Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 10. kapitola

Moje malá Ruthie - 10. kapitolaZoufání, doufání, nákupy a koupel...

10. kapitola

„Děkuju za krásný večer, moc jsem si to užila,“ dostala jsem ze sebe sevřeným hrdlem. Bylo mi divně, tak nějak smutno.
„Není zač. Taky se mi to líbilo, až na jednu věc.“ Přestala jsem dýchat. Věděla jsem, že jsem něco pokazila.

Nic neříkal a provrtával mě pohledem.

„Co?“ pípla jsem, protože jsem to nemohla vydržet.

Neodpověděl mi. Jen se sklonil, dlaně mi položil na tváře a políbil mě.

Chvíli jsem stála naprosto bez hnutí, šokovaná tím, co dělal, ale pak mi něco sepnulo v hlavě a já mu polibek vrátila. Objala jsem ho kolem krku a trochu se k němu přitiskla. Ovšem nezdálo se, že by mu to stačilo, protože mi obtočil ruce kolem pasu a přitáhl si mě, co nejblíž to šlo.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale přišlo mi to moc krátké, jenže… Docházel mi dech, kolena se mi podlamovala, takže jsem byla vděčná tomu, že mě tak pevně svírá.

„Bello…,“ vydechl. Podívala jsem se na něj. Tváře mi hořely, nemá někdo trochu vody? Při pohledu na jeho obličej se mi na rtech rozlil úsměv, omámený a úplně blažený. „Bello,“ zopakoval a znovu mě políbil, tentokrát jen krátce.

Pak se odtáhl, pohladil mě po tváři a řekl: „Jsi úžasná.“ A byl pryč.

Ještě chvíli jsem za ním zírala, i když už tam dávno nebyl a teprve potom jsem šla domů.

ɀɀɀ

Dívala jsem se z okna na padající déšť, na obličeji mi pohrával úsměv a vůbec jsem neviděla scenérii, která byla přede mnou, což byla zadní zahrada s pískovištěm a houpačkou, promoklá skrz na skrz. Viděla jsem člověka, který tam nestál, člověka, o kterém jsem den neslyšela a už jsem přemýšlela o tom, jestli není nějaký problém. Člověka, který mi ukradl spánek, v noci jsem se dlouho převalovala a myslela na něj a usínala až vyčerpáním z dlouhého dne. A člověka, který jedním polibkem vymazal všechny moje protesty a námitky a utvrdil mě v tom, že to, co dělám, je správné.

Viděla jsem ho tam a přála si, aby se tady objevil a znovu mě políbil tak, jako předminulou noc.

„Máma,“ ozvalo se za mnou.
„Zlatíčko.“ Ruthie seděla v ohrádce a přerovnávala dřevěná zvířátka. „Copak to děláš?“ Podala mi koníka a chvíli zkoumala zbytek.
„Tu,“ řekla, což byl pravděpodobně pokyn k tomu, abych jí hračku vrátila.
„Půjdeme se napapat, ano? A pak uděláme hají.“ Malá si lehla na polštářek na bříško, a jak měla nožičky pod sebou, vystrčila zadeček vycpaný plínkami. „Ano, hají, ale nejdřív papání.“

Vzala jsem ji do náruče, v kuchyni posadila do židličky a šla jsem ohřát polívku, která nám zbyla z předchozího dne.

Pak jsem Ruthii přebalila, oblékla do pyžamka a uložila. Nechala jsem otevřené dveře, abych slyšela, kdyby se něco dělo a ještě vzala chůvičku a šla trochu poklidit dolů.

Utřela jsem prach, vyluxovala kobereček pod sedačkou a setřela podlahu. Všude se povalovaly Ruthiiny věci, takže jsem vzala velkou tašku, všechno do ní naházela a nahoře uklidila, kam to patří. Mezitím jsem se skočila podívat na malou a pak neodolala a sledovala, jak klidně spí. Tahle činnost se mi asi nikdy neomrzí.

Když už jsem skoro končila, zaklepal někdo na dveře.

Srdce se mi automaticky rozbušilo, a tělem mi proudily návaly náhlého horka. S nadšením a taky s trochou nervozity jsem šla otevřít.

„Ahoj, Rose,“ řekla jsem, jak nejveseleji jsem dokázala, nechtěla jsem, aby poznala, že zrovna ji jsem neočekávala.
„Ahoj,“ pozdravila a hodila na mě omračující úsměv. Asi to mají v rodině.
„Pojď dál,“ vyzvala jsem ji. Venku byla vlezlá nepříjemná zima a v kombinaci s deštěm to bylo pěkně depresivní. „Dáš si něco?“ ptala jsem se a vedla jí do obýváku.
„Ne, jsem tu jen na skok.“

Sedly jsme si na pohovku a já se na ni vyčkávavě podívala.

„Chtěla jsem ti nabídnout, že bychom spolu mohly jet zítra na nákupy. Zaslechla jsem, že bys potřebovala trochu obnovit šatník.“
„To jsi zaslechla dobře, ale ráno mám dvě hodiny ve škole,“ pokrčila jsem omluvně rameny. Opravdu bych si potřebovala koupit nějaké nové oblečení a malá by, hlavně na zimu, taky něco potřebovala.
„Tak pojedeme potom, vyzvednu tě ve škole,“ vyřešila Rosalie problém.
„Ale co Ruthie?“
„Alice ji pohlídá o chvilku dýl, jsem si jistá, že jí to vadit nebude. Zařídím to s ní. Ráno jeď autem, Emmett ho pak vyzvedne a doveze ti ho sem,“ pokračovala v plánování.
„To je hloupý, radši se sem vrátím a pak pojedeme,“ odmítla jsem ji. Nechtěla jsem tím obtěžovat tolik lidí. Už stačilo, že tu Alice bude muset být dýl.
„Nebudeme se zdržovat. Emmett ho rád odveze.“ Sebevědomě a řekla bych, že i dvojsmyslně se usmála a zvedala se k odchodu. „Tak se uvidíme zítra. Těším se, Bello. Kde máš Ruthii?“
„Spí.“
„Tak ji ode mě pozdravuj. Ahoj,“ loučila se a oblékala si kabát.
„Ty tady pozdravuj a…,“ zarazila jsem se. Raději nic.
„Copak?“ Sakra, všimla si toho.
„Nic, pozdravuj je.“
„Bello, jestli…“

Ruthie začala pofňukávat. Povídala jsem se ke schodům. Díky, broučku, pomyslela jsem si.

„Tak zítra, měj se,“ řekla Rose a odešla.

Zavřela jsem dveře a spěchala za svou chytrou holčičkou.

ɀɀɀ

„Tohle je asi nejlepší obchodní centrum v blízkém okolí,“ vysvětlovala Rosalie a s klidem projížděla hustým provozem.

Odučila jsem dvě hodiny výtvarné výchovy. Pokoušeli jsme se o zachycení podzimu, nějaké to barevné listí, poslední zbytky slunce. Inspirace moc nebyla, ale děti to zvládly na jedničku.

Hned, jak jsem vyšla před školu, jsem zahlédla Rosaliino drahé auto, které jsem ani nedovedla pojmenovat. Zamávala na mě. Dostala jsem ještě instrukce ohledně klíčků od mého auta. Nechat je v zapalování. Už jsem si představovala, jak mi ho někdo ukradne, ale uklidnila mě, že je to naprosto vyloučené. Emmett tu prý bude hned a navíc v Mercy Springs se nekrade.

Cesta nebyla dlouhá. Tak dvacet minut Rosinou svižnou rychlostí. Asi deset minut z toho jsem čekala, jestli náhodou nemá vyřídit nějaký vzkaz nebo něco podobného, ale když neřekla nic na tohle téma, přestala jsem na to myslet. Nebo se o to aspoň pokoušela.

Byla jsem… rozčarovaná. Nečekala jsem, že za mnou hned poběží a tak, ale mrzelo mě, že třeba ani nezavolal.

„Jsme tu,“ oznámila mi Rose a vystupovala. Stály jsme v podzemních garážích, které se zdály plné k prasknutí. To se teda máme na co těšit.

Ale nakonec to nebylo tak hrozné. Lidé se v obchodech rozptýlili a tak jsem se mohla pohybovat tak, že jsem do nikoho nevrážela.

S Rosalií se nakupovalo dobře. Nikde se zbytečně nezdržovala. Šla přesně za svým cílem a k ničemu mě nepřemlouvala. Ne jako Rachel, která mi cpala do ruky každé tričko, i když bylo sebehorší.

Koupila jsem si dvoje džíny, trička, košili, svetry, mikinu, samé praktické věci, které se dají využít při času stráveném s dítětem. Přidala jsem ještě pořádné zimní boty a bundu, šálu a čepici. Podobně jsem vybavila i malou a jen zírala, jak počet plných tašek v mých rukou roste.

Zašla jsem si na rychlý oběd, Rosalie odmítla, že prý jedla doma a kolem čtvrté jsme odjížděly. Byla jsem uchozená, ale spokojená se svými úlovky. Zima může začít.

Cestou jsem zavřela oči a odpočívala, dokud to jde. Doma čeká Ruthie, která si vyžádá veškerou mou pozornost a zbývající energii.

„Chceš pomoct?“ nabídla mi Rosalie, když jsme zastavily u mě před domem.
„Díky, to zvládnu. Bylo to fajn,“ usmála jsem se.
„Někdy to zopakujeme,“ slíbila. Neřekla jsem jí, že mám nakoupeno tak do jara. Z kufru jsem vyndala tašky a s plnou náručí se ploužila ke vchodu. Když jsem si chtěla odemknout, sesypalo se mi všechno na zem.

„Sakra,“ nadávala jsem a sehnula se, abych tu spoušť dala do pořádku.

Dveře se otevřely a já byla vděčná, že mi jde Alice pomoct.

„Záchrana. Nějak jsem to nezvládla,“ řekla jsem. Alice se sehnula a začala mi tašky rovnat. Až po chvíli mi došlo, že tohle rozhodně nejsou Aliciny křehké hubené ručky s drobnými štíhlými prsty, ale pánské se svaly na předloktí.

Vzhlédla jsem a srazila se s jeho pohledem. Polkla jsem a raději párkrát mrkla, abych si byla jistá, že si to pouze nevymýšlím.

„Ahoj,“ řekla jsem překvapeně.
„Ahoj, ukaž, vezmu ti to.“ Zvedl tašky a odnesl je do domu. Lehce omráčená jsem kráčela za ním. Automaticky jsem za sebou zavřela dveře a stále se dívala, jak odchází do obýváku.

Sundala jsem si bundu a boty a pro strýčka příhodu se vzhlédla v zrcadle. Člověk nikdy neví. Uhladila jsem si vlasy a šla do obýváku. Myslela jsem si, že tam najdu Alici s Ruthie a Edwarda, ale po první jmenované nebylo ani stopy. Edward právě vyndával Ruthii z ohrádky a já s žárlivostí sledovala, jak se k němu malá vine.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.
„Hlídám, doufám, že to nevadí, ale Alice musela běžet, tak mě požádala, abych tu s Ruthii zůstal,“ vysvětloval a hladil malou po zádech. Andělsky se usmál a naznačil, že jsem mu ještě neodpověděla.
„Ano… Chci říct ne, jasně, že nevadí.“ Bože, Bello, na co to myslíš.
„Co kdyby ses šla převléknout a já zatím Ruthii nakrmím.“
„To nemusíš, já už se o ni postarám. Děkuju za pomoc.“ Natáhla jsem se po dítěti, ale on mi ji nedal.
„Děkovat mi nemusíš, udělal jsem to rád a myslím to vážně. Mohla by sis dát i nějakou tu voňavou relaxační koupel, po celém dni stráveném šmajdáním po obchodech si ji zasloužíš a myslím, že to mají ženy rády.“ Znělo to tak lákavě, ale nebyla jsem si úplně jistá…
„Nechci tě zdržovat, už… Nemusíš to dělat,“ řekla jsem nakonec.
„Ale já chci. Tak šup, ať už jsi pryč. My tady máme hlad.“

Přešla jsem k němu, abych se přivítala s malou a přitom nechtěně zavadila o jeho ruku. Jako bych dostala ránu, ale ne bolestivou.

Radši jsem rychle zbaběle utekla.

V koupelně jsem se svlékla a napustila si vanu plnou horké vody. Do ní jsem nalila vanilkovou pěnu, vlasy sepnula na temeni, aby se mi nenamočily a schovala se až po krk. Bylo to tak příjemné. Pěna mě úplně zakrývala a teplá voda uvolňovala unavené svaly. Tohle bych mohla dělat každý den.

Zavřela jsem oči a hlavu si opřela o hranu. Všude bylo ticho, aspoň se mi to v koupelně tak zdálo, slyšela jsem jen slabé praskání bublinek, a o… Asi chvilku, těžko říct, čas ve vaně se měří úplně jinak, i tiché otevírání dveří.


První kulatá kapitola je za námi. Nebyla zrovná akční, vlastně se v ní nic nestalo. Uvidíme, jestli se to příště změní. Ale i tak doufám, že se Vám kapitola aspoň trochu líbila.

Tuhle kapču bych ráda věnovala Kim a EdBeJe, za postrčení. ;)


 

 

9. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 11. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 10. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
34. kiki1
29.12.2012 [17:18]

kiki1Perfektní. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

33. Wera
12.01.2012 [16:13]

Wera Emoticon Emoticon

32. LadyDi
01.11.2011 [10:22]

LadyDiV téhle povídce je všechno tak krásný, až se bojím, že se něco po....
Jsem ráda, že Rosalie není nakupovací maniak jako jinde bývá Alice. Emoticon
A Edward je prostě Edward. A ještě k tomu to umí s dětičkama, to na ženský vždycky zabírá. Bella je v tom až po uši.
Proč se ale neozval po té večeři? Musel se zbavit toho steaku, co snědl a skočil si spravit chuť nějakou pumičkou?
Jo a ten konec! Honem, honem další kapitolku!
Emoticon Emoticon

31. Eternity
31.10.2011 [22:01]

Emoticon Emoticon Emoticon

31.10.2011 [20:54]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.10.2011 [19:54]

SummerLiliRose a milá a nakupovanie s Bellou Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon - veľmi netradičné, ale zábavné a milé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon .
Akosi som tušila, že keď sa vráti Bella domov, nájde tam Edwarda Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon .
Hádam sa dozvieme prečo sa neozval až jeden deň Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon .
Nádherné, krásne, jemné, milé, láskavé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28. martty555
31.10.2011 [17:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27. MyLS
31.10.2011 [17:45]

MyLSkrása

31.10.2011 [16:57]

Lenka326Krásný začátek, Bella je v tom až po uši. Pak teda sladké snění vystřídal nakupovací maraton s Rosalie (to je takový nezvyk, psát ke slovu nakupování jméno Rose Emoticon ), ale návrat byl o to sladší. Edward chůvička Cullen je okozlující stejně jako Edward balič Cullen.
No, ale co ten konec??? To si přímo říká o rychlé pokračování.
Emoticon Emoticon Emoticon

25. lucka2010
31.10.2011 [16:30]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!