Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 31

26.11.2009 (10:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1958×

31. PÍSKÁNÍ

Aha, tak teď tomu rozumím… on je nejistý! Nejistota ho sžírá, ale jedno ví s jistotou… Eli je pod jeho ochranou. Kdokoliv se jí dotkne, ten je synem smrti, ale co kdyby se jí dotkla ta blonďatá bohyně? Co by se stalo pak? A zabije mě? Už jenom kvůli tomu, že malá Eli říká mami mě, a ne jí?

*

,,Potom si oblečeš tohle, myslím, že Alice má dobrý vkus na oblečení pro služky, které během pár let stejně mizí z našeho nekončícího života.‘‘ Nůžky mě polechtaly na krku a zároveň ostří se o něj otřelo… další teplý pramínek začal vytékat z rány a ve stejnou dobu…

------------

…se rozrazily dveře.

,,Rosalie! Říkal jsem, že jí nezkřivíš ani vlásek!‘‘ Zavrčel Edward.

,,Vždyť nic nedělám! To je na rozkaz Ara!‘‘

,,Lžeš!‘‘ Přiskočil k ní a vytrhl jí nůžky z rukou a já jsem cítila teplou čůrku krve, jak mi lehce pluje přes klíční kost až k výstřihu.

,,Jdi, řekni Arovi, že se o ni postarám sám.‘‘

,,Ne, nehnu se odsud Edwarde.‘‘ Složila ruce na prsou.

,,Rose!‘‘ Ve stejnou chvíli se rozezněl pláč. Elisabethin pláč. Na kolik částí je někdo schopný roztrhat obyčejné srdce. Zatnula jsem zuby, když jsem cítila, jak se jeho ruka zlehka dotkla mého ramene.

,,Co s tím děckem?‘‘ Vyšpulila Rosalie pusu a její lhostejný obličej byl zkřivený do prapodivné masky naštvanosti, která jí neslušela. ,,Alice!‘‘ Zakřičel Edward a ta se během chvilky objevila i s malou Eli v náruči, která se, sotva mě uviděla,  začala ke mně natahovat. ,,Mama, mama! Mama!‘‘

,,Můžu obejmout Eli?‘‘ Otočila jsem se ke všem a jim div oči z důlku nevypadly. Rose se oproti nim zatvářila lehce potěšeně.

,,Panebože, cos jí to udělala?‘‘ Zašeptali Edward s Alicí a koukali se na mě. Nevšimla jsem si, že jednu stranu mi Rosalie stihla ušmiknout a na té stejné straně mě zdobilo pár řezanců nůžkami. Netušila jsem, že jsem tak křehká.

,,Stříhala.‘‘ Řekla jakoby nic.

,,Dobře, má princezno…pokud chceš, můžeš se jít vykoupat do mého pokoje, my tu zatím s Alicí lehce poupravíme Bellu. Nesmíš se nervovat.‘‘ Šokem mi snad spadla i brada. Princezno? V mém pokoji? Koupat? Nervy? Edwardův tón k ní se úplně změnil. Nebyl vyděšený, jízlivý, nepříjemný a ledový, byl, řekla bych, přeslazený.

,,Tata, já chci k mami.‘‘ Roztáhla Eli rtíky a mě z oka ukápla slza. Rose se chvíli zamyslela.

,,Víš co, já počkám za dveřmi, budu si číst.‘‘

Zůstali jsme jen my čtyři. ,,Bello, sedni si a nehýbej se prosím.‘‘ Zašeptala Alice a už mi zase připadala jako ta stará, milá sestra kluka, do kterého jsem se neodvolatelně zamilovala. Edward mi přinesl Eli a dal mi ji na klín. Zamračeně jsem přikývla a pak se podívala do uslzených oček mé malé dcerušky. Jak jinak jsem jí měla říkat? Milovala jsem ji víc než sebe… dala bych za ni život.

Hned mě objala a vzlykala mi do hrudi. Alice poskakovala okolo mě a vlasy mi padaly na zem. Jen umučená Edwardova tvář v rohu místnosti mi zatrhávala se usmát.

Nejednou mi hlavou proběhl šílený plán… hodně špatný, šílený plán, ale jiné východisko jsem neviděla. Alice mi ustřihla poslední kousíček a pousmála se na mě v odrazu zrcadla… S úsměvem se otáčela na Edwarda.

,,Hoto-‘‘ Vyškubla jsem jí nůžky z rukou a přitiskla jí je k hrdlu. S Eli v jedné ruce a v druhé jsem pevně svírala mou zbraň.

,,Nehýbej se.‘‘ Zašeptala jsem jí do ucha. Nejsem vrah, ale klidně to udělám. Klidně jedním tahem jí proříznu hrdlo, jen abych dostala Eli a sebe živou ven, ukrýt Eli a pak se pomstít za zlomené srdce.

Zakázané ovoce chutná nejlépe a kulky v srdci, zlomeném láskou, reziví…

,,Bello… neblázni!‘‘ Vykřikla Alice a Edward se postavil.

,,Polož to!‘‘ Zavrčel.

,,Eli, pomoc mamince sundat brýličky.‘‘ Hodná holčička se natáhla a sundala mi brýle.

,,Pozdě Edwarde.‘‘ Zavrčela jsem a lehce nařízla Alici kůži a odstrčila ji stranou. V hlavě mi stále křičelo na všechny ANI HNOUT a utíkala jsem hradem.

,,Jaspere! Jaspere!‘‘

,,Bello!‘‘ Zakřičel, ale než jsem k němu stihla doběhnout srazilo mě pevné, kamenné tělo. Eli se mi při pádu vyprostila z náruči a dopadla přímo do té Edwardovy.

,,Bude menší pomsta, ty namyšlená!‘‘ Zavrčela ta malá holka- Jane. Její smyslné, dokonalé rty se roztáhly do zlomyslného úsměvu a …

Než jsem se stihla vzpamatovat, v hlavě mi pískalo.

,,Aáááá!!!‘‘ Křičela jsem a bolest ještě zesilovala.

,,Jane! Nech toho! Okamžitě!‘‘

,,Zabila mi bratra!‘‘

,,Jane! Okamžitě! Nech jí být!‘‘ Zařval Edward a další o hodně silnější vlna se mi přehnala přes hlavu. Cítila jsem, jak mi praská lebka, mozek chtěl vyskočit, pískání se zesílilo tak moc, že nic, kromě usedavého pláče Eli jsem neslyšela. Připomínalo to trochu bzučení odporné mouchy, které se nelze zbavit. Ta bolest byla šílená, překvapivá… nechápala jsem vůbec, co se děje…

Moje tělo, mysl, to všechno si přálo, aby ta bolest skončila, protože nevěřilo tomu, že to tělo vydrží. Dlaněmi jsem se snažila utišit ten odporný zvuk, ale nešlo to. Pak jsem si uvědomila další překvapivou věc.

Led… byla mi šílená zima. Všechno okolo mě bylo tak ledové! Reakcí na tu zimu by klasicky bylo to, že bych se začala pažemi třít, přikryla bych se něčím, zabalila do dek a pomalým dýcháním se snažila zahnat chlad, ale tady to nešlo… nemohla jsem!

Třásla jsem se na podlaze, ruce tiskla k uším a další ruce k dispozici nebyly. Prohýbala jsem se v zádech, křičela, ale jako kdyby mě nikdo neslyšel. Neslyšeli ani Eli, která křičela, ale její úzkostlivý řev se vzdaloval a vzdaloval od mého vědomí. Na rozdíl od bolesti… zmizel. Eli! Chtěla jsem ji mít u sebe, protože bez ní bych nic nevydržela. Další pištění smíchané s bolestí mi projelo tělem.

Okamžitě se mi začaly hromadit v hlavě vzpomínky. Lidé vždy říkali, že před smrtí uvidíte celý svůj život. Jako kdyby to bylo v kině.

Lehce se kudrnatící temně hnědé vlasy a tmavé otcovy oči. Usmíval se na mě tím jeho klasickým, krásným, ale přesto nebezpečným úsměvem hráče pokeru. V ruce držel kubanský doutník a z úst mu lehce stoupal kouř… Táta…Chtěla jsem se natáhnout, pohladit ho po tváři, ale sotva jsem byla pár centimetrů od něj, zmizel a místo něj se objevili dva muži. Oba mladí, krásní, usměvaví. Paul? Dereck?

,,Bello, neboj se, já ti pomůžu…‘‘ Slyšela jsem Paulův hlas a moje srdce znova pukalo. On byl jediný, komu jsem mohla věřit! On byl mým princem na bílém koni, když jsem byla malá…

Proč mi ho vzali! Kdo mohl za jeho smrt? Jeho výraz posmutněl a s jedním pohledem na Derecka se rozplynul. Začala jsem panikařit. Ne! Dereck se ke mně natáhl a zašeptal to, čeho jsem se bála.

,,Aro… Arův rozkaz…‘‘ A s tím taky zmizel. Ne! Ne! Proč? Proč mi měl všechno Aro vzít? Proč!

Zalápala jsem po dechu, když jsem měla pocit, že se každá kůstka v mém těle roztříští tím zvukem na milión kousíčků. Prosím, konči! Konči!

Ve vzpomínkách se mi objevil nápis… nápis, který jsem našla na medailonku v otcově kanceláři, když jsem hledala Esmeinu komnatu. Alea iacta est- Kostky jsou vrženy.

Jak to veděl? Jak věděl, že všechno začne až mou ‚vládou‘. Tehdy se to vše rozjelo už na plný obrátky.

Už tehdy jsem měla víc poslouchat. Možná bych slyšela ďábla, jak volá mé jméno… Byla jsem přespříliš zaslepená vším okolo… svou nabytou mocí, planoucí láskou k Edwardovi, touhou po Jasperovi, který sotva viděl Alici, změnil svůj cíl… chápala jsem ho. Jasně jsem viděla, že od prvního momentu, kdy ji viděl se do ní zamiloval.

Mezitím jsem celou tu dobu byla loutkou. Byla jsem pod přetvářkou lásky, radosti a vášně, dokud mi toho večera nepřiložil k ústům a nosu ten hadřík.

Zase se mi před tváří objevily všechny milované tváře…

Táta, Dereck, Paul, všichni bodyguardi, Jasper… musela jsem se pousmát, když jsem si vzpomněla, jak mě učil střílet, sebeobraně…

Vzpomněla jsem si na Esme, její milující, mateřský hlas, chování.

Emmetův smutný příběh o lásce. O lásce, která příliš brzy skonala jako list na podzim. Pomalu se utrhl ze stromu a padl mrtvý k zemi, aby dal přednost těm ostatním, mladším. Alice- tehdy v tom lese, kdy se na mě s Edwardem koukali. To byla jedna z mála chvil, kdy jsem se cítila jako v pohádce.Alice byla ta rozkošná víla, elf a Edward mi byl princem. Oba dokonalí, oba usměvaví a já se nemohla vynadívat na ně. Až teď jsem si vzpomněla, proč mi tolik někoho připomínali!

Edward… vzpomněla jsem si na každičký kousek jeho pokožky, na každý jeho pohyb, který mě doháněl k šílenství. Jak něžně se mě dotýkal, s jakou láskou přejížděl po mých křivkách, tehdy, když to bylo poprvé. Netušila jsem, že i pro něj to bylo… něco nového, nepoznaného. Každý polibek, sten, extáze prožitá s ním je pevně ukotvená v mé mysli.

Nevím proč, ale úplně nakonec se mi zjevila mnohem živější vzpomínka než všechny, které doteď byly. Vzpomínka na temný les. Dětský pláč. Když jsem běžela smaragdovým bludištěm a spatřila malé dítko tisknoucí se k matce. Kdy se s ohnivými vlásky a zlatým kukučem poprvé podívala do mé tváře a připoutala mě k sobě.

Nevím, netuším, jak to udělala, ale vzbudila ve mně pocit mateřství, který bych nebýt jí nikdy nepocítila. Chovat v náruči dítě, ukládat do postele. Cítit, jak vedle vašeho klidného dechu a tlukotu srdce je ještě jeden. To byly mé nejradostnější vzpomínky.

Byla jsem hrdá na to, že jsem alespoň na pár dní zvládla být…matkou.

Slyšela jsem výkřik od Jane a nejsilnější pískot ve svém životě. Ta bolest drásající nitro. Přes uši se zázrakem rozšiřovala po těle a brala si mě.

Brala si mě jako proud řeky. Rozbouřená, divoká, chtěla mě, toužila mě zničit, aby ukojila svůj chtíč a nemusela zároveň se mnou stáhnout do hlubin další osoby. Propadala jsem se do propasti pekla a mohla jsem si za to jen já sama. Všichni se ke mně obrátili zády a já se musím prát, abych se osvobodila. Můj konec ještě nenadešel!

Prala jsem se s bolestí. Moje tělo, má mysl se obrňovala proti tomu. Cítila jsem, jak polední zbytky mé vůle se seskupují, jak vrčí, prskají, syčí na Janeinu schopnost a s posledními silami se vrhají do boje proti mučení a utiskování.

Naposledy jsem mohutně vykřikla a trhnutím otevřela oči, abych se podívala do tváře svého vraha. Abych se podívala do tváře osobě, která mi způsobila tolik bolesti.

Nade mnou se skláněla božská tvář… Edwardova utrápená tvář.

,,Tys můj vrah.‘‘ Zašeptala jsem a oči se mi zvrátily dozadu. Muka se vracela v příliš živých vzpomínkách…

Bolest si to trhala přes celé mé tělo a pak…konec…

Jako vždy, prosím pokorně a odevzdaně na kolenou o komentíky od všech, co to čtou. Prosila bych, kdyby kdokoliv zaznamenal jakékoliv nesrovnalosti, cokoliv, aby to napsali...

Snad jsem vás přespříliš nerozesmutnila...

děkuju...

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 31: