Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 36

03.12.2009 (09:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2236×

36.  DOPISY

Bella, je tabu, ta osoba, která tu byla předtím je neexistující bytost. Lidská, křehká, podléhající vlastním citům a tužbám.

Pokud by vládla ona, podlehli bychom. Je tu teď moje vláda. Vláda Melisy.

*

,,Od koho jsou ty dopisy?‘‘ Sedli jsme si všichni v jídelně a Tay se radši vzdálil. Emmett se zamračil a zavrčel. Eli ztuhla a všechny pohledy zamířily na Paula. Zhluboka se nadechl a podal mi první nachový dopis.

,,Od Edwarda.‘‘

----

,,Bella je mrtvá, můžeš mi ty listy dát.‘‘ Usmála jsem se. Usmála jsem se a jasně jsem viděla, jak se mě zezačátku lekli, ale pak, když si všimli, že nikdy se nevytratila ta osoba, která mě zabíjí zevnitř, podali mi kupičku.

Usrkla jsem černého čaje, zatímco oni brčky nasávali krev. Všechny byly krasopisně zaslané na jméno Isabella Marie Swan. No nic, tak si je přečte holt Melisa. Odmítala jsem přijmout jméno, které mi na smrtelné posteli darovala matka. Dala jsem si je vedle talíře a s chutí se s Eli v klíně pustila do jídla.

Kousky masa jsem pečlivě rozžvýkávala a mezitím krmila i Eli. I když to uměla sama, byla nadšená z toho, že se o ni její nová maminka stará.

,,Ukážete mi pak tu místnost. Je mi jedno, že nechcete.‘‘ Řekla jsem s klidem a dala malé do úst další kousek masa.

,,Mel, víš určitě, že to chceš?‘‘ Zašeptal Paul a Emmett přikyvoval.

,,Jo, víc, než co dřív. Chci vědět všechno. Vniknout pod povrch věcí a je mi jedno, jestli by to mělo Belle ublížit.‘‘

Šli jsme dlouhou chodbou ozdobenou různými portréty mých předků a serepetičkami, které milovali. Třeba prvnotřídní bazuka, oblíbená puška, vitríny, ve kterých se vyjímaly policejní brokovnice, poloautomatické zbraně. Zahlédla jsem taky pět samopalů na dvojnožce, byly tu taky osmapadesátky, zásobníky, pásy na zbraně, fotky různých gangsterů v slušivých oblecích s brýlemi a drahá auta v pozadí.

Strop působil sklenitě, ale ve skutečnosti to bylo topení. Potrpěli jsme si na novinky. Minuli jsme jedny dveře, které nejspíš patřily Paulovi a pak další a nakonec jsme se zastavili.  Už i přes dveře jsem cítila tu nasládlou vůni. Tahle místnost by měla sloužit nejspíš jako tělocvična, nebo spíš pro cvičení tanců, než na cokoliv jiného.

,,Vážně?‘‘ Zeptal se předtím Paul a Emmett radši běžel pryč.

,,Nechte mě o samotě.‘‘ Svírala jsem v ruce ty dopisy a usmála se na ně. ,,Zvládnu to, nebojte se, jen se na to chci sama podívat.‘‘

,,Dobře, kdyby něco tak… křič.‘‘ Povzdechl si a vzal Eli do náruče.Ta mu obmotala ručičky kolem krku a obrátili se na mě.

,,Zítra tě potáhneme na nákupy, ano?‘‘

Usmála jsem se a přikývla. ,,Už se nemůžu dočkat.‘‘ Eli si zatleskala a během chvilky zmizeli.

Najednou mě přepadla menší starost. Co když se Bella v mém nitru zhroutí? Co když tím taky pohltí i mě zpátky do bolesti? Rychle jsem zatřásla hlavou a smála se nad svou pošetilostí. Já tu vládnu. Bella je kdesi uvnitř.

Otevřela jsem pomalu dveře a ovanula mě šíleně sladká vůně. Pokoj zářil světlem. Nikdy nehasnoucí svíčky osvětlovaly celou místnost a zrcadla ho tvořila větším. Bylo to děsivé.

Všude bylo miliony, miliony růží. Červené, bílé… modré i takové… byla to divná kombinace červené a bílé. Líbily se mi. Ne, co to blbnu, je to na mě moc sladké!

Zcvakla jsem zuby. Po pravé straně byly věšáky se stovky nejkrásnějšími šaty, jaké jsem kdy viděla… Z nejjemnějšího hedvábí, sametu… všech barev, všech střihů… Pod nimi byly otevřené pokladnice s diamanty, rubíny, smaragdy a dalšími drahokami, které mi byly trnem v oku.

Naproti byly sošky celé ze zlata. Posázené dalšími kameny, nad kterými zůstával mozek stát. Očekává snad, že si mě koupí? A po levé byla obrovské množství knih, svitků a dalších pokladnic, které ale byly zavřené a zapečetěné. Uprostřed se válely kupy zlata, stříbra, korunek, náramků, prstenů, ze kterých bych si tu klidně mohla udělat fontánku.

Došla jsem až k jedné z těch pokladnic a všimla si dopisu, který na ní ležel. Super. S povzdechem jsem ji otevřela.

,, Drahá Bells,

Lásko, proč? Proč jsi na mě vytasila svou nejmocnější zbraň v podobě anděla? Proč jsem jí daroval své srdce? Proč jsem to dokonce chtěl? Vždyť já ani neznám své jméno! Bylo to snad Henry, Willy, Jacob, Daniel, Alexander, nebo snad Robert? Nevím! Nechci vědět pro ni, pro niž i hvězdy na nebi tančí!

Pro ni bych se jí ho vzdal. Dal bych jí cokoliv na světě a právě s tím začínám.

Milovaná Bell, má sladká, nejkrásnější, jediná Bohyně, odpusť mi. Odpusť mi mou hloupost.

Byl jsem oslepený pozemskou září světla svíček a lamp, ale tys slunce. Ty jsi ta, která mě spaluje láskou, touhou, ničící temnotu, které vládneme, ale zároveň jsi život. Jsi dokonalost sama, vždyť krásu slunce nikdo nepředčí. Hvězdo nejjasnější…

Omámeně budu klečet každou nocí pod tvými okny a prosit o odpuštění za to, co jsem udělal.

Ach, vražedná Lásko, něžná nenávisti, ty velké něco vzešlé z ničeho,

Ty tího lehká, vážně lehkovážná,

Beztvarý tvare marnivého zmaru,

Jsi pírko z olova, jsi jasný dým,

Ledový žár jsi, zdravá nemocná,

Skutečnost snu, co není tom co je:

Já k tobě Lásko, láskou snad uhořím.

Tyhle verše znáš možná, avšak věř mi, že Shakespear je nevymyslel. Kdo by mu dal příběh o lásce bolestné a vražedné, která by zůstala věčná? Vždyť já psal tehdy o tobě! Vždyť tobě se žádná krásou nevyrovná! Žádná nemá tak dokonalou duši, žádná se ti nevyrovná v ničem.

V té době jsem byl sžíraný bolestí, když mě Rosalie odmítala, avšak teď už znám svůj omyl. Díky Romeovi jsem ho poznal. Hah! Díky osobě, bytosti, kterou jsem si sám vymyslel! Jaký jsem to pošetilec!

Sám jsem to netušil, že se mi zjevíš v existenci, ale psal jsem! Vždyť tys má sladká Julie, a Rosalina? Má láska k ní pohasla jako když polijí vodou plameny.

Stále mi služebníci připomínají, že láska je nic. Že je to mýtus.Avšak nelze tomu uvěřit.

Láska není uslintaný idiot, který s vyplazeným jazykem poskakuje po světě jak šašek a jenom kouká, do jakého otvoru by honem vlezlo to jeho poblázněné, ztopořené žezlo.

Ne, odpusť, co ti píšu, protože odmítám přijmout fakt, že bych měl strávit věčnost, věčnost bez tebe.

Nenávidím tebe- po které se mi stýská

Nenávidím tvé pohledy- po kterých nemůžu usnout

Nenávidím tvou radost- kterou jsi vždy nakazila mé srdce

Nenávidím tvůj úsměv- který je tak sladký

Nenávidím tvou vůni- která je tak podmanivá a nezapomenutelná

Nenávidím chvíle s tebou- které jsou tak uboze krátké

Nenávidím tvé doteky- po kterých neustále toužím

Nenávidím tvé objetí- ve kterém jsem se cítil milovaný

Nenávidím tvůj hlas- který tak sladce volal mé jméno v křečích touhy

Nenávidím tvé polibky- kterých se nemůžu nabažit

Nenávidím tvou lásku- která mi už nenáleží

Nenávidím tě celou- protože víš, jak rád lžu sám sobě

Ach! Vždyť tebe nelze nenávidět! Víš jak rozežírá pocit nejistoty! Tušíš, jak prudce jsi mě srazila na kolena, když jsi utekla? Ano, zasloužil jsem si to, ale… byl jsem Alici vděčný za to, že tě přemluvila, aby jsi překazila tu pohromu, na kterou se chystalo. Byl jsem rád, že si osamocený přítel- Carlisle- našel lásku, stejně jako má sestra, ale já o ni mezitím přicházel. Doušek po doušku, krok za krokem…

Budu tě v každém dopise žádat o odpuštění má sladká Julie, nejsladší Bells, která posedla mé myšlenky. Nikdy na tebe nepřestanu myslet. Každý den… každý den budeš v mém srdci připomínaná…

Navěky tvůj Edward.

Tvůj sluha, který se před tebou hodlá plazit na kolenou.

Miluju tě.‘‘

Byl pošetilý.Byl slepý. Byl hloupý. Naivní. Blbý. Pitomý. Ach! A proto ho Bella milovala. S úsměvem jsem zavřela dopis. Já a Julie. Až přespříliš mi lichotí.

Kdesi uvnitř jsem cítila, že bych měla brečet, ale tohle jsem už dokonale ovládala. Sedla jsem si na koně z ebenového dřeva a vzala do ruky další dopis.

Broukala jsem si v hlavě melodii a vítr zavál přes otevřené okno. Byla ještě stále tma. Doufala jsem, že ještě dlouho bude, protože mě zajímaly obsahy dopisů. Střelila jsem pohledem k oknu a viděla měsíc. Já bych možná mohla být sluncem, ale on je v tom případě měsícem. Nikdy bychom se neviděli, jen bychom se pokaždé na vteřinu mihli okolo sebe a pak dál pokračovali ve svém úkolu.

Dovnitř zavanul větřík a opřel se zlehka do strun zlaté harfy. Cukla jsem s sebou, když se najednou andělíček, který ji nehybně svíral pohnul a začal hrát lehké tóny. Tak jemné, dokonalé… láskyplné- dost!

I s harfovým doprovodem jsem vzala do rukou další dopis a otevřela ho.

,,Bello,

Omlouvám se ti za všechno. Omlouvám se ti za to, že jsem ti lhal. Omlouvám se za to, že jsem ti neřekl pravdu.

Pravdu, kterou znáš. Kterou znáš dokonale dobře. Netuším,  zda jsem ti někdy dokazoval dostatečně svou lásku. Bojím se, že jsi zapomněla na slova, kterými jsem tě zahrnoval. Stále tu budu opakovat, jak moc tě miluju. Jsem posedlý tebou, jsem posedlý už jen myšlenkami na tebe. I když tu nejsi, cítím tě tu. Cítím tvou vůni, cítím tvůj pohled. Cítím tvou neodolatelnou vůni, která omamuje mou mysl. Když mě pohladí vánek větru, mám pocit, že jsou to tvé prsty. Každý den, když jdu spát, zdá se mi o tobě. Nestydím se za to. Vykřičím klidně do světa, že ze spánku bys mohla slyšet můj lehký šepot tvého jména.

Na srdci mám malý medailonek, který jsem měl i ve tvých službách. Když jsem se plazil před tebou na kolenou, zasypával tě zakázanými polibky a toužil po tvých polibcích.

Anděli, proč mě tak ničíš? Vyrůstal jsem jako rozmazlený fracek, který věděl, že dostane všechno. Nejdřív ona- věděl jsem, že je to jen hra, ale nechtěl jsem tomu uvěřit- ale pak mě zasáhl prudce šíp Amora.

Nevěděl jsem pak odpověď na otázku, zda existuje kůň, zda je svět šťasten… nevěděl jsem nic. Jediné, co mi běželo přes mysl jsi byla ty.

Tvé oči, hnědý pramen vlasů, který se mi lehce otřel o prsty, tvá neodolatelná sladká vůně… nejkrásnější úsměv na světě a pak zase hluboká propast tvých očí.

Záviděl jsem Jasperovi, že tě znal dříve, že se tě směl dotýkat, že se s tebou směl bavit a že měl tvou přízeň dřív. Toužil jsem po tom, vzít si jeho tělo, alespoň na moment, ale pak už to nebylo třeba.

Nevíš, jakým blahem jsi mne zalila, když jsi dovolila, abych směl s tebou být, když jsi mi dovolila, abych se tě dotýkal tak, jako nikdo předtím, když jsi mi darovala svou nevinnost a já na oplátku svou lásku, která ale nebyla dostačující.

Obrátila jsi můj život naruby, Bello. Když jsi byla se mnou, měl jsem pocit, že se mé netlukoucí srdce zase dalo do pohybu. Jako kdyby snad už konečně našlo smysl toho, proč by mělo fungovat. A to jen díky tobě. Budu na myslet na tebe a na nikoho jiného. Pro tebe bych zemřel, pro tebe bych šel na konec světa…

Kdybys Lásko zmizela, kdybys odešla nadobro z mého života/existence, kdybys mi řekla, jak moc mě nenávidíš a zabodla mi do srdce, které ti už bude navěky patřit,  kolík, stále bych tě miloval. Vím, že by se už ta tlukoucí pumpa v mě hrudi zastavila a já zanikl, proměnil se v prach, ale i přesto bych ti odpustil.

Snad jsi šťastná. Snad máš okolo sebe lidi, které miluješ. Snad jsi na mě zapomněla. Možná už jsi zapomněla na vše, co bylo a mezi tvými stehny spí jiný muž. Užívá si tvých horlivých polibků, kterých jsem si měl víc vážit. Tiše mu možná do ucha šeptáš slova, které sis bránila pro toho pravého, protože já ty dvě sladká slůvka neslyšel a on ti na oplátku působí rozkoš. Bolí mě jen myšlenka na tebe a jiného muže, ale zároveň jsem rád, pokud jsi šťastná. Buď šťastná, užívej života a pozdravuj mou malou milovanou dcerušku Eli…

Do konce věčnosti tvůj Edward.

Nikdo jiný nemá právo dostat mé srdce. Jen ty. Miluju tě navěky.‘‘

Proč musí mít vždycky on tak dlouhé dopisy? Vstala jsem z koně a pohled se mi zase usídlil na papíře. Protočila jsem panenkami nad těmi dojáky a poohlédla se zase okolo. Proč tu musí být tolik zlata a lesku? Na každém kousku čehosi bylo věnování z lásky. Povzdechla jsem si a došla k zlatému lůžku. Bylo to takové lůžko, které s největší pravděpodobností patřilo Kleopatře- jo, patřilo- utvrdil mě lístek v domněnkách. Pomalu jsem se na něj položila a užívala si královského pocitu.

Dalo se tu vcelku dobře přemýšlet. Hm… Mám mu odpustit? Nebo ne? Teď jsem přemýšlela jako ty povýšenecké paničky, ale nemohla jsem si pomoct. Dobře… zlato, růže, drahokami, dopisy- to mi nezahrálo natolik na city. Nedovolilo mi to povolit Bellinu křehkou dušičku.

Pomalu jsem začala ztrácet pojem o všem. Závěsy se samy zatáhly a okno zavřelo. Už jsem nemusela přemýšlet nad ničím. Upadala jsem pomalu do sladkého spánku.

,,Bells, lásko…‘‘ Slyšela jsem z dálky a rychle otevřela oči.

,,Edwarde?‘‘ Vydechla jsem a všimla si, kde jsem.

Srry za ten konec...

Snad se VÁM dílek nezdál být tak sladký, jako mě.

Pokud ano, spraví to citrón xD

Komentáře, kritiku...

Sbohem v Utopii xD

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 36: