Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 18

28.10.2009 (12:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2750×

18. ZÁVĚŤ S PŘEDÁNÍM ZODPOVĚDNOSTI

Světla namířená přesně na mou tvář, pach dýmu a strachu, zkoumavé pohledy… Kdybych jen mohla vrátit čas! Ale to se bohužel nikdy nestane… na to mám až moc velkou smůlu.

*

Probodávaná pohledy jsem přikývla. Edward si lehce navlhčil konečkem jazyka rty a nadechl se, aby začal.

,,Moje milovaná Bell…‘‘

---

,,Moje milovaná Bell, pokud tyhle řádky čteš, tak to znamená, že jsem s největší pravděpodobností nepřežil návštěvu u Piera.

Je to zvláštní, že? Ta tvoje bývalá učitelka Emes je vážně velice talentovaná. Když jsi byla menší a ptala ses mě, kam zmizela tvoje milá učitelka, pokud si pamatuješ, tak jsem pouze pokrčil rameny a dál si všímal něčeho jiného.

Nebyla to pravda a já se ti velice omlouvám, že ti ji nemůžu sám říct. Ona je jiná. Je zvláštní a proto jsme ji museli po nějaké době vymyslet, kam by se schovala. Víš, ona lpěla na tom, aby byla vždy nám nablízku. Byla… ona je ta nejpodivnější osoba kterou jsem kdy zaměstnával, ale zároveň i nejmilejší.

Až se vrátíš do naší vily, jdi do mé pracovny a hledej… vím, že ty najdeš cokoliv, co si zamaneš a z každého taky vše můžeš vydolovat. Najdeš ji ať si budeš přát nebo ne, protože ona je něco jako osud. Zná naši budoucnost i přítomnost. Myslím, že ona sama by ti dokázala všechno sama lépe vysvětlit. Neboj se jí, protože není důvod.

Lituju všeho…  Byl jsem vždy až příliš moc zaneprázdněný tím, abych po nás zamazával stopy a tak zanedbával tebe. Mou jedinou, nejkrásnější dcerušku- můj poklad. Lituju toho, že jsme nestihli zachránit Paula… Dereck později taky odešel s Renátou a já tě musel přenechat ochraně Jaspera a toho nového… Edwarda.‘‘

Odmlčel se.

,,Myslím, že dál by sis to měla přečíst sama.‘‘ Podal mi opatrně dopis. Skousla jsem si spodní ret a očekávala následující řádky.

,,Sotva se objevil v našich řadách Emes začala mít prapodivné předtuchy i o Jasperovi. Můj postoj se proto vůči nim změnil, ale ty jsi byla drahoušku slepá a to ti vyčítat nemůžu. Nemůžu ti vyčítat tvé city, které si k nim začala pociťovat a já to věděl až moc dobře. Nemůžu tě varovat, co se stane, protože to smí jen jedna osoba a navíc… nevyhneš se tomu, co bylo už dávno předtím nalinkované a sepsané.

Měnila ses mi před očima dceruško, stávala se z tebe nádherná slečna. Bohužel ale ona všude okolo tebe viděla jen smrt.

Osudu se nedá zabránit a já nemůžu nic udělat s tím, že nejspíš za pár hodin zemřu… Spoléhám se na to, že převezmeš mou práci. Myslím, že Jasper tě dobře zaučil a ostatní tě ještě zdokonalili. Nikdy nezapomeň ale ani na Derecka a Paula- na toho obzvlášť ne! Vše není tak jak vypadá zlatíčko. Od pohřebního muže jsme dostali zprávu, že rakev byla až moc lehká! Věřím, že ty na ty záhady najdeš logické řešení.

Neboj se prosazovat své názory a nikdy nikomu předem neříkej, co hodláš s tím člověkem udělat. Jen cílevědomost, krutost a peníze… to na ně platí.

Ještě jednou na sebe dávej pozor a hlídej si záda.

S láskou tvůj otec.

Nikdy na tebe nezapomenu, Belli.‘‘

Začala jsem vzlykat. Tohle…. On to věděl! Věděl to, že zemře! Jak! Prsty jsem drtila ten kousek papíru a najednou Něco spadlo. Shrbila jsem se, abych to sebrala a zírala na lehce nažloutlý papír.

,,Závěť

Já Charlie Robert Swan jsem rozhodl, že veškerý můj majetek a vše mě náležící připadne mé dceři Isabelle Marii Swan. Firma, finance, pozemky, dopravní prostředky, zaměstnanci bude spravovat dcera. Toto rozhodnutí činím v plné fyzické i duševní síle.

Dle zákona č. 458/566896 ústavního soudu smí tato osoba převzít plnou zodpovědnost.

Dne 22. 6. 2004 ve Vídni

Swan‘‘

,,Bell, ode dneška jsi… jsi boss.‘‘Zašeptal mi Jazz a všichni bodyguardi po nás hodili neurčitý pohled. Setřela jsem slzy. Přesně jak mě to učil táta a zvedla se na nohy.

,,Vemte ho, připravte všechno.‘‘ Hlas jsem měla sice chraplavý, ale najednou přeplněný autoritou, kterou dřív postrádal. Všichni rázem přikývli a dali se do pohybu. Ukázala jsem na jednoho z nich.

,,Franku, co se dělalo s těmi domy?‘‘ ukázala jsem na kupu sutin a popelu. Podíval se na mě a pomalu se dal mým směrem.

,,Chcete zamazat stopy paní?‘‘

,,Melisa.‘‘ Opravila jsem ho.

,,Dojedu pro ten krám.‘‘ Zamumlal pro sebe, přikývla jsem a nechala ho jít.

Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem to všechno rozdýchat. Takže… Paul… Paulovo tělo v té rakvi nebylo. To je divné. Není možné, že by se jeho tělo rozplynulo do vzduchu. Zase jsem se zamračila. Setřela jsem si další kapičky slz, které se mi rozjely po tváři a začala zase chvilkově uvažovat. Takže… uch… co mám vlastně udělat? Potřebuju něco sladkýho! Něčím si nacpat žaludek natolik, abych se uklidnila a mohla racionálně přemýšlet.

,,Edwarde, Jaspere? Dojeďte mi prosím pro pár čokolád!‘‘ Nemohla jsem si pomoct. ,,Nemáme na to poslat někoho jiného?‘‘ Zašeptal Jazz.

,,Ne!‘‘ Odsekla jsem a propálila ho pohledem.

,,Dobře…‘‘ Zašeptal Edward. Oba nasedli do jednoho auta a během chvilky už jejich auto mizelo po cestě…

Podívala jsem se na dva bodyguardy, kteří opatrně brali otcovo tělo na nosítka a pokrývají dekou. Hned se na ní objevila skvrna krve.

,,Budu řídit.‘‘ Zamumlala jsem. Řídič se na mě nechápavě podíval. ,,Budu řídit!‘‘ Zahřměla jsem a muž okamžitě vystoupil a podržel mi gentlemansky dveře.

---

Sotva jsem zaparkovala v mém novém, ale zároveň starém otcově domě, vyskočila jsem z auta.

,,Jděte zařídit všechno okolo pohřbu, potřebuju být chvíli o samotě.‘‘ Všichni se chvilkově zamračili, ale bez jakýchkoliv slov udělali to, co jsem jim řekla.

Vytrhla jsem z jednoho věšáku, okolo kterého jsem šla kabát až k zemi a rychlým, vůdcovským krokem šla k otcově kanceláři. Hledat tu, kterou tak dlouho schovával v útrobách tohoto domu.

Sotva jsem rozrazila dveře, rychle jsem je za sebou zamkla a opřela se o ně. Sakra! Čokoládu nemám! Ach! Jak já jsem blbá! Ruce se mi třásly. Hledala jsem cokoliv, čím jsem si mohla pomoct od těch nervů… A zase! Zapomněla jsem, že na to, abych se dostala do svého osobního útočiště bych musela zase odemknout dveře, za kterými stojí tucet zvědavých mužů.

,,Emes!‘‘ Zakřičela jsem. Napnula jsem uši a snažila se cokoliv zachytit. Nic. Ticho… jen jemné skučení vánku, který pronikal malými škvírkami ve stěně.

Možná se tam jde podlahou! Těkala jsem pohledem po tmavě-červeném koberci. Někde to být musí! Zavrčela jsem si sama pro sebe. Po pravé straně byla velká ebenová knihovna. Asi dva kroky od středu místnosti stál tátův pracovní stůl- celý prázdný, uklizený, bez jediné částečky prachu. Malá soška podobizny něčí hlavy- jehož jméno jsem neznala, krabička z mramoru, pero s kalendářem a malý adresář. Zamračila jsem se- tohle je šíleně znervózňující! Ten pořádek! Po levé straně byla skleněná skříň s různými likéry, víny… z každičkého kouta světa- ty nejlepší a nejdražší zároveň.

Ale jak najít ten zatracený vchod?

Z normálního lidského chápání, by jste okamžitě začali rozhazovat věci a hledat menší otvor, ale já taková nebyla. Došla jsem k malé krabičce, která ležela na tátově stole a otevřela ji. Kromě několika prstenů, které jsem si dala okamžitě na ty svoje a kupodivu mi byly, jsem našla jeden zlomený doutník, náhrdelník a klíč.

Pousmála jsem se. Tomuhle otec říkal ‚Můj malý poklad‘. Zároveň jsem posmutněla nad těmi vzpomínkami… už tu není a nikdy nebude.

Položila jsem doutnák a klíč na stůl, zatímco jsem si prsty projížděla po stříbrném kovu.  Byl to malý kulovitý přívěšek. Ve tvaru měsíce v úplňku. Měl vyryté v sobě nějaké znaky. Snad písmena v latině? Otáčela jsem hlavou. Hledajíc lupu, nebo flašku vody. Ruka mi zavadila o malé pravítko… Skousla jsem si spodní ret.

Snad to bude stačit. Položila jsem si kov do středu dlaně a lehce přibližovala a oddalovala pravítko, abych si dokázala přečíst, co tam miniaturním písmem píšou.

Alea iacta est

Co to je? Nechápu! Co to znamená? Matně jsem viděla zvětšený nápis, ale s troškou snahy jsem ho rozluštila. Zabodla jsem na chvíli pohled na ten předmět a přemýšlela- co s ním? Dám ho zpátky do krabičky, kde ztratí význam, nebo si ho obepnu kolem krku?

Beru druhou možnost. Lehce se kolébal mezi mými ňadry a já vzala mezi prsty doutník. Někdy s tím začít musím. Usmála jsem se pro sebe. Někdy budu muset zamřít-zmizet-rozplynout se z tohoto světa, jen je otázka, kdy?

Škrtla jsem zápalkami, které jsem po chvilce našla v šuplíku a přiložila hnědý, tlustý doutník ke rtům, abych mohla popotáhnout. Plíce se mi okamžitě zalily odporným kouřem, ale ten jsem se snažila ignorovat. Stejně jako zaklepání a hlasy za dveřmi.

Oči jsem lehce přivřela, abych si mohla všimnout, zda má ta vraždící věcička nějakou chuť, ale byla jsem zklamaná, že skoro žádnou…

Zase jsem je pořádně otevřela a bloudila po pravé straně, kde pokojně dřímala knihovna. Ebenová knihovna. Názvy se pokaždé lišily. Pokaždé to bylo něco jiného. Různorodé knížky… Ten název byl určitě latinský… tím jsem si byla stoprocentně jistá.

,,Latinský slovník…‘‘ Zamumlala jsem si pro sebe a bloudila prstem po rubech zaprášených knih.

L….l….la….latina! Mám ten zatracený slovník…ne… Ach! Jak já můžu být tak zatraceně hloupá! To nebyl slovník, ale latinská přísloví.

Tenká knížečka, ale k mému štěstí seřazená podle abecedy.

Kostky jsou vrženy

Konečně! Ale proč tohle? Proč tenhle nápis? Proč na tomhle náhrdelníku? Proč si musím na všechno klást otázky?

,,Nesmyslně dlouho ti všechno trvá Bell, nebo jestli chceš, můžu ti už ode dneška říkat Mel. Stále čekám, ale měla by sis kouření doutníku a luštění nápisů nechat na jindy.‘‘ Zašeptal čísi hlas. Rychle jsem se rozhlížela po místnosti.

,,Emes?‘‘ Hlas se mi třásl. ,,Emes, jsi to ty?‘‘ Napínala jsem zrak, napínala jsem sluch, napínala jsem každý kousíček molekuly v mém těle.

Už mám snad halucinace! Chtěla jsem se opřít o krb, který byl kousek od otcova stolu, ale sotva jsem zavadila rukou o sošku na něm… za mnou to zaskřípalo. Shodila jsem omylem kalendář a srdce se mi freneticky rozbušilo.

Pomoc…

Snad se tenhle dílek líbil

Další bude dle počtu komentářů a kritiky

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 18: