Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mercenary - 11. kapitola

10.10.2011 (14:15) • Kaliban • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2783×

11. kapitola

Vrtulník jsem posadila v bezpečné vzdálenosti od domu. Zbytek doběhneme. Paul měl ve tváři jakousi velmi nezdravou barvu. Nechápu proč, letěla jsem skoro plynule. Ani obvyklé popichování se nekonalo, asi mu létání nedělá dobře.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.

„Ani ne,“ připustil.

„Jestli stejným stylem řídíš i auto, tak za volantem budu sedět výhradně já!“

„Citlivko,“ odfrkla jsem si.

„Citlivko? Přemáhám touhu zvrátit všechno až po slepé střevo. V takovém stavu ti moc platný nebudu,“ usadil mě.

„No dobře,“ připustila jsem.

„Tak počkáme, až se ti žaludek uklidní, ale trochu to urychli, prosím.“

Paulovi se vrátila barva obdivuhodně rychle a za chvíli jsme mohli běžet. No, běžet.

Paul na mě musel co chvíli čekat, protože moje krátké kojotí nožičky, navíc obtížené zbraněmi, nemohly těm jeho sedmi mílovým skokům stačit. U domu jsme se proměnili zpět v lidi a vzali do rukou zbraně.

„Cestu dovnitř si budeme muset prostřílet, takže bez výčitek střílej na vše, kromě mě a Ryana,“ šeptala jsem poslední instrukce.

„A jak poznám Ryana?“ zeptal se nervózně.

„Řekla bych, že snadno. Bude z nich nejvíc dobitý a pravděpodobně přivázaný k židli,“ jistě, většině netrénovaných lidí to  v takových situacích logicky nemyslí.

Plížila jsem se podél zdi a Paul se ve stejném stylu držel za mnou.

Nebylo ani zamčeno, někdo si tu zjevně dost věřil.

Dýchala jsem ztěžka. Tak blízko smrti jsem ještě nebyla. Teda, ne že by kolem mě za ty roky nehvízdaly kulky, ale jít do nejisté akce bez průzkumu a s neškoleným doprovodem…

Přímo jsem se tím vysmívala Zubaté do ksichtu v momentě, kdybych ji potřebovala na své straně. Prudce jsem se otočila na Paula.

„Miluju tě,“ přiznala jsem jemu i sobě.

„No to doufám, když už spolu pácháme tak neobvyklou sebevraždu,“ uchechtl se tiše.

Pak si mě přitáhl a prudce políbil.

„Miluju tě už od chvíle, co jsem tě jako kojota potkal šmejdit v lese,“ usmál se svým krásně ďábelským úsměvem, ze kterého mám husí kůži.

Musela jsem se v duchu okřiknout, tohle bude muset počkat. Při nejhorším do dalšího života.

Tiše jsem otevřela dveře a vstoupila do naší jámy lvové.

Hned u dveří na nás čekal uvítací výbor v podobě dvou členů ochranky. Zkušeně jsem sejmula jednoho a Paul trefil druhého do hlavy už na třetí pokus. Na někoho neškoleného docela slušná rána.

Přilákáni zvukem střelby se sbíhali ostatní členové ochranky jako můry k plamenu. Super, alespoň je nebudeme muset hledat.

Kopnutím jsem převrátila masivní dubový stůl, který stál jako na zavolanou, blízko dveří. Buď jsou to fanoušci akčních filmů, nebo při nás stojí všichni bohové, co jich tam nahoře je.

Rychle jsem skočila za desku a Paula strhla sebou. Vyměnila jsem prázdné zásobníky zbraní a pomohla mu s těmi jeho. Divoce jsem se na něj zazubila.

„Ty si to snad užíváš!“ obvinil mě šokovaně.

„Možná malinko,“ připustila jsem.

Přetočila jsem se a salvou poslala další dva k Hel. Než jsem se však stačila schovat, vykvetl mi v paži ohnivý květ bolesti. Sakra. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala ruku. Měla jsem štěstí. Kulka prošla skrz, nezasáhla kost ani tepnu, vlastně krev tekla daleko míň než mohla.

Paul na mě šokovaně hleděl, jak by taky ne, kouzlo se rozplynulo. Zřetelně jsem si pamatovala své první vystřízlivění v boji. Člověku to vždycky připadá jako sen. Ten človíček s pistolí přece nemůžu být já, je to jen sen. Pak přijde zásah, bolest, šok a nakonec prozření. Jistě, že jsem to já. A jestli se konečně nezačnu hýbat, zařvu tu, ať se mi to zdá jakkoli absurdní.

Paula ze šoku probral až zvuk vyměňovaného zásobníku. Zařval, přeskočil stůl a začal zběsile pálit, tentokrát nezasáhl ani jednou.

Doběhl až k muži, otočil prázdnou zbraň a udeřil ho do čelisti pažbou tak, že se poroučel k zemi. Talent od přírody, krizová řešení nachází ve zlomku vteřiny. Jen tu střelbu vypilovat. Stál uprostřed zdecimovaného pokoje a oddechoval zhluboka jako po dlouhém běhu.

„Nové zásobníky a hurá do patra, ještě jsme tu neskončili,“ pobídla jsem ho jemně.

Poslechl naprosto automaticky, mozek v úsporném režimu. Až tohle skončí, bude potřebovat flašku.

Nahoře jsme moc hledání neměli, jen jedny dveře byly zavřené, v ostatních pokojích bylo prázdno. Prudce jsem rozkopla dveře a vpadla dovnitř s Paulem v závěsu. Slizoun v obleku se na nás překvapeně otočil.

„Ale, tak vy jste přežili, jaké zajímavé překvapení. Dokonce jste nás poctili návštěvou dříve, než jsem čekal. Myslel jsem, že než se rozhoupete, najdete už jen tělo a prázdný dům.“

„Pan Greenwich,“ konstatovala jsem nevzrušeně.

„No konečně, alespoň někdo tu čte noviny,“ potěšeně div nezatleskal.

„Kdo?“ ušklíbl se Paul.

„Generální ředitel PETA, ligy na ochranu zvířat,“ objasnila jsem krátce.

„A největší výrobce zbraní v jedné osobě. Gratuluji, našli jste pověstnou hlavu hada. Takže teď mám čtvrtinu nejvěhlasnějšího týmu v jedné místnosti. Ochudím tu děvku o dvě výplaty,“ ušklíbl se.

Tělo slizkého kravaťáka vybuchlo do podoby šavlozubého tygra. Zařval a mlsně se olízl. Jediným pohybem jsem vytáhla zbraň a trefila ho doprostřed čela. Zvíře padlo jako podťaté a začalo se měnit zpět do lidské podoby.

„Na podobné výlevy jsem už moc unavená,“ konstatovala jsem pomalu.

„Pravda, taky mi ta melodramatičnost už lezla krkem,“ ozval se potlučený Ryan unaveně.

Jediným krokem jsem byla u něj a začalo jsem rozvazovat pouta.

„Izzi, máš díru skrz ruku,“ upozornil mě.

„Moli,“ kývla jsem nepřítomně a soustředila se na uzly.

„A proč taháš civilisty do akce?“ zeptal se s výčitkou.

„Paul mi právě pomohl zachránit ti prdel, tak buď hodný kluk, poděkuj a neser,“ štěkla jsem.

„Děkuju,“ zakašlal Ryan poslušně.

„Není zač, přece si nenechám zabít budoucího skorošvagra,“ zasmál se Paul.

„Už plánujete svatbu?“ divil se Ryan.

„Neplánujeme, a mohli byste to představování nechat až do letadla? Já bych odtud ráda vypadla. Paule, vezmi prosím Ryana dolů, já ještě připevním na kotel tohle,“ brala jsem cihličku C4 s časovačem.

*     *     *

Výbuch nás zastihl tak daleko, že nás tlaková vlna sotva rozcuchala. Druhá cihlička na nosné zdi se postarala o totální destrukci stavby. Teď už se jen dostat domů, začínám se těšit na noviny, tolik nešťastných úmrtí v tak krátkém čase.

Děkujeme za komentáře. Vyvolávací cena dalšího dílu je osm komentářů.

Autor: Kaliban (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mercenary - 11. kapitola: