Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 33. část

07.08.2009 (14:14) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1857×

Deaconův pohled:
   „Deacone!“vykřikla Alice a já se zaměřil na její vizi. V té vizi jsem stál v obýváku, když vtom do něj vtrhl Mihnea se šíleným pohledem. Než kdokoliv z nás stačil zareagovat, vrhl se na mě a začal mě trhat na kusy. Vytvořil kolem sebe štít, takže jím nikdo nemohl proniknout a škrtl sirkou, kterou na kousky mého těla upustil. Chytl jsem během vteřinky, pak Alice viděla už tmu.
„A nebylo by to tak lehčí?“zeptal jsem se tiše a sledoval Alicin výbuch.
„To nemyslíš vážně, že ne?“křičela na mě. „Lehčí by to vážně nebylo! Musíš odtud okamžitě zmizet! Bude tu za pět minut!“
„Dobře.“rezignoval jsem a nechal se táhnout kamsi ven. Zastavili jsme se až na louce, kde jsem opustil Sarinu. Viděl jsem nás tu oba stát, ji zlomenou a sebe krutého. Ano, krutého, to já jí přeci ubližoval. „Alice?“oslovil jsem svou sestřičku.
„Ano?“obrátila se ke mně.
„Vidíš něco, co se týká Ryanových?“zeptal jsem se.
„Věděla jsem, že se zeptáš.“zamumlala. „Ale moc dobře víš, že díky Sarininý schopnosti nic nevidím.“
„Pravda. Ale mohla by ses zkusit zaměřit jen na Liama.“navrhl jsem a dodal k tomu psí kukuč.
„Dobře, dobře.“rezignovala. „Ale proč to vlastně chceš? Vždyť ses s ní rozešel.“
„Já vím, ale nedokážu ji pustit z hlavy. Alice, já sám sobě stále nerozumím. Zajímá mě, co s ní je. Svým způsobem mi chybí. Víš, něco ve mně se proti tomu, co se stalo, bouří, ale něco jiného to potlačuje. Ale už to slábne a já ji chci začít hledat, protože jen ona to může ve mně utišit.“vyznal jsem se jí.
„Co utišit?“ptala se zvídavě.
„Já nevím, jak to definovat. Hádky, bolest a stesk.“šeptal jsem zamyšleně.
„Ty ses nám vážně zamiloval.“vydechla užasle. „Radši se nepřibližuj k Jasperovi.“dodala.
„Proč?“zeptal jsem se lehce podrážděně.
„Protože podle mé vize to na tebe brzo dolehne a zhroutí se z toho můj manžel.“zavrčela na mě.
„Co ale na mě dolehne?“zeptal jsem se sklíčeně a během chvíle jsem se skácel k zemi. Ochromila mě bolest, kterou musela cítit Sarina. Chtěl jsem si vytrhnout své mrtvé srdce, které se rozpadlo na několik set kousíčků. Tvář se mi stáhla do bolestivé grimasy, když jsem se pokoušel nadechnout. V té chvíli jsem si uvědomil, že ji miluji víc než svou existenci. Uvědomil jsem si, co jsem to udělal za existenční chybu a nenáviděl se za to. Mihnea měl pravdu, nezasloužil jsem si žít.
„Deacone.“křičela mé jméno Alice, ale já ji slyšel z dálky. Zdálo se mi, že je několik tisíc kilometrů ode mě.
Musel jsem se vzchopit a najít ji. Věděl jsem, že už bez ní nedokážu žít. Konečně to bylo tak jasné. Tak proč jsem o tom předtím jen pochyboval? Proč jsem ji opustil? Vždyť teď si uvědomuji, že bych to sám od sebe nikdy neudělal, na to jsem ji moc miloval. Tak moment, ten den, co jsem ji opustil. Během těch dvaceti minut se něco muselo stát. Ale co?
„Alice?“zašeptal jsem zlomeně její jméno.
„Ano?“ozvala se hned.
„Co se stalo během té doby, co jsme přijeli domů? Než jsem odešel se Sarinou pryč?“
„Já nevím, nic zajímavého. Jen se za námi stavil Liam.“odpověděla mi lhostejným tónem.
„Liam? A co chtěl?“
„Já už nevím.“zamumlala.
„Vzpomeň si.“vydechl jsem nedočkavě.
„Nejde to.“zavrtěla hlavou.
„To je divný.“zamumlal jsem. Co asi u nás Liam dělal? A proč po tom jsem opustil Sarinu? Co je v tom za spojitost?
„Ani ne.“odvětila Alice.
Tak moment. Liam umí ovlivňovat okolí, dokáže je přimět, aby udělali to, co chce on. Co když mi přikázal, abych ji opustil? Co když jsme je měli nechat odjet, abychom je už podle něj neohrožovali?
„No ovšem!“vykřikl jsem, jakmile jsem to všechno pochopil.
„Co?“zeptala se nechápavě Alice.
„Pojď, musím mluvit se všemi. Všechno jsem už pochopil!“vykřikl jsem a táhnul ji na nohy. Za chvíli jsme už oba běželi k nám domů. Vtrhli jsme dovnitř jako velká voda a slyšeli slastné vzdychání z horních pokojů.
„Konečně jsi zpátky, už jsem to tu skoro nevydržel.“oddechl si Jasper, jakmile nás dva uviděl. „Jo, Deacone, už můžeš být v klidu. Mihnea s Denalijskými před půl hodinou odjel.“dodal.
„Kruci.“vydechl jsem.
„Cože?“vykulil oči Jasper.
„Na něco jsem přišel. Za vším stojí Liam.“odpověděl jsem mu a celý dům ztichl.
„Cože?“vydechl Jasper ohromeně.
„Co kdybyste všichni přišli sem? Vysvětlím vám to.“řekl jsem do ticha a chvíli počkal, než se všichni v županech seběhli do kuchyně.
„Doufám, že máš dobrý argumenty, bráško. Vyrušil si nás v důležité činnosti.“zavrčel Emmett.
„To se uvidí. Takže nejdřív si musíme uvědomit, jakou má Liam schopnost.“začal jsem vysvětlovat.
„Ovlivňovat lidi a upíry.“odpověděl Carlisle.
„Přesně tak. Rose, Emmette, Jaspere, pamatujete si něco do doby, než sem dorazila Sarina a Lucas? Mám na mysli dobu od příjezdu ze školy do jejich příjezdu.“zeptal jsem se.
„Ne. Moc ne.“odpověděli stejně.
„Alice si vzpomíná, že u nás byl Liam.“odvětil jsem a čekal na jejich reakce.
„Ty myslíš, že…“začal Carlisle, ale větu nedokončil.
Ty myslíš, že za tím stojí Liam? Že vás ovlivnil, abyste jim ublížili? Proč by to dělal?
„Přesně to si myslím.“odpověděl jsem mu na nevyslovené myšlenky.
„Ale proč?“ptal se mě ohromeně.
„Protože jsme pro něj byli hrozbou? Vzpomeň si, jak nás při prvním setkání chtěl odsud dostat. Byl schopen proti nám použít svoji schopnost, aniž by se styděl. Nebýt Sariny, už jsme tu nebyli.“osvětlil jsem mu své myšlenky.
„Tak moment!“vykřikl netrpělivě Emmett. „Myslím, že nejenom mně došlo, že nám ostatním něco uniklo. Co kdybyste nám vysvětlili vaše závěry?“
„Promiň, Emmette. Myslím si, že za tím stojí Liam. Ovlivnil nás svou schopností, abychom jim ublížili a on je mohl odvézt.“osvětlil jsem mu a ostatním.
„To snad není možný! Takovej parchant!“rozkřikl se Emmett.
„Jsi si tím jistý?“ubezpečovala se Rosalie.
„Nejsem, ale myslím si to. Odpovídalo by to.“odpověděl jsem jí.
„Tshe, odpovídalo by to.“odfrkla si. „Proč jsi se v tom začal nimrat až teď? Když ji tak moc miluješ, neměl jsi ji opouštět.“dodala zatrpkle.
„Teď už to vím taky. Ale když na tebe použije Liam schopnost, neohlížíš se na svoje pocity. Kdyby ji použil na tebe, abys opustila Emmetta, možná by to taky fungovalo.“
„Když myslíš.“zamumlala a začala si hrát s pramenem vlasů. Někdy byla opravdu na zabití.
„A co hodláš dělat?“zeptal se Jasper, protože už ode mě cítil rozhodnost.
„Hodlám ji hledat. Co jiného mi zbývá?“odpověděl jsem mu.
„Neblázni. Vždyť to je šílenství! I kdyby ji hledala celá rodina, nemáme šanci ji najít.“vyvracel mi ten nápad Jasper.
„Vždyť se říká, že svět je malej. Jednou na ni zkrátka musim narazit.“odvětil jsem mu už trošku zkroušeně.
„Jdu do toho s tebou. Bez ní tu už není žádná legrace.“prohlásil Emmett.
„Já taky. Snad bych ti mohla i pomoct skrz vize.“přidala se Alice.
„Alice nikam nepůjde beze mě. Takže jdu taky.“rezignoval Jasper a přitáhl si Alici blíž k sobě.
„Jestli tě její nalezení udělá šťastným, tak ti pomůžu moc ráda.“prohlásila Esme a já se na ni vděčně usmál.
„Souhlasím s Esme, pomůžeme ti ji najít. Myslím si, že se pak uleví vícero upírům.“dodal Carlisle.
Všichni se otočili k Rosalii, ta jediná se k tématu nevyjádřila, ale stále si hrála s pramenem vlasů.
„Víte moc dobře, že jsem ji ráda nikdy moc neměla.“řekla tiše a já musel zavrčet, nezvedla hlavu od toho pramenu zlatých vlasů, hrála si s ním dál. „Nicméně rodina je pro mě vším a chci ji chránit. Proto půjdu s vámi a pohlídám si, aby se nám naše rodina nerozpadla kvůli někomu, kdo do ní nepatří.“dořekla to a já musel znovu tiše zavrčet.
„Ona do rodiny patřila.“zašeptal jsem mrzutě a Jasper si mě zkoumavě měřil.
„Takže je rozhodnuto, že půjde celá rodina. Možná by nám pomohli Denalijští, kdyby…“začal Carlisle, ale já ho musel přerušit.
„Ti nám nepomůžou. Ne potom, co mě chtěl Mihnea zabít.“ušklíbl jsem se.
„Třeba se v nich mýlíš. Kdybychom jim řekli, na co jsme přišli, třeba změní názor a pomůžou.“navrhl.
„A jak? Chtělo by to spíš stopaře.“zamumlal jsem. „Možná Alistair?“vzpomněl jsem si na jméno toho misantropického upíra.
„Kdo ví, kde je mu konec.“povzdychl si Carlisle.
„Pravda.“zamumlal jsem nešťastně.
„Tak se vydáme je hledat jen my. Je nás dost. Můžeme obejít známí upíry tady v Americe, zda necítili jejich pach. Vezme z jejich domu nějaké věci s jejich pachem. To by bylo, abychom něco nenašli.“navrhl Emmett a já na něj vděčně upřel pohled. Emmett nikdy nezklame.
„Dobře, jdeme balit. Jasper s Alicí doběhnou pro nějaké věci k Ryanovým a zabalí je do sáčků, aby pach nevyčichl.“zavelel Carlisle a všichni ho poslechli.
Věci se daly do pohybu… 

Lucasův pohled:
   Jeli jsme dál na jih, uháněli jsme vysokou rychlostí a dopravní omezení nás nechávala v klidu. Proč by nás měla rozrušit, když jsme měli starosti se Sarinou? Bariéra kilometrů od našeho budoucího sídla padala závratnou rychlostí. Mohli jsme letět, ale nechtěl jsem Sarinu vystavovat lidským všetečným pohledům. Cesta trvala několik dní a nocí, ale bariéru kilometrů jsme pokořili, protože jsme zůstali stát před domem v opuštěné části pralesa u Amazonky. Když jsem se nadechl, cítil jsem tolik lahodné zvěře, dusno pralesa a vodu. Tyto vůně, když se spojily, dávaly tomu místu charakteristickou atmosféru.
   Vystoupili jsme z auta a já vzal do náruče Sarinu, měl bych spíš říct její tělo. Šli jsme společně k domu a Liam nám otevřel.
„Její pokoj je v druhém patře, třetí dveře vlevo. Jeho stěny jsou žluté. Tvůj je hned vedle s modrými stěnami.“oznámil mi a já vyběhl schody. Pokoj jsem našel hned na poprvé. Byl prostorný a předpokládal jsem, že kdyby tu se mnou byla myslí, líbil by se jí. Položil jsem ji na její modrou sedačku a pohladil ji po vlasech. Nereagovala, už zase. S povzdechem jsem zamířil zpátky dolů, abych sebral naše věci. Liam s Miou se akorát líbali na verandě, tak jsem sebral naše věci a odnesl jsem je nahoru. Vybalil jsem jí věci a posléze i sobě. Moc jsme toho neměli, ale nevadilo mi to. Nikdy jsem těch věcí moc neměl, nepotřeboval jsem je. K čemu by mi byly? K ničemu, co bych chtěl mít, nemám, nemám svou drahou sestřičku jako dřív. Bez ní ten svět není, jako býval. Zšednul, zesmutněl. Potřeboval jsem vypadnout, nemohl jsem se na ni už déle dívat. Vyskočil jsem z okna a běžel se proběhnout po pralese. Doběhl jsem až k vodopádu a skočil z něj. Byl to nádherný pocit, pocit volnosti, jaký jsem dlouho nezažil. Dopadl jsem do vody a začal jsem plavat ke břehu. Potápěl jsem se u toho a sledoval život ve vodě. Bylo to uvolňující, nemusel jsem myslet na Sarinu, ale i tak jsem na ni myslel… Po chvíli jsem vylezl a vrátil se zpět do domu k Sarině. Doufal jsem, že jí ta změna místa prospěje, ale zdálo se, že jí je jedno, kde je. Snad jí čas pomůže, ten prý dokáže rány zahojit.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 33. část: