Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj sen 1. kapitola

10.03.2010 (15:00) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4301×

Psal se rok 1876 a mně bylo čerstvých osmnáct let. Měla jsem po pás dlouhé, rovné kaštanové vlasy, protáhlejší obličej, pronikavé hnědé oči, rovný nos, který končil malou bambulkou, nápadně bílou pleť a plné rudé rty.  Se svými 165cm a štíhlou postavou jsem taky moc nevynikala. Žádná velká kráska jsem tedy nikdy nebyla.

Právě jsem končila své studium, které jsem si díky svým bohatým rodičům mohla dovolit. I když to každý v mém okolí považoval za zbytečné, aby se dívce dostávalo takového studia. Moje děctví bylo docela normální.  Měla jsem dobrého učitele i chůvu. Otec často odjížděl pracovně na cesty a matka na mě nikdy neměla čas. Ve skutečnosti jsem ani moc nevěděla, co otec dělá. Vím, že něco prodával a dál jsem se nezajímala. Od mala jsem se vzhledově hodně podobala své matce, ale chováním jsem se podobala otci. Známí mých rodičů se divili, proč mě zatím neprovdali. V té době jsem měla být alespoň zasnoubená, ale chlapci a muži si mě moc nevšímali a moji rodiče mě zatím nechtěli nutit do vdavku. Pamatuji si, kdy jsem poprvé potkala muže, který mě doopravdy uhranul.

Byla už nedělní noc a já jsem šla od své tety domů. Chodila jsem tam každý týden, teta totiž bydlela sama. Když jsem vyšla na ulici, tak už byla tma a poblíž bylo jen pár rozsvícených lamp. Nikde v okolí nebyli žádní lidé. Takže jsem měla trochu nepříjemný pocit, když jsem šla sama domů. Už mi chybělo jen pár ulic k mému domovu, když ve mně hrklo. Uprostřed málo osvícené ulice stál nějaký člověk. Musela jsem projít kolem něj, neměla jsem jinou možnost, a když jsem se blížila, tak jsem uviděla mladého muže.

Mohlo mu být kolem devatenácti let, měl krátké vlasy bronzové barvy, hranatější obličej s dokonalými rysy a pleť měl alabastrově bílou, jeho oči měli zlatohnědou barvu, lemované hustými řasami, rovný nos a rty měl trochu nesouměrné. Oproti mně byl velmi vysoký a pod černou košilí se mu rýsovaly svaly. Vypadal spíš jako nějaká nadpřirozená bytost než jako obyčejný člověk. Po kolena stál v husté mlze, která se pomalu plížila směrem ke mně. Nevědomky jsem pár kroků ustoupila, až jsem se zastavila o zeď některého domu, ta mlha mě vyděsila. Okamžitě si mě všimnul, usmál se na mě a zdálo se, že chce ke mně přistoupit.

Ty oči se do mě vpíjeli a snad ani nemrkal. Připadala jsem si jako zhypnotizovaná. Úsměv tak neodolatelný, až se mi rozbušilo srdce, krev mi hučela v uších a myslela jsem si, že omdlím. Trochu jsem měla strach, který mě mrazil po celém těle z neznámého muže, ale bylo to pro mě kupodivu i vzrušující. Asi si všimnul mé reakce, úsměv mu okamžitě zmizel z jeho obličeje a zatvářil se trochu ustaraně. Vykročil ke mně a ušel pár kroků mým směrem, než se zastavil. Zřejmě čekal, jak zareaguju, ale já neměla tušení co udělat.

Když viděl, že se očividně k ničemu nemám, tak popošel ještě blíž a řekl: „Dobrý večer, nevyděsil jsem vás?“ Já vytřeštila oči a říkala si, jestli ten hlas je opravdu tak krásný a uklidňující zároveň, jak jsem slyšela nebo se mi to jen zdálo. Musel být cizinec, u nás nikdo neměl takový sametově hladký hlas, to bych si určitě pamatovala. U nás totiž muži mluvili o dost drsnějším hlasem. Když jsem pořád neodpovídala, začal se tvářit trochu rozpačitě. Konečně mi došlo, že bych asi měla něco říct a ne jenom na něj zírat.

„Dobrý večer, ne nevyděsil, jen jsem nečekala, že tady někoho potkám v tuto dobu,“ trochu jsem zalhala, ve skutečnosti jsem byla docela vyděšená, ale nechtěla jsem to dát znát a pokusila jsem se o úsměv. Taky se usmál a já měla možnost spatřit krásně bílé a rovné zuby.

„Tak to jsem rád, taky jsem nečekal, že tu někoho potkám. Je to tady takové strašidelné nemyslíte?“ teď už se neusmíval a zatvářil se docela tajemně. Začala jsem mít nepříjemný pocit, že bych měla co nejdříve odejít, ale snažila jsem se ho potlačit.

„No trochu snad ano, ale jsem na to zvyklá. Kousek odtud bydlím v Masonské ulici, tak si myslím, že bych měla jít, ať mě rodiče nehledají. Nechci jim totiž způsobit starosti.“ Snažila jsem se mu to vysvětlit, i když jsem nechápala proč.

„Tak mě nechte, abych vás aspoň doprovodil, dělal bych si výčitky, kdyby se vám něco stalo. A dovolte mi, abych se vám představil, jmenuju se Edward Culen,“ řekl a vzal mou ruku do své, kterou jemně políbil a čekal na mou reakci.

„Těší, mě. Já jsem Isabela Swanová. A ano, asi to bude bezpečnější, když mě doprovodíte k domu,“ snažila jsem se, aby se mi nezadrhl hlas. Přikývl a podal mi rámě, do kterého jsem se zavěsila. Přes tenkou látku jsem cítila jeho svaly a jeho kůže docela studila přes tenkou látku košile. Přesto, že venku bylo docela teplo. Trochu jsem se zimou, ale i vzrušením zachvěla.

„Tak pane Culene, odkud pocházíte?“ trochu jsem se zadrhla, ale vypadalo to, že si toho vůbec nevšiml.

„Prosím říkejte mi Edwarde.“ Zase se tak krásně usmál. „Tak já hodně cestuji, teď bydlím v Sand hotelu. Jsem tu jen na pracovní schůzce a  pak hned odjíždím."

„Tak to se tu asi dlouho nezdržíte, viďte?“ Z nějakého důvodu mi bylo líto, že by měl odjet. Proboha, proč by mi to mělo vadit? Divila jsem se sama sobě. Jeho hlas mě vytrhl z mých úvah.

„Ještě nevím, jak dlouho se tu zdržím, ale určitě tu alespoň týden budu. Mohl bych vás ještě vidět?“ Podíval se na mě a rychle dodal: „Samozřejmě pokud to není moc troufalé.“ Sice jsem z té otázky byla mírně zaskočená, nebyla jsem zvyklá na zájem mužů, ale potěšilo mě to, že o mě projevuje zájem.

„Myslím, že by, jsme se mohli ještě vidět,“ vyhrkla jsem a začervenala se. Jenom přikývl a usmál se.

„Už jsem doma, měla bych jít asi dovnitř,“ řekla jsem a rychle střelila pohledem k domu, kde se ještě svítilo. Chvíli bylo ticho a připadalo mi jako by Edward poslouchal, i když jsem nechápala,  koho by mohl slyšet. Všude bylo až děsivé ticho.

Jeho hlas prořízl to ticho: „Ano. Myslím, že byste už měla být doma. Taky už bych se měl vydat zpátky do hotelu. Doufám, že se brzy uvidíme.“ Vyvlékl se mi a spěšně odešel směrem k hotelu. Chvíli jsem stála jako přimražená, ani jsem mu nestihla odpovědět. Nechápala jsem tu náhlou změnu v jeho chování, ale nemohla jsem nad tím dlouho přemítat.

Dveře od domu se náhle otevřeli a já viděla otce, který mě šel asi hledat. Moji rodiče byli někdy až moc starostlivý, i když se to snažily nedávat najevo. Otec mě uviděl a vypadal, že se mu docela ulevilo.

„Isabelo, kde jsi byla tak dlouho? Už před půl hodinou jsi měla být doma!“ Nikdy jsem se totiž nezpozdila.

„Promiňte, otče, nějak jsem se zamyslela a trochu zabloudila.“ Omluvila jsem se mu a rychle kolem něj proklouzla. Sice jsem za sebou slyšela jeho mumlání, kde jsem se tady mohla ztratit, ale dělala jsem, že ho neslyším. Usoudila jsem, že by nebylo vhodné mu říkat o Edwardovi. V hale jsem se rozhlédla. Na zdech bylo spousta obrazů od známých umělců. Nikdy jsem nechápala otcovu vášeň pro výtvarné umění. Já sama jsem byla zaměřená spíše na čtení knih. Šla jsem pomalu do jídelny, kde už matka seděla za stolem a něco vyšívala.

„Dobrý večer matko, už jsem jedla u tety, pokud dovolíte, půjdu si lehnout, jen jsem vám chtěla popřát dobrou noc.“ Podívala se na mě a usmála se, také mi popřála dobrou noc a já věděla, že si můžu jít lehnout  do svého pokoje. Vyrazila jsem nahoru po schodech do mého pokoje. Byla jsem ráda, že se mě nikdo zbytečně nevyptával. Moji rodiče se spokojili i s chabou výmluvou. Byla jsem unavená, tak jsem rovnou zamířila do postele.

Spala jsem neklidně, tu noc se mi zdálo o Edwardovi, ale v mém snu byl děsivý. Jeho rysy už nebyli tak krásné, oči měl černé jako noc a byla v nich vidět strašlivá bolest.  Šla jsem k němu, abych se ho zeptala, co se mu stalo.  On ke mně jen přistoupil a já naráz viděla tu touhu spojenou z bolestí, co ho zevnitř spalovala. Chvíli váhal, ale touha zřejmě zvítězila nad bolestí. Vůbec nic jsem nechápala. Sklonil se k mému krku a já myslela, že mě chce políbit. Místo toho otevřel ústa a zuby mi proťal krční tepnu. Já vykřikla šokem i bolestí a probudila se celá zpocená. Uvědomila jsem si, že mě vzbudil můj vlastní výkřik. Mžourala jsem do tmy a rychle oddechovala. Ten sen byl tak skutečný, že jsem se musela chytit za krk, abych s úlevou zjistila, že nekrvácím.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj sen 1. kapitola: