Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, ale musím tě zničit (13)

21.12.2010 (07:45) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1240×

Louka

  Už byl víkend, ten týden ale utekl, nestačila jsem si s Edwardem ani pořádně popovídat a už nadešel ten osudný den, den, který bude pro Edwarda osudným.

  Vyrazili jsme tedy hned ráno, abychom měli dostatek času do večera, chtěla jsem se s ním ještě pořádně rozloučit. Bratr sice nechápal, proč tak spěchám na schůzku s upírem, ale nevyptával se.

 „Ahoj Bells,“ pozdravil mě Edward vesele, jen stěží jsem se usmála, měla jsem náladu, jako když jedu na pohřeb, vlastně to srovnání docela sedí.

 „Ahoj Edwarde,“ pozdravila jsem a snažila se tvářit vesele, kupodivu mi to šlo. Tak jsme tedy vyjeli, jel jako šílenec, ale mě to nevadilo, také jsem jezdila rychle, ale rozhodně ne tak rychle jako on, protože jsem přece jenom jako člověk velice zranitelná.

  Konečně jsme vystoupili z auta před cestou do lesa. Šla jsem napřed, neměla jsem sice ponětí, kam to jdu, ale věděla jsem, že se po setmění domů dostanu, bude stačit sledovat svou stopu. Edward šel tiše za mnou, šli jsme tak potichu, že nepraskla ani jedna větvička. Po pár minutách rychlé chůze jsme dorazili na louku, bylo zataženo, sluníčko vůbec nevykouklo zpoza mraků.

  Normálně bych byla ráda, že je takové počasí, nemusela jsem moc slunce, ale dnes ne, věděla jsem, co musí přijít a určitě přijde.

 „Proč jsi taková zamlklá?“ zeptal se mě Edward starostlivě. Au, on se o mě ještě bojí, bojí se o mě a já ho po setmění zničím, ale copak můžu couvnout? Jsem lovkyně, nemůžu ho nechat žít, náš zákon je jasný, žádný upír, ať už odkudkoli nebo jakýkoli nesmí přežít. Na co jsou pitomé zákony? Ptala jsem se sebe v duchu, jen mě ničí. Ale pak jsem si vzpomněla na bratra a byla jsem přesvědčena, že to udělám, zničím všechny upíry na světě, už jen kvůli bratrovi, ten je teď doma a určitě zase truchlí nad svým prokletím, ale já tu kletbu zlomím, slíbila jsem to.

 „Nic,“ pokusila jsem se o úsměv a naštěstí to už zase fungovalo. Sedli jsme si doprostřed louky a hleděli si do očí, já se v těch jeho utápěla, přestala jsem myslet na vše, hypnotizoval mě svým pohledem, ale pak se mi podařilo uhnout.

 „Bells,“ oslovil mě Edward.

 „Ano?“ zeptala jsem se, co asi tak může chtít? Podívala jsem se mu do očí, ale to jsem neměla, zase jsem se v nich málem utopila. Polib ho! Říkalo nebo spíše přikazovalo, mi mé lidské já. Chtěla jsem, zapomínala jsem na to, že to je upír. Přestaň! Přikázalo mi mé moudřejší já. Přece se tu nebudeš líbat s kamenem! Řeklo a já se probrala, uvědomila jsem si, že jsem málem políbila upíra! Byla jsem od Edwardových rtů jen kousíček, stačilo málo.

 „Promiň,“ omluvila jsem se Edwardovi, on se jen usmál, tím krásným pokřiveným úsměvem. Podívala jsem se mu nechtěně opět do očí, ale okamžitě jsem uhnula pohledem. Edward se přiblížil ke mně blíž a já ucítila ten náhlý chlad, ale nebyl nepříjemný, ba naopak, líbilo se mi to, nechtěla jsem se odtáhnout. Co to děláš? Blázníš? Řvalo na mě mé moudřejší já, ale já ho neposlouchala. Poprvé v životě jsem zalitovala, že jsem to, co jsem, ale to už se ozvalo mé druhé já znovu. Zabije tě! Je to kámen! Nemá city, nemá srdce! Řvalo na mě, ale já ho nechtěla poslouchat, chtěla jsem Edwarda.

 „Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha, už jsem se neovládala, nebyla jsem lovkyní, byla jsem pouhou kořistí, chovala jsem se jako člověk.

 „Miluji tě,“ odpověděla jsem, po mém druhém já už nebylo ani památky, zahodila jsem ho do kouta mé mysli a bezhlavě Edwarda políbila, bylo mi jedno, že se líbám s upírem, teď to takové nebylo, bylo to, jako by byl Edward člověkem, byl to procítěný polibek, ale Edward až moc rychle přestal a oddálil se. Po tomhle jsem si už neodvážila přirovnávat Edwarda ke kameni. Upíři mají city, ale pokud ne, tak alespoň Edward ano.

  Chvíli jsme tam jen tak seděli a já se podívala na oblohu, začala nepříjemně tmavnout a já věděla, co to znamená. Musela jsem se rychle dostat pryč, ale jak? Běžet lidskou rychlostí domů? Nestihnu to a Edward by jistě běžel za mnou, věděla jsem, co se stane, až zapadne posední paprsek slunce, proměním se, mé druhé já vyhraje a mě naplní nenávist, protože jsem již dlouho nezabila žádného upíra, bude větší než jindy a já se nedokážu ovládat, nedokážu ho nezničit!

 „Edwarde,“ zavolala jsem na něj a on se otočil.

 „Ano, Bells?“ zeptal se a znovu se usmál.

 „Musím být doma před setměním,“ řekla jsem mu.

 „Aha,“ řekl a pak jsme šli lesem, běžela jsem napřed, nebylo to k autu až tak daleko.

 „Proč tak spěcháš?“ ptal se mě Edward.

 „Bratr o mě bude mít strach,“ vymluvila jsem se.

  Když jsme doběhli do auta, naskočili jsme a uháněli zpět k mému domovu, byl to závod s časem, ale Edward netušil, že jde o jeho život. Sice nechápal, proč tak spěchám, ale naštěstí už se neptal, nevěděla jsem, co bych mu odpověděla. Už jsem v dáli viděla poslední paprsky slunce, když jsme dorazili k mému domu.

 „Ahoj, zítra ve škole,“ zavolala jsem na něj a pádila do domu. Zamlkla jsem dveře a mohla jsem si oddychnout. Nezabila jsem ho. Radovala jsem se v duchu, ale najednou už jsem v místnosti stála na všech čtyřech.

Pohled Alice

 „Neboj, Alice, on se vrátí,“ uklidňoval mě Jasper už poněkolikáté.

 „Já ho stále nevidím.“ Přešlapovala jsem po místnosti. Mé vize o Edwardovi zmizely ve chvíli, kdy se rozhodl jít s ní do lesa. Všichni jsme věděli, že není obyčejný člověk. Nevím, kdo byla, ale její přítomnost nevěstila noc dobrého.

 „Neboj, on se vrátí,“ řekl Jasper. Někdy jsem o jeho slovech pochybovala. Bez vidění do budoucnosti to bylo hrozné. Uvědomila jsem si, jak svou schopnost potřebuji. Byla jsem na dně, co když se nevrátí? Řekla jsem si v duchu.

 „Co by se mu mohlo stát?“ zeptal se Jasper. To mě trochu uklidnilo, protože jsem si připomněla, že jsme upíři, upíři, které může zničit pouze jiný upír, jinak jsme nesmrtelní. Nějaká holka nás nemůže ohrozit. Ona určitě není upírka. Pomyslela jsem si. A pak jsem dostala konečně dlouho očekávanou vizi. Edward za chvíli pojede domů, konečně. Oddechla jsem si.

 „Už jede sem,“ oznámila jsem radostně Jasperovi.

 „No, vidíš, dělala jsi z komára velblouda,“ usmál se na mě Jasper. Ano, někdy vážně běsním kvůli zbytečnostem, tak ji nevidím no a, nemůže být pro nás nebezpečná.

Pohled Belly

 Já tě varoval lovkyně, stala ses kořistí lásky, usmál se na mě velký pes. Měl pravdu, já jako lovkyně jsem nedokázala zabít Edwarda, upíra.

 Zklamala jsem, povzdechla jsem si, musím pryč, oznámila jsem bratrovi a utekla do pokoje. Teď jsem měla mysl jasnou, mé moudřejší já vyhrávalo, nebyla jsem teď zaslepena láskou k Edwardovi, teď jsem ho brala jako upíra.

  Ani nevím, kdy jsem usnula, ale probudila jsem se kolem sedmé ráno. Bratr už dělal pořádky v domě a donesl do mého pokoje kufr.

 „Dík,“ řekla jsem, když kufr pokládal.

 „Jé, Bello, ty už jsi vzhůru?“ zeptal se vesele. „Víš, že to nemusíš dělat,“ dodal vážně.

 „Musím,“ odporovala jsem, „ne kvůli tobě, kvůli sobě,“ dodala jsem, když se nadechoval, aby něco namítl. Nemluvila jsem tak docela pravdu, bylo to hlavně kvůli bratrovi, ale také kvůli matce, ale nechtěla jsem s tím Thomase zatěžovat, je to má povinnost. Když bratr odešel, vstala jsem, převlékla se a zabalila si pár věcí, menší dovolená se mi hodí. Musím si pročistit hlavu.

Tak, po dlouhé době kapitolka, toto ještě zdaleka není konec, zatím mám napsány další tři kapitolky, ale ke konci se blížíme, počítám tak pět, šest kapitolek. Jinak se máte na co těšit, protože já těm dvou rozhodně nedám život plný pohody.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, ale musím tě zničit (13):