Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost žije s námi - 21. kapitola

27.02.2010 (19:15) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2861×

 21. kapitola –  Přípravy

Leželi jsme vedle sebe a koukali na oblohu. V hlavě mi pořád vrtalo, jak ho donutit, aby mě přeměnil, kdyby to vyšlo.

„Na co myslíš?“ Usmála jsem se a překulila na něj. Sedla jsem si obkročmo a dívala se mu do očí. Sklonila jsme se, abych ho políbila.

„Na co jsi myslela?“ Proč je neodbytný? Chytla jsem jeho ruce a propletla naše prsty.

 „Přemýšlela jsem, jestli mě přeměníš, i když to dobře dopadne,“ řekla jsem a čekala, jestli to dobře dopadne.

„Ne, pokud to dobře dopadne, nevezmu ti duši,“ řekl a mě se zdálo, že má co dělat, aby nekřičel. Povzdechla jsem si.

„Takže mě necháš zestárnout a umřít? Proč se tedy snažíš, abych žila déle, když mě stejně necháš zemřít?“ To se nechápala.

„Belli, uklidni se. Tak to má být, nevezmu ti duši.“ Co s tím pořád má?

„Edwarde Anthony Masene Cullene, před devadesáti lety jsem se kvůli tobě zabila. Proč si myslíš, že bych se teď nevzdala duše, jak ty říkáš? Pokavaď můžu být navždy s tebou, vzdám se jí, jelikož patří tobě.“ Skoro jsem křičela. Silně jsem svírala jeho ruce.

„Edwarde, no tak… Slib mi to. Ne hned, ale později mě přeměníš, když to dobře dopadne, no tak. Ty mě nechceš mít navždy?“ zeptala jsem se smutně a doufala, že to zabere. Bylo ticho, nic neříkal.

„Nechci. Nemůžu ti vzít duši.“ Teď mě vytočil.

„Sakra, Edwarde, to jsi mi měl říct před devadesáti lety a já bych se nezabíjela.“ Už jsem vážně křičela. Cuknul rukama a protože jsem to nečekala, můj obličej se blížil k jeho. Políbil mě, ale jako by si něco dokazoval. Když se odtáhl, zase jsem si sedla.

„Ale budu chtít na oplátku minimálně dva roky.“ Bylo to moc dlouho, ale když mě pak přemění.

„Dohodnuto, pane Cullene. Dva roky a pak budu jako vy,“ řekla jsem a políbila ho. Pustila jsem jeho ruce. Ty se mi okamžitě ovinuly kolem pasu a jedna bloudila po mých zádech. Já se jednou opírala o jeho hruď a druhou měla v jeho vlasech.

„Lidi, bacha, tohle je nepřístupné dětem do sedmnácti let,“ zakřičel Emmett tak, že jsem se lekla a nadskočila.

„Emme, drž hubu,“ zakřičela jsem a Edward se mnou.

Když jsme se vrátili domů a Alice mi ukázala šaty, myslela jsem, že omdlím.

„Alice, zapomeň, že si vezmu tyhle šaty na svou svatbu!“ Nechápavě se dívala.

„Proč? Jsou krásné a jsou z vaší doby.“

„Alice, tyhle šaty jsem měla mít na svatbě, přesně stejný. V těchhle šatech jsem pohřbená,“ křičela jsem hystericky a běžela k Edwardovi do pokoje. Jen co jsem vběhla do pokoje, už mě objímal.

„Co se stalo?“

„Beru, že budu mít svatbu v den mé smrti, ale nebudu mít stejné šaty.“ Pevně mě objal.

„Šaty nemusíš mít stejné,“ zašeptal a dal mi pusu do vlasů.

„Dobře, Alice mi může sehnat šaty jaké chce, klidně z té doby, ale ne tyhle.“

Po téhle krizi bylo vše v pořádku. Příprav jsem se vůbec nezúčastnila, protože mi to nedovolila Alice. Vše probíhalo perfektně. V tuhle chvíli jsem nemohla být šťastnější.

Byl konec března a můj nejhorší den vůbec. Byla středa. Ráno jsem zaspala a Edward pro mě nepřijel, jelikož byl na raním lovu. Do školy jsem přišla pozdě a ke všemu byla promoklá, jelikož jsem se vyválela v louži.

Díky bohu za Alice, na záchodě jsem se převlékla. Ale to nejhorší mě ještě čekalo. Byla druhá hodina a mě bylo čím dál tím hůř. Motala se mi hlava a skoro vše mě bolelo. Po hodině na mě čekal Edward, jako každý den.

„Jsi v pořádku, Bell?“ Nevěděla jsem, co mi je, tak jsem zalhala.

„Jo, jenom mám blbý den.“ Vylo vidět, že mi nevěří. Měli jsme historii. Sedli jsme si dozadu a Edward mě jako vždy rozptyloval. Jenže dnes mi bylo vážně špatně. V tom mi to došlo, ráno jsem nestíhala a zapomněla na prášky. Rychle jsem na kus papíru načmárala

Zapomněla jsme si vzít prášky a podala to Edwardovi. Když si to přečetl, jenom zíral.

A mě se v tu chvíli zatemnilo před očima a poté jsem akorát cítila jak padám a silné paže kolem pasu.

Probudila jsem se až v nemocnici. Seděl u mě Edward a držel mě za ruku. Jakmile jsem otevřela oči začal se usmívat.

„Promiň, já na ně zapomněla, jak jsem zaspala,“ zašeptala jsem. Stiskla jsem mu víc ruku. „Belli, není to tvoje vina. To se stává. Ale vyděsila jsi mě, to mi nedělej,“ řekl a dal mi pusu na čelo.

„Slibuju.“ Do místnosti přišel Carlisle a prohlížel si mě a kartu.

„Tys nám dala, dva dny mimo, to je rekord,“ pousmál se a já vytřeštila oči.

„Cože? Neřekli jste to Jane, že ne? Nechci, aby se stresovala.“ Edwardův stisk zesílil.

„Neboj, je v pořádku.“ To mě uklidnilo. Nechci, aby se jí nebo malému něco stalo. Ještě dva dny jsem musela být v nemocnici. Edward byl pořád se mnou. Podařilo se, že se to rodiče nedozvěděli. Jane mě víc hlídala, ale jinak se vše vrátilo do normálu.

Když se ve škole dozvěděli, že se budeme brát, nikdo to nechápal. Začalo se, že jsem těhotná, ale pak zjistili o nemoci. Nikdo nevěděl od koho. Takže se začalo říkat, že mě Edward lituje a proto si mě bere. Učitelé si nás vždy dlouho zkoumavě prohlíželi, ale nám to bylo jedno. Neustále jsme byli spolu pokud nesvítilo slunce, ale to jsem se většinou taky ulila. Den mé svatby se blížil a tím i špatný pocit, že to nevyjde a já opět zemřu ve svatebním. I přesto že byl se mnou Edward každou noc, začaly se mi objevovat noční můry.

 Stála jsem proti němu a koukala se mu do očí, z mých rukou tekla krev. Stála jsem ve svatebních šatech z té doby a na ruce jsem měla prsten od Edwarda. Začala jsem brečet, věděla jsem co se děje – umírám. Narodila jsem se ve stejný den a ve stejný den i umřu. Z očí mi tekli slzy. Krev z rukou tekla a nehodlala přestat. Umřu i přesto, že jsem ho našla. Našla jsem toho, pro koho jsem se zabila a do koho jsem zamilovaná, ale přesto zemřu, stejně jako v roce 1918. Smutně jsem se usmála a dívala se mu do zlatých očí.

„Miluju tě, Edwarde Antony Masene Cullene. Sbohem,“ řekla jsem a poté upadla do temnoty.

 Na posteli jsem se vyhoupla do sedu a začala brečet. Edward mě okamžitě objímal. Bylo to tady, čas se mi krátil. Svatba je zítra, v den, kdy jsem zemřela. Zítra umřu, podlehnu nemoci. Brečela jsem a nenáviděla to, co jsem. Proč? Vždyť jsem nic neudělala a mám umřít, mám odejít a nechat tu Edwarda opět samotného. Zabila jsem se kvůli němu, proč mám teď umřít, když jsme spolu? Chytla jsem si svůj medailónek a přemýšlela nad tím vším.

Rodiče přijedou na svatbu. I když měli ohledně data řeči. Ale já se vymluvila, že jindy oddávající nemohl. Přiletí i praprababička. Chce mě konečně vidět, jak se vdávám a ke všemu z lásky. Edward se už ani neptal, co se mi zdálo, jelikož už skoro měsíc se mi zdá to samé. Když jsem se uklidnila a oblékla, Edward mi připravil snídani, jelikož nikdo nebyl doma.

Měli jsme v plánu být spolu celý den.

Většinu času jsme strávili na louce v objetí a dívali se na zamračené nebe. Neustále jsem měla strach, že se něco pokazí a Edward se mě pokoušel uklidnit. Líčil mi, jak to bude vypadat, až bude po všem. Jeho představy se mi líbily.

Den utekl strašně rychle a Edwarda večer odtáhli kluci na rozlučku, i když protestoval, že ji nepotřebuje. Večer jsem se pokusila na to vše zapomenou a užívat si to.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost žije s námi - 21. kapitola: