Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mezi ohněm a ledem - 8. kapitola

15.05.2009 (08:30) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1335×

Téměř celý let jsem prospala, byla jsem hodně unavená. Před přistáním jsme prošli mírnou turbulencí, která mě probrala. Promnula jsem si oči a pohlédla z okénka. Bylo již světlo, slunce zářilo na obloze a evidentně bylo velké teplo. Měla jsem na sobě dlouhé džíny a mikinu, takže jsem se obávala, že mi venku bude vážně teplo.

Letadlo přistálo na letišti, já se váhavě zvedla ze sedačky a vystoupila z letadla. Slunce mě téměř oslnilo, jak bylo prudké. To jsem z La Push neznala. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři, když se horké sluneční paprsky opřely o moji kůži. Musela jsem si sundat mikinu a uvázat ji kolem pasu.

Došla jsem si pro tašku a zastavila se před letištěm. Netušila jsem vůbec, jak fungují taxíky, ale věděla jsem, že bez nich se neobejdu. Váhavě jsem došla k jednomu žlutému autu s nápisem: taxi. Zaklepala jsem na okénko a váhavě otevřela dveře.

„Dobrý den," slušně jsem pozdravila.

„Dobrý den, kam to bude, slečinko?"

„Na kolej," zamumlala jsem. Jen kývnul a otevřel kufr, abych si tam mohla dát svoji tašku. Pak jsem se posadila na zadní sedadlo a zahleděla se ven. Projížděli jsme rušným městem, které se ani zdaleka nepodobalo například Forks. Každý vypadal, že někam spěchá, všude byly kupy lidí. Rozhodně jsem už nebyla v La Push, kde každý znal každého.

Projížděli jsme i kolem plné pláže, kde se spousta lidí válela na osuškách, a nebo se koupala v moři. Koukala jsem na to téměř s otevřenou pusou, nic takového jsem nikdy neviděla, když nepočítám filmy v televizi.

Brzy jsme dorazili k vysoké, dost moderní budově, natřená na béžovo. Zřejmě jsme byli na místě, protože řidič zabrzdil a vystoupil z taxíku. Vyndal mi tašku a poté, co jsem vylezla taky, mi jí podal. Dala jsem mu peníze za jízdu, poděkovala a vzala tašku do ruky. Pohlédla jsem na budovu, kde jsem měla strávit příští roky svého života. Neměla jsem strach, a přesto mi hrudník svírala zvláštní prázdnota, kterou jsem si nedokázala vysvětlit.

Vešla jsem do dveří, kde jsem narazila na vysokou blondýnku.

„Ehm, promiň," podívala jsem na ní.

„No?" podívala se na mě dost znuděně.

„Můžeš mi prosím říct, kde je pokoj 313?"

„První patro, tam to najdeš," téměř mi odsekla a odešla. Všichni lidi tu zřejmě nebudou nejmilejší.

Šla jsem tedy nahoru po schodech, všude byl mumraj a spousta lidí, i když si mě nikdo nevšímal. Radši jsem šla se skloněnou hlavou, abych nevzbuzovala pozornost. Musím se chvíli trochu vyhýbat lidem, než se můj růst trochu pohne, protože by jim to zřejmě bylo trochu divné. Došla jsem ke dveřím s číslem 313. Vytáhla sem klíč, který jsem dostala a odemkla. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byla to drobná místnosti se třemi postelemi, skříní a třemi stoly s židlemi.

Jedna postel byla již poházená věcmi, zřejmě tam už někdo je. Položila jsem si tedy tašku na postel, co nejblíže k oknu. Sedla jsem si na postel a dívala se po místnosti. Brzy jsem sáhla po mobilu a vytočila Jakovo číslo, zvedl to okamžitě, zřejmě na telefonát čekal.

„Lilly? Jak tam je? Jsi v pohodě?"

„Ahoj Jaku, jo jsem v pohodě, právě jsem dorazila na kolej. Zatím to tu vypadá celkem fajn."

„Vážně? Jakej byl let? Kdy se přijedeš zase podívat domů?" z hlasu mu zaznívalo zoufalství, nebo se mi to alespoň zdálo. Stejně tak jsem se cítila já a právě proto jsem se domů moc rychle nechystala. Další loučení bych už nezvládla. Od odpovědi mě uchránilo klapnutí dveří.

„Promiň, Jaku, musím končit. Pak možná zavolám," položila jsem mobil vedle sebe na postel a podívala se na nově příchozí do pokoje. Modrooká brunetka se na mě usmívala a došla až ke mně. Natáhla ke mně ruku.

„Ahoj, já jsem Marry Anne, stačí, když mi budeš říkat Anne," usmála se na mě. Já jsem přijala její ruku a potřásla. Poměrně mě hřála do dlaně, ale zřejmě proto, že mi byla momentálně dost zima.

„Já jsem Lillian, prostě Lilly," usmála jsem se na ní také, ale měla jsem z ní divný pocit. Nevěděla jsem proč, ale nepřipadala mi tak úplně jako člověk, ale třeba se mi to jen zdálo, to se mi stává často.

„Odkud jsi?" podívala se na mě zvědavě, zřejmě byla hodně přátelská a komunikativní.

„Florida, Olympie..." odpověděla jsem, „A ty?"

„Ze severu, od Aljašky," zazubila se, „je tam velká zima, skoro tam nesvítí, takže spousta nevítaných návštěvníků," pobaveně se zašklebila a já z ní nabývala čím dál divnější dojem. Tušila jsem, že bude zřejmě taky něco jako vlkodlak, jen jsem si nebyla jistá. A rozhodně se jí nemůžu na rovinu zeptat, myslím, že jí budu chvíli pozorovat, abych se ujistila.

Ona s tím však takové cavyky nedělala. Lehla si na postel na břicho a sledovala mě, „věříš v něco nadpřirozenýho?"

Podívala jsem se na ní a povytáhla obočí, „myslíš jako duchy a tak?" Věděla jsem, na co se ptá, ale chtěla jsem na to jít oklikou.

„Ne, to jsem zrovna na mysli neměla," podivně se na mě uculila. Nechtělo se mi o tom mluvit, tak jsem se na ní jen zazubila a dala si přitom záležet, aby mi v ústech blýskly zuby. Zůstala sedět s otevřenou pusou a zírat na mě, viděla jsem, jak se snaží z mého pachu ucítit upíra. Nepodařilo se jí to.

„Co? Jakto?" kulila na mě oči a vypadala zmateně, až mě to donutilo se pobaveně zasmát.

„Na světě není nic nemožný," pobaveně jsem se uculila a jala se vybalovat věci ze své tašky. Uklízela jsem je do skříně a přitom po očku sledovala Anne, jak stále nevěří vlastním očím a hlavně - nosu. Brzy jsem její pohled nevydržela a věděla jsem, že tady bude potřeba upřímnost, jestli se tu chci cítit alespoň trochu jako doma.

„Moje máma se špatně zamilovala, občas tomu neporučíš. Dala se dohromady s upírem," zamumlala jsem a dál se věnovala skládání věc do skříně.

„Jak.. jak je to možné?" vykulila znova oči, „vždyť to nemohlo fungovat. Jsme stvořený, abychom se nenáviděli."

„Vyjímka potvrzuje pravidlo, a jak jsem řekla... srdci neporučíš," touto větou jsem ukončila debatu a Anne to tolerovala, už se na nic neptala. Myslím, že se brzy naučíme respektovat navzájem.

Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mezi ohněm a ledem - 8. kapitola: