Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 4. kapitola

23.09.2011 (15:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 7448×

4. kapitola

„Od čeho máš mobil?!“ rozčilovala se Rachel, když jsem jí konečně zavolala. Takhle to bylo pokaždé, jsem totiž ten typ, kterému může telefon zvonit do aleluja a on ho prostě neslyší.
„Teprve se zabydlujeme. Je potřeba to tu trochu zrekonstruovat a zařídit,“ omlouvala jsem se.
„Zařídit? Tys vzala dítě do nezařízeného domu?“  Skousla jsem si ret.
„No, nějak mě nenapadlo, že by…“ Bylo to hrozné, když to takhle podala, připadala jsem si jako naprostý idiot.
„Bello,“ povzdychla si.
„Ale zvládám to. Ruthie je v pořádku a všechno klape.“
„Dobře, kdybys cokoliv potřebovala, tak se ozvi. Musím jít, mám sraz s Normanem, mám pro něj nabídku, která se neodmítá.“ To jsem si dovedla představit. Žádná nabídka, kterou vám dá Rachel, se neodmítá. „Abych nezapomněla, ptal se po tobě Kevin.“
„Kevin?“
„Kevin, se kterým jsi byla na večeři a prostě se vypařila.“ Hned jsem si vzpomněla.
„Jo ten Kevin.“
„Ano ten. Rád by tě zase viděl,“ nadhodila.
„Rachel, vždyť víš, že jsem v Mercy Springs. Do New Yorku se už nevrátím a na nějaké románky teď nemám čas ani náladu. Musím si nejdřív uspořádat svůj život.“
„Románek by neuškodil,“ zamručela.

Pak jsme se rozloučily. S povzdechem jsem se podívala na Ruthii sedící na dece uprostřed pokoje. V ručkách držela lahvičku s čajem a spokojeně pila.

Občas jsem pochybovala, že něco takového zvládnu, jako třeba právě teď. Možná by jí bylo lépe u nějakého manželského pár, který by věděl, jak se o dítě postarat. Co vím já? Nic moc. Jen to málo, co jsem vyčetla na internetu. V takových chvílí jsem si říkala, zda jsem nejednala ukvapeně, víc si to nepromyslela. Ale pak se na mě malá podívala, natáhla ke mně ručičky a já věděla, že je to správě. Ona je moje a vždycky bude.

ɀɀɀ

Druhý den dopoledne přijela Esmé s náručí plnou vzorníků barev a tapet a nádhernou blondýnkou v patách. I když jsem si připadala jako šmírák, nemohla jsem z ní spustit oči. Byla krásná, vysoká se štíhlou postavou, vlasy jí ve vlnách spadaly na záda a rámovaly andělský obličej se zlatýma očima. Opět zlaté oči. Snadno jsem si domyslela, že to bude někdo z rodiny. A nemýlila se.

„Dobrý den, Bello,“ pozdravila mě Esmé. „Ráda bych vám představila svou dceru Rosalii, trochu mi pomáhá ve firmě.“
„Těší mě, jsem Bella,“ potřásla jsem si s ní rukou.
„Rosalie,“ usmála se. „Už jste poznala mého muže, Emmetta.“
„Jistě, pomohl mi najít doktora, teda vašeho bratra.“

Pak mi to došlo. Emmett říkal, že doktor Cullen je jeho bratr, Esmé zase, že doktor je její syn a Rosalie dcera… Trochu zvláštní vztahy. Ale taky říkala, že jsou adoptovaní, tak…

Většinu dopoledne jsme strávily všechny čtyři, přidala se k nám i Ruthie, která na mě naprosto kašlala a lísala se k návštěvě, v kuchyni a vybíraly barvy, tapety, látky na čalounění. Byla toho spousta.

Esmé chtěla začít s úpravami hned další den. Na stole rozložila návrhy, které připravila, a kterým jsem moc nerozuměla.

Celá ta věc by podle ní neměla trvat déle než týden, čemuž jsem moc nevěřila. Bylo toho dost. Začne se horní koupelnou a výmalbou pokojů v patře a bude se postupovat dolů. Kuchyň se udělá najednou, abych ji mohla využívat.

Domluvily jsme si taky další schůzku, na které vybereme nábytek a pak už to půjde jako po másle.

Odpoledne, když se Ruthie vyspala, jsem s ní šla na zahradu za domem. Rozložila jsem nám tam deku, vzala pár hraček. Bylo fajn moct se nadechnout a cítit jen stromy a čerstvý vzduch. Žádný smog ani výpary z kanálů.

Svítilo slunce, malá si spokojeně broukala a já už přemýšlela o úpravě zahrady. Nějaké prolézačky nebo pískoviště by byly ideální. Rozhodla jsem se o pomoc se zahradou taky poprosit Esmé. Ta mi poradí určitě nejlíp.

ɀɀɀ

Práce na domě se rozjely hned druhý den ráno.  Ze všech stran se ozývalo klepání a bouchání, dělníci brouzdali sem a tam, měřili, přenášeli náčiní.

Raději jsem vzala Ruthii a vyrazila podívat se po městečku a taky do školy, abych se domluvila kvůli práci.

Opět se projevila moje naprostá nepraktičnost. Protože jsem zatím s Ruthii nikde nebyla a v domě jsem něco takového nepotřebovala, nějak jsem pozapomněla na důležitost kočárku. Nebylo zrovna pohodlné nosit ji v náruči nebo ve vajíčku, což nebyla lehká záležitost.

Byla jsem tedy nucena využít auta a i přes pěkné počasí, všude kam se dalo, dojet.

Ve škole, skládající se ze tří ne moc velkých budov z červených cihel, jsem hledala ředitelnu.

Obývala ji vysoká žena s prošedivělými vlasy, brýlemi na špičce nosu a přísným výrazem, který se zjemnil, když se usmála. Paní Handersonová, jak se představila.

Náš rozhovor netrval dlouho. Dohodly jsme se, že nastoupím za týden. Byla jsem jí vděčná, že mi dala trochu víc času na aklimatizaci. Budu mít dvě hodiny výtvarné výchovy třikrát týdně, a pokud bych chtěla, tak i odpolední kurz.

Nadšeně jsem jí to odkývala. Bylo to skvělé. S díky jsem se rozloučila. Byla jsem tak ráda, že to všechno vychází. Teď už jen najít někoho, kdo se o Ruthii postará, až budu ve škole.

Zajela jsem k potravinám, abych doplnila naše ztenčující se zásoby. Malou jsem ve vajíčku posadila na košík a pak do něj házela všechny důležité potraviny pro dítě a něco málo, rychle hotového, pro mě.

Když jsem cestou domů projížděla kolem ordinace doktora Cullena, neubránila jsem se vzpomínkám na jeho krásný obličej a dlouhé štíhlé prsty. Po zádech mi přejel mráz. Raději jsem se obrátila zpět na silnici a pokračovala v cestě.

V domě byla jak Esmé, tak Rosalie, které dirigovaly přestavbu.

Celá horní koupelna byla vybouraná, zbyly jen holé zdi. Trochu mě to vyplašilo. Esmé mě uklidňovala, že do dvou tří dnů bude jako nová. Taky už byly vymalovány horní pokoje.

Když jsem večer s Ruthii v domě osaměla, připadala jsem si zvláštně. Už je to tu oficiálně moje. Zanechala jsem tu svou stopu.

ɀɀɀ

Přestavba šla vážně rychle. Každý večer jsem si procházela dům a pozorovala, co nového za ten den přibylo.

Nyní zbývalo už jen pár dodělávek a počkat až dovezou nábytek. Nemohla jsem se dočkat. Ruthii bude konečně mít, co si zaslouží.

Na starých židlích z kuchyně jsme se s Ruthii usadily na přední verandě a pozorovaly cvrkot. I když tomu klidu se asi tak říkat nedá.

Po trávě skákal kos, ulice se zdála opuštěná, všichni byli pravděpodobně v práci, jen na severním konci ulice jsem zahlédla pana Dickense, jak kropí trávník.

„Taky to tak budeme dělat, bychom měly travičku pěkně zelenou,“ vyprávěla jsem Ruthii, kterou stejně nejvíc zajímala zvonkohra, kterou nám do nového domu darovala Esmé.

Lehký větřík si s ní pohrával a drobné hvězdičky při nárazech do sebe vydávaly jemné cinkání.

„Uděláme si to tu moc krásné. Bude to náš domov,“ pokračovala jsem a viděla to před očima. Nás dvě, jak tu sedíme za pár let v krásných pohodlných křeslech a popíjíme čaj.

„Dobrý den,“ ozvalo se najednou. Leknutím jsem sebou trhla.

Pod schody na verandu stál doktor Cullen. Uvědomila jsem si svou chybu. Moje představy o jeho kráse byly tak chabé. Ani omylem jsem nevystihla je úžasnou tvář.

„Ehm…“ odkašlala jsem si, abych mohla promluvit. „Dobrý den.“
„Doufám, že neruším,“ usmál se. Moje srdce… jak se pozná infarkt?
„Ne, vůbec ne. Pojďte.“ I s malou jsem se postavila a nabídla mu volnou židli.
„Chtěl jsem se podívat, jak se daří naší nové občance.“ Opatrně Ruthii pohladil. Ona si ho zvědavě prohlížela a pak schovala obličej do mých vlasů. Tohle nikdy nedělala a doktora přeci už viděla. Byla jsem z toho překvapená. Ale ta malá podšívka pak skrz prameny vykukovala ven a házela po doktorovi očka. Tak malá a už… Koketka. Edwarda to rozesmálo.

„Zdá se, že už jí je dobře,“ konstatoval.
„Nedáte si něco?“
„Ne, děkuju. Zastavil jsem se jen na chvilku. Máma říkala, jak to tu předěláváte, tak mě napadlo, že bych vám mohl být něčím nápomocen,“ nabídl se. Bože, ten jeho pohled. Nerozuměla jsem tomu, co se se mnou děje. Připadala jsem si jako uvzdychaná puberťačka.
„No…“ Chvíli trvalo, než jsem poskládala všechny myšlenky dohromady. „Nevím, já… asi ne.“ Netušila jsem, v čem by mohl pomoct. „Už toho moc nechybí.“
„A jak se vám tu líbí?“
„Moc. Jsem ráda, že jsem si tohle městečko vybrala.“ Podíval se na mě takovým zvláštním způsobem, ze kterého mi bouřila krev v žilách.
„My jsme taky rádi,“ proč jsem měla pocit, že za slovem my je něco jiného, „je milé mít vás tu. Tak já zase půjdu. Moje nabídka pořád platí, kdyby se cokoliv dělo, obraťte se na mě.“

Mrkl a já byla schopná jen civět na jeho záda.

ɀɀɀ

Nábytek přivezla tři velká auta. Nedokázala jsem si představit, jak to všechno vyndáme a nastěhujeme do domu. Bylo toho tolik.

Velkým překvapením bylo, když k domu, na jehož příjezdové cestě se hromadily kusy nábytku, přijelo stříbrné Volvo. Esmé, která vše řídila ani nemrkla, když z něj vystoupil Emmett, doktor Cullen a dva blonďáci a šinuli se k nám.

„Dobrý den,“ pozdravil mě Edward. Emmett mi jen mávnul a hned se hrnul odnášet nábytek. I s jeho muskulaturou jsem koukala jak blázen, když vzal skříňku do obýváku a nesl ji do domu, jako by vážila míň než pytlík bonbónů. „Dovolte, abych vám představil svého otce,“ ukázal Edward na staršího z mužů, opět ty samé oči a bledá pleť, a tak to bylo i u druhého - bratra Jaspera. Jak jsem je tak pozorovala, napadlo mě, jak jsem mohla uvažovat o rodinné podobnosti na základě stejných znaků - očí, pleti, kráse, když vlastně nejsou z jedné rodiny. Jak můžou mít prakticky cizí lidé tolik stejných věcí?

Potřásla jsem si s oběma rukou a pak musel jít za Ruthii, která začala plakat.

Esmé je hned zapojila a pak už všichni nosili. Jen já stála na verandě s malou v náruči, protože byla v nějakém špatném rozpoložení a nechtěla se mě pustit.

Ráno jsem jí ve zbrusu nové kuchyni, které jsem se nemohla nabažit, uvařila kaši, kterou spolykala jako nic. Pak si chvíli hrála v obýváku, a jakmile se začali trousit lidé, natahovala a rozčilovala se, když jsem ji hned nezvedla. Myslela jsem, jestli třeba není počůraná nebo třeba žíznivá, ale nic. Ani s Esmé dnes nekamarádila, a to bylo co říct.

Než jsem řekla švec, byl nábytek na hromadách v místnostech, kam patřil. Když se Ruthie naobědvala, uložila jsem ji s chůvičkou do budoucí ložnice a šla ostatním pomoct.

Doktor se na mě vřele usmál a hned se zajímal, kam má umístit pohovku. Začervenala jsem jako malá holka a ukázala na místo, které jsme s Esmé vybraly.

Zpod sklopených víček jsem ho pozorovala, vše dělal s maximálním soustředěním, a když se jeho rty náhodou roztáhly do úsměvu, bylo mi na omdlení. Párkrát mě nachytal na švestkách a já vždy jako přistižená školačka začala honem něco dělat, aby to nebylo tak nápadné. Byla jsem trpná.

„Slečno Swanová,“ oslovil mě tiše, když jsem na něj zase zírala jako na obrázek. Zavrtěla jsem hlavou, abych se vzpamatovala a tázavě na něj pohlédla. „Malá je vzhůru,“ poukázal na zvuky vycházející z chůvičky.

Sakra, Bello, to by stačilo. Dítě, je to hlavní.

S pocitem, že je mu jasné, jak hrozná musím být matka, jsem se s omluvným výrazem vypařila. Cestou jsem si nadávala do hlupaček a hus. Jsem přeci dospělá osoba. Zodpovědná za malé dítě.

Ruthie byla skutečně vzhůru. Ochutnávala své prstíčky, až jí sliny tekly po tvářích. Našla jsem kapesník, abych ji otřela. Pak si poslušně nechala vyměnit mokrou plínku. Za tu chvilkovou svobodu a trochu poňuchání jsem si od ní vysloužila bublavý smích, který zahřál u srdce a pak byl čas vrátit se dolů.

Ruthii obdržela ke svačince rozmačkaný banán, který byl prostě všude, kam dosáhla. Takže i na mně. Byla jsem z ní zoufalá. Takhle neposlušnou jsem ji ještě nezažila.

Musela jsem ji skoro celou umýt a opět převléknout. Sama jsem se taky snažila dát do pořádku, ale dost dobře to nešlo, protože jsem Ruthii nemohla ani na chvíli odložit, hned projevila svůj nesouhlas.

S povzdechem jsem ji popadla a nesla do obýváku, který se za tu chvíli změnil k nepoznání. Esmé rozmisťovala poslední doplňky.

„Páni,“ vydechla jsem okouzleně.
„Líbí se vám to?“ starala se Esmé.
„Je to úžasné.“

Edward mě pozoroval. Zase tak zvláštně. Měla jsem pocit, jako by mi chtěl něco říct. Ten pohled byl tak intenzivní. Polilo mě horko.

Esmé a její hoši, jak jsem je překřtila, se vydali do patra, aby začali s ložnicí, když už byla malá vzhůru a já s Edwardem osaměla.

Na sucho jsem polka.

Doktor Cullen se pousmál a přišel až ke mně.

„Slečno Swanová.“ Skoro to zašeptal. Srdce mi bušilo, krev se vařila. „Asi bych vám měl něco říct.“ Bože, on mě někam pozve, napadlo mě a zděsila jsem se toho, jak moc bych to chtěla. Ale za vlasy mě zatahal živoucí důkaz toho, že na něco takového teď není čas.
„Chtěl bych…“
„Ne, počkejte,“ zarazila jsem ho. „Já… vážím si toho, ale mám malou a potřebuju se jí naplno věnovat. Možná za nějaký čas.“ V jeho očích se objevila otázka, což do mého mozku vyslalo signál, že… Jejda.

Edward se usmál a řekl: „Jen jsem vás chtěl upozornit, že máte na tváři zbytky banánu.“

Malé nedorozumění. Chudák Bella to trochu neodhadla.

Chtěla bych Vám moc poděkovat za tu spoustu komentářů. Moc si jich vážím a jsem ráda, že se Vám povídka líbí.

Ještě k Vašim spekulacím, Edward Belle myšlenky nečte. Jen ona je prostě trochu průhledná.:)

3. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 5. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 4. kapitola: