Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moonless night - 2. kapitola

06.10.2013 (14:15) • MaybellineEver • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 732×

Má slova zafungovala přesně tak, jak jsem doufal.

Alec se po pár minutách vrátil a na zem postavil sklenici vody a krajíc chleba.

Stejně umře, poslal mi v myšlenkách. Zamysli se nad tím, co je nevyhnutelné.

Měl jsem dojem, že v tomhle mám poměrně jasno.

Nehnutě jsem sledoval, jak opatrně sahá po sklenici s vodou a zvedá ji ke rtům.

Nesobeckou myšlenku, kdy přemítala nad podělením se, brutálně zastřela ta prosycená strachem, která jí ujišťovala o tom, že podělení se se mnou o potravu, o kterou bych měl zájem, by jí stálo život. Nebyla hloupá.

Suchá řezavá bolest v mém hrdle dosahovala neuvěřitelných rozměrů.

Nikdy jsem nic podobného nezažil, bylo to tak intenzivní, že jsem si byl jistý, že každou chvíli musím zemřít, ale smrt stále nepřicházela.

Už tři týdny jsem nebyl na lovu. Tři týdny.

Pokud mě chtěli „napravit“, udělali to opravdu chytře. Nechat mě vyhladovět a pak do mé blízkosti zavřít člověka s nejsladší krví, kterou jsem kdy v životě ucítil.

Celé okolí bylo nasáklé její vůní a já byl přinucen ji vdechovat.

S každým nádechem, jakoby se mi do krku zabořovalo rozžhavené ostří.

A znovu a znovu a znovu.

Přiznávám, že byly chvíle, kdy mě má žízeň začala zvedat z místa, jako neviditelná ruka.

To byly chvíle, kdy upadla do nevědomí a já začal sám sobě obhajovat to, co jsem se chystal udělat. Ve spánku nic neucítí, říkal jsem si. Raději teď, než budeš úplně šílený žízní.

Pak jsem si vzpomněl na Carlislea, na jeho neopodstatněnou pýchu, kterou do mně vkládal a začal jsem znovu vzdorovat.

Přesto jsem měl za to, že kdyby ke mně zavřeli kohokoliv jiného, dneška by se nedožil.

Nevěděl jsem, čím to bylo, snad tím, že jsem to měl souzené, ale cítil jsem hroznou nechuť ji zabít. Dělalo se mi hrozně už jen z pomyšlení, že bych jí měl ublížit.

Prohlížel jsem si jí celé hodiny. Znal jsem každý milimetr její smetanové kůže, každý záchvěv černých řas, každý pohyb jejích dlouhých černých vlasů.

A co jsem znal snad ještě dokonaleji, byl pohled jejích modrých očí rozšířených strachem, když se setkala s těmi mými. Věděl jsem, že bych se tomu měl raději vyhýbat, protože její srdce vždycky zrychlilo, což mi zrovna nepomáhalo, ale nedokázal jsem tomu odolat.

Zíral jsem na ni tak dlouho, dokud neschovala obličej do klína a nezačala se chvět.

Potlačil jsem povzdech při vzpomínce na její čisté myšlenky.

Fascinován její rozmanitou myslí, jsem pokaždé pozorně poslouchal, když si v duchu vyprávěla staré pověsti. Byla tak…

Kdybych se mohl rozhodnout jako člověk a zemřít místo ní, udělal bych to okamžitě.

Věděl jsem, že bych si nikdy neodpustil, kdybych ublížil někomu tak… nevinnému.

To by bylo stejné, jako zemřít.

V takovéhle situaci se mi těžce přemýšlelo, ale pochyboval jsem, že existuje nějaké východisko.

Nechají mě tu tak dlouho, dokud ji nezabiju. A i kdyby existovala nějaká možnost, že bych nakonec byl od tohoto úkolu oproštěn, stejně zemře. Protože ví příliš mnoho.

Tahle spojitost byla neuvěřitelně lákavá, protože to byla čistá pravda.

Její život se počítal na vteřiny. A záleželo jen na mně, kdy ho ukončím.

Protože zemře, i když jí nezabiju, zemře. Tak proč by nemohla zemřít mou rukou?

Protože nejsem zrůda! Křičel jsem v duchu bezvýsledně. NEJSEM!

Stejně umře, řekl mi Alec a já věděl, že to udělal schválně.

Z pro mě neznámého důvodu se mu taky dvakrát nelíbilo prodlužování jejího utrpení.

Vždycky jsem věděl, že z dvojčat je on ten menší sadista, ale tohle? Těžko říct.

Možná ho celá tahle situace jen unavovala. Možná ho to… obtěžovalo.

Vadilo mi, že jsem musel hádat, ale Alec moc dobře věděl, jak moje schopnost funguje.

Své myšlenky si pečlivě hlídal a byl v tom opravdu dobrý – lepší než všichni z mé rodiny.

Každopádně jsme měli něco společného. I já si přál, aby to už skončilo.

Jenže…

Pokud existuje Bůh, jak může dovolit, aby trpěl někdo tak nevinný, jako je ona?

Pokud existuje něco jako spravedlnost… tak kde je teď, k sakru?!

Kámen pod mýma rukama praskl a její srdce přidalo několik tepů navíc.

Cukla sebou, vůně se rozvířila a vnikla mi ještě hlouběji do nosu.

Měl jsem sto chutí na ni zavrčet, ať se uklidní.

Ze svého místa jsem mohl vidět krev na jejím krku, když se šev švestkově zbarveného kabátku, který měla, maličko posunul.

Maybelline Everová.

Často jsem si v duchu opakoval její jméno.

Měla rodinu, měla sny, měla ideje.

Co neměla, byla naděje.

Takže i když jsem se snažil jí nezavraždit, protože byla člověkem, vzápětí mě pohltila ohromná letargie, protože stejně umře. Stejně umře.

Jenom sen, šeptala si v duchu Maybelline, jako už tolikrát.

Věděl jsem, že jí to ani trochu nepomáhá. Dokázala se uklidnit jedině, když začala vyprávět a k tomu se teď velmi rychle blížila.

Uvolnil jsem své napnuté svaly a vyčerpaně naslouchal jejímu příběhu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nevěděl jsem, jestli se mi ze žízně může dělat temno před očima, ale něco podobného jsem právě zažíval. Chvíli jsem viděl jasně a chvíli temně rudě.

Napnuté svaly mi vibrovaly nedočkavostí - stačí jen dva kroky a všechno může skončit.

Už nepomáhalo myslet na ni a na její dětskou mysl. Na rozdíl od ní jsem věděl přesně, jak dlouho tu je.

Deset dní. Dlouhých deset dní v temnotě zlomí každého člověka. I ona byla zlomena.

Na začátku chtěla žít a to podporovalo mou sebekontrolu. Ale teď…

Častokrát přemýšlela o ráně z milosti.

Kvůli nedostatku živin, čerstvého vzduchu a slunečního svitu slábla každým dnem.

Vyčerpaná tím, jak dlouho její srdce bilo příliš rychle, už nezvedala hlavu a nedívala se na mě.

Příběhy, které vyprávěla, byly zpřeházené, zmatené a ukončené uprostřed děje.

Bála se mě, a toho co udělám a zároveň chtěla, aby to už skončilo.

V duchu jsem porovnával dva obličeje.

Ten Carlisleův, plný soucitu a laskavosti, a tvář netvora, kterým bych se mohl stát každou chvíli.

Tolik jsem si přál Carlisleovi podobat… Místo toho monstrum uvnitř mě začalo získávat převahu. Ztratila vůli a já začal ztrácet tu svou. V návalu ostré bolesti jsem se vyšvihl na nohy.

Pohyb zaznamenala téměř okamžitě.

Instinktivně se přikrčila a schoulila ještě víc do sebe, její srdce začalo bít rychleji.

Rozhánělo jí lahodnou krev do tepen a žil…

„Musíš se uklidnit!“ přikázal jsem jí ostře, hlasem tak hrubým, že jsem ho skoro nepoznal.

Má slova nefungovala ani zdaleka tak, jak jsem doufal.

Marně jsem na holé stěně hledal něco, čeho bych se mohl chytit.

Schovala obličej do dlaní a snažila se dýchat pravidelně.

Myšlenky, které se ke mně donesly, byly tiché. I v nich se odráželo, jak špatně na tom byla.

Pokouší se ovládnout… Proč?... Neusnadňuji mu to. Kdybych věděla… co přesně… Co jen… Když se bojím, srdce mi bije rychleji… Krev mi proudí rychleji… To je ono? Krev?

„Ano,“ vydechl jsem automaticky a hned jsem si mohl vyslechnout její vnitřní zmatek.

Ovšem nezasáhlo ji to tolik, jak by mělo. V její současné situaci jsem se ani nedivil.

Její svět přestal dávat smysl s tajemným rudookými bytostmi, které se pohybují rychleji než dokáže sledovat. Další projevy nadpřirozena už zpracovávala snadněji.

„Kolik…“ hlesla tiše. „Kolik jí potřebuješ?“

Zamrkal jsem, když jsem zjistil, kam její myšlenky směřují.

Ano, věděl jsem o tom, jak rychle se krev obnovuje, jenže to by znamenalo…

Povzdechl jsem si, protože tohle byl její konec. Taková nabídka byla příliš lákavá.

A šílená a nebyla jediná šance, že by skončila dobře. Pro ni.

Jenže už jsem o ní věděl a nedokázal jsem se tomu vzpírat.

„Nikde není psáno, že dokážu přestat,“ varoval jsem jí tiše.

„Za pokus to stojí,“ zašeptala. Den ode dne zuřivější… Nechci tu být, až ztratí kontrolu úplně.

To dávalo smysl.

I když jsem věděl, že ani ona nevěří v úspěch, teď už jsem nemohl couvnout.

Konečně jsem povolil své ztuhlé svaly a moje tělo přelétlo tu krátkou vzdálenost mezi námi během setiny vteřiny. Polekala se, samozřejmě. Její srdce přidalo pár tepů navíc.

Vyděšeně zírala do mých očí a mě napadlo, jestli nelituje svého rozhodnutí.

Ale bylo pozdě.

Přinutil jsem jí natáhnout nohy a obkročmo jsem si nad ní klekl.

Vzal jsem její křehký obličej do dlaní a naklonil se k němu.

V té chvíli jsem si připadal jako narkoman. Hltal jsem její vůni po kilech, čichajíc k její tenké kůži a hustým černým vlasům. Se zavřenýma očima jsem si ten pocit vychutnával, skoro nevnímajíc, jak její srdce zrychlilo.

Když jsem znovu otevřel oči, díval jsem se zpříma do těch jejích.

Zářivě modrých, plných strachu.

Neuvěřitelná zranitelnost na mě sálala z každého póru jejího těla. V té chvíli jsem si pomyslel, že jsem to jen zbytečně prodlužoval.

Že jsem jí zbytečně dlouho trápil, protože ona nikdy neměla šanci přežít.

Ne s touhle vůní, ne s touhle krví, ne s touhle zranitelností.

Dokonalá kořist.

Prsty jsem rozepnul dva horní knoflíky na jejím kabátě a rozhrnul ho.

Při pohledu na její krk, ze kterého sálalo teplo, jsem musel použít veškerou svou sílu, abych se na ní nevrhl okamžitě.

Položil jsem prst na její krční tepnu a ona ucukla před mým ledovým dotekem.

Její kůže byla hladká a horká. A neuvěřitelně tenká.

Snadno jsem jí protrhl špičkou nehtu…

Krev se rozlila po její bělostné kůži a já se k ní naklonil dřív, než jsem si to vůbec uvědomil.

Ta chuť byla nepředstavitelná. Nikdy jsem nic podobného nezažil.

Tak lahodné, tak sladké… polykal jsem jí, chtěl jsem víc.

A brzy mi nestačilo jen sát tu trošku ze zranění, které jsem jí způsobil.

Bylo to jako bezděčný pohyb, moje zuby zajely do její kůže jako by byla máslem.

Její přidušený výkřik se ztratil v té úžasné chuti.

Teplo se mi rozlévalo do konečků prstů, za tohle bych vyměnil všechny zážitky na světě.

Proč jsem si to tak dlouho odpíral?

„P-počkej!“ vydechla roztřeseně.

Těžko říct, co mě přinutilo se od ní odtrhnout.

Jestli její slova, nebo způsob, jakým to řekla, nebo uvědomění si sebe sama.

Každopádně jsem ze vzdálenosti asi jednoho centimetru najednou zíral do jejích vyděšených modrých očí zalitými slzami.

Tohle… byl ten důvod, proč jsem si to odpíral...

Ruku si okamžitě přitiskla ke krku a chvěla se po celém těle.

„Potřebuju víc,“ slyšel jsem sám sebe říkat.

Nic nemohlo být pravdivější, potřeboval jsem zatraceně víc.

Vzpomínka na tu úžasnou chuť byla příliš čerstvá.

Byla bledá a točila se jí hlava.

Dlaň měla na krku přitisknutou dál, i když už nekrvácela.

Neměla z čeho krvácet…

„Hodinu…“ šeptla tiše.

A já začal počítat, aniž bych z ní spustil oči.

Po nějaké době jsem jí sundal ruku z krku a pečlivě olízal zasychající krev na jejích prstech.

Těžko říct, jestli jsem kdy z někoho cítil silnější strach.

Svým způsobem to bylo dobře, ten strach mě držel při životě.

Jen díky němu jsem jí nezabil, jen díky němu jsem to dokázal.

Udržel jsem jí naživu, na pár dalších mučivých okamžiků.

Dal jsem jí padesát minut, ani o vteřinu víc.

Nečekal jsem na svolení, ani jsem jí nedal možnost pokusit se mi v tom zabránit. Stejně by mě nemohla zastavit. Naklonil jsem se k jejímu krku a zuby opatrně zajel do znovu krvácející rány a ztratil se v euforii. Říká se, že představami se můžete zklamat. Když si třeba představujete, že je něco tak neuvěřitelně úžasné, můžete pak přijít na to, že jste si to v hlavě zveličili.

Celých padesát minut jsem si představoval tu chuť. A byla ještě intenzivnější, než jsem věřil.

Někde v pozadí jsem vnímal, jak pod mými prsty chladne. Kdybych mohl, plakal bych.

Zbytečně jsem její utrpení prodlužoval, nikdy neměla šanci přežít…

Člověk upadá do bezvědomí, pokud ztratí víc jak 2 litry krve… Doneslo se ke mně tiše.

Bude to velmi brzy…

Pečlivě jsem vysál jed, odtrhl jsem se od ní, jazykem přejel po ráně na jejím krku a kůže se zacelila. Musel jsem chytit její ramena, aby nespadla na stranu, až tak bezvládná byla.

Ale pořád o sobě věděla. Zůstávala bdělá v tomhle pekle.

Její oči rozostřené do prázdna; pochyboval jsem o tom, že mě vůbec vidí.

Slabost, kterou cítila, byla neuvěřitelná.

Věřím, že fantazie… je silnější než vědění. Byly to tiché a naléhavé myšlenky.

Naslouchal jsem jim s jakousi fascinací, snažíc se porozumět a pochopit.

A mýty mají větší moc než historie… A sny jsou silnější než skutečnost!

Kolísala na hranici bezvědomí, ale ne a ne spadnout dolů.

Zadíval jsem se do jejích krásných modrých očí. Budu… si tě pamatovat.

Naděje zvítězí nad zkušeností. A láska je silnější než smrt.

Šeptala mi v myšlenkách ještě spoustu citátů. A jak se jí pomalu vracelo plné vědomí, byly její myšlenky silnější. A spolu s uvědoměním se vrátil i její strach.

Strach lže a ty mu věříš.

Znovu jsem si jí pečlivě prohlédl. Připadalo mi neuvěřitelné, že pořád ještě dýchá.

Ale nebylo pochyb, žila. Její srdce tlouklo, sice nepravidelně, ale přece.

Sklouzl jsem pohledem k růženci na jejím krku. Věřila v Boha? Věří? Vsadil bych se, že nyní už určitě ne…

Já sám v něj nikdy nevěřil. Protože mi připadalo příliš bezbožné, aby mě nechal napospas tomuhle osudu… Ale pokud opravdu existuje… Proč tohle dělá?

V knize Osudu jsme všichni napsáni v jednom verši.

Pokud je to pravda, pak je svět ještě šílenější, než jsem si myslel.

Pokud bylo jejím osudem mě potkat a tím mým, stát se její smrtí… mohl jsem tomu zabránit?

Štěstí je jenom sen… bolest je skutečná.

S její poslední myšlenkou mnou prošlo uvědomění.

Teď už jsem to věděl jistě, už mi stačilo jen velmi málo.

Stačilo se napít, ještě naposled a mohl jsem vydržet několik dalších týdnů.

Dokázal jsem to jednou, dokázal jsem to dvakrát, dokážu to i potřetí.

Nezemře mou rukou.

Ale žádná úleva nepřišla.

Ani nemohla, protože tohle nebylo žádné vítězství.

Možná se nestanu vrahem, přesto budu spoluviníkem.

Protože jí není souzeno žít dál. Ona tohle nikdy nepřežije.

S tím, kolik toho ví… s její vůní a krví… s její zranitelností.

Nebo už jen z principu, že Volturiovi tohle nikdy nedovolí.

Zvedl jsem její paži dlaní vzhůru a viděl jsem zděšení v její tváři, když pochopila, co chci udělat. Nevděky sebou trhla, pokoušíc se podvědomě uniknout další bolesti.

„Ne…“ vyšlo z jejích rtů slabě.

„Omlouvám se,“ vydechl jsem a naklonil jsem se, abych se zakousl do jejího zápěstí.

V ten okamžik se ale něco změnilo. Mé zuby se nedotkly její pokožky. Nebo dotkly. Netušil jsem. Propadl jsem do hutné temnoty, nikde nebyl její počátek, nikde nebyl její konec.

Bylo to jako mrknutí. Někdo sfoukl svíčku a já přestal existovat…

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moonless night - 2. kapitola: