Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mezi vlky 5. kapitola

27.10.2009 (18:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7576×

5. kapitola

(pohled Alice)

Nepřítomně jsem zírala na dveře. Měla jsem chuť řvát, rozbíjet a ničit, ale nic z toho by nepomohlo ani mě ani ostatním. Naše rodina byla roztříštěná na kousky. Edward už týdny opět seděl ve svém pokoji a odmítal vycházet. Prosila jsem ho, přemlouvala, vyhrožovala. Nic nepomáhalo. Byl na dně. Jen při Bellině jméně sebou prudce trhl, jinak přestal komunikovat.

Chytila jsem za kliku a otevřela dveře.

Závěsy byly zatažené, tvořili poklidné příšeří v celém pokoji a výstižně tak dotvářely atmosféru jako v kopce. U jedné ze zdí seděl Edward s nohama přitaženými k tělu. Sledoval prázdnou podlahu kousek před ním. Ani se nepohnul.

Zůstala jsem stát uprostřed pokoje pozorujíc jeho strhanou tvář. Oči měl naprosto černé a duchem nepřítomné.

Jasper z toho šílel, nemohl jeho bolest vydržet, přesto zůstával k vůli mě a já nemohla odejít k vůli Edwardovi. Mě samotné někdy bylo tak hrozně, jako by mi pukalo mé ledové srdce, ale podle Jasperových reakcí to byl jen slabý zlomek toho, co cítil Edward.

Tušila jsem, že se musí přemáhat, aby za ní neběžel. Za zády jsem ucítila pohyb. Otočila jsem se na Emmetta. Pousmál se na mě povzbudivě, ale byl to jen stín toho, jaký dříve byl. I jemu tohle vzalo jeho věčný optimismus a bláznivé nápady.

Cítila jsem, že tohle už snést nedokážu. Emmett byl poslední kapka.

Zavřela jsem oči a po více jak tři čtvrtě roce jsem se znovu snažila soustředit na Bellinu budoucnost. Stále jsem to zkoušela znovu a znovu, ale před očima jsem viděla pouze tmu. Nechtěla jsem to přestat zkoušet, ačkoliv se mi do mysli stále více vkrádal děs. Nic. Jako by žádnou budoucnost neměla.

Pokoj proťal příšerný řev.

Edward stál nepříčetný u zdi a celý se chvěl. Do pokoje vrazil zbytek rodiny. Zděšeně těkali mezi námi dvěma.

"Bella."

To bylo jediné co se mi podařilo ze sebe dostat. Ostatním okamžitě došlo, že se jí něco muselo stát. Teď už mi bylo naprosto jedno co si Edward myslí. Potřebovala jsem vědět co se s ní stalo. Vrazila jsem do pokoje a začala házet pár nejpotřebnějších věcí do kufru. Hlavou mi projela další vize. Trochu se mi ulevilo, pojedou všichni i Edward. Z ostatních pokojů jsem také slyšela jak se balí pár nezbytností a Carlisle se omlouvá telefonicky v nemocnici. Jen Edward zůstal stát v pokoji, stále to vstřebával. Nemohl a nechtěl tomu uvěřit, že by jeho Bella mohla být mrtvá.

Vrátila jsem se k němu.

"Jedeš s námi?"

Němě přikývl aniž by se na mě podíval. Jako by už neměl důvod pro nic, jako by ztratil vlastní vůli. Předtím byl sice na dně, ale stále se přesvědčoval, že jí nesmí zasahovat do života. Nechat ji dál žít. Teď však přišel i tohle. Přišel i o tu poslední naději. Bella už nikdy šťastná nebude, tvář jí nezrudne rozpaky a nikdy nebude šeptat ze spaní.

Za pár minut jsme už vyjížděli. Edward jel poslední ve svém volvu. Nechtěla jsem ho nechat jet samotného, ale nikdo by s ním nedokázal vydržet tak dlouho v autě. Bolest z něj přímo sálala.

Jasper se mě snažil uklidňovat, na tohle však byly i jeho schopnosti krátké. Měla jsem totiž příšerný strach. Strach, že je Bella opravdu mrtvá a také strach co udělá Edward, jakmile bude mít jistotu. Jeli jsme tedy přímo před ním a já ho odmítala pustit z očí.

K Forks jsme dorazili za necelý den. Nechtěli jsme budit přílišný rozruch, proto jsme auta zaparkovali před našim starým domem a dál se vydali pěšky přes les. Slunce teprve vycházelo a ukrývaly jej hustá mračna. Prodírali jsme se tedy přímo k Bellinu domu.

Zůstali jsme všichni stát v šeru stromů. Dům byl prázdný.

Stáli jsme nerozhodní, co dál. nemohli jsme se jen tak přece zjevit a vyptávat se. Vedle sebe jsem zaznamenala pohyb. Edward pomalu prošel kolem mě k domu. Bezmocně jsem k němu vztáhla ruku a opět ji nechala klesnout. Přesně touto cestou vždycky chodívával za Bellou. Zastavil se a zničeným pohledem zíral na zavřené okno Bellina pokoje. Dříve ho nechávala vždy otevřené. Odmítal se pohnout, jako by čekal, že jej Bella otevře.

Já však potřebovala vědět, co se stalo. Nedokázala jsem dál stát. Prošla jsem kolem Edwarda ke dveřím. Přejela jsem prst nad rámem dveří a stiskla mezi nimi klíč. Netrpělivě zarachotil v zámku a dveře se s tichým zaskřípěním otevřely.

Všechno tu bylo jako dřív. Zdálo se mi jako by svět zestárl nejméně o dvacet let, ale tady jako by se zastavil čas. Pomalu jsem vešla a za mnou se prosmýkl i Edward. Každá věc byla na svém místě, přesto tu něco chybělo. Stále jsem nad tím přemýšlela a nemohla na to přijít. Začala jsem stoupat po schodišti a přitom jsem hleděla na fotky na zdi. Nejméně na polovině byla Bella. Při každém pohledu na její nejistý výraz, který se jí po tváři rozlil vždy, když ji někdo fotil, mě bodlo u srdce. Nebyla tu však žádná nová fotka. Od našeho odjezdu už žádná nepřibyla.

Stoupala jsem pomalu k jejímu pokoji. Nemohla jsem rychleji, čím jsem byla blíže jejímu pokoji, tím jsem byla neklidnější. Divila jsem se, že Edward je stále za mnou, že se již neprodral přese mě. Před jejím pokojem jsem se zbytečně nadechla a otevřela dveře.

Většina věcí byla tak jak při našem odchodu, ale teprve tady mi došlo, co mi stále v domě chybělo. Bellina vůně, nikde ji nebylo cítit. Postel byla ustlaná jako by odešla před chvílí, ale její vůně se už vytratila.

Stála jsem v pokoji a za svými zády jsem uslyšela Edwarda dopadnout na kolena. Bezmocně jsem se dívala do jeho zoufalé tváře.

"To nemusí nic znamenat."

Nevím koho jsem se tím snažila více uklidnit, zda jeho nebo sebe. Chtěla jsem mu pomoci, položit ruku na rameno, ale jen jsem ji zvedla, uvědomila jsem si, že se mi chvěje. Bezmocně jsem se tedy otočila zpět a hledala jakoukoliv zmínku, nápovědu, cokoliv.

Zavřela jsem oči a snažila se opět soustředit. Nic, tma a prázdnota. Zklamaně jsem si povzdechla.

Prudce jsem otevřela oči. Do nosu mi vnikla slabý pach, ale neznala jsem ho. Byl však odporný a nahořklý.

"Edwarde?"

Obrátila jsem se k němu, on však nereagoval.

"Edwarde! Co je to za pach."

Teprve teď ke mě zvedl obličej. Chvíli si mě zmateně prohlížel, jako by mu stále nedocházelo co po něm chci. Po chvíli, která málem zničila mé napjaté nervy konečně nasál trochu vzduchu do plic.

Jeho zmatený výraz okamžitě vystřídal vyděšený.

"Vlci z La Push."

Strnula jsem na místě. Když tu Byli Cullenovi naposled, ještě jsem s nimi nebyla. O vlcích a smlouvě jsem samozřejmě věděla. Do této chvíle jsem byla vděčná, že se mi podařilo někoho z nich nepotkat. Nyní jsem si tak jistá už nebyla, nevěděla jsem co od nich čekat.

Tady jsme však nemohli nic dělat. Vyšli jsme opět ven a pečlivě za sebou zamkli. Všichni na nás doslova viseli pohledem. Němě jsem zakroutila hlavou.

"Nikde tam není ani zmínka, že by byla..." hlas se mi zadrhnul. Nedokázala jsem vyslovit to slovo nahlas, zároveň jsem si byla jistá, že oni jej slyšet ani nechtějí.

"Nikde ji tam však necítím a v jejím pokoji smrdí vlci z La Push."

Tázavě jsem se podívala na Carlisle, ale ten jen bezradně zavrtěl hlavou.

(pohled Edwarda)

Celé ty měsíce jsem se držel, abych za ní neběžel. Namlouval si, že beze mně bude šťastnější. Vždyť co jsem jí mohl nabídnout? Žít vedle mě v neustálém nebezpečí? Nikdy bych jí nemohl dát to co by chtěla, rodinu, normální život a muže, který by ji mohl obejmout, aniž by ji mohl rozdrtit.

A proměnit ji v takovou zrůdu jako jsem já? Nikdy bych si to nemohl odpustit a později by mě za to nenáviděla. Nedokázal bych změnit svou něžnou Bellu v krvelačné monstrum.

Ale teď už bylo na tohle všechno pozdě. Všechno bylo pryč. Soustředil jsem se jen na zadní nárazník Jasperova auta. Jel s Alicí přímo přede mnou, ačkoliv určitě by byl raději kilometry daleko ode mě. Viděl jsem to utrpení na jeho tváři.

Konečně jsme dorazili k našemu starému domu. Zůstal jsem stát venku a nejistě ho sledoval. Pamatoval jsem si, jak jsem právě tudy vedl Bellu, když k nám poprvé přišla. Klepali se jí kolena, přesto se nebála nás. Dokázala nás milovat i přesto čím jsme.

Ostatní už se na mě netrpělivě ohlíželi. V jejich myšlenkách zněla jen bolest a lítost. Měl jsem chuť opět někam zalézt. Bál jsem se co ve Forks najdeme. Nevěděl jsem zda to ještě snesu.

Přesto jsem ostatní následoval až k jejímu domu. Nerozhodně jsem zůstali stát v přítmí lesa a dívali se na dům od kterého nás dělilo pár metrů trávníku.

Vzpomínky se jim vířily hlavou, já se však utápěl ve svých vlastních. Vykročil jsem tak jako snad stokrát předtím k oknu, za kterým mě vždy čekala. Nechávala ho vždy otevřené a nemohla se dočkat, kdy se k ní opět vrátím. Uspával jsem ji ve svém náručí, zatím co ona ze spaní šeptala mé jméno.

Teď však bylo zavřené. Vzpomínky jsem však už nemohl zastavit. Ani nevím jak dlouho jsem tam stál, když se kolem mě mihla Alice. Naučeným pohybem našmátrala klíč a vstoupila dovnitř.

Okamžitě jsem byl za ní. Následoval jsem ji, když pomalu procházela domem k jejímu pokoji. Z každého koutu na mě dýchaly vzpomínky. Když Bella snídala a já ji mohl pozorovat, když posté zakopla o práh nebo její znechucené vytřepávání sněhu z vlasů jen co vběhla na chodbu.

Z myšlenek mě vyrušil Alicin hluboký nádech, jako by potřebovala sebrat veškerou svou sílu. Stáli jsme už před dveřmi jejího pokoje. Téměř jsem nedočkavě šáhl po klice, když je konečně otevřela a vstoupila dovnitř.

Udělal jsem pár kroků. Nebyla tu, chyběla tu i její vůně, jako by to byl úplně jiný pokoj. Nábytek i věci byly na svém místě, ale to nejdůležitější zde chybělo, bez ní to byl jen obyčejný pokoj jakých byly na světě milióny.

Svezl jsem se na kolena. Chvíli jsem zíral na podlahu, než jsem si uvědomil mírně vyčnívající prkno. Tak jako před měsíci jsem jej zvedl a nahlédl pod něj. Všechno tam bylo. Naše fotka, ukolébavka i dárky co od nás dostala k narozeninám. Nikdo je nenašel, ani ona ne. Pomalu jsem prkno opět vrátil na místo. Ty věci patřili mojí Belle, patřily sem.

Přesto jsem na to místo ještě chvíli zíral. Vyrušila mě až Alice.

"Edwarde?"

Chvíli mi trvalo, než jsem dokázal odtrhnout pohled od míst, kde se schovávaly ty nejcennější vzpomínky na nás. Alice však začínala být značně netrpělivá.

"Edwarde! Co je to za pach."

Konečně jsem k ní vzhlédl a chvíli přemýšlel, na co se mě to vlastně ptá. Žádný pach jsem tu necítil. Raději jsem se ale nadechl, abych to věděl s určitostí. Do nosu mi vrazila nepříjemná hořká vůně. Byla sice cítit jen málo, ale to neubralo na mém odporu k ní. Co ale dělala tady v jejím pokoji? Zděšeně jsem se podíval na Alici. Byla z toho zmatená.

"Vlci z La Push." odpověděl jsem jí konečně přiškrceným hlasem.

Věděl jsem, že Charlie se přátelí s Billym, ale to stále nevysvětlovalo co by dělal některý z vlků tady v pokoji. Alice však už chtěla jít. Slyšel jsem v jejích myšlenkách, že neví co si má myslet. Nikde nebylo známky o tom, že by se Belle něco stalo, ale přesto že tu měla své věci, její vůně už zmizela.

Vstal jsem a opět jsme vyšly ven k ostatním. Všichni napjatě čekali. Jejich mysl úplně řvala. Potřebovali vědět co jsme zjistili. Dokonce i Rose netrpělivě přešlapovala na místě.

"Nikde tam není ani zmínka, že by byla..." ozvala se Alice, ale nedokázala to dokončit. Nadechla se tedy a pokračovala dál.

"Nikde ji tam však necítím a v jejím pokoji smrdí vlci z La Push."

Nikomu z nás se to nelíbilo, jen Jaspera a Emmetta napadlo, že je to vhodná příležitost, jak ze sebe vybít ten stres.

Prozatím jsme se však rozhodli vrátit k domu. Opět jsem před ním zůstal stát. Nemohl jsem dovnitř. Omluvně jsem se podíval na Alici a raději zmizel do lesa. V hrdle mě pálilo a jelikož se asi chvíli zdržíme, musel jsem se napít, abych nezaútočil na nějakého člověka. Vrhl jsem se po prvním zvířeti, které mi zkřížilo cestu.

Po několika týdnech konečně polevila alespoň ta pálivá bolest v krku. Ta horší však zůstala, běžel jsem aniž bych vnímal kam. Podvědomě jsem se však ocitl opět poblíž Forks.

Nedaleko se ozvalo hlučné praskání. Schoval jsem se do koruny stromu a byl vděčný, že jsem včas zahnal svou žízeň. Blížili se ke mě dva lovci. Přes rameno měl každý brokovnici a oba ji měli ještě nabitou i přesto, že byli už jen kousek od města.

V duchu jsem na ty nezodpovědné ignoranty začal nadávat. Přerušily mě však jejich myšlenky. Měli strach z nějakého zvířete, tak proto ty zbraně. Nechápavě jsem zakroutil hlavou. Málokteré ze zdejších zvířat by si jen tak trouflo na dva lovce i medvědy by museli pořádně vydráždit.

Pode mnou zapraskala větev jak jsem se pohnul. Okamžitě vystřelili dva vyděšené pohledy mým směrem. Naštěstí jsem byl dost vysoko. Náhle mi však prolétla myslí jejich vzpomínka a důvod jejich zvláštního chování. Před několika měsíci tu nějaké zvíře napadlo dívku. Nachomýtli se právě na to místo, kdy se to stalo a na ten pohled nikdy nezapomenou. V okruhu několika metrů byla všude krev i po stromech, jako by si s ní to zvíře pohazovalo a sadisticky hrálo. Na pár větvičkách uvízlo i pár pramenů dlouhých vlasů.

Dosud mi bylo té dívky líto, nikdo si nezasloužil takto zemřít, pak jsem ale ztuhl, jejích myslí prolétlo i jméno. Stiskl jsem kmen rukou, až se mi zpod ruky začali k zemi drolit třísky.

Povolil jsem stisk a náhle padal dolů. Přerážel jsem větve, které mi stály v cestě, dokud jsem nedopadl s hlučnou ránou do měkké půdy. Nic z toho jsem však nevnímal. Před očima se mi stále zobrazovala tak příšerná scenérie. Z jejich vzpomínek jsem to viděl naprosto přesně, teď jsem dokázal i poznat ten pramen dlouhých kaštanových vlasů co zůstal na jenom ze stromů, po kterém se táhla další krvavá šmouha.

Nedokázal jsem si představit, že tohle mohl někdo přežít. Oni však byli přesvědčeni, že je teď u Blacků. Potřeboval jsem to zjistit, i kdybych se měl vyptávat ve Forks nebo jít do La Push.

V tom okamžiku jsem ucítil na rameni něčí ruku. Vzhlédl jsem k Alici, která se na mě zdrceně dívala. Viděla to. Všichni už věděli díky Alici co, jsem právě zjistit. Byli rozhodnuti jít přímo za Charliem a zjistit konečně pravdu.

<< Předchozí kapitola Další kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi vlky 5. kapitola: