Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 17. kapitola

10.12.2011 (16:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 6416×

17. kapitola

Do kuchyně jsem se přiloudala nevyspalá s kruhy pod očima a náladou na bodu mrazu. Rachel se právě pokoušela nacpat Ruthii do pusy lžičku s čímsi béžové barvy, ale malá se rozhodla, že tohle prostě papat nebude. Nedivila jsem se, nevypadalo to zrovna lákavě.

„Kafe je v konvici,“ řekla Rachel hned, jak mě spatřila mezi dveřmi. Zhodnotila mě pohledem a dál bojovala s malou.

Pokud jsem doufala, že ráno mi bude líp, spletla jsem se. Po té šílené noci mi bylo spíš hůř. Nevěděla jsem, co s tím. Nemohla jsem to nikomu říct, vypovídat se. Musela jsem se s tím poprat sama. Jinak to nešlo.

Políbila jsem Ruthii na hlavičku, do černého hrnku nalila kouřící tekutinu a s pohledem upřeným z okna se napila. Venku byla úplně bílá obloha, která hrozila protrhnutím. Chumelení. Jak jsem se na něj těšila a teď… bylo to fuk.

„Tak hele, holčičko,“ slyšela jsem za zády, „buď budeš jíst, nebo budeš o hladu. Tak si vyber.“ Uslyšela jsem smích a bylo jasné, že Ruthii je to úplně jedno. Otočila jsem se na ně. Malá vypadala tak šťastně. Byla jsem moc ráda, že tohle se jí nijak nedotklo. Kdyby tím měla projít ještě ona, bylo by to tisíckrát horší.

Z obýváku se ozval telefon. Podle vyzvánění ten můj.

„Přinesla jsem ti z auta tašku,“ vysvětlila Rachel. „Volá už po několikátý. Nebrala jsem to.“ Pochopila jsem. Nemusela jsem se jít dívat, kdo volá. Žaludek se mi stáhl úzkosti. Sevřela jsem hrnek pevněji. Melodie zněla ještě chvíli a pak ticho.

„V lednici je slanina a vejce,“ pronesla zničehonic Rachel a i s Ruthii se zvedla. „Obsluž se. Já zatím půjde přeprat tady slečnu.“

Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Znovu jsem se zadívala ven. Neviděla jsem však domy naproti přes ulici. Před očima se mi zjevila bledá tvář s něžnýma zlatýma očima. Snad bych se jí mohla i dotknout, kdybych natáhla ruku. V uších mi zněl jeho hlas. Vyznával mi lásku. Usmála jsem se. Moc hezky se to poslouchalo. Pak se však téma změnilo. Slova lásky dozněla a místo nich tu byla ta strašná pravda. Jsem upír.

Otřásla jsem se. Odložila jsem hrnek a šla se raději převléknout. Tušila jsem, že mě čeká výslech a nemohla jsem to už déle oddalovat.

ɀɀɀ

Trochu překvapeně jsem sledovala Ruthii, jak si na zemi hraje. Rachel jí věnovala lžičky svého stříbrného servisu, který používala jen zřídka. Nekomentovala jsem to. Ruthii vypadala spokojeně. Lžičky se třpytily a to ji velmi zajímalo.

Sedla jsem si na gauč a objala polštář.

„Takže,“ začala Rachel zlehka. Mlčela jsem. „No tak, Bello, vždyť víš, že hořím zvědavostí. Co se stalo? Pohádali jste se?“

Kéž bychom se jen pohádali. To by bylo tisíckrát lepší. Kolik lidí si stěžuje na hádky s partnerem, a co já bych za to dala.

„No tak,“ šťouchla do mě a vytrhla mě tím ze zamyšlení. „Povídej.“

„To ani ne.“

„Co ani ne?“

„Nepohádali jsme se,“ odmlčela jsem se.

„A co teda?“ dychtila Rachel po vysvětlení. „Je mi jasný, že se mezi vámi muselo něco stát, protože jinak bys s ním minimálně cukrovala po telefonu, kdyby ne dokonce v posteli.“

„Rachel!“ okřikla jsem ji.

„No co, není to snad pravda. Tak šup s tím ven. Uleví se ti, já ti promluvím do duše, sbalíš si saky paky a pomažeš za ním zpátky.“

Přála jsem si, aby to bylo jednoduché, jak říká, jenže jsem věděla, že nikam nepomažu. Nemohla jsem zpátky. Musela jsem chránit své dítě.

„Já… Něco jsem o něm zjistila,“ pípla jsem.

„Má ženu? A děti?“ Rachel vykulila oči.

„Ne, to ne.“

„Tak byl trestaný? Okrádal tě? Mlátil tě snad?“ zamračila se, až se jí udělala vráska na dokonale hladkém čele.

„Ne, to by neudělal,“ bránila jsem Edwarda.

„Potom teda nechápu, co tak strašného ti mohl říct. Protože jestli to není ani jedna z těhle věcí, je všechno v pořádku. Zlato, ten chlap je bezkonkurenčních. Takovýho, abys na světě pohledala. Viděla jsem vás spolu, viděla jsem jeho s Ruthii. On by pro vás udělal všechno a pamatuj na mé zkušenosti. Jestli si ho necháš proklouznout mezi prsty, nevím, jestli budeme dál kamarádky.“

A co jí mám na tohle říct? Rachel, je to hodně špatný, je to upír a já to prostě nezvládám? Ne, to asi ne.

„Když ono to není tak jednoduchý,“ povzdechla jsem si.

„A co je na tom tak složitýho? Buď ho miluješ, nebo ne. Nic jinýho řešit nemusíš. A vsadila bych, že jsi v tom až po uši. A on taky,“ dodala ještě, aby bylo jasno.

„Jenže… to nestačí. Já prostě… je jiný než já.“ Hodně jiný, dodala jsem v duchu.

„Bello, kdyby byl stejný, nebyla by to zábava. Unudili byste se k smrti. Takhle máte co poznávat. Bello, vy dva se k sobě skvěle hodíte. Řekla bych, že jsi jediná, kdo to nevidí.“ Pohled významně upřela na můj mobil ležící na stolku vedle gauče.

Jasně, Edward volá, Edward to vidí a chápe.

Propletla jsem si prsty v klíně a zadívala se na Ruthii cinkající lžičkami o sebe. Úžasný zvuk. Doma žádné příbory.

„Tak co, zavoláš mu?“ zeptala se Rachel. Odpověď jsem věděla hned. I přesto, co mi tu opakovala, jsem byla nezdolně přesvědčená, že tohle všechno je špatně.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jak myslíš, ale až si to rozmyslíš, může se kolem něj motat nějaká jiná. Nechoď mi sem pak brečet, protože já tě varovala,“ zvedla ukazovák a přísně se na mě zadívala. „Nechám vás tu chvíli samotné, jo? Potřebuju vyřídit pár věci.“

„Jo, v pohodě.“

Když se za Rachel zavřely dveře, rozhlédla jsem se nerozhodně po pokoji. I když jsem si nechtěla připustit, že by mohla mít pravdu, protože ona ji nemá, slyšela jsem její slova znova a znova, jako by byla nahraná na kazetě.

Ignorovala jsem je, aspoň jsem to zkoušela.

Po obědě jsem uložila Ruthii v pokoji pro hosty a natáhla jsem se vedle ní a po jejím vzoru zavřela oči.

A bylo to tu zas, Rachel a její kázání. Všechno, co mi řekla, by asi bylo pravda, kdyby byl jiný třeba v… co já vím, třeba ve vyznání, povahově jiný, ale na mou situaci se to aplikovat nedalo. To vážně ne. Bylo to až moc vážně. Jak bych s tím mohla žít? Jak bych s ním mohla žít?

Ruthii se ve spaní zavrtěla. Podívala jsem se po ní. Sladce spala dál.

Ale co když měla pravdu? nadhodila ta část mého já, kterou jsem doposud potlačovala. Byl to malý kousíček, který nebyl tak úplně přesvědčený o tom, že je to tak zlé, jak si myslím. Co když je ten rozdíl mezi vámi skutečně jen k dobru?

Tolik otázek, ale o žádné odpovědi jsem nebyla pevně přesvědčená. Strach a nejistota stále přetrvávaly. Myšlenka na to, že jsou to bytosti živící se lidskou krví, bytosti, které zabíjejí, byla pořád příliš silná. Té skutečnosti jsem si prostě nemohla jen tak nevšímat.

„Ach jo,“ zaúpěla jsem potichu a převalila se na bok. Najednou jsem si připadala tak rozpolcená. Rachelina slova mě zasáhla víc, než jsem si přiznávala.

Z toho všeho uvažování a přemýšlení mě začala bolet hlavu. Přála jsem si usnout. Spát a všechno to vypustit.

Pomalu jsem upadala do spánku, když sebou malá vedle mě trhla a rozplakala se. Ihned jsem byla při plném vědomí.

„Miláčku,“ oslovila jsem ji, „přece bys neplakala.“ Natáhla jsem se k ní a vzala si ji do náruče. Hlavičku mi položila na rameno a mnou postoupil pocit klidu. Takhle bylo všechno v pořádku. Byla jsem se svou holčičkou a na ničem jiném nezáleželo. Jak jsem se tak tulila k Ruthii a tišila ji, začaly se mi před očima míhat různé obrazy. Výjevy Edwarda a Ruthii, Alice a Ruthii, Esmé a Ruthii, Carlislea, který se starostlivostí prohlížel mé zraněné rameno, Jaspera s Alice, kteří se očividně tak moc milovali a v neposlední řadě Edwarda. Edward sklánějící se nade mnou, Edward opřený o mou kuchyňskou linku, Edward líbající mě na čelo, Edwardovy polibky, doteky… To všechno jako bych znovu požívala a vnímala.

Mohl by někdo jako oni být zlý? Začínala jsem o tom pochybovat. Ani nevím, co jsem si myslela, když Edward odcházel. Byla jsem tak ochromená jeho oznámením, že jsem všechno vytěsnila.

Vždyť co já jsem o tom věděla? Nic.

Pohladila Ruthii po zádíčkách. Ne, oni nemohli být takoví. Aspoň jsem v to věřila.

ɀɀɀ

Rachel přinesla večeři z mé oblíbené restaurace, a když Ruthii usnula, daly jsme si výborné jídlo a rozdělaly láhev červeného.

„Vypadáš líp,“ poznamenala kamarádka a přiťukla si se mnou.

„Je mi líp,“ přiznala jsem.

„Vážně? A můžu se zeptat čím to?“ Věděla jsem, na co naráží. Chtěla pochválit.

„Ano, je to díky tobě. Přemýšlela jsem.“ Nabodla jsem na vidličku kousek masa a dlouho žvýkala, abych nemusela mluvit. Pro Rachel žádná překážka, ona ráda počká.

„Kdy se vracíš?“ zeptala se.

„No… ještě asi ne, ale pokud ti tu překážíme -“

„Ne, to vůbec, jen jsem myslela, že budeš pospíchat domů.“ Přesněji řečeno za Edwardem.

„Ještě to musím trochu vstřebat, není kam spěchat.“

„Jak myslíš.“ Dlouhými rudými nehty párkrát klepla o sklenku a pak krátce usrkla. „Volal ještě?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Měla bys mu zavolat.“

„Já?“

„Jistě, ty jsi odjela, spíš utekla. Asi bys mu to měla vysvětlit. Víš, jak mu musí být?“ Zčervenala jsem. Nad tím jsem se vůbec nezamyslela. Pořád jsem se jen starala o to, jak je mně. Jak mi to mohl udělat, jak se s tím smířím, ale co on?

Vzpomněla jsem si, co mi řekl těsně před tou novinou. Nechci tě ztratit. On věděl, jak budu reagovat. Věděl to, a přesto mi to nakonec prozradil. Ten jeho výraz… tak smutného jsem ho nikdy neviděla.

Bello, Bello.

„Měla bys to dát do pořádku,“ radila mi Rachel. „On si to zaslouží a ty taky.“

S těmi slovy jsem se sprchovala, čistila si zuby, uléhala do postele a dívala se do stropu. Obrátila jsem se na bok a zírala na noční stolek.

Kde se tady vzal můj mobil?!

Na lehkou otázku, lehká odpověď. Rachel!

Vzala jsem přístroj do najednou rozklepaných prstů. Rozsvítila ho a dívala se na displej. Pět zmeškaných hovorů. Dvě sms.

Bello, prosím, ozvi se. Chci jen vědět, že jsi v pořádku.

Bello, já tě prosím. Nechám tebe i Ruthii být, jen mi, prosím, vezmi ten telefon.

Zhluboka jsem se nadechla.

Palcem jsem se zastavila těsně nad malým telefonkem. Stačilo by tak málo.

Ale…

Stále jsem váhala.

Pokojem se rozlehla známá melodie a na displeji stálo Edward.

Vezme to Bella, nevezme to Bella. Co myslíte?

Děkuju za komentáře, snad to za ně stálo i tentokrát.:)

16. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 18. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 17. kapitola: