Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj svět - 7. kapitola

05.11.2010 (17:15) • Andy13 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1223×

Isabella:

Špatně se mi spalo, pořád jsem si opakovala rozhovor s Edwardem a Jacobem. Oba něco spojovalo a to něco je zároveň rozdělovalo. Jejich velké tajemství.
Pozorovala jsem strop a koutkem oka zahlédla plíživý stín na stěně. S veškerou odvahou jsem se natočila k oknu. Nic kromě pohupujících se větví tam nebylo. Přimáčkla jsem k sobě polštář a namlouvala si, že to byl jen pouhý, obyčejný stín. Celé tělo jsem měla napnuté, všechny smysly na nejvyšší úrovni. Poslouchala jsem podivné zvuky okolí – ozývalo se šustění listí a moje splašené srdce.

Ve škole to taky nestálo za nic. 
Jídelna byla plná lidí. U jednoho stolu seděli sportovci s roztleskávačkami – byla mezi nimi i Sára. Vypadalo to, že se velmi dobře baví. Posadila jsem se k obvyklému stolu za Angelou a ostatními. Edward dnes chyběl. Ulehčilo mi to tak mé předsevzetí už nikdy s ním nepromluvit. 
Přehrabovala jsem se v jídle, které stejně nestálo za nic. Okolo mě se projednávala nedůležitá témata – co si vzít na sebe, ples, co podniknout o prodlouženém víkendu. Nic z toho se mě netýkalo. V tomhle jsem měla naprosto jasno. Z ničeho nic k nám přicupitala Sára.

„Doufám, že na víkend nemáš nějaké plány.“

„Mám.“

„Zruš je! Prosím. Naši mě bez tebe nepustí.“

„A kam?“

„Do Port Angeles. Poslední podzimní trhy. Bude to legrace, uvidíš.“

„Já nevím.“

„Bello, prosím. Pojede i Jeff.“ Prosebně se na mě podívala. Jejím psím očím nešlo odolat.

„My pojedeme taky,“ přidala se Angela.

„Dobře. Pojedu.“ Tyhle dvě to tedy se mnou umí. Aspoň přijdu na jiné myšlenky.

Další den:

Dohodly jsme se, že na ostatní počkáme ve městě. Bude to tak rychlejší. Mlčky jsme se Sárou procházely městem. Ona se nemohla dočkat, až zase uvidí Jeffa a já se nemohla dočkat, až dnešní den skončí. Nevěstila jsem z něj nic dobrého, už to ráno nestálo za nic. 
V pět hodin volali z nemocnice v Seattlu, že tam přivezli Charlottinu matku. Museli tak odjet za ní a já budu mít Sáru celý víkend, ne-li déle na starosti. 
Procházely jsme kolem policejní stanice, kde to kdysi vedl můj otec. Teď tomu velel tlustý, nabubřelý pán, který z kanceláře nevystrčil paty, jak je rok dlouhý. Taky jsme minuly knihovnu. U té jsem se zastavila.

„Bello, pojď nebo přijdeme pozdě.“

„Běž napřed, jen se pro něco zastavím.“

Vcházela jsem do dveří a nehleděla na další Sářiny protesty. Nebyla jsem si přesně jistá, co tu dělám a na co se chci zeptat, jen mi nešlo do hlavy, proč mají na dveřích tu cedulku. Snažila jsem se tedy nenápadně vypátrat, co se s Adamem stalo. Tohle je malé město, pokud tu tedy seženete dobře placenou práci jen tak se jí nevzdáte. Popadla jsem první knihu, která mi přišla pod ruku a zamířila si k pultu.

„Bello, jak se máš?“ pozdravil mě pan O’ Brian, vedoucí tohohle obchodu.

„Velmi dobře a jak vy? Všimla jsem si, že hledáte výpomoc. Nejsou tři lidi na tak malou knihovnu moc?“

„Ten poslední se tu už neukázal.“

„Není jen nemocný?“

„Zkoušeli jsme mu volat, hledali ho na adrese, kterou nám dal, ale nikde jsme ho nezastihli. Jako by se vypařil. Hejsek jeden, nemá ani tolik slušnosti, aby se nám ozval.“

„To mě mrzí. Kdybych o někom věděla, pošlu ho za vámi.“ Vzala jsem knihu a vyběhla ven. Sára stála na druhé straně ulice s ostatními. Ben s Angelou měl jet svým, Sára a já s Jeffem, ale poté co se na mě Sára podívala pohledem – jestli nastoupíš, dlouho v autě nezůstaneš, jsem raději zvolila pro mě příjemnější možnost.

„Odkdy čteš detektivky?“ udiveně se zeptala Angela, když jsem nasedala k nim do auta.

„Někdy se začít musí,“ odpověděla jsem prostě. Nemůžu jí přece vykládat, že mám divný pocit ze zmizení cizího knihovníka. 
Trochu jsme zaostávaly za Jeffem, ale nevadilo mi to. Lepší pomalu a jistě.
Než jsme dojeli do Port Angeles, obloha pomalu nabírala večerní odstíny barev. Dostali jsme se k osvětlenému parkovišti, všude kolem nás postávala auta. Ve vzdálené budově se svítilo, a jelikož místo nikde blíž nebylo, museli jsme ten kus dojít pěšky. Protlačit s mezi všemi lidmi mi dělalo trochu problémy. Navíc všudy přítomné stánky s občerstvením a horkými nápoji to nijak neusnadňovaly. Konečně jsme byly vevnitř. Nevěděla jsem kam koukat dřív. U jednoho stánku vyráběli keramiku, u druhého postával hlouček lidí a obdivoval pánev, na které se žádné jídlo nepřichytí. Jinde ukazovali různé techniky malování na textil, na konci postávali dva pánové se supermoderním počítačem. Angela navrhla, abychom se vydali z leva doprava, prý tak rozhodně o nic nepřijdeme.

Stačila mi hodina, abych byla náležitě unavená. Navíc mi nedělalo dobře to teplo. Všichni se na sebe mačkali, prodíralyise ke stánkům, které ještě neviděli. Angela si odskočila na záchod a já tak využila situace odskočit si na čerstvý vzduch.

„Počkej, půjdu s tebou,“ zastavil mě Jeff.

„Raději půjdu sama.“ Zrovna teď se Sára objevila ve vhodnou chvíli. Popadla Jeffa za ruku a táhla ho k nedalekému stánku. Já se zatím vydala bočním vchodem na čerstvý vzduch.
Když jsem usoudila, že je čas jít zpět začala jsem se znovu prodírat davem. Tentokrát to nebylo tak snadné. Najednou jsem jednou nohou nestála na zemi, ale někomu na noze. Ruce mi automaticky vylétly před tělo a opřely se tak o pevnou hruď.

„Vím, že se mi těžko odolává, ale mám obavy o tvé zdraví,“ promluvil na mě medový hlas.

„Omlouvám se,“ oddělila jsem všechny části svého těla od jeho a chtěla pokračovat dál v cestě. Edward však zachytil moji ruku.

„Počkej, Bello. Chci se ti omluvit.“

„Čekají na mě.“

„Proč jsi na mě taková? Myslel jsem si, že se z nás stávají přátelé.“

„Ti si nic nezakazují.“

„To se ti ten kluk tolik líbil. Vždyť to byl ubohý k…“ zarazil se. „Knihovník.“

„Bezva, teď je ze mě zlatokopka!“

„To ne, jen jsem chtěl říct, že jsou tu lepší než on.“

„Dej mi pokoj!“ Namyšlenec jeden. Myslí si, že je něco lepšího?

Tentokrát mě v odchodu nezastavil. Vypadalo to, že mu konečně došla vážnost mých slov. Až později jsem si všimla, jak se obratně proplétá davem na opačné straně. Stále ze mě nespouštěl oči.
Došla jsem až k záchodům za ostatními. Angela nevypadala moc dobře, zřejmě jí nesedlo nějaké jídlo. Rozhodla se proto odjet s Benem dřív. Já, Sára a Jeff jsme dál pokračovali v prohlídce. Přeci jen bylo moc brzy na to, abychom odjeli.

O půl hodiny později jsme opět museli čekat na Sáru. U jednoho stánku narazila na hedvábné šátky, takže si usmyslela jeden si vzít domů. Nechtělo se mi postávat v té frontě, zrovna v místě, kde na sebe všichni naráželi. Posunula jsem se kousek stranou, za malou, provizorní stěnu. Bylo tam ticho a klid. Tu samou věc udělal i Jeff. Opřela jsem se o zeď a snažila se nevnímat mé bolavé nohy.

„Tohle byl moc hezký den, že?“ promluvil z ničeho nic Jeff.

„Ano, to byl.“
Jeff se narovnal a přišel o něco blíž. Ruku si opřel o zeď za mnou. Připomnělo mi to večer, kdy jsem potkala venku Edwarda. Stál vedle mě úplně stejně, jen s jedním rozdílem. Obou jsem se bála, ale z Jeffa najednou vyzařovala podivná sebejistota.

„Nemusí ještě končit, pokud nechceš?“

„Nech si to pro jinou.“

„Ale já si vybral tebe.“ Druhou ruku natáhl k mé tváři.

„Nemám zájem, Jeffe,“ ucukla jsem.

„Mladá si jen jednou, měla by ses trochu pobavit. Odvezeme Sáru domů…“

„Čemu na slovech nemám zájem, nerozumíš?"

„Ale s Edwardem bys šla, co?“ Začínal nabírat červenou barvu.

„Raději půjdeme,“ snažila jsem se v klidu dostat z téhle zamotané situace. Jak vidím, někteří kluci snáší odmítnutí dost těžko.

„Nikam nepůjdeme.“

„Sára nás bude hledat.“

„Kašli na ni.“ Držel mi ruku za zápěstí. Určitě tam budu mít modřinu.

„Dost! Nechci mít s tebou nic, jasný? Zpátky pojedeme autobusem.“ Pokusila jsem se vytrhnout z jeho sevření, ale nepovolil.

„Poslední šance, Bello.“

„Děje se něco?“ Za Jeffovými zády se objevil Edward.

„Soukromá věc. Mohl bys nám laskavě dopřát trochu soukromí! “ procedil Jeff mezi zuby a pustil moji ruku.

„Ne, dokud mi Bella neřekne, že mám odejít. “

„Už jsme myslím skončili.“ Popošla jsem blíž k Edwardovi. Jeff se zuřivým výrazem opustil místnůstku a vydal se neznámo kam.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, nevím, co to do něj vjelo! Choval se úplně normálně a pak…“

„Měla by sis na něj dát pozor.“

„Už se ke mně nepřiblíží ani na krok.“

„To bych mu radil.“

„Děkuju,“ kývla jsem na Edwarda a chtěla odejít.

„Nechcete odvést?“

„Ne, dneska jsi udělal už dost. Ještě jednou děkuju.“ Nehledě na Edwardův další chytrý argument, který by určitě přišel, vydala jsem se hledat Sáru.

„Kdyby ses rozmyslela, budu na parkovišti čekat,“ stačil na mě zavolat, než jsem zmizela v davu. Rozhlédla jsem se kolem, jestli Sáru někde neuvidím, jenže po ní nebyla ani stopa. Prošla jsem celý areál až do konce, kdyby se náhodou rozhodla pokračovat beze mě. Skončila jsem na parkovišti přesně v místě, kde ještě nedávno stál velký, černý jeep. Ona o rozepři mezi mnou a Jeffem nevěděla, klidně tak mola jít k autu, ale ani tam nebyla. Vytáhla jsem mobil, na displeji blikala zpráva.

„O svoji sestřičku se nemusíš bát. Dopravím ji v pořádku domů.“

Přesně jsem si dokázala představit Jeffův obličej, když tohle posílal. Zabiju ho, jestli Sáře nějak ublíží!
Naštvaně jsem kráčela na druhou stranu, kde měl údajně parkovat Edward. Docela dost jsem pochybovala o tom, že na mě čeká. Vyrazilo mi dech, když jsem uviděla stříbrné Volvo a o něj opřeného Edwarda.

„Říkal jsem, že počkám.“ Jako by mi mohl číst myšlenky.

„Kde je tvoje sestra?“

„Musíme rychle, Sáru odvezl Jeff. Jestli jí cestou zkřiví jen vlásek…“

„Uklidni se, zavolej k vám domů. Měli dost velký náskok, třeba už tam budou.“ Otevřel mi galantně dveře. Hned jak jsem dosedla, popadla jsem telefon a udělala, co Edward řekl. Opravdu mi to Sára zvedla, byla v pořádku doma a sama. Poručila jsem jí pro jistotu zamknout i zadní dveře.

„Proč si vždycky vybereš ty špatný, Bello?“

„Co tím chceš říct?“

„Jsi jako magnet na potíže. Knihovník, Jeff…“

„Už to zase děláš. Chci tě jen upozornit, že o Jeffa jsem zájem neměla.“

„Nemusela jsi mi to říkat.“

„Musela. Víš, že knihovník zmizel?“

„Stejně se ti nelíbil.“ Stále mluvil tak bezstarostně. Chvíli trvalo, než mu docvaklo, jak jsem tu otázku myslela.

„Myslíš, že s tím mám něco společného?“

„A máš?“

„Ne! Nejsem žádný nájemný vrah, ani bláznivý psychopat. Udělal bych mu něco, pokud by ti ublížil a to se nestalo. Jsem si naprosto jistý, že kdybych nezasáhl, stejně bys odpověděla záporně.“

„Ohromuje mě tvoje sebedůvěra. Jak můžeš vědět, jestli se mi nelíbil?“

„A líbil?“ Použil stejný tón, jako já před chvílí. Zakroutila jsem nad tím jen hlavou.

„Jsem rád, že se ještě nenašel kluk, který by tě zaujal,“ dodal se svým sexy pokřiveným úsměvem.

Od té doby ani jeden z nás nepromluvil. On čekal na nějakou odpověď, já hledala vhodná slova. Ne a ne je najít. Zastavil u příjezdové cesty, vystoupil dříve, než jsem stačila odepnout pás a doprovodil mě až ke dveřím. Pokud čeká něco víc, nedočká se. 
Edward se mnou stál na verandě, dokud jsem neotevřela, teprve pak opouštěl náš dům.

„Dobrou noc, Bello,“ zašeptal při odchodu.

„Dobrou.“ Lehce odpouštíš, Bello. Abys nelitovala. Říkalo mé hodnější já. To podivně zvrácené nemohlo Edwarda vyhnat z hlavy. 

Autor: Andy13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj svět - 7. kapitola: