edwardovi.

Esme autem zaparkovala blízko, takže jsme Edwarda mohli přesunout do auta celkem bezpečně. Paul ho celou dobu pevně svírala já čekala, jestli se nepokusí o svou sebevraždu, ale nic.

Poprosila jsem všechny, jestli si s ním nemůžu promluvit sama. On byl můj slabý článek.

,,Bello, já.‘‘ Zase moje tělo reagovalo dřív než mysl a jeho tvář dostala další ránu. ,,Omlouvám se ti za všechno,‘‘ pokračoval, jako kdybych ho nepraštila.

,,Za to, že jsem odešel, ale věděl jsem, že by to bylo pro tebe nejlepší. To, jak jsi koukala na Paula, jakým tónem jsi říkala jeho jméno… Bello, nebudu ti stát v cestě za láskou, to ne, ale nemůžu ani být poblíž tebe. Nemůžu na tebe přestat myslet, nemůžu na tebe zapomenout a dělat, jako kdybys nikdy neexistovala. Proto jsem chtěl vidět rozbřesk… připomíná mi tolik tebe, chtěl jsem tě ještě jednou díky slunci vidět. Věděl jsem, že je krásné, věděl jsem, že rozdává život, ale zároveň ho i bere a taky… stejně příjemně hřeje na kůži…‘‘

,,Počkej, počkej, Edwarde.‘‘

,,Bello, lásko, proč jsi mě hledala?Ne, neodpovídej. Vždyť každý může mít svá tajemství. Stejně ale nechápu, proč? Proč jsi mě nenechala to skončit. Myslím, že by to tobě ani Paulovi nevadilo.‘‘

,,Paul je můj bratr.‘‘ Vydechla jsem rychle a koukala do jeho tváře, která nabrala pochopení. ,,Ach…‘‘ zašeptal a stále se zamyšleně mračil. Začala jsem zase do něj bušit. Vztek se ve mně nakupil natolik, že jsem nebyla schopná  ničeho. Moje pěsti narážely do jeho těla a z očí mi kanuly slzy.

,,Blbec! Hajzle! Pitomče! Chtěl ses zabít, fajn, ale měl jsi se mě nejdřív zeptat! Nevěděl si nic o Paulovi, o upírech, ani o mě! Ubohý! Dej mi kůl! Zabiju tě sama! Za tvou bezohlednost! Za to, že tě miluju a za to, že chci něco zničit!‘‘ Zařvala jsem bolestí nad tím, jak moc jsme si byli podobní. Já klasická ženská a on chlap. Toužila jsem mu zařvat všechny špatnosti, všechno to na něj shodit, abych se od toho částečně osvobodila.

Chytl mě za zápěstí a mě se podlomila kolena. Brečela jsem a stále chtěla do něčeho mlátit. Přitiskl si mě na hruď a paže mi ochably. Sedl si na zem a stále mě nepouštěl. Sesula jsem se do jeho klína a vzlykala.

,,Pšt, Belli, jsem tu. Jen ty a já…‘‘

,,Ne, zase nemáš pravdu, zase!‘‘ Naposledy jsem pěstmi udeřila do jeho stehen. Jeho prsty se mi zatím proplétaly vlasy a tvář si položil na má záda.

,,Stále tě miluju… nikdy nepřestanu.‘‘

,,Já taky ne, ale ublížil jsi mi až moc.‘‘ Smutně si povzdechl a zvedl se zpátky do sedu a zdvihl k sobě i mě.

,,Odpustíš mi i ty někdy?‘ Klekla jsem si zase a chvíli sledovala jeho tvář. Prudce jsem mu dala facku a přitiskla svoje rty k jeho. Byl překvapený mou reakcí, ale polibek mi po chvíli začal opětovat.

Přesunula jsem se na něj a objala ho kolem krku.

,,Slib mi jen, že už mi nikdy nezalžeš, ani neutečeš,‘‘ vydechla jsem. Jeho rty mi pluly po krku a radostně si mě k sobě tiskl. Konečně jsem se cítila… úplná… dokonalá… jako kdyby se moje druhá část navrátila… bylo to tak. Vrátil se přece.  Moje slunce, můj měsíc, mé srdce, mé vše se vrátilo.

,,Nikdy, slibuju… Miluju tě…‘‘ odtáhl se od mého krku a držel mě v náruči. Seděli jsme na zemi- tedy, já ležela v jeho náruči, ve které mě kolébal. Konečně. Všechno bylo tak, jak jsem dlouhou dobu snila. I když mi to nesmaže vzpomínky na jeho zradu, na to, jak mě unesl, aby splnil to, co se od něj očekávalo….

Nikdy zároveň nezapomenu na to, že mě naučil milovat. Milovat horoucně,vášnivě, ale přesto něžně.  Sledovala jsem jeho dokonalou tvář a přemítala nad tím, jak mu říct, že čekám jeho dítě.Tedy, nějaké dítě, je sice pravděpodobnost, že je jeho, ale stále to nějak nešlo dohromady s rozvrhem v posteli.

Vpíjela jsem se do jeho očí, zatímco mi prstem přejížděl po rtech. Pohrávala jsem si s prsty na břiše a občas ho i jemně pohladila. Byla to totální blbost tolik se najednou zajímat o to, jestli to bude vědět, nebo ne.

,,Je to zvláštní, cítím, snad to i vidím okrajově, že tě něco trápí, nad něčím dumáš a přitom si roztomile procházíš po břichu. Máš hlad?‘‘

,,Ty jsi mi dělal ty sny s dokonalým světem?‘‘ Provinile se usmál. Pousmála jsem se a líbla ho na tvář. ,,Trošku mám hlad.‘‘Snažila jsem se vyškrábat na nohy, ale on mě předhonil a vzal do náruče.

,,Jen tak rychle tě nepustím, na to nespoléhej. Konečně se tě můžu zase dotýkat, dokazovat ti, že moje láska jen vzkvetla… a ty bys chtěla jít sama se najíst.‘‘ Slovo sama ještě zvýraznil.

Sedla jsem si poslušně na židli v kuchyni, kterou díkybohu neobývali žádní bodyguardi, ani nikdo jiný. Stále mi v hlavě hlodal červíček o otcovství. Sledovala jsem bedlivě Edwarda, jestli nemá v úmyslu utéct, ale nezdálo se to tak.

,,Uděláš mi na moment ten svět? Ale chci v něm být i s tebou.‘‘ Zeptala jsem se opatrně, mezitím, co se přehraboval v ledničce.

,,Bello, to je jen iluze, ne opravdový svět.‘‘

,,Tak na moment zmizíme v iluzi.‘‘ Rty měl v pevné lince. Přisunul mi něco na talíři a já se dala s chutí do toho. Nějak jsem nevnímala chuť, nic, jen čekala na jeho odpověď.

,,Dobře… pro tebe vše.‘‘ pousmála jsem se a vstala, abych odnesla talíř. Položila jsem ho na linku a okolo hrudi i pasu se mi obmotaly dvoje paže a přitiskly k tělu. Zaklonila jsem hlavu a opřela ji o jeho rameno. Zavřela jsem na moment oči a vydechla. Mám ho u sebe. To znamená, že mi nikam už neuteče.

Vzal mě zase do náruče a donesl do mého pokoje. Položil mě stejně jako předtím. Dřív, než se všechno… podělalo. Lehl si vedle mě na druhý kraj postele a jen koukal.

,,Na co koukáš?‘‘ Pohled sjel z mého obličeje níž a zase zpátky. Začala jsem zrychleně dýchat. Všiml si snad mého už mírně zvětšeného bříška?

,,Na tebe,‘‘ pousmál se a pokračoval. ,,Na tebe a…‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 48: