Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj nový život ve Volteře

11.01.2010 (14:30) • jogurtinka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2553×

Bella:

Teď, teď jsem se rozhodla. Neustále ho a jeho rodinu vidím před očima kdykoliv je zavřu, působí mi to hroznou bolest. Rozhodla jsem se odjet do Voltery a požádat Ara o přeměnu a místo v gardě. Sice jsem tu nechtěla nechat Charliho samotného, ale musím. Sbalila jsem si jen pár věcí, vybrala si peníze a koupila vstupenky, o hodinu později už jsem letěla do Itálie. Charlimu jsem nechala dopis na stole, ve kterém bylo, že už se nikdy nevrátím a že ho stále miluji a vždy budu.

Ve Volteře:

Jsem před branou Voltery a dívám se na hrad a vidím, že ke mně jde muž, spíše upír je noc.

„Co tady pohledává taková mladá a pěkná slečna uprostřed noci?“ Ano určitě je to upír.

„Jdu za Arem.“ Řekla jsem klidně a usmála se. On se zasekl, ale rychle se vzpamatoval a pokynul mi rukou, abych šla za ním. Vedl mně tmavými chodbami až k recepci, kde jsem chvíli než nás recepční pustila dovnitř. Vešli jsme do velké ho sálu, kde seděli tři muži na trůnech. Staří jak sám čas, napadlo mně.

„Aro.“ Oslovila jsem ho. On však vstal a šel ke mně. Zkoumavě se na mě díval.

„Copak tě má milá k nám zavedlo?“ Ptal se přesládle.

„Problém.“ Prostá a první odpověď, která mně v danou chvíli napadla.

„Podej mi ruku,“ řekl a já mu s neutrálním výrazem a bez úsměvu ruku podala. Zavřel oči a soustředil se. Když je otevřel, byl fascinovaný.

„Neuvěřitelné, to tady ještě nebylo. Jane, drahoušku mohla bys?“ Pokynul k malé osůbce. Ta se smála a koukla na mně. Já jsem jen stála a čekala, co se bude dít. Nic. Ona najednou začala syčet a nahrbila se do bojové pozice. Pořád jsem tam stála a nic nedělala. Otočila jsem se na Ara. A Ten přímo na mně zíral.

„Ty nemáš strach? Každý člověk už by se klepal strachy.“ A při těch slovech naklonil hlavu trošičku na stranu.

„Nemám, s upíry už jistou zkušenost mám dokonce i osobní.“ Ukázala jsem mu jizvu na ruce od Jamese. Věděla jsem,  že to uvidí i ostatní. Sálem to zašumělo. Arovi se rozsvítily oči.

„A mohu se zeptat, proč jsi tady?“ Věděla jsem, že on to ví a že chce být jenom zdvořilý.

„Chtěla bych požádat o přeměnu a místo v gardě,“ řekla jsem. On se jen usmál.

„Osobní důvody, chci začít nový život.“ Pokrčila jsem rameny, a Aro kývl.

„Dobře, tedy. Alec ti ukáže tvůj pokoj a potom si promluvíme,“ a kývl rukou na Aleca. „Děkuji,“ to bylo poslední, co jsem řekla a utíkala jsem za Alecem. Odvedl mně do honosného pokoje.

„Díky,“ řekla jsem mu, když odcházel. On se zastavil, překvapeně na mně koukl, usmál se a kývl. V zápětí byl pryč. Tak jsem se podívala po pokoji. Byl sladěn se zlatou místy červenou a hnědou barvou. Byla tu obrovská skříň, stůl, knihovna a poličky. Vešla jsem do dveří, které vedly do koupelny. Ta byla černobílá prostě nádherná. Šla jsem zpět do pokoje a sedla si na postel a přemýšlela jsem. Vyrušilo mně až zaklepání na dveře. Jediný kdo to může být je, Aro. Vyzvala jsem ho a on vešel.

„Zdravím Isabello, jak se ti líbí pokoj?“ ptal se.

„Je překrásný, moc děkuji.“

„Rád bych si promluvil o tom, jak o nás víš,“ začal. Já chvilku váhala, jestli mu to mám doopravdy říct. „Nic nikomu neudělám,“ slíbil. Působil na mně dojmem otce. „Vlastně mi to nikdo neřekl.“ Začala jsem váhavě a on seděl a poslouchal mě. „Přišla jsem na to sama.“ Teď teprve řekl: „Co kdybys mi řekla svůj příběh?“ ptal se a v očích mu jiskřilo. A Já se zasmála.

„Začalo to, když jsem se přistěhovala za svým otcem do Forks. Tehdy jsem na tamní škole potkala Edwarda a jeho rodinu. Oba dva jsme se do sebe zamilovali. Všechno bylo skvělé, dokud nás nenapadla skupina upíru. Jednomu z nich se povedlo mně kousnout, ale Edward jed vysál. A všechno bylo zase v pohodě. Při mích 18 narozeninách jsem se omylem řízla o papír a Jasper po mně vystartoval. To Edwarda přimělo k tomu se semnou rozejít. Tak jsem tady. Chci se odpoutat od starého života a začít nový,“ dokončila jsem stručně.

„Aro, byla bych moc ráda, kdyby to zůstalo jenom mezi námi.“ Sice byl zaražený, ale potom se usmál.

„Jistě zítra se domluvíme na přeměně.“ Kývla jsem a on odešel. Zhluboka jsem se nadechla a lehla si přes šířku postele. Koukala jsem se na baldachýny nad postelí. Ani nevím, Kdy jsem usnula.

Aro:

Od té doby kdy k nám přišla Isabella, sem cítil, že ji musím chránit. Nevím čím to je, ale kdybych měl někdy ceru, přál bych si, aby to byla ona. Bude určitě moc hezká a mocná až bude jednou z nás. Ale už teď je na člověka krásná a ani si to neuvědomuje. Nedalo mi to, ale ještě sem musel jít v noci za ní. Když jsem došel do jejího pokoje, spala na šířku postele, otočil jsem ji a přikryl peřinou, přitom se mi naskytl pohled na bezbrannou osůbku s velkým srdcem. Odcházel jsem od ní s dobrým pocitem na duši. Pracoval jsem celou noc v pracovně. Několikrát jsem se zastavil a přemýšlel o Isabelle. Budu dělat vše proto, aby byla šťastná. Bylo asi devět hodin a řekl jsem si, že je čas jít a Isabellou. Zaklepal jsem. Ozvalo se tiché dále. Nebyla na posteli, jak jsem čekal. Stála u okna a dívala se do zahrad. Otočila se na mě a usmála se.

„Dobré ráno, Aro.“ Pozdravila mně

„Dobré ráno, Isabell“. Zavřel jsem za sebou dveře. Ona přešla od okna k posteli a sedla si. Já se taky posadil hned vedle ní.

„Kdybys chtěla, aby přeměna proběhla?“ ptal jsem se a ona se zamyslela.

„Co nejdříve,“ vyhrkla. Přeměna je to nejbolestivější, co muže kohokoliv potkat.

„Co tak dnes okolo páté hodiny?“ ptal jsem se.

„Jistě,“ jí se objevil v obličeji náznak strachu, ale hned ho zahnala. Dělal jsem, že sem si toho nevšiml.

„Dobře, tedy přijdu v pět,“ řekl jsem a odešel. Musel jsem se jít provětrat. Ani nevím, kam jsem šel, ale objevil jsem se v zahradách. Kráčel jsem zahradou a svítilo na mne slunce. Přemýšlel jsem. Pohlédl jsem ke stromu, ale, jak jsem koukal do jeho korun, uviděl jsem Isabellu, jak stojí znovu v okně a ve tvářích se jí třpytí slzy. Koukala do slunce. Kdybych nevěděl, že je to člověk myslel bych si, že je upír. Její bledá pokožka a její tmavé vlasy spolu kontrastovaly. Měla jemné kruhy pod očima. Zavřela oči a nechala slunce, aby jí svítilo na kůži. Víčka měla trochu namodralá. Nějakou chvíli tam stála a pak se otočila a odešla. Já jsem tam jen stál a koukal. V hlavě jsem měl prázdno. Bylo tři čtvrtě na pět. Zavolal jsem si k sobě Felixe a Demetriho kdybych se neudržel a šli jsme za Isabellou. Seděla na posteli, když jsme vešli.

„Je čas,“ pověděl jsem jí smutným hlasem.

„Já vím.“ Vzdychla. Šel jsem k ní.

„Bude to bolet, ale výsledek bude stát za to. “ Pohladil jsem ji po vlasech. Ona kývla, zavřela oči a nastavila mi krk. Sehnul jsem se a zakousl se. Její krev byla sladká, ale vzpamatoval jsem se. Vzpomněl jsem si na pocit, když jsem s ní a odtáhl se. Ona se začala kroutit, ale nevydala ani hlásku. Hned potom můj úsměv. Vyšli jsme z pokoje a já se vydal do své pracovny. Než jsem zašel, uslyšel jsem ještě Felixe a Demetriho jak se dohadují, kdo bude mít Isabellu jako první. Za celé tři dny co proměna probíhala, jsem většinu času strávil u ní a sledoval, jak trpěla. Chtěl jsem jí pomoct, ale věděl jsem, že nemám jak. V třetí a zároveň konečný den proměny jsem se už skoro nemohl dočkat. Ale potěšilo mě, že v tom nejsem sám, všichni byli zvědavý, jak Isabella bude vypadat, jakou bude pít krev, jestli tu neuteče a tak. Když proměna skončila, jako vždy jsem byl u ní v pokoji a sledoval ji. Nehybně ležela a najednou otevřela oči. Její oči byli nádherně karmínově červené. Sedl jsem si vedle ní na postel a mile jsem se na ni usmál.

Autor: jogurtinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj nový život ve Volteře: