Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mezi ohněm a ledem - 9. kapitola


Mezi ohněm a ledem - 9. kapitolaDalší z nezáživných kapitol xD

Během půl roku byl můj růst u konce. Už jsem téměř nerostla, zasekla jsem se někdy kolem devatenáctého roku. To mi ve škole působilo trochu trable, protože jsem vypadala téměř nejstarší, ale naštěstí tam byli i studenti, kteří nastupovali až déle. Bylo jim kolem dvaceti, takže jsem mezi ně zapadla. Byla ovšem jedna radikální věc, pro kterou jsem se rozhodla. Přerušit kontakty s rodinou, s přáteli z La Push, mezi nimi i s Jacobem. První dva měsíce mi přišly jako procházka peklem. Neskutečně jsem trpěla, den ode dne mi bylo hůř a hůř. Popadaly mě záchvaty zoufalství doprovázené žízní. Během dalších pár týdnů bylo ovšem všechno pryč, jako mávnutím proutku. Jenže za jakou cenu? Přišlo mi, jako by část mě byla pryč. Ta část, která mě poutala s domovem... zmizela. Zbyla tu jen ta druhá, ta, která potřebovala k životu krev.

To nesla špatně Anne, která si začala všímat, že se mnou není něco v pořádku. Prý sem dokonce začínala být cítit jako upír. Ne tak pronikavě, ale ano. Děsilo mě to, ale zároveň fascinovalo. Občas jsem za to byla i vděčná.

„Anne? Pučíš mě prosím učebnici matiky, prosím."

„Jo jasně... na," hodila jí po mně. Chytla jsem jí a přitom se nadechla. Ucítila jsem povědomý pach, i když jsem ho v tuto chvíli nezvládla zařadit.

„Cítíš to?" podívala jsem se na Anne. Zavrtěla hlavou.

„Ne...co bych měla cejtit?"

„Ten pach..." zarazila jsem se a bleskově jsem přeběhla na druhou stranu místnosti, kde jsem se skrčila, „jestli mě tu bude někdo hledat, nejsem tu, nevíš, kde jsem a kdy se vrátím."

Nechápavě se na mě podívala, ale pokývala hlavou. Najednou někdo zaklepal na dveře, zadržela jsem dech, zřejmě jsem vypadala dost zoufale.

Anne se zvedla a otevřela dveře, koutkem oka jsem zahlédla to, co jsem si přála vidět každý den - téměř rok tady na škole. Zároveň jsem se však modlila, abych ho už nikdy neviděla a necítila všechnu tu bolest, která mi svírá vnitřnosti, když ode mě odejde.

„Čuz," podívala se na něj Anne a já viděla, jak se jí zajiskřilo v očích. To mě dohánělo k šílenství, potlačila jsem zavrčení, když sem viděla, jak si ho prohlíží. Měla slabost pro pěkné kluky a většinu z nich dokázala dostat.

„Čau," jen při odpovědi zavrčel, „je tu Lillian?"

„Lillian? Ne, není... docela dlouho se tu neukázala, nevím, kde je. Nechceš si někam zajít? Třeba jí seženeme, když tu chvíli počkáš. Třeba bude v nějakým baru."

Jacob jen povytáhl obočí, „ne, díky, mám docela na spěch. Kdybys jí viděla, ať mi okamžitě zavolá," zavrčel.

„Dobře, vyřídím jí to, až se uvidíme. A má na tebe číslo? Já že bych jí ho klidně dala," nevinně se usmála a já měla chuť skočit jí v tu chvíli po krku.

„Jo, číslo na mě má. Tak se měj, čau," trochu se ušklíbl a zmizel. Opřela jsem hlavu o skříň vedle sebe, po takové době jsem zase cítila tu bolest, která byla všude ve mně.

„Páni," hvízdla, „to byl známej? Byl to vážně kus, hned bych ho brala."

„Na toho zapomeň," zavrčela jsem na ní.

„No ty evidentně nemáš zájem, když se schováváš, takže je volný."

„Má svoji holku, vyrůstala jsem s ním..." zamumlala jsem.

„Líbí se ti... hodně se ti líbí, co?" posmívala se mi.

„To je moje věc," zavrčela jsem na ní a měla chuť zmizet pryč, jenže jsem se bála, že na Jaka narazím. Chtěla jsem ho vidět, chtěla jsem ho obejmout a už nikdy ho nepustit, ale nemohla jsem, prostě nemohla. Komplikovala bych život jemu i sobě, nebyl to kluk pro mě. Byli jsme tak moc rozdílní, že to víc snad ani nešlo. Nikdy by to neklapalo, musela jsem mu ustoupit z cesty. Brzy by poznal, jak moc trpím a byl by to konec našeho starého přátelství. Tohle byl přece jen...čistý řez.

Anne už na mě nemluvila, evidentně jsem měla výraz zpráskaného psa. Radši se klidila i z pokoje a nechala mě tam samotnou. Sedla jsem si na postel a plakala. Ani nevím kvůli čemu - možná nad tím, jaký jsem pitomec. Možná nad tím, že jsem se rozhodla opustit nejdůležitějšího člověka v mém životě a možná taky proto, že jsem se právě připravila o veškerou budoucnost, kterou jsem si mnohokrát malovala.

„Seber se proboha..." zavrčela jsem sama na sebe a postavila se. Sebrala jsem ze stolu ubrousek a rychle si utřela oči. S dost velkou razancí jsem otevřela dveře z pokoje, ale narazila jsem přitom na překážku. Ucítila jsem krev, prudce jsem si skousla ret a nakoukla za dveře. Stál tam hnědovlasý, kudrnatý kluk a držel se za nos, ze kterého mu tekla krev.

„Ježiši promiň," podívala jsem se na něj vyděšeně a pokoušela jsem se nevnímat vůni krve, která mi naplňovala nos. Ovšem žízeň nebyla tolik veliká... možná to bylo tím, že Jacob byl ještě hodně blízko.

„V pohodě, v pohodě... nic mi není," držel si u nosu ruku a snažil se zastavit krvácení.

„Pojď dovnitř, aspoň ti ten kapesník namočím," usmála jsem se na něj a on vděčně přikývl.

Přiznávám, původně jsem ho prostě chtěla vlákat dovnitř a trochu se najíst, ale když jsem za ním zavřela dveře, nemohla jsem. Připadal mi strašně nevinný, skoro až dětský, nemohla bych nikoho takového zabít, takže jsem mu došla pouze namočit kapesník.

„Díky Lill," dal si kapesník k nosu a sledoval mě.

„Ty mě znáš?" zvláštně jsem se na něj podívala, nepřišel mi povědomý.

„Jistě, jsi Lillian Uleyová, zná tě tu hodně lidí. Z večírků, a tak."

„Aha," kývla jsem. Je pravda, že poslední dobou jsem hodně prolézala párty a podobně. Nerada jsem se krotila s alkoholem a navíc jsem nebyla moc stydlivá, znalo mě hodně lidí, „a já mám tu čest s kým?"

„Josh Webb," podal mi ruku, kterou nedržel kapesník a potřásl s mou.

„Těší mě," usmála jsem se na něj vcelku upřímně.

„No nic...budu muset jít," usmál se na mě a došel ke dveřím, ve kterých se na mě ještě otočil, „ale jsem si jistý, že večer kolem deváté budu v místním baru."

Odešel, zamyslela jsem se. Vypadal jako milý kluk, možná nezkazím nic tím, když s ním půjdu. Měla bych začít konečně žít. Musím zapomenout na tu osobu, která pro mě byla a je stále vším. Vytáhla jsem ze šuplíku u postele fotku. Byl na ní Jake, který mě držel v náručí, když jsem byla ještě malá. Zamrazilo mě u srdce.

„Je na čase začít nový život, bez tebe..." zamumlala jsem a po tváři mi stekla jediná slza. Slíbila jsem si, že je to ta poslední, kterou kvůli Jacobu Blackovi proliju. Fotku jsem umístila nad plamen svíčky u umyvadla a sledovala, jak poslední vzpomínka pomalu mizí.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mezi ohněm a ledem - 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!