Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 19

01.11.2009 (13:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2154×

19. JÁ JSEM TU ŠÉF, TAK MLČTE!

Pochopení… tohle někomu chybí. A tím někým jsem já. Vím to, ale musím se vzdát minulosti a začít novou budoucnost. Bolestnou, vražednou, temnou a krutou. Jsem bestie v těle anděla a vím to!

*

Chtěla jsem se opřít o krb, který byl kousek od otcova stolu, ale sotva jsem zavadila rukou o sošku na něm… za mnou to zaskřípalo. Shodila jsem omylem kalendář a srdce se mi freneticky rozbušilo.

Pomoc…

---

Přímo za nimi jako socha stála ona! Uskočila jsem. Byl to jakýsi obranný reflex, ale byla jsem zděšená její neměnnou krásou.

,,Emes?‘‘ Zašeptala jsem nevěřícně a ona mě jen objala.

,,Bell, dítě, tolik jsi mi chyběla.‘‘ Zašeptala a hlas se jí třásl. Nebrečela… její krvavé oči prozrazovaly, že není obyčejná.

,,Ty mě taky Emes, ale proč máš ty oči?‘‘ Trošičku- ne, vážně jen trošičku se zamračila. Vypadala jako maminka, která vidí své dítě, jak začíná popotahovat.

,,Jsem jiná Bell a já vím, že ty taky.‘‘

,,Táta psal, že toho víš moc.‘‘

,,A ty toho musíš hodně v téhle době zvládnout.‘‘

,,Ale já nic nechápu!‘‘ Postěžovala jsem si na krutou realitu.

,,Teď sama sobě lžeš. Ty to umíš, jen se sama bojíš. Neboj se. Myslím, že už není nutné se před tebou schovávat, pojď dál a sedni si.‘‘ Natáhla ke mně svou bělostnou, něžnou ručku. Opatrně jsem se jí chytila a ona mě vedla temnotou dovnitř. Viděla jsem jen matné obrysy a i přes mé zlepšené smysly jsem nemohla absolutně nic vidět dokonale.

,,Počkej, já zapomněla, že ještě nevidíš tak dobře.‘‘ Pousmála se a  její ruka se rychle cukla. Místnost okamžitě zalilo světlo z malé lampičky na stolku a já se rozhlédla. Byla to dokonalá velká místnost. Byl tu bílý mramor a vše z tmavého dřeva popřípadě bílé látky. Všechno do detailu sladěné.

,,Ty tu moc červené nemáš.‘‘ Uchichtla jsem se, když se na mě otočila se svými krásnými kukadly.

,,To ne, moc by mě dráždila. Jsem na to zvyklá. Trošku jsem celé ty roky vdechovala vaše vůně, takže to není tak hrozné jako poprvé, ale zvykám si.‘‘

,,Takže ty nás fetuješ?‘‘ Začala jsem se smát.

,,I tak se to dá říct. Problém je ale u tebe, ty pokud tě do měsíce nekousne, začneš šíleně stárnout a rozpadneš se nám přímo před nosem!‘‘ Zhrozila jsem se. Tohle mi uniklo!

,,A nemůžeš to udělat ty?‘‘

,,Mohla bych…‘‘ Zamyslela se a promnula bradu. ,,Teď se tím, ale zatěžovat nemusíš, musíš mi vyprávět všecičko o tobě.‘‘ Chytla mě za ruce a donutila se posadit na její velkou postel.

Vyprávět jí o nudnosti mého dosavadního života byla prapodivná zábava… Ona nadšeně poslouchala a já vyprávěla.

Bylo až nepochopitelné, jak moc se zajímala o reakce Ara a co řekl. Detailně jsem jí popisovala to, co jsem dokázala v té době zachytit.

,,Nemáš hlad Bell?‘‘ Zašeptala po chvíli a stisk její dlaně na mých prstech zesílil.

,,Jen trošičku.‘‘ Přiznala jsem se.

,,Dobře, pojď se mnou, musíš naplnit žaludek a pak ti řeknu, co a jak. Chytla mě za ruku, zhasla fouknutím svíčku a vedla mě zase totální temnotou ven.

,,Řeknu ti pár věcí, které si musíš ode dneška navěky zapamatovat.‘‘ Vydechla po chvíli tíživého ticha. ,,Odteď se musíš snažit slzy úplně vynechávat. Musíš si zanechávat dost často- jak bych to řekla… úsměv pokerového hráče. Přeplněná tajemstvím, krásou, inteligencí a nebezpečím… tak ti budou jedni říkat a druzí Morte…‘‘

,,Smrt? Proč?‘‘ Chvíli mlčela a její paže se okolo mě obtočily a rychle mě postavila dřív, než jsem mohla zakopnout.

,,Uvidíš.‘‘ Vešly jsme do otcovy kanceláře. Nikdy jsem si neuvědomila o kolik tepleji tu vždycky bylo.

,,Nevíš, proč Paulův hrob byl tak lehký?‘‘ Zašeptala jsem. Tahle otázka mi nedala dlouhou dobu ani vteřinu klidu. Emes se zase pousmála a podala mi křišťálovou skleničku a během pár vteřin mi do ní nalévala džus.

,,To sama zjistíš, já tě můžu pouze návést na stopy, poukázat na tvoje chyby. Nemůžu ti přesně říct, co se stane, dokud není tvůj osud pevně zpečetěn.  To se později stalo u tvého otce a tak jsem mu slíbila, že mu odpovím na kteroukoli otázku, kterou si zadá. Neměl jich moc." Emes sklopila provinile hlavu. ,,Týkalo se to toho, jestli je nevyhnutelné, že umře a jak, byl dost klidný na to, že mluvil o vlastní smrti."

,,A jaké byly jeho ostatní otázky?" Ptala jsem se šeptem a naklonila se k ní.

,,Ty poslední tři se všechny týkaly tebe... tvé minulosti, přítomnosti a budoucnosti.''

,,Cože?‘‘

,,Vím, že tomu nemůžeš uvěřit, ale slyšela jsi mě dobře.‘‘ Zašeptala a pak jako kdyby si právě na něco vzpomněla.

,,Mimochodem. Říkej mi Esme. Emes byla něco… je to jméno, které mám posledních pár let na všech papírech.‘‘

,,Kolik let?‘‘

,,Řekla bych něco přes… deset?‘‘ Pousmála se nevinně a mě ztuhla grimasa.

,,Kolik ti je?‘‘ Tahle otázka mě taky dlouho ležela na jazyku. Chvíli byla zticha. Jako kdyby přemýšlela nad tím, jestli by mi to měla říct.

,,Nebudeš se mě bát?‘‘

,,Pokusím se.‘‘ Byla to pravda! Nemohla jsem tušit, jak moc mě to zasáhne!

,,Je mi přesně třistadvacet let devět měsíců,  pět týdnů a čtyři dny.‘‘

Brada mi spadla až na podlahu. Pá-á-ni. Tolik?

,,Dýchej Bello, dýchej prosím!‘‘ Cítila jsem její ruku na zádech a třela mi je. Neměla jsem ti to asi vůbec říkat.‘‘Povzdechla si.

,,Jen ti to přitíží!‘‘

,,Ne! Tím myslím, jsem ráda, že jsi mi to řekla.‘‘ Snažila jsem se nás uklidnit.Kolik toho musela vidět? Kolik toho musela přežít? Nevím, necítila jsem právě v tuhle chvíli… závist?

,,Bello, nutně se musíš uklidnit. Celá se třeseš a zítra musíme jít na pohřeb.‘‘

,,Už zítra?‘‘ To jsme se tak dlouho bavily? Sklopila pohled a zdálo se, jako kdyby brečela. Setřela si imaginární slzy a podívala se na mě.

,,Nemůžu brečet.‘‘

,,Nemůžeš?‘‘ Nedávalo mi to smysl.

,,Nejde to… i kdybych chtěla, nepůjde to. Jsem… tvoje konečná fáze.‘‘

Stočila jsem pohled. ,,Chybí…chybí ti můj táta?‘‘ Znala jsme odpověď už hlavně kvůli tomu, jak reagovala…

,,Já ho milovala. Byl milý, hodný a vůbec… bylo to něco… jako kdybychom.‘‘  Křečovitě se nadechla. ,,Jako kdybychom oba hledali někoho, kdo nám pomůže v samotě.‘‘ Ani jsem si neuvědomila, že stojíme v koupelně. ,,Dost ráda jsem poslouchala všechny jeho příběhy…o tobě vyprávěl dost a on zajímavě povídal. Každé téma, cokoliv kdy začal, tak jsem s očekáváním čekala na jeho slova.‘‘

,,Táta rád mluvil, ale dost často musel mlčet.‘‘ Přikývla jsem.

,,Sundej si věci a vlez do vany.‘‘ Zašeptala a já poslechla. ,,Je toho dost co bychom měli udělat.‘‘ S těmi slovy začala lehce pobrukovat a třít mezi dlaněmi šampón.

*O týden později*

Celou tu dobu jsem se spíš upínala k Esme. Edward s Jasperem se mě marně snažily na cokoliv ptát. Neodpovídala jsem. Nevnímala jsem. Přemýšlela jsem a plakala.

,,Bell, pojď budeš poprvé se muset chovat jako šéf!‘‘ Slyšela jsem z vedlejší místnosti. Ona si mě vzala do úplné péče. Byla jako moje matka, kterou jsem nikdy nepoznala.

Když jsem byla hotova, prudce jsem zvedla hlavu vzhůru a nabrala do plic vzduch. Musela jsem být tvrdá,ale nevěděla jsem, jestli to vůbec zvládnu.

,,Neboj se, myslím, že budeš dost tvrdá.‘‘ Zvedla šibalsky jedno obočí vzhůru a pousmála se.

Chytla mě okolo ramen a vedla do síně. Srdce mi tlouklo jako o život. Ruce se mi třásly… stěží jsem mohla racionálně přemýšlet.

Vešla jsem do rozlehlé místnosti a rozhlédla se kolem. Všechno bylo dokonale zkombinované. Velké křeslo sladěné do purpurové,zlaté a tmavého dřeva. Snad všechen nábytek, co tu byl bylo tmavé barvy, která se mi tolik líbila.

,,Uveleb se klidně, hned příjdou i ostatní bodyguardi a pak příjde jeden muž… ale… ach tohle bude asi pro tebe nepříjemné. Cokoliv, co je totiž v tomhle státě nelegální, tak musí být svoleno tebou.‘‘

,,Až tak?‘ Stále jsme nepřestávala žasnout.

,,Zločin nečeká a ty musíš být dostatečně chytrá, aby sis získala respekt.‘‘

,,Budeš mi pomáhat?‘‘ Mlčky přikývla, když do místnosti vtrhli Edward s Jasperem. Oba nasupení. Oba překrásní…

Esme se posunula do stínu a já je sledovala.

,,Dobře, tak tohle je moc!‘‘ Zavrčel Edward a hned se objevil přede mnou. Padl na kolena a opřel se mi o nohy. ,,Bello, co se děje s tebou? Proč? Proč se nám vyhýbáš? Proč nás nechceš vidět? Proč nemůžeme být s tebou?‘‘ Zase jsem se na něj apaticky podívala a pohladila ho po tváři. Nechápala jsem.. žádné šimrání v podbřišku, žádná palčivá touha po jeho těle a polibcích…

,,Edwarde, klid.‘‘ Zašeptala jsem a on překvapeně zvedl zrak a začal se mi vpíjet do očí.

,,Bells, lásko? Ty už reaguješ? Miluju tě.‘‘ Jasper za ním se smutně zamračil.

,,Jaspere?‘‘ Šeptala jsem dál. Pomalými kroky se ke mně vydal. Jasně jsem věděla, že něco s oběma není v pořádku- nebo to bylo se mnou?

Pohladil mě po vlasech a klekl si vedle zničeného Edwarda.

,,Je to marný, Edwarde, je příliš tvrdohlavá.‘‘ Zamračila jsem se na něj.

,,Nebuď drzý.‘‘ Pod mým velitelským hlasem se zatřásl.

,,Moje paní, už přichází.‘‘ Ozvalo se u dveří. Automaticky se přesunuli za mé křeslo a já si ležérně dala nohy přes opěradlo. To byla pohodička.

,,Jak se jmenuje?‘‘

,,Je to Adam Volturi, chce se o něčem… přesvědčit.‘‘

,,Tak sem s ním.‘‘ Pousmála jsem se.

,,Ale-‘‘

,,Žádné ale! Já jsem tu šéf, tak mlč a budeš dělat, co já chci!‘‘

Prosím všechny co to čtou o komenty a kritiku.... děkuju...

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 19: