Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Monster - Prolog + 1. kapitola

06.06.2012 (17:00) • Safirka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1538×

Prolog

Letní odpoledne pomalu končilo. Nebe se začalo barvit do ruda, lidé se vraceli z koupališť a z různých zábav. Odevšad byl slyšet smích a z každého kolem sálala dobrá nálada. Ptáci se vraceli do hnízd, kde se chystali strávit dnešní bezoblačnou noc.

Tahle nálada panovala ovšem pouze na okraji Los Angeles. Kde chodníky lemovaly aleje a každý se znal s každým. Lidé tam byli uvolnění, neměli strach z kriminality, která panovala v centru. Pro ně to byl jiný svět. Zde se rodiče nebáli nechat své děti hrát na ulicích i ve večerních hodinách. Zde se nikdy nestalo nic špatného.

Tohle se ale nedá říct o vysoce moderním, avšak vraždami, únosy a krádežemi stíhaném, centru města. Tady by se mohlo dokonce i zakázat vycházet, protože téměř každou noc se tu něco dělo. A vždy to byl nějaký zločin.

Opuštěné a vylidněné ulice osvětlovaly vysoké pouliční lampy i přesto, že ještě nebyla úplná tma. Z jedné budovy ale najednou vystoupila postava a vydala se do lámy lvové. Jistě, že ten někdo věděl všechno, co se zde říkalo, ale na to nedal.

Pod světlem se dalo poznat, že je to dívka. Na její vysoké postavě dokonale seděly letní šaty, které zdůrazňovaly každou její půvabnou křivku a dodávaly dívce ještě více šarmu. Světle hnědé vlasy se jí v loknách houpaly kolem opáleného obličeje. Oči hleděly neohroženě vpřed, ani doleva, ani doprava.

I přes její štíhlou postavu z ní vyzařovala síla a sebevědomost. Rytmus jejího lehkého kroku se rozléhal a nesl se dál mezi vysoké, obytné budovy. Dívka směřovala do luxusních čtvrtí, kde bydlela smetánka a lidé z lepší společnosti.

O několik bloků dál projíždělo velké auto. Vypadalo jako nějaký terénní vůz, avšak vidět ho zrovna tady bylo více než šokující. Dva muži, sedící uvnitř, se tvářili naprosto uvolněně, pozorovali nezaujatě okolí, ale uvnitř se skrýval dravec. Hledali oběť. Vždy se našel někdo, kdo byl dost naivní nebo dost odvážný, aby i přes všechna možná varování chodil v nočních hodinách po zločinecké části L. A. 

A oni to věděli. Jeden mladší a jeden o něco starší. Rozhodně nevypadali jako nějací chudáčci. Na sobě značkové bundy od Armaniho a štíhlé, ale šlachovité a svalnaté tělo.

Auto nevydalo téměř žádný zvuk. Neslyšně a bez povšimnutí jeli ulicemi. A potom uviděli tu dívku. Jak se hrdě, avšak ne pyšně, nesla.

V obličeji staršího muže se zračila zvláštní chtivost, ale jeho společník se nezdál tolik zaujat. Mladá žena se mu líbila, ale ne tím způsobem jako jeho příteli.

„Ale no tak, Dave,“ řekl ten starší, „tys měl přeci odjakživa čuch na ženský. Copak nevidíš její vnitřní sílu? Jestli se na to někdo hodí, tak je to tahle. Buď je úplně blbá anebo setsakramentsky nebojácná. No, řekni, už jsi někdy viděl někoho, aby se jen tak procházel po kriminální části? Já ne.“

Ten, který byl nazván Davidem, odvrátil hlavu a díval se na druhou stranu.

„Já ti řeknu, čím to je, žes ji hned nezvětřil,“ pokračoval čtyřicátník, „dneska prostě nemáš svůj den. Ale naštěstí jsem tu já, jinak by nám utekla. Tak pojď, jdem na to!“

Ten mladší jenom něco zafuněl, jako že rozumí, a ty máš vždycky pravdu.

Dojeli těsně za jdoucí slečnu, Dave se zatím přesunul dozadu. Jakmile zastavili, otevřel dveře, popadl dívku do náruče a strčil ji do auta. Které se opět rozjelo úplně stejnou rychlostí jako předtím.

Oběť byla úplně zaskočená. Ale jakmile se vzpamatovala z šoku, tak začala škrábat, kousat a snažila se i ječet. Ale pak jí někdo přikryl pusu a ona nemohla. Proto se rozhodla dát svému únosci co proto a začala se rvát. Ostré lokty vrážela útočníkovi do břicha a častovala ho pohlavky, fackami a dokonce i pěstmi.

„Dej jí něco na uspání, ať se mi tam vzadu tak nemele,“ ozval se zepředu hluboký hlas.

Dave popadl hadr namočený v nějaké uspávací látce a přikryl jím oběti ústa. Za chvilku se přestala prát a pokojně ležela. Až teď si ji mohl pořádně prohlédnout. Zhodnocoval ji pohledem. Hezká postava. Dobře oblečená. Opálený obličej, plné rty barvy lesních malin, ostře řezané a jako by byly určeny k líbání. Bohužel ale ne k jeho líbání, říkal si trpce. Povzdechl si. Nad malým nosem byly dvě oči, přikryté hedvábnými víčky s hustými řasami. Zajímalo ho, jakou barvu mají ty oči, ale určitě jsou krásné, pomyslel si.

Potom se ale oklepal jako mokrý pes a obořil se na sebe, co to do tebe pro pána vjelo, jak se to chováš? Je to jenom holka, ne? Stejně ji za chvíli pustíš z hlavy. Tohle je pracovní, nemůže to být tvoje holka, tak se probuď. Všiml si, že na krku jí visí přívěsek ve tvaru srdíčka, na kterém stojí Bella. Krásné jméno, jako pro bohyni.

Ta, na kterou směřovaly jeho myšlenky, spala vzadu a vůbec netušila, jaké věci ji čekají.

1. kapitola

Pohled Belly

Hlava mi třeštila, na týle jsem cítila velkou bouli. Opřela jsem se o lokty. Pod pokrývkou a v čistých šatech, které jsem neznala, jsem ležela na měkké posteli s nebesy. Pokoj, ve kterém jsem se nacházela, byl sice jednoduše zařízený, avšak útulný.

Chtěla jsem se postavit na nohy, ale země se pode mnou zakymácela, tak jsem si raději sedla. Copak jsem pila? Vzpomínala jsem na včerejšek. Šla jsem s Lizzie na koupaliště, protože bylo hrozné vedro. A pak… jsem šla domů. Neměla jsem peníze na autobus, a tak jsem musela jít pěšky. To ale nebyl dobrý nápad.

Pamatovala jsem si, že kolem mne jelo auto, pak mě někdo popadl a strčil do něj. Viděla jsem kluka, byl moc hezký. Měl kaštanové vlasy a něžné, pomněnkové oči, a kdyby mě zrovna neunášel, tak bych o něj mohla mít i zájem. Ale takhle...

Zkoušela jsem najít mobil, ale ten nikde, a ani moje kabelka. Jediné, co mi zůstalo, byl srdíčkový přívěšek s mým jménem. Cítila jsem, jak mne studí na hrudi.

Nakonec jsem přeci jen vstala a vyhlédla z okna, abych zjistila, jestli by se odsud dalo utéct. Kdybych tu totiž byla s někým, kdo se mnou má dobré úmysly, zůstal by mi můj mobil.

Okno tvořila mozaika duhových sklíček, která vrhala do pokoje duhové odstíny. Bylo to krásné, ale špatně se přes něj dívalo ven. Jediné, co jsem dokázala identifikovat, byly stromy. Všude kolem. A to, že na ně hledím z výšky. Nikde žádná římsa, kterou bych se mohla dostat dolů, nic.

Alespoň jedno jsem věděla, poznala jsem, že se blíží večer, protože sluneční paprsky slabě protékaly lesem a v jeho korunách se válela mlha, díky temnějící obloze dobře viditelná.

Možná i díky tomu jsem si uvědomila, že mne zebou nohy. Přešla jsem po pokoji a vzala za kliku. Zamčeno. Jak jinak. Zabušila jsem na dveře. Nikdo nepřicházel. Zakřičela jsem. Stále nic. Dál jsem lomcovala s klikou a přepadaly mne děsivé myšlenky.

Co se mnou chtějí dělat? Zabít mě? Znásilnit? Jinak jsem si nic horšího nedovedla představit. Jak bych také mohla? To, o čem jsem já neměla ani ponětí, a co tu dělali, bylo přísně utajované. A nikdo, nikdo o tom nevěděl. A kdo snad ano, tak si toto tajemství vzal do hrobu.

Konečně jsem uslyšela tiché kroky a potom rachocení klíčů. Odstoupila jsem ode dveří, aby mne nepraštily, až se budou otevírat. A v nich stál ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla.

Měla jsem dojem, že ty nebeské oči mi vidí až do duše. Vlasy mu ledabyle padaly do čela. Pusu měl lehce pootevřenou, postoj uvolněný. Na holých pažích se mu rýsovaly svaly. Ale věděla jsem, že i přes jeho odzbrojující krásu, si na něj musím dát pozor. Jeho hlas, který se v tu chvíli rozlehl místností, mi to jen potvrdil.

„Pojď se mnou,“ řekl to tónem, který nepřipouštěl žádný odpor.

Přenesla jsem váhu na jednu nohu a dala ruce v bok. „A co když řeknu ne?“

Zářivě se usmál. „Tak ti pomůžu.“

Hele, já se nechtěla vzdávat, ale měla jsem co dělat, abych se potom, co se usmál, nesložila. Aby neviděl moje rozpaky, škádlivě jsem se usmála a nasadila nevinný výraz.

Zavedl mě do obrovské místnosti. Stál tam dlouhý jídelní stůl. Možná až příliš, protože prostřeno bylo pouze pro tři lidi. Nebyla jsem si jistá, jestli chci jíst. Spíš bych radši zjistila, jestli mne zabijí teď, nebo až potom.

„Óóó, maličká. Dělali jsme si starosti, aby ses nám vůbec probudila po té uspávací dávce, co ti dal Dave,“ pronesl starší muž z čela stolu.

Neklidně jsem se ošila, nevěděla jsem, co mám říct. Nebo co si myslet. A tak jsem stála, němá a ledově klidná.

„Nejspíš máš hlad, pojď si sednout,“ vyzval mě.

Ale já nechtěla. „Proč jsem tady?“

Můj hostitel se na chvíli zamračil, jako by tuhle otázku vůbec nečekal. A přitom to bylo tak zjevné.

„No tak, dítě. Pojď něco sníst. Pak si promluvíme.“

Toužila jsem mu říct: Za prvé - nejsem dítě a za druhé - nejsem Sněhurka, abych si brala jídlo od cizích.

To jsem ale nestihla, protože jsem ucítila tupou bolest na hlavě. A skácela jsem se k zemi.

Viděla jsem, jak nade mnou stojí Dave. A řekla jsem: „Jdi do prdele, to bude zase boule.“

Pak se mi pohled zamlžil, já byla zase mimo.

Autor: Safirka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Monster - Prolog + 1. kapitola: