Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 35. část

TW boty


Měnící se existence - 35. částTak a další dílek mé povídky je na světě, tentokrát má název BOJ! a je z pohledu Lucase a Deacona... Oba chtějí vyhrát, ale jak ten souboj dopadne? Dostanou šanci mu říct, jak to ve skutečnosti bylo s rozchodem? To se dočtete v této části...

Lucasův pohled:
   V Brazílii jsme byli už několik dnů, dusno k zalknutí nám v ničem nevadilo. Fauna zdejšího prostředí byla rozmanitá, tolik druhů predátorů jsem snad nikde neviděl a jeden z nich jsem byl já. U vodopádu jsem trávil hodně času, nedokázal jsem sledovat Sarinu, jak vnitřně umírá. Od té doby, co jí ublížil, nebyla na lovu. Nedokážu si ani představit, jaké to pálení v krku pro ni musí být. Odmítá stále pít a cokoliv dělat, nemá na to už sílu. Ten vodopád byl nádherný, uklidňující. Sem bych ji měl někdy přivést, tady by se jí možná i ulevilo.
   Oh! Zůstal jsem zkoprněle stát, ucítil jsem pach upírky. To znamená, že tu zase nejsme samy. Ale tento pach neznám, takže to Cullenovi nemůžou být. A vlastně proč mě napadli oni? Deacon mé sestřičce jen dokázal ublížit, nemá důvod a ani chuť ji přeci hledat. O tom jsem se přesvědčil. Potlačil jsem zavrčení, které se mi dralo z hrdla. Nenáviděl jsem ho za to, kdyby se mi dostal do rukou, zatočil bych s ním, aniž by věděl jak. Z myšlenek mě vytrhl až dusot několika noh, nebyl to přímo dusot, ale byl to zvuk lehkých nášlapů. Za pár minut jsem spatřil početnou skupinku upírů běžíc přímo ke mně. Přikrčil jsem se do útočné pozice s vrčením, když jsem viděl mezi nimi Deacona. Co ten tady chce? To se asi nikdy nedozvím, dřív ho zabiju… Tentokrát tu nemá Emmetta s Jasperem, má tu jen Alici s Jasperem a ty mě rozhodně nezadrží, tentokrát ne!
   Zůstal jsem stát připraven na útok a vrčel jsem. Čekal jsem, až se ke mně dostane blíž. Dostal šanci, aby utekl, i když já bych ho následoval, tentokrát je jeho život můj. Nenechám ho odejít, to si nezaslouží… 

Deaconův pohled:
   Jeho myšlenky zkalily mou radost, že je blízko, ale nedokázaly ji plně zadusit. Musím se pokusit si ji vybojovat, i kdybych měl zemřít. Zastavil jsem se pár metrů od něj a zůstal jsem stát. Vyčkával jsem, co udělá. Útěk nepřipadal v úvahu.
‚Deacone! Neignoruj mě!‘říkaly oči Alice, když jsem se na ni podíval. Zaměřil jsem se na ni a její myšlenky. To, co si myslel Lucas, jsem už slyšel. ‚No konečně! Deacone, já nevidím, jak ten souboj dopadne! Stále se to mění, jak jste oba odhodlaní. Ale nenecháme tě v tom, pomůžeme ti!‘oznámila mi a já neznatelně zavrtěl hlavou, signál, že o to nestojím, jsem i vyslal očima. Tohle je jen mezi námi, má rodina z toho musí být vynechaná.
„Vítej v Brazílii, Deacone. Doufám, že ti je stejně jako mně jasný, že to byla tvá poslední cesta. Už se podíváš maximálně do pekla.“zavrčel na mě s divokým úsměvem, ve kterém se mísila nenávist ke mně s odhodláním.
„I tak to byl pěkný výlet. V Brazílii jsem dlouho nebyl.“odpověděl jsem mu s klidem.
„A dlouho tu ani nebudeš.“oznámil mi a temně se zasmál. Lhostejně jsem pokrčil rameny a tím ho vytočil ještě víc. „Víš, Deacone, máš obdivuhodnou náturu. Po tom všem, co jsi nám provedl, se tu odvážíš ukázat?“zavrčel.
„Odvážím. Jsem hold blázen do tvý sestry.“odpověděl jsem mu a vtom přišel jeho výbuch vzteku.
„Ty nejsi blázen do mý sestry, ty jsi idiot! Nezasloužíš si vůbec žít za to, jak jsi ji ublížil!“zavrčel a konečně se na mě vrhl. Strhl mě na zem a několikrát jsme se zakutáleli po zemi. Dopadli jsme do vody a padali jsme na dno. Ani jeden z nás nepotřeboval dýchat. Voda zpomalovala naše pohyby, připadal jsem si jako ve zpomaleném filmu. Už jsme se nedrželi, teď jsme stáli od sebe pár centimetrů a dělali na sebe různé výpady. Útočil jsem na jeho hlavu, ale on se každé mé ráně vyhnul. Díky té vodě na to měl dost času. Nemělo to tu smysl, tohle byl nekonečný souboj. Začal jsem plavat nahoru k hladině, ale Lucas mě stáhnul zpět.
‚Kam si myslíš, že jdeš, ty parchante? Zůstaneš tady se mnou, je tu tak stejná vlhkost jako nahoře.‘
Očividně mu tento boj vyhovoval. Dopadl jsem na kamenité dno a pokračoval s ním v boji. Chytl jsem ho za košili a trhl jím k sobě, kopnul jsem ho do břicha a odhodil za sebe, ale ta voda to vše zpomalovala. Nestihl ani dopadnout a už se ke mně vrátil, chytil mě pod krkem a snažil se mi tak urvat hlavu. Podrazil jsem mu nohy a oba jsme dopadli znovu na kamenité dno. V jeho náručí jsem se otočil a díval jsem se mu přímo do očí. Vnikl jsem mu do hlavy, souboj ve vodě se mi příčil. Tady nemá ani jeden z nás šanci na vítězství.
Lucasi, pusť mě a budeme pokračovat v souboji nahoře nad hladinou.‘oznámil jsem mu v myšlence, našeptal jsem mu to. Okamžitě mě propustil ze svého sevření a vyplaval na hladinu. Já ho následoval a oba jsme vyskočili ven z řeky. Jenže každý z nás skončil na opačném břehu. Hněvivě jsme se navzájem měřili, až to Lucas nevydržel a přeskočil tu vzdálenost mezi námi. Obezřetně si mě obcházel a já ho pohledem kontroloval. Už jsem to déle nevydržel a vrhl jsem se na něj s vyceněnými zuby. Chytl jsem ho pod krkem a mrštil jím do nedalekého stromu, který se v půlce zlomil. Koruna toho stromu se najednou ale vznesla a letěla přímo na mě. Sehnul jsem se, abych se jí vyhnul, ale dopadla přímo na moje záda. Odhodil jsem ji a vstal jsem, stejně tak Lucas.
„Nejen ty máš nějakou schopnost.“vysmál se mi do očí a začal na mě silou mysli házet různé předměty – stromy, kameny, dokonce i vlnu z řeky. Snažil jsem se jim vyhýbat a propracovávat se k Lucasovi. Když jen tak někde stojím a neútočím, nemám šanci vyhrát. Šlo to pomalu, vytrvale na mě házel vše, co našel. Ani jsem si nevšímal ostatních, soustřeďoval jsem se jen na svůj cíl. Odrážel jsem kameny, jeden jsem dokonce chytl a hodil ho po něm zpátky. Jenže jeho síla byla ohromná, nestačil se ho ani dotknout a už letěl zpátky na mě.
„Bojuj jako chlap!“vykřikl jsem na něj a snažil se k němu dostat.
„Copak? Copak? Nelíbí se ti to? To máš smůlu.“začal se mi pošklebovat a útočil svou silou dál. Vyhnul jsem se několika kamenům a dostal jsem se zas o pár metrů dál, blíž k němu. Vyskočil jsem do vzduchu a tak přeskočil letící strom, když jsem dopadl na nohy, mohl jsem popoběhnout o něco blíž k němu. Už byl ode mě vzdálený jen tři metry. Ty jsem rychle překonal a konečně jsem ho povalil zase na zem. Tím jsem ho vyrušil z koncentrace a všechny předměty popadaly na zem. Chytl jsem ho za pravou ruku a trhl jsem. Jakmile jsem už necítil žádný tlak, ale slyšel jsem jeho křik, věděl jsem, že jeho ruka je v tu chvíli má. Odhodil jsem ji pár metrů za nás, kde zůstala ležet.
„Ty bastarde!“vykřikl nenávistně a svou levou rukou mě chytl za mou pravačku, svou nohou mě kopnul do hrudi, ucítil jsem tlak a pak bolest. S křikem jsem odletěl pár metrů daleko. Tentokrát držel ruku on a to mou. Odhodil ji k té své a zaculil se na mě. „Teď jsme si kvit, parchante.“
„Kvit si nikdy nebudem, dokud nepoznáš pravdu.“zavrčel jsem na něj zpátky. Klid mě dočista opustil.
„Pravdu? Tu znám dlouho!“vysmál se mi.
„Vážně?“zeptala se ho Alice nevěřícně.
„Jasně! Pravdu o tom, jakej je tvuj bratříček vůl, znám moc dobře.“zasmál se.
„Aha, no, tuhle pravdu jsme neměli na mysli.“odvětila mu klidně a on se dál posmíval.
„Hele, nekecejme a bojujme. Kvůli tomu jste tady, ne?“zeptal se.
„Nejsme, jsme tu pro Sarinu.“odpověděl jsem mu a jeho dopovědí bylo zlostné zavrčení.
„To ti nestačilo, že jsi ji zabil? Chceš ji ještě dorazit?“vrčel na mě zuřivě.
„Nechci.“zamumlal jsem a vyhnul se jeho útoku. Tentokrát útočil na hlavu, svou jedinou rukou se mě snažil uchopit za krk a trhnout, ale nevedlo se mu to. Klouzala mu po mé mramorové kůži. Místo toho mě radši odkopl a skočil na mě. Drápal mou hruď a povedlo se mu ode mě odtrhnout levé ucho. Vykřikl jsem bolestí, když jsem ho viděl, jak dopadlo na hromádku našich končetin. Shodil jsem ho ze sebe a vrhl se mu na nohy, sice mě kopal, ale jednu nohu jsem mu oddělil od zbytku těla. S jeho výkřikem a s mým úšklebkem jsem ji hodil na hromádku. Ihned se snažil vstát, vyhoupnul se na svou zbývající nohu a držel balanc. Přikradl jsem se k němu blíž a tu jedinou nohu jsem mu podkopl. Spadnul na zem a já znovu trhal, jeho druhá noha mi zůstala bezvládně ochablá v mé dlani. Odhodil jsem ji na hromádku a Alice celou hromádku pečlivě vzala do tašky.
‚Chtěl si svou mocí všechny části těla přivolat.‘oznámila mi jeho plán a já se ušklíbl. To mu nevyjde, když tu mám Alici.
„Co si teďka na chvíli promluvit?“navrhl jsem.
„A o čem?“odsekl mi zuřivým tónem.
„O tom, co se stalo.“odpověděl jsem mu a díval jsem se mu přímo do očí.
„Co se stalo? Ty si snad ze mě děláš dobrej den!“vykřikl nevěřícně.
„Věř mi, že nedělám.“řekl jsem mu odhodlaně.
„Oh! To jseš vážně hodnej.“odsekl mi sarkasticky a na vteřinu měl v obličeji soustředěný výraz. Pytel v Aliciných rukou lehce zatahal, ale Alice ho chytla pevněji a udržela ho. Vítězně se na něj usmála a poplácala pytel po straně.
„Lucasi, své končetiny dostaneš zpátky. Nechtěl jsem tě zabít. Jen nás teď chvíli poslouchej, chceme ti to vše vysvětlil.“řekl jsem mu diplomaticky.
„A co vysvětlit? Jak jseš ubohej, že ji chceš teď trápit ještě víc? Podívej se mi do hlavy, ty parchante! Podívej se, co jsi způsobil!“vykřikl nenávistně a ponořil se do vzpomínek.
„Zkus ji přemluvit, ať jde lovit. Na tebe dá.“přikázal Liam Lucasovi a ten se otočil k Sarině. Ten pohled mi vyrazil dech. Vypadala, jako by byla mrtvá.
„Sari, podívej se na mě.“zašeptal Lucas naléhavým hlasem, ale bez reakce. „Sari, no tak, musíš jíst, pojď si ulovit něco, na co máš chuť.“přemlouval ji dál, ale nereagovala. Neposlouchala ho. Odvrátil se od ní a zavrtěl záporně hlavou, když  vzhlédl k Liamovi s Miou. „Něco jí ulovim a přinesu, aspoň se o to pokusim.“rozhodl  se a vběhl do lesa. Lovil, nasytil se a ulovil pro Sarinu laň. Běžel  zpátky k autu a teprve u něj se zastavil.
„Sari, podívej, co jsem ti přinesl. Krásnou laň s teplou, lahodnou krví.“oznámil jí vemlouvavě, ale ona se dál dívala do prázdna. Otevřel jí jemně  ústa a natočil si je tak, aby do nich mohla odkapávat krev. Pak  natrhl zuby kůži laně a směroval odkapávající krev do jejích úst. Odkapávala do nich a hromadila se. „Polkni ji, sestřičko, prosím.“žadonil. „Nebo ti nějak pomůžu!“zavrčel bezmocně, když na jeho prosby nereagovala. Odhodil  tělo laně a zavřel  Sarině pusu. Naklonil  ji a snažil se, aby krev stekla do krku a dál do těla. Pak ji položil zpět na sedadlo  a otevřel její ústa. Hladina rudé tekutiny v jejích ústech nikam nezmizela. Nespolkla to, odmítla krev. Vzdal to. Otřel jí ústa a laň zahrabal do země. Tím tato vzpomínka skončila, trhala mě zevnitř na kusy. A Lucas to viděl.
„Ale, copak? Neříkej, že ti to ubližuje? Neříkej, že ti ubližuje stejně jako mně ten pohled na ni?“už zase na mě křičel.
„Neříkám.“odpověděl jsem tiše. „Neubližuje mi, trhá na kousky ze vnitř. Mysli si, co chceš, ale já ji furt miluju. Navíc já ji neopustil dobrovolně.“dodal jsem.
„Neopustil dobrovolně? Co to má znamenat?“ptal se zmateně, ale nenávist byla neutuchající.
„Během těch dvaceti minut, co jsme se neviděli, nás navštívil Liam.“odpověděl jsem mu a očekával jeho reakci.
„A co chtěl?“
„To přesně nevíme. Nepamatujeme si, co nám říkal a to nás překvapilo. Upíří paměť je stálá, nezapomínáme. Ale jediný, co si pamatujeme, že u nás byl. Proto si myslím, že na nás použil svou schopnost.“vysvětlil jsem mu naši teorii. „Jenom my jsme byli ochotní vás nechat odejít. Jenže časem to sláblo, až to ze mě kompletně opadlo a já si uvědomil, co jsem ztratil. Co jsem nedobrovolně zničil. A chci to napravit.“
„To nemyslíš vážně!“vykřikl nevěřícně a začal se smát.
„Myslím. Copak sis nevšiml nějakých zvláštních reakcí Liama? Mi neříkej, že to je tak dobrý herec, když jeho dítě trpí.“poznamenal jsem.
„Mno, párkrát byl takový divný. Někdy jsem nedokázal rozpoznat, co cítí za emoci. Špatně prostupovala slovy.“zamyslel se. „Ale to nic nemění na tom, že se o ní Liam bojí stejně jako Mia.“
„Ne, tak to není. Nebojí se o ni stejně jako Mia, Mia se bojí o své dítě. Liam se bojí o svou hračku, o svůj talent.“oznámil jsem mu a čekal na jeho reakci, až vše popře.
„To nemyslíš vážně!“zařval.
„Myslí. Nepřišlo ti divný, že měl koupený dům v Brazílii?“zeptal jsem se.
„Přišlo, ale vysvětlil nám, že to byl dárek pro Miu k výročí.“odpověděl klidněji a já si domyslel, že ho lehce ovládá Jasper ohledně  emocí.
„Jenže výročí mají až za půl roku.“ozvala se Alice. „Mia mi to říkala.“dodala, když viděla naše překvapené pohledy.
„Ten dům byl v perfektním stavu, akorát se tam nastěhovat. Navíc ho neměl asi moc dlouho, protože tam byl přímo pokoj i pro mě.“zahloubal se. „A je pravda, že Liam se nejvíc divil, když jste se tehdy líbali.“přemýšlel a vzpomínal dál. Nechali jsme ho v jeho myšlenkách, aby dospěl ke svému rozhodnutí sám. Po chvíli k nám vzhlédnul a oznámil nám, jak se rozhodl…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 35. část:

 1
1. tem
20.05.2013 [19:04]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!