Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit (8)

22.11.2010 (14:45) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1364×

Forks

Další den, jsme konečně dorazili ke svému cíli. Bratr zastavil před nějakým domem v lese. Byl malý, ale také zde nebyly žádné další stavby. Prostě dokonalé.

 „A jsme u cíle,“ oznámil, když vystupoval z auta.

 „Krása,“ pochválila jsem, „kde to jsme?“ zeptala jsem se ho.

 „Ve Forks, je tu většinou deštivo, ale jinak je tu málo lidí, hodně lesů a také se můžeš kdykoli přestěhovat do Grónska,“ usmál se.

„Dobrý vtip. Sibiřský ale neznamená mrznout z tučňáky,“ ušklíbla jsem se a vešla do domu. Byl docela pěkný, dole malá kuchyňka a obývák a nahoře koupelna a dvě ložnice. Prostě tak akorát. Všude byly naštěstí normální kliky, což jsem ocenila. Určitě by se mi nelíbilo, sedět až do rána před dveřmi. Pomohla jsem tedy bratrovi vyložit všechen náš majetek.

„Školu si zamiluješ,“ usmál se bratr.

„Školu?“ podivila jsem se. Jsem obrovská tygřice a on si myslí, že budu chodit do školy? A ještě k tomu když on bude v práci?

„Ale no tak, rok nebo dva studia ti prospějí,“ usmál se na mě znovu.

A pak jsem si řekla, proč vlastně ne, vždyť v tygřici se proměňuji jen v noci a ve dne si mohu užívat s přáteli.

Tak jsem svolila, bratříček zajásal a pak mi oznámil, že už mě vlastně do školy zapsal. Bratr zde chtěl zůstat, prý je tu jedna nemocnice, kde by přijali nového doktora. Věděla jsem, že si vždy přál být doktorem, ale vypadal příliš mladě a byl moc mladý, a tak ho nikde nechtěli přijmout, ale v takovémhle zapadákově měl šanci se uchytit. Pak mi bratr dal nějaké knihy, které jsem si měla přečíst, protože přeskočit tolik ročníků by nebylo moc dobré, a tak jsem vzala knížky a pustila jsem se do čtení, dvě stě stránek jsem přečetla za hodinku, a když jsem po třech hodinách všechny tři knihy odložila, a ještě jsem se trochu prozkoušela, vyšla jsem si se svým autíčkem na nákupy. Chtěla jsem si najít něco na sebe, když jdu do té školy.

Ve městě byl ruch, což mi konečně připomenulo můj domov, ovšem rozhodně se mi tam nelíbilo. No jo, cítila jsem se tam jako tygr ve městě, asi proto, že jsem byla tygrem a toto bylo město.

Zašla jsem hned do prvního obchodu, abych si vybrala něco na sebe pro první den ve škole. Koupila jsem tedy tmavé úzké rifle a pěknou bleděmodrou blůzku. Pak jsem ještě narazila na rudý svetřík, a tak jsem zaplatila a šla koupit nějaké boty, přeci musím vypadat dobře a na image mi mé staré ošoupané tenisky moc nepřidají. Tak jsem si koupila jedny krásné vysoké černé kozačky a pak jsem si šla za zbylé peníze koupit nějaké knihy. Moc mi těch peněz nezbylo, no nebyli jsme zrovna bohatí, protože bratr si bral pouze nějaké brigády, stejně jako já. Koupila jsem si tedy knihu „Na větrné hůrce“, kterou jsem měla moc ráda. Kdysi jsem ji četla jednou v knihovně, ale nedočetla, a tak jsem zaplatila a rozhodla se, že si ji hned doma přečtu.

Samozřejmě, že jsem ji měla přečtenou za dvě hodinky a pak se běžela osprchovat.

Až pak jsem si uvědomila, že jsem vlastně vůbec neprozkoumala svůj pokoj. No, nebylo moc času. A tak jsem si stoupla ke dveřím a podívala se na to.

V pokoji toho moc nebylo, jen velká postel s blankytně modrou přikrývkou, menší dřevěná šatní skříň, dřevěný psací stůl, na kterém byl zastaralý počítač s modrou židlí, barva celého pokoje byla fialková a na zdech byly pověšeny obrázky květin - fialky, zvonečky, hořce a také borůvčí. Vše bylo v barvách modré a fialové, kromě dřevěného nábytku.

Lehla jsem si na postel a pak se podívala z okna, slunce už zapadalo, běžela jsem tedy za bratrem, dveře úmyslně otevřené.

Bratr zrovinka zamykal dům.

„Ahoj, tak jak se ti tu líbí?“ zeptal se mě.

„Je to tu super, pokoj je hezky vybavený, jen nevím, který génius věděl, že mám nejraději modrou a fialovou,“ odpověděla jsem.

„No, nechal jsem ti to tu vybavit, paní Cullenovou, zabývá se vybavováním a navrhováním domů,“ přiznal bratr a nahodil šibalský úsměv. Chtěla jsem ho obejmout, byl prostě ten nejlepší bratr na světě, ale západ slunce mi můj plán překazil a já se nešikovně proměnila v tygřici, takže jsem se rozplácla na zemi.

A pak, že tygři nejsou nemotorní. Poškleboval se mi bratr.

Já tě zabiju! Vyhrožovala jsem.

To nedělej, kdo by pak vydělával. Ušklíbl se můj psí bratr.

Jsi otravný vořech, víš o tom? Zeptala jsem se podrážděně.

Bratr se jen ušklíbl.

Už jdu spát, mám zítra pohovor. Vymluvil se.

Už se bojíš, že ti natrhnu zadnici? Zeptala jsem se vesele, ale pak jsem si také šla odpočinout. Ten dnešní den byl ale únavný.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, ale musím tě zničit (8):