Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 25. část

14.07.2009 (15:15) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2194×

„Neruším?“ozval se tichý hlas kousek ode mě.
„Možná trochu. Co bys rád, Deacone?“zeptala jsem se nově příchozího na mou mýtinku. Pomalu jsem se posadila a podívala se na něj. Jeho oči měly světlejší odstín, ale stále v tom pohledu byla tma.
„Chci s tebou mluvit, Sari.“oznámil mi a sedl si přede mě, aby mi viděl do očí. Ale já se raději dívala na hvězdy.
„Jsou krásné, že?“zasněně jsem se usmála.
„To ano, ale tobě se nevyrovnají.“odpověděl mi.
„Ne, já se nevyrovnám jim. Navíc my nemáme právo se s nim srovnávat, to právo nikdo na světě nemá.“rozhodla jsem a stále se dívala vzhůru.
„Jak myslíš. Kdybych mohl, pár bych ti jich snesl k nohám.“slíbil mi.
„To bych o ně musela stát.“odsekla jsem mu.
„Proč bys o ně nestála?“zeptal se udiveně.
„Protože mi nepatří, nikdo je nemůže vlastnit, takže ty mi je nemůžeš dát.“odpověděla jsem mu tiše.
„Máš pravdu. A co mé srdce? To ti darovat můžu.“navrhl nesměle. Od hvězd k srdci, tomu říkám pokrok.
„Deacone, to není nejlepší nápad.“odpověděla jsem mu a podívala se mu i do očí, kde jsem viděla touhu.
„Proč?“zeptal se nechápavě. „Myslel jsem, že…“začal, ale nedokončil tu větu.
„Co jsi myslel?“zeptala jsem se, chtěla jsem vědět, co chtěl říct.
„Myslel jsem, že jsi to cítila při tom polibku stejně. Neříkej mi, že se v tobě nic nehnulo. To by nebyl takový.“obvinil mě a já v tomto případě vina byla, ale nemohla jsem se k tomu přiznat.
„Já nevím, Deacone. Nevím, co se to tehdy stalo. Ale vím, že jsem to nebyla já. Pro mě jsou city zapovězeny, ztratila jsem je při přeměně a nemůžu je oživit, to bych nebyla já.“řekla jsem mu tiše.
„Tak si je povol a buď sama sebou, alespoň to zkus. Jestli jsme si souzeni a ty to odmítáš, časem toho budeš litovat tak jako já.“přemlouval mě a chytil mě za ruce.
„Je mi líto, nejde to.“řekla jsem mu tiše a vytrhla se mu z jeho sevření. Opřela jsem se o své volné ruce a zaklonila hlavu, zavřela jsem oči, ale i tak jsem viděla Deacona. Ten tiše seděl přede mnou a díval se do země.
„Jak myslíš, Sari. Jestli si to někdy rozmyslíš, a já doufám, že si to rozmyslíš, budu čekat.“oznámil mi sebejistě.
Zkusila jsem se povzbudivě usmát, ale moc mi to nešlo. Zvláštně mě to bolelo, ale nechápala jsem to. Proč mě to bolí? Proč vidím jeho tvář, když zavřu oči? Proč mi toho všeho je líto? Proč…? Nevím…
„To se asi načekáš.“oznámila jsem mu po chvíli, kdy jsem nasadila svou tvrdou masku.
„Mám na to věčnost.“oznámil mi smutným hlasem a vstal. „Měli bychom jít, Mihnea se už najedl.“oznámil mi suše a odběhl pryč. Chvíli jsem tam ještě zůstala sedět, ale hvězdy bz něj ztratily své kouzlo. Co se to s nimi stalo? Vždyť jsou stejně krásné. Už jsem tam nemohla déle zůstávat, bylo to beznadějné. Vstala jsem a rozeběhla se k autům, kde už všichni postávali. Mihnea už nebyl tak nejistý, bavil se s ostatními a usmíval se. Byl spokojený, to mě těší.
„No konečně!“zvolal nadšeně Emmett. „Tak jedem.“zavelel a vyhodil klíčky do vzduchu, evidentně je hned chtěl chytit, ale už tam nebyly. Držela jsem je v ruce a drze se na něj usmála.
„Tentokrát řídím já.“pronesla jsem rozhodně a nasedla si do jeho jeepu na sedadlo řidiče. Všichni na mě udiveně zírali. Po chvíli Emmett zavrčel.
„To ani náhodou.“vrčel na mě a snažil se mě dostat ze sedadla.
„Nech toho nebo si ho urveš.“vysmála jsem se mu.
„Vypadni z toho sedadla!“vrčel na mě.
„Ani náhodou, sedej nebo si tu zůstaň.“dala jsem mu na vybranou.
„Hm, dobře.“řekl poraženě a sednul si za mě na sedadlo, vítězně jsem se usmála. Rosalie si sedla k němu a odvedla jeho pozornost jinam. Mihnea se posadil vedle mě s úsměvem a zlatě protkanýma očima. Jela jsem rychle ke Cullenovým, kde jsem smykem zastavila a elegantně vystoupila z auta.
„Doufám, žes mi ho neodřela.“řekl mi Emmett a šel si zkontrolovat auto. „Tady je škrábanec!“vykřikl nešťastně.
„To je šmouha, ty pako.“odvětila jsem mu, když jsem ji otřela.
„Neříkej mi pako, mimochodem měli bychom ti zopakovat Silvestra, když jsi tu hlavní část propásla.“zasmál se Emmett.
„Co jsem propásla?“zeptala jsem se ho nervózně.
„Ohňostroj přeci.“řekl mi Emmett stylem, že to je naprosto jasné.
„Aha, tobě nějaký zbyl?“zeptala jsem se ho nejistě.
„Ne, ale koupil jsem další.“zavýsknul a běžel dovnitř pro rachejtle. Nad ním opravdu rozum zůstal stát. Za chvilku vyběhl ven a v ruce nesl několik tašek plných rachejtlí.
„To nemyslíš vážně.“vykřikla jsem pohoršeně. Vždyť tolik ohňostroje odpálí jakýkoliv dům.
„Ale ano, myslím. Je ho míň než na Silvestra, tak se uklidni.“sjel mě a odešel kousek od domu, kde poklekl a připravil ohňostroj. Už za pár minu vylítlo k nebi několik rachejtlí, které ozářily různými tvary a barvami nebe. Byla to úžasná podívaná, to se mu muselo nechat, ani les nakonec nechytl. 

Obrázky ohňostrojů:

„Uznávám, byl nádherný, Emmette.“usmála jsem se na něj.
„Že jo!“zavýsknul.
„Ano.“přidala jsem do úsměvu víc vřelosti a Emmettovi se rozzářily oči.
„Tak zejtra uděláme repete. Co ty na to?“navrhl.
„Nech si to zase až za rok, budeš se víc těšit.“mrkla jsem na něj.
„Hm.“zamumlal a táhnul Rose do domu asi k sobě do pokoje.
Já jsem po chvilce vešla do domu a posadila se do křesla, objala si rukama nohy a prozkoumávala jsem krb. Snažila jsem se neposlouchat zvuky, které se ozývaly z horního patra. Mihnea s Lucasem seděli vedle mě na sedačce a o něčem se sáhodlouze bavili, ale ani jsem je neposlouchala, neměla jsem na to chuť. Ten krb byl tak zajímavý, až zajímavý nebyl. Z mého nehnutého zírání mě vytrhla až smutná melodie elektrické kytary, zaposlouchala jsem se do toho zvuku. Ta melodie byla plná smutku a naděje, stejně jako je Deacon kvůli mně.

Písničky: http://www.youtube.com/watch?v=eIRdadVMxAY a http://www.youtube.com/watch?v=VdkDKP46nyU

Z jeho melodií nás vytrhly blížící se pneumatiky na příjezdové cestě.
„Už jsou tady!“zavýskla Alice a běžela dolů ze schodů. Zastavila se pod nimi a upravila si šaty, pak přiběhla ke dveřím a otevřela příchozím. „Tanyo, Kate, Carmen!“vykřikla a vrhla se na tři dívky blížící se k ní. Dva muži za nimi zůstali nepostřehnuti, ale ne na dlouho. „Eleazare, Garrette!“dodala a objala i je. „Pojďte dál, někoho vám chci představit.“
„Neříkej mi, že máte nové přírůstky.“řekla jedna z nich, když je Alice táhla dovnitř.
„Ne, jen máme nové přátele.“usmála se, když stanuli vevnitř.
„Takže nové přírůstky.“zasmál se muž s tmavší pletí, než je normální odstín u upírů.
„K tomu se nebudu vyjadřovat, Eleazare.“usmála se Alice a otočila se na nás, kteří jsme se seřadili pod schody.
„Takže toto jsou Sarina.“řekla, ukázala na mě a já se usmála. „Lucas, Liam, Mia a Mihnea, nejnovější vegetarián.“představila celou mou rodinu. „A toto jsou Tanya,“ukázala na krásnou upírku s kudrnatými blond až rezavými vlasy, „Kate,“ukázala na druhou krásnou blondýnu, „její Garrett,“řekla a muž s dlouhými světlými vlasy po boku Kate se pousmál. Už zbýval představit jen poslední pár, ti, kteří byli jiní, oba s havraními vlasy a tmavší pokožkou, ty nám právě představila. „Carmen a její Eleazar.“
„Moc nás těší.“usmál se za všechny Eleazar.
„Nás taky.“odpověděl Liam a tím všechny formality skončily.
„Deacone!“zvolala Tanya, když sešel dolů po schodišti. Přihnala se k němu a zuřivě ho objala.
„Ahoj, Tanyo.“povzdechl si rezignovaně a objal ji taky. Tanya se k němu přímo tiskla, ale mně se to moc nelíbilo. Pociťovala jsem potřebu vrčet a odstrčit ji, ale to jsem nemohla. Vždyť jsem mu řekla, že ho nechci, tak proč jsem toužila být na jejím místě?  To není možný, proč bych to tak chtěla? Zakroutila jsem nechápavě hlavou a během té chvilky, co jsem o tom přemýšlela, ji od sebe odtrhnul.
„Jak ses tady měl tak sám?“zeptala se ho se zájmem a táhla ho za sebou na sedačku, kde se spolu posadili. Přestala jsem se o ně raději zajímat, neboť bych se asi neudržela nad jejím flirtováním, za což by asi ostatní nebyli rádi. Popošla jsem kousek dál k Eleazarovi, který si něco mumlal u Mihnei.
„To je zajímavé, tuhle schopnost jsem ještě neviděl.“mumlal si.
„Jakou schopnost?“zeptala jsem se nechápavě.
„Něco jako štít. Víš, já štíty, jako jsi třeba ty, vůbec necítím, tak pak jen usuzuji, že jimi jsou. Ale tvého bratra cítím, takže štít v pravém slova smyslu být nemůže.“odmlčel se.
„Navíc já vidím jeho budoucnost a Jasper cítí jeho pocity. Nemluvě o Deaconovi, který mu čte i myšlenky.“přidala se do hovoru i Alice.
„Takže štít ve vašem slova smyslu být nemůže.“usoudil Eleazar. „Ale něco ze štítu na něm cítím. Ale řekl bych, že bude fyzický.“zamyslel se. „Mihneo, už jsi něco takového vypozoroval?“zeptal se ho.
„Trochu.“přiznal. „Když jsem lovil lidi, nějak jsem jim uzavřel cestu. Nevím, jak jsem to dělal, ale najednou nemohli žádným směrem utéct.“odpověděl.
„Proč jsi mi to neřekl?“zeptala jsem se ho překvapeně.
„Proč bych měl? Sám jsem tehdy nevěděl, jestli se mi to nezdálo.“hořce se zasmál. „Navíc já taky nevěděl, že máš nějakou schopnost.“dodal.
„Neptal ses.“řekla jsem drze a vyplázla na něj jazyk.
„Ty potvůrko!“vykřikl a rozeběhl se za mnou, já dlouho neotálela a vyběhla jsem z domu raději ven. Najednou jsem vrazila do neviditelné překážky.
„Mihneo!“zavrčela jsem a otočila jsem se čelem k němu.
„Copak, sestřičko?“zeptal se mě drze.
„Vyzkoušej taky muj štít.“usmála jsem se a trošku se soustředila, uchopila jednu část štítu a zbytek vklouzl zpátky. Během další chvilky jsem ho proti němu vyslala. Nečekal to a letěl pět metrů dozadu. Během chvilky byl na nohou a smál se.
„Tohle byl tvůj štít?“zeptal se v záchvatu smíchu.
„Kromě jiného.“usmála jsem se.
„Co vyzkoušet tvůj štít proti mému?“nadhodil.
„Až se ten tvůj naučíš líp používat.“
„Hm, dobře.“rezignoval.
„Já ti pomůžu.“ozval se z verandy hlas Eleazara. Obrátili jsme se zpět k domu a spatřili všechny před ním.
„Díky.“usmál se Mihnea a kamsi Eleazara táhnul.
Nevěřícně jsem nad ním zakroutila hlavou a šla do domu, kam se během chvilky přemístili i ostatní. Všichni okolo si o tom, co jsme vyváděli, mumlali mezi sebou. Nějak se mi nechtělo zapojovat do diskuzí. Posadila jsem se do křesla a snažila se nevnímat Tanyu, která se točila kolem Deacona. Vzala jsem do ruky ovládání od televize a začala bezmyšlenkovitě přepínat kanály. Nikde nic nedávali, ale to mi v nijak nevadilo. Pozornost byla odvedena a to bylo to hlavní.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 25. část: