Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje Scar - Prolog + 1. kapitola

22.05.2013 (20:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2385×

Prolog

Jmenuji se Fabian Cullen a… Moment! Takhle se příběhy nezačínají. Ale jak teda? To mám vzít tuhle story už od mého početí? Jak můj otec, Edward Cullen, tehdy velevážený psychiatr, zbouchnul psychopatickou blbku, moji mnohem méně váženou matku, Isabellu Swanovou za mřížemi? Ne. Tohle už všichni slyšeli do nejmenších detailů. Ale kdo připravil o panictví mě a nastartoval moji kariéru playboye? Byla to Scarlett Millerová. Ale to už taky všichni ví. Taky byli u toho, když jsem ji… zabil.

Kašlu na to, jak se má začínat, protože jsem Fabian Cullen a svůj příběh budu vyprávět tak, jak chci já. Seznamte se s mojí první láskou – Scar.

A ještě něco… Doufám, že tohle se nikdy nedostane k mojí manželce Heidi. Někdo prostě musel být první. Jí je útěchou, že ona je tou poslední. Aspoň zatím. U poloupíra jeden nikdy neví - jsem totiž bezprecedentní.

Vrátím se do roku, kdy jsem studoval na univerzitě medicínu – šel ve stopách dědy a táty. No, studoval… To byl u mě relativní pojem. Ne všichni musí ležet v knihách a nasávat jejich pach i ve spánku, pít kafe po litrech a modlit se před zkouškami. Já se na vysoké zkrátka mihnul a moc dlouho ji nepoctil svojí přítomností. Byl jsem geniální, pokud jsem ovšem chtěl, a moje fotografická paměť neměla obdoby. Ale vysoká mi dala víc, než nějaký titul, co pro mě neměl žádnou hodnotu, protože – kdo se ve věčnosti stará o zkratku před jménem? Univerzita Dartmouth mi dala především jednu kocovinu horší, než druhou a spoustu sexu. Ale nutno dodat, že toho není nikdy dost.

1. kapitola

„Tati, já jen říkám, že by bylo dobré, kdybyste mi dali nějaký prostor, protože když jste si koupili barák kilometr od školy, zrovna dvakrát jste se ode mě nedistancovali,“ zasyčel jsem do telefonu a pak hned svůj podrážděný výraz upravil na milionový úsměv věnovaný nějaké kočce, která nezůstala pozadu a taky se na mě zazubila. Ohlédl jsem se za ní a prohlédl si ty nohy v kostkované minisukni. Já věděl, proč jít na vysokou.

„Vždyť bydlíš na kolejích! Kolik prostoru ještě potřebuješ?“

„Víc. Možná, až za mnou Alice přestane chodit, aby mi připravila oblečení na další den a Emmett mi nebude v noci lézt do okna, abych šel hrát wrestling, budu moct opravdu volně dýchat.“

„Kup si Winterfresh.“

„Tati, máš body za to, že se snažíš být vtipný, ale teď mě, prosím, všichni nechte ochutnat život na vlastní pěst,“ požádal jsem ho, už zoufalý. To je to tak složité na pochopení, nebo, kurva, o co jde?

„Ještě před pěti lety jsi bez nás nechtěl ani usínat a teď se osamostatňuješ,“ povzdechl si nostalgicky. Vzpomínky na mé dětství ne!

Sedl jsem si na lavičku na dvoře, vyskládal vedle sebe učebnice, které stejně nepoužiju, a promnul si unaveně kořen nosu.

„Už je mi šest,“ přecedil jsem skrz zuby, aby všichni v domě – a já věděl, že tam jsou – pochopili, že mi nemusí stát za zadkem, protože se chci chvíli vydávat za normálního, amerického teenagera. Ne, že bych toužil po životě smrtelníka nebo něco podobného. To, proboha, nikdy.

„Slyšel ses právě?“ zasmál se otec. Milé.

„Bereš to jako lidská léta. Na to, že jsem z poloviny člověk, si vždycky vzpomenete, jen když se vám to hodí,“ uvědomil jsem si hořce. Využívali to sprostě proti mně. Ale je konec se sekýrováním a udržováním mě v karanténě. Fajn, to je trochu nadsázka, ale pořád – už mě to doslova a do písmene sere. Já tady chci být sám, poznat lidskou rasu, přijít o panictví a já nevím, co ještě lidi dělají. Zírat po nocích na špatné filmy se spolubydlícími, chlastat a možná se i učit. Cokoliv. Jen ať mi pořád nikdo nedělá sekundanta a nečeká s otevřenou náručí, aby mě zachytil. Každý si jednou musí nabít držku. „Víte co? Když nechcete brát moje osamostatnění vážně, vyhlašuju oficiální, adolescentní revoltu.“

„A ta bude vypadat jak?“

„To nevím, ale bude to drsné… Co to melu? Příliš dobře jsi mě, tati, vychoval. Tvojí vinou nemůžu být rebel.“

„Bohužel nemůžu tvrdit, že je mi to líto… Ahh, dobře. Slibuji, že to doma zkoriguji a budeme se držet dál pod podmínkou toho, že budeš dodržovat pravidla. Nikoho neproměníš a žádná…“

„Neplánovaná těhotenství,“ dořekl jsem za něj básničku.

„Neskákej mi do řeči, mládežníku. Poslyš, jen mi slib, že kdyby se cokoliv dělo, řekneš mi to. Stejně jako když ses rozhodl přejít na lidskou krev. Já tě budu podporovat – jen o tom musím vědět a znát tvůj postoj.“

Bože, tyhle rozhovory jsou nekonečné. Ale je pravda, že jsem si jich vážil. Jen poslední dobou cítím tu svoji náladovost – každý den se měním. Před čtrnácti dny mi narostlo kompletní strniště, moje tělesné proporce nabyly velkolepějších rozměrů a moje psychika je v hajzlu. Všichni mě serou a jsem neustále podrážděný. Naplno se totiž spustila poslední fáze – puberta. Naštěstí jsem ale měl stále dost rozumu na to, abych si to přiznal. Člověk dospívá a upír má povinnou účast, o kterou nestál.

Rozloučil jsem se s otcem a doufal, že celá rodina bude moje přání, respektive pubertu, tolerovat a respektovat. Sesbíral jsem si učebnice a zvednul se z lavičky. Studenti hromadně zdrhali ze zeleného trávníku, protože začalo pršet. Větývky. Je to jen voda.

Pokračoval jsem do budovy, cestou lemovanou sloupy, a nedokázal se nezastavit u nástěnek. Stála ke mně zády a já za to děkoval bohu, protože jen díky tomu jsem si jí všimnul i ve spěchu a mezi ostatními. Ten velký, ale absolutně dokonalý, kulatý zadek napasovaný v krémově bílé sukni po kolena, byl totiž nepřehlédnutelný.

Popošel jsem blíž a všimnul si, že nejsem jediný, kdo obdivuje to skvostné, ženské pozadí. Procházející muži se pozastavovali uprostřed slov, kulili oči a pískali si pod nos.

„Ahoj,“ vypadlo ze mě. Kurva, tohle je taky novinka. Já s ženskými jednat neumím!

Otočila na mě svoji plavou hlavu a mně se v té chvíli seběhl v ústech jed, jak jsem po ní začal toužit a chtěl ochutnat každý centimetr té smetanové pokožky a perfektních čtyřek, které jí na hrudi zcela jistě někdo vymodeloval, aby mě trýznil. Ty abnormálně velké a neskutečně plné rty přetřené broskvovou, lesklou rtěnkou byly sen každého chlapa. Chtěl jsem ji opřít o nástěnku za ní a políbit ji na ně. Políbit ji na všechno. Vosí pas, ženské boky, štíhlé kotníky, uvězněné na sexy podpatcích.

„Promiňte?“ optala se a usmála. Přitom jemně zavrtěla hlavou, takže jí lehké kudrny plavého mikáda tančily kolem obličeje.

„Ahoj,“ zopakoval jsem nervózně. „Jak to jde?“ Kriste pane, abych se propadnul pod tyhle dlaždice. Jak to jde? To je i na mě, nezkušeného poločlověka, co je mezi lidmi jen krátce, směšné.

I ona si to asi myslela, protože mírně srazila světlé obočí a zkroutila své hříšné rty.

„Jde to… fajn,“ odpověděla mi na mojí super bomba bezva cool stylovou otázku. Hruď mi, pro její uši moc tiše, zavibrovala. Poslední dobou se s mým tělem dějí šílené věci. I s mojí myslí, co se žen týká. Není to tak dávno, co jsem si začal všímat, že když se ohnou, na hrudi se jim houpají dva zázraky, na které se v tu chvíli upře veškerá moje pozornost. Anebo jejich ladná chůze a vrtící se dvě části zadku. Sem, tam, sem, tam… Vyvíjel jsem se ohromnou rychlostí a nestíhal jsem si na všechny ty změny zvykat, ale ta touha mě právě teď dostala nejvíc. To, co jsem cítil, když jsem se na ni díval a nasával její vůni, bylo neuvěřitelné. Zasáhlo mě to ohromnou silou. V hlavě mi problesklo tolik poloh našich propletených těl, že by to vystačilo na kompletní, celovečerní porno.

„A jmenuješ se?“ zeptal jsem se přiškrceně. Za svůj život jsem poznal jen jedinou věc, které se to blížilo – žízeň. Potřeboval jsem pryč a použít svoji pravou ruku, abych se z toho dostal, ale taky jsem musel vědět její jméno.

„Scarlett. Scarlett Millerová,“ představila se a natáhla ke mně paži.

„Fabian Cullen,“ opětoval jsem jí to a dotkl se té její voňavé, horké pokožky. Jakoby mnou projel elektrický proud, ale ve skutečnosti to byla ještě snad stokrát znásobená touha po tom ji ohnout. Cirkulovala našimi těly ve vlnách, ničící racionální uvažování a svobodnou vůli.

„Scarlett,“ hlesl jsem jako retard a přikyvoval.

„Fabian,“ napodobila mě a koutky jí cukaly, jak se snažila udržet smích na uzdě. Měl bych se sesbírat, jinak se nestanu objektem jejího zájmu, ale jen nějakým mentálem z chodby. Ona je přímo nášlapná mina – zrovna se ve mně probouzí sexuální potřeby a někdo mi strčí do cesty tuhle krásnou blondýnu s postavou legendárních přesýpacích hodin. Není to fér boj, ale stěžovat si nebudu. Musím se nějak rozhýbat a hlavně se jí dívat do šedých očí a ne níž.

„Studuješ tu psychologii?“ položil jsem jí otázku na účet učebnice, kterou držela v ruce u svého boku. Měl jsem u svého tu samou.

„Ve skutečnosti jsem…,“ začala rozpačitě, ale byla přerušena vetřelcem. Táhni z cesty, kreténe! Já se ji tu pokouším sbalit!

„Dobré ráno, paní profesorko. Mohl bych vás požádat o krátkou konzultaci?“ zeptal se jí zdvořile nějaký student. Nezajímalo mě, jak vypadal, a co dělal – podstatné je, že to byl její student.

Vyvalil jsem oči a ustoupil mu z dráhy, aby s ní mohl probrat to, co chtěl. Zatímco jsem se srovnával s tím, že tahle kráska je akademicky a společensky vysoko nade mnou, listoval v knize a hledal nějaký úryvek.

„Tady to je,“ řekla mu, zvedla levou ruku ke stránce a položila ukazovák do textu. Oslepila mě záře zlatého, snubního prstenu na jejím malém prsteníčku.

Profesorka a vdaná. Bože, proč, proč, proč?

Jsem jen puberťák, se kterým hýbou hormony. Naprosto nezkažený a lidským světem neošlehaný, nevinný. Dobře, občas někoho zabiju, ale to není takové provinění, jako chtít dostat do postele vdanou ženu – v očích mé rodiny určitě ne, protože posvátný svazek manželský je pro ně modlou.

„Musím jít,“ zamumlal jsem a zdrhal pryč s ocasem mezi nohama, a to doslova. Cítil jsem v zádech její oči a pálilo to. A po tomhle hrůzně úžasném zážitku, když bych se nejradši zavřel na pokoji, jsem musel na obhajobu diplomky. Ji už snad neuvidím – dařilo se mi dost dlouho nevědět, že vůbec existuje, tak teď musím zapomenout. Táta by mě přizabil.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje Scar - Prolog + 1. kapitola: