Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 24

08.11.2009 (20:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2332×

24. TELEFONÁT

Začínala jsem konečně mít podezření… ach, jak slepá jsem byla! Jak hloupá já, že důvěřovala jsem všem…

*

Sotva jsem ale vlezla dovnitř, oněměla jsem nad tou krásou, sladěností a dokonalostí…

pá-á-ni! Začala jsem se uvnitř smát. Tak tohle je i na bohatou dceru mafiána moc!

---

Po dalším klidném dni pouze na túrách s Jasperem a Edwardem a mimořádně se k nám přidávala i Esme. Viděla jsem na Edwardovi, že si Esme oblíbil, ale že se mu na ní něco nezdá. Když cokoliv vyprávěla, byl v hlubokém soustředění, že se mi zdálo, že snad nedýchá. Jasper se pokaždé snažil o úsměv, ale on byl taky myšlenkami mimo.

,,A pak jsme celý den běhali po džungli Smála se s profesorem!‘‘ Esme.

Když byla člověk, s rodiči odjela do Indie. Byla tehdy moc malá, ale i tak si to pamatuje. Běhala s rodinným přítelem její matky po lese. Doktor Daniel Speevens.

Musela jsem se každou chvílí zasmát a Esme se na mě pořád koukala s takovou neznámou láskou v očích. Podobnou měl i táta… Nádherná jiskra v oku, která se pokaždé objevila a nemizela.

,,Ach! Tak takhle trávíte volný čas!‘‘ Zasmál se někdo a vyšel zpoza stromu.

,,Emmette!‘‘ Esme ho hned poznala a běžela obejmout. Oba vypadali na příbuzné.. jako bratr a sestra.

,,Bello, jdeš se podívat na pár medvědů?‘‘ Zasmál se a já ustrnula.

,,Medvědů?‘‘

,,Jo, chovám je tu v jedné části týhle přírodní rezervace.‘‘ Mávl na mě rukou a v mžiku se objevil vedle mě.

,,Jdeš teda?‘‘

,,Jo.‘‘ Přikývla jsem rozřeseně. Emmett se rozesmál hlubokým smíchem, objal mě kolem ramen a rychle vedl kupředu.

,,Šíleně ti to trvá.‘‘ Objal mě kolem ramen a vedl vedle Esme a Jaspera s Edwardem, dokud jsem neslyšela něco bzučet.

,,Tady je signál?‘‘ Zašeptala jsem nevěřícně a proklínala, že jsem si nevzala telefon alespoň se přesvědčit, jestli není nějaká krize…

,,Jděte napřed.‘‘ Zamumlal, svůj pohled zabodávající do toho černého, vibrujícího mobilu a hned běžel dál. Snad do takové dálky, abychom to neslyšeli.

,,Počkáme na něj tady.‘‘ Rozkázala jsem a Jasper natahoval uši.

,,Nic neuslyšíš, kámo.‘‘ Jasper se na Emmetta nasupeně otočil. Byla to pravda, nemohl jen slyšet. To by Edward nejdřív musel trochu zvýšit hlas. Začala jsem si hrát s prsty. Různě je proplétala, motala okolo sebe a nakonec se bavila jejich křupáním. Proč jsou sakra ty prsty tak vráščité? Sice ne tolik, jako jsem vídala u starších paní ve filmech, ale přece… je to normální? Bože, nad čím to přemýšlím? Jsem nějaký hypochondr… nebo na nejbližší cestě se jím stát…

,,Ne, Alice!‘‘ Zavrčel Edward dostatečně hlasitě. Jasper hned při tom jméně cukl. Takže už vím, kdo je středem jeho pozornosti.

Ta malá, krásná Edwardova sestra. Ta, která mi byla sotva po ramena. S roztomilým úsměvem, který se jí objeví na tváři a ona se rozzáří jako sluníčko. Pamatovala jsem si dobře její zvonivý, skoro dětský hlásek hladící uši… tolik jsem si přála mít takový hlas… a nakonec její chůze. Chůze tolik se podobající tanci.

Tak ladný, tak nádherný… jako kdyby její chodidla už mnohokrát prošla všemi místnostmi. Jako kdyby si zapamatovala každý kousek, každou píď země, kam s elegancí stoupne a dál pokračuje ve svých baletních krocích…

Tolik jsem jí záviděla její dokonalost. Její vlastnosti a to, že byla mnohem delší dobu s Edwardem, než já sama.

,,Alice má přijet už dnes. O desáté jí přistane letadlo a pak to tu najde.‘‘

,,Jak?‘‘ Edward si poklepal na hlavu.

,,Jsme jaksi propojeni, ale na tak velkou vzdálenost, jako je z Evropy až sem, tak to nejde… Až se dostane asi tak na sto kilometrů, tak za soustředění by se jí pohlo povést mě najít.‘‘

,,Jdeme?‘‘ Zavolal na nás unuděně Emmett.

,,Jo!‘‘ Stál už bezmála u mýtiny,tam, kde les končil a s rukama v bok klepal nohou, jako kdybychom tu s Edwardem stáli přes tisíc let- kéž by.

Hodila jsem poslední pohled na Edwarda a pomalu jsme se vydali za Emmettem.

Větvičky, na které jsem šlápla se pod náporem rozlomily vejpůl. Když jsme se víc přiblížili k Emmovi a Esme s Jasperem, viděla jsem, co mi les zakrýval.

Na obrovské zelené pláni byli tři medvědi… Tři! V životě jsem je neviděla jen tak… bez mříží… bez toho, aniž bych platila vstup do zoo. Nevěřícně jsem pomalu přistupovala za Emmettem k těm zvířatům a všichni ostatní zůstali vzadu.

Byl to jeden obrovský medvěd a okolo něj skotačila dvě medvíďata…

,,Nemusíš se jí bát. Dokud jí nesáhneš na mláďata je prostě jako domácí miláček.‘‘ Zamumlal.

,,Vážně?‘‘

,,Jo…‘‘ Zamyslel se. Opatrně mě chytl za ruku a natahoval k medvědovi. ,,Ona si už zvykla na můj pach.. na pach upíra.Ostatní zvířata se tě budou bát. Budou od tebe co nejrychleji mizet, až budeš úplná upírka…‘‘ Její srst byla na dotek hrubá, tvrdá... drsná… nedá se to úplně popsat. Na pohled hebký kožíšek je ve skutečnosti opakem. Byla to hodně tmavá hnědá a místy měla lehce světlejší odstín… ale stejně… byla to jednoduše z dálky skoro černá.

,,To je nádhera…‘‘ Zamumlala jsem a lehce ucukla, když jsem cítila medvědův tlukot srdce. Je tak silný? To srdce by mohlo prorazit zdi!

,,Bell… kdo tě začal přeměňovat?‘‘ Otočila jsem se nenápadně k němu.

,,Jako, kdo mě první kousl?‘‘ Šeptala jsem jako on. Nikdo nás asi neměl slyšet a já chtěla vědět víc…

,,Jo…‘‘

,,Edward.‘‘ Jeho obličej se ještě víc stáhl do neznámé masky.

,,A on začal přeměňovat i Jaspera? Nebo ten přišel s ním?‘‘

,,Jaspera kousl po mě… jak si to Jasper přál.‘‘

,,On si to přál?‘‘

,,Tehdy byl ještě do mě zamilovaný.‘‘

,,Ha! Tak to je trefa…‘‘ Rozesmál se a otočil se na Esme, aby jí zamával a uklidnil jí.

,,Proč? Co se ti nezdá?‘‘ Otočil se zpátky ke mně a lehce vytočil své tělo tak, aby neviděli ani do mé, ani do jeho tváře, ale přesto, aby měli dojem, že si hrajeme se srstí medvěda.

,,Nějak jim nevěřím… nevím… Jsou tak chladní… odtažití… Jasper se furt mračí jak kakabus a Edward jako kdyby přemejšlel, nebo spíš odpočítával. Chodil on vůbec do základky?‘‘ Obrátila jsem oči v sloup. Emmett je čistej komediant, ale teď jsem měla důvod se zajímat nad jeho úvahami…

,,Bello?‘‘

,,Hm?‘‘

,,Hrála jsi někdy stolní fotbal?‘‘ Očka mu zajiskřila.

,,Jo.‘‘  Jiskra opadla.

,,A jsi v tom tipnu si profík, viď…‘‘

,,Jop, nejlepší.‘‘

,,Tak radši vymyslím něco jinýho, já se to teprv naučil. Nějak jsem nemohl dokolečka pochopit, proč když se to kopne mimo, tak jsou z toho lidi tak vykolejení.‘‘

,,Je to sport.‘‘ Zasmála jsem se.

,,Ha, ha, velice vtipné! Nezapomeň, že já jsem o půl tisíciletí starší než ty!‘‘

,,A budeš mi to vyprávět?‘‘

,,Tak počkej než mi Esme zamává, že to už viděla, aby odvedla tvoje bodyguardy.‘‘ Nezmohla jsem se na víc, než přikývnutí. Zvědavost, jak se Emmett stal upírem mě doslova sžírala. Otočila jsem se na tři sochy v povzdálí. Esme se opírala o strom zatímco Edward stál vedle Jaspera a oba se zdáli, jako kdyby se soustředili, o čem to mluvíme.

Puzzle v mojí hlavě se zoufale touží spojit v něco, aby mohli pochopit to prapodivné chování upírů. Už mi všechna tajemství lezla pořádně krkem a vůbec jsem netoužila po tom, dál tápat v temnotách nevědomosti. Sladká nevědomost.

Esme po chvíli živě zamávala a otočila se ke klukům.

,,Jdeme?‘‘ Zeptal se Emmett a chytl mě za ruku. Vedl mě kousek do lesa.

,,Jakou máš ty vlastně schopnost, Emmette?‘‘

,,Já?‘‘ Pousmál se.

,,Jo… ehm… zajímalo by mě to.‘‘

,,Co máš ty, Bell?‘‘ Otočil se na mě a zastavili jsme. Sahala jsem mu sotva po ramena. Zakláněla jsem hlavu, abych ho pořádně viděla.

,,Já… můžu si kohokoliv podmanit… nebo… prostě koukám někomu do očí a když si usilovně přeju, aby udělal něco- cokoliv- tak…‘‘ Emmett se rozesmál. ,,To není k smíchu!‘‘ Trošku se uklidnil, ale v očích měl takovou… živou jiskru. ,,Já jsem štít Bell, ale bohužel jen fyzický… existuje ještě jeden psychický… teda... existoval… dokud ji kdosi nezabil.‘‘ Zavrčel, ale pak se zase vrátil do reality. ,,Víš jak to-ten štít myslím- funguje?‘‘ Zavrtěla jsem hlavou. Zhluboka se nadechl a spustil.

,,Když cítím poblíž nebezpečí a chci se uchránit, nebo někoho uchránit, tak se celé mé tělo obalí… no na pohled to vypadá jako ocel… stříbro. Nevím, je to silný kov. Říkám si plecháč.‘‘

,,Plecháči!‘‘ Rozesmála jsem se.  Drcl do mě, ale já pod jeho silou padla na stranu.

,,Ježiš! Promiň Bell!‘‘ Omlouval se hned a já stále řechtající se na celé kolo ani přes úsměv neviděla.

Tahal mě na nohy, než to vzdal přes protesty mých chodidel. Kdykoliv mě na ně dostal, padla jsem zpátky. Sedl si vedle mě a začal se mračit. Jako malé nasupené děcko. Pomalu jsem uklidňovala svoje hormony a snažila se konečně poslouchat.

,,Už můžeš.‘‘ Zašeptala jsem po chvíli a uvelebila se do tureckého sedu.

,,Dobře… jak se to jen v těch pohádkách začíná? Ach, ano… už vím. Chci, aby sis tenhle příběh pamatovala, protože mi Esme říkala, jak chceš proniknout pod povrch věcí…‘‘ Osvětlil a pak se zadíval kamsi za mě. ,,Době, kdy jsem byl…normální jsi určitě nezažila… psal se rok 1538…

PROSÍM KOMENTÁŘE A KRITIKU!

Zajímaly by mě dost vaše názory na tuhle povídku...

Heh, má někdo nějaký nápad ohledně minulosti Emmetta? xD

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 24: