Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 32. část

04.08.2009 (17:17) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1892×

Mihneův pohled:
   Vraceli jsme se z lovu, běželi jsme spokojeně s mou Tanyou a její rodinou ke Cullenovým domů. Bylo těžké zůstat na zvířecí krvi, lidská je v tolik ohledech lahodnější… Dost! Na to nesmím myslet, musím zůstat na zvířecí krvi kvůli mé nové rodině, nechci je zklamat. To bych si nikdy neodpustil.
„Nehloubej, nesluší ti to.“zahihňala se vedle mě Tanya.
„Já nehloubám.“usmál jsem se a chytl ji za ruku, když jsme dobíhali k domu Cullenových. Vtrhli jsme do domu jako velká voda a zastavili se v obýváku. Ostatní vběhli hned za námi a já si přitáhl Tanyu k sobě. „Pojď ke mně.“zamumlal jsem a políbil ji.
„Jakej byl lov?“zeptal se nás Emmett.
„Skvělej, našel jsem vynikajícího medvídka.“usmál jsem se.
„To snad ne! A tys mi ani nepřinesl?“vykřikl pohoršeně.
„Ne ne, nejsem donášková služba.“vysmál jsem se mu a ostatní se k nám přidali. Náš smích asi vyrušil Deacona, protože přestal s hraním a sešel mezi nás.
„Deacone!“vykřikla Esme, jakmile ho viděla. „Vypadáš hrozně.“zkonstatovala, když ho pohladila po tváři. „Stalo se něco?“zeptala se ho starostlivě.
„Rozešel jsem se se Sarinou.“odpověděl jí a v celé místnosti se rozhostilo naprosté ticho.
„Cože jsi udělal?“zeptal jsem se ho nevěřícně. Jak to mohl udělat? Vždyť ji musel milovat!
„Opustil jsem tvoji sestru.“zopakoval mi přímo do očí a já se něj chtěl vrhnout, můj vztek na něj rostl.
„To nemyslíš vážně! Ty parchante, proč?“vykřikl jsem naštvaně a Emmett s Jasperem mě naneštěstí zadrželi.
„Myslím. Já ani nevím proč, přišlo mi to jako správná věc.“odpověděl mi zadumaně. 
„Správná věc?“odplivl jsem si. „Rozchod nikdy není správná věc!“vykřikl jsem naštvaně a stisk Emmetta zesílil.
„Já vím, ale něco mi říkalo, že dělám správnou věc a něco, že ji nedělám. A pak mě něco nutilo tu správnou věc udělat.“oznámil mi, ale cítil jsem v tom nejistotu, jako by nevěděl, proč to udělal.
„Co to meleš? V jednání si máš bejt vždycky jistej!“rozkřikl jsem se na něj. „Pokud nevíš, co chceš, nech to, tak jak to je a rozhodni se později, až si to ujasníš.“
„Já vím.“odvětil mi tiše.
„Co víš?“zeptal jsem se ho nakvašeně. Zlost a vztek ve mně probublávaly na povrch.
„Že si mám být v jednání jistej.“odpověděl mi.
„Tak proč sis jistej nebyl?“křičel jsem na něj.
„Protože…“začal, ale na chvíli se zasekl a vydechl jen „Já nevím.“ Konečně se mi podíval do očí a já si mohl prohlédnout ty jeho. V těch jeho byl zmatek smíšený se smutkem. Ale to ho neomlouvalo, ublížil jí.
„Jo, ty nevíš.“vydechl jsem sarkasticky. „Tohle bys měl vědět, nemusíš vědět nějaký číslo pí, ale musíš vědět, proč jsi opustil mou sestru! Slíbil jsem jí, že ji budu ochraňovat, kvůli tobě jsem to nedodržel a tyhle zrádci ochraňujou tebe. Co je tohle za spravedlnost?“prskal jsem. Čekal jsem na jeho odpověď, ale on mlčel. Mlčel jako srab, kterým pro mě byl. Celá tahle Cullenovic sebranka k tomu druhu patří. Jak jim mohla uvěřit?
„Proč tu vlastně trčím? Jdu za svou sestřičkou a pak, až tě nebudou hlídat, ti rozbiju hubu.“zavelel jsem a bez rozmýšlení jsem vyskočil z otevřeného okna ven. Nevšímal jsem si ničeho, ale za chvíli jsem uslyšel lehké našlapování. Ohlédl jsem se za sebe a viděl, jak Tanya běží za mnou. Doběhla mě a chytla za ruku. Snažil jsem se usmát, ale vyšel z toho jakýsi škleb. Naopak se na mě ona usmála povzbudivě, ale nedokázal jsem jí ten úsměv opětovat, ve mně to vřelo. Běželi jsme společně k jejich domu, ke kterému jsme doběhli beze slov. Těsně před ním jsme se zastavili a zůstali zkoprněle stát. Okna byla ztemnělá, dům vypadal jako bez života. Došel jsem ke dveřím a zkusil je otevřít, nešly, byly zamčené. Tanya se podívala kolem dveří, zda nenajde klíč, ale nic. Obešli jsme dům a zkusili zadní dveře, jenže ty byly taky zamčené.
„Co budeme dělat? Zkusíme okna?“zeptal jsem se.
„Můžeme projít dveřmi.“zasmála se Tanya.
„To radši ne.“zamítl jsem a vyskočil do patra. Zachytil se parapetu a zkusil jsem otevřít okno. S jemním trhnutím a vrznutím se mi to podařilo. Vskočil jsem dovnitř a hned za mnou Tanya.
„Připadám si jako zloděj.“zahihňala se.
„Nech toho.“zavrčel jsem na ni a rozhlédl se po domě. Tanya se asi cítila ublíženě, když jsem ji takhle okřikl, protože byla potichu. Vešel jsem do pokoje mé sestřičky a začal jsem ho zkoumat, otevřel jsem dveře od skříně a všiml jsem si, že nějaké oblečení zmizelo. Zavrtěl jsem podrážděně hlavou a šel dál, objevil jsem Lucasův pokoj a podíval se i do jeho skříně, která byla prázdná. Měl málo věcí a všechny jsou pryč. To snad neudělali, nemohli odjet beze mě, bez rozloučení! „Já toho parchanta zabiju!“zavrčel jsem a práskl jsem dveřmi od skříně, jenže jsem neovládl svou sílu a rozletěly se v třísky.
„Mihneo!“vykřikla pohoršeně Tanya.
„Jsou pryč! Kvůli němu! Odjeli, kdo ví kam!“vykřikl jsem naštvaně.
„Však se vrátí, Lásko. Uvidíš.“snažila se mě uchlácholit.
„Nevrátí, sem se nevrátí už nikdy! Ty jí neznáš. Vždyť domů do Jolotcy se vrátila po dvou stech letech.“osvětlil jsem jí, já Sarinu znám dost dobře.
„Chceš ji hledat? Lásko, to je jako hledat jehlu v kupce sena. Nech je na pokoji, zůstaneš s námi, oni nás najdou, až budou chtít.“řekla mi konejšivě.
„To nejde, Tanyo. Něco jsem jí slíbil a zase to porušuju, vždyť takhle to nejde. Takhle to nemá být.“řekl jsem jí a do hlasu se mi vkrádala hysterie.
„Ale jde. Nemáš šanci ji najít, i kdyby s tebou šla celá rodina. Už můžou být kdekoliv na světě. Zůstaň s námi, se mnou.“žádala mě a já se na ni konečně podíval. Nedokázal bych ji opustit, i kdybych chtěl hledat Sarinu. Bez Tanyi nikam nemůžu odejít, nedokázal bych to.
„Dobře.“rezignoval jsem.
„Fajn, pojď, vrátíme se.“zavelela a už mě táhla za ruku k oknu, kterým jsme přišli. Vyskočili jsme z něj a pak ho i zavřeli, aby tam nikdo jen tak nevlezl. Rozběhli jsme se zpět ke Cullenovým a já se pokoušel ovládnout, abych ho neroztrhal hned po příchodu. Před domem jsme zpomalili a ruku v ruce jsme vešli dovnitř. Tanya mě musela u sebe lehce držet, protože jinak bych se sám neudržel.
„Našli jste něco?“zeptala se nás hned Esme, jakmile nás uviděla.
„Jo, prázdnej dům bez upírů a jejich věcí.“zavrčel jsem nenávistně. Můj tón Esme asi vyrušil z rovnováhy, protože se mi zdálo, že se trošku přikrčila. „Kde je ten srab? Kde je ten nerozhodnej Deacon, kterej ublížil mé sestřičce?“křičel jsem na celý dům.
„Není tu. Alice měla vizi.“osvětlila mi plaše Esme.
„Lásko, to stačilo.“oznámila mi Tanya.
„Ne, nestačilo. Za to bude pikat, ztratil jsem svou sestru kvůli němu! To mu nesmí jen tak projít!“vrčel jsem a u toho cenil zuby. Byl jsem jak smyslu zbavený.
„Stačilo!“zakřičela na mě. „Odjedeme do Denali, tady nebudeš klidný.“rozhodla a já se musel podřídit, její pohled mi nedovoloval se vzepřít.
„Dobře.“rezignoval jsem.
„Fajn, rodino jdeme balit.“zavelela a během chvíle má nová rodina stála dole s taškami. Naházeli vše do auta a loučili se s Cullenovými, tedy s těmi, kteří zůstali v domě. Já se neobtěžoval a sedl si do auta. Za chvíli se ke mně zbytek připojil a poskládali jsme se do auta. Tanya si sedla na můj klín a Eleazar za volant, na sedadlo spolujezdce se usadila Carmen a vedle nás Garrett s Kate. Všichni mávali na rozloučenou až na mě, já jen vysílal pohledy plné nenávisti. Za pár chvil už jsme jejich dům ztratili z obzoru a vyjeli jsme čelem mému novému životu se vzpomínkami na drahou sestru. 

Lucasův pohled:
    Liam řídil naši cestu, každým kilometrem se propadala snad do větší deprese, i když nechápu, že je to vůbec ještě možné. A v přímé úměrnosti vzrůstala má nenávist vůči Deaconovi. Nedokázal jsem pochopit, jak vůbec mohl ublížit tak dobrému stvoření, jako je Sarina. Tisknul jsem si ji na svou hruď a hladil ji po vlasech, ale žádný reakce jsem se od ní nedočkal. Dívala se kamsi a zároveň nikam. Trhalo mi to mé mrtvé srdce ji takhle sledovat, ale nemohl jsem jinak, potřeboval jsem se ujistit, že je tu s námi.
„Nějaká změna?“zašeptala svou otázku Mia a podívala se k nám.
„Žádná.“zavrtěl jsem záporně hlavou. „Nevím, co s ní bude dál.“
„To je nás víc. Ale už se stmívá, tak bychom mohli zkusit odbočit do lesa na lov.“navrhl Liam.
„Obávám se, že Sarina lovit nebude.“zkonstatoval jsem její stav.
„Tak jí něco ulovíme sami, od toho jsme přeci rodina.“odvětil mi chladně.
„Jasně jasně.“zamumlal jsem a sledoval ubíhající krajinu.
   Po pár minutách jsme konečně zastavili na lesní cestě a vystoupili jsme. Sarinu jsem položil na celé sedadlo a postavil jsem se u auta k ostatním.
„Zkus ji přemluvit, ať jde lovit. Na tebe dá.“přikázal mi Liam a já se otočil k Sarině.
„Sari, podívej se na mě.“zašeptal jsem naléhavým hlasem, ale bez reakce. „Sari, no tak, musíš jíst, pojď si ulovit něco, na co máš chuť.“přemlouval jsem jí, ale bylo to jako mluvit do dubu. Neposlouchala mě. Odvrátil jsem se od ní a zavrtěl záporně hlavou, když jsem vzhlédl k Liamovi s Miou. „Něco jí ulovim a přinesu, aspoň se o to pokusim.“rozhodl jsem se a vběhl do lesa, aniž bych potřeboval nějaké příkazy. Vím, že miluje medvěda, ale toho jí asi nedonesu, v autě by se jí špatně pil. Začal jsem tedy lovit, nejdříve jsem se nasytil sám dvěma jeleny a jednu laň jsem ulovil pro Sarinu. Bál jsem se, že to bude zbytečné, a že se odmítne napít. Běžel jsem zpátky k autu a teprve u něj jsem se zastavil.
„Sari, podívej, co jsem ti přinesl. Krásnou laň s teplou, lahodnou krví.“oznámil jsem jí vemlouvavě, ale ona se dál dívala do prázdna. Otevřel jsem jemně Sarině ústa a natočil si je tak, aby do nich mohla odkapávat krev. Pak jsem natrhl zuby kůži laně a směroval odkapávající krev do jejích úst. Odkapávala do nich a hromadila se. „Polkni ji, sestřičko, prosím.“žádal jsem ji. „Nebo ti nějak pomůžu!“zavrčel jsem už. Připadal jsem si u ní tak bezmocně. Odhodil jsem tělo laně a zavřel jsem Sarině pusu. Naklonil jsem ji a snažil se, aby krev stekla do krku a dál do těla. Pak jsem ji položil a otevřel jsem její ústa, abych zkontroloval, zda to pomohlo. Jenže jediné, co jsem viděl, byla hladina rudé tekutiny v jejích ústech. Nespolkla to, odmítla krev. Vzdal jsem to. Otřel jsem jí ústa a laň zahrabal do země. Za půl hodiny od mé prohry se vrátil Liam s Miou.
„Tak co?“vyhrkla zvědavě Mia.
„Nic, nechtěla pít. Zkusil jsem to i po zlým, ale nezabralo to. Prostě odmítla polknout.“oznámil jsem jim zkroušeně.
„Bylo by to snazší, kdyby neměla ten štít.“povzdychl si Liam.
„To ano.“souhlasila s ním Mia. „Ale i když ti odporuje, je naše.“
„Bohužel.“zamumlal skoro neslyšně, že jsem nedokázal určit, zde to vůbec řekl. Raději jsem to přešel mlčením.
„Tak hold nasedat.“zavelel Liam a my si poslušně vlezli do auta. „Během lovu mě napadlo, že bychom si mohli pořídit domek někde v Brazílii v odlehlý části země. Co vy na to?“navrhl.
„Proč ne.“odvětil jsem lhostejně. Bylo mi to ukradený, šlo mi jen o dobro Sariny. A jestli to znamená žít v Brazílii, tak to podstoupím.
„Jsem pro.“souhlasila Mia a spojila svou ruku s jeho na řadící páce. Sarina nepatrně pohnula hlavou a já se na ni podíval, jestli se neprobudila ze své strnulosti, ale to se nestalo. Nejspíš jen otočila svou hlavou, aby se nemusela dívat na projev jejich lásky.
„Výborně, protože už tam máme koupený dům.“oznámil nám samolibě a já na něj zůstal zírat.
„Jak to?“vydechl jsem ohromeně.
„Původně jsem ho chtěl dát Mie k výročí jako chatu, ale než jsem to stačil udělat, se stalo toto.“vysvětlil.
„Aha.“zamumlal jsem a přestal vnímat přední sedadla jako Sarina. Ale mezi námi teď byl rozdíl, já se neukryl před světem hluboko v sobě, já zůstal na povrchu, jen jsem přemýšlel, co bude dál. Ona se pohřbila před okolním světem.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 32. část: