Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 24. část

11.07.2009 (12:00) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2067×

   Za pár minut letadlo vyjelo na ranvej a vzlétlo. Let byl dlouhý a moc jsme během něho nemluvili, nechtěla jsem, aby se Mihnea musel nadechnout a ucítit tu lákavou lidskou vůni. Už tak to měl dost těžké. Ale já musela přemýšlet, se svou minulostí jsem se vypořádala, našla jsem bratra a bylo mi vše odpuštěno. To jsem ani nečekala, když jsem přijížděla „domů“. Ale nevyřešila jsem v sobě důvod mého odchodu, Deacona. Za těch pár dnů mi chyběl, jako bych tam při tom polibku nechala část sebe. Ale jak bych mohla? Vždyť jsme se políbili jen jednou, ale musím uznat, že to bylo nádherné. Něco ve mně probudil, něco, co jsem dlouho necítila. Něco, co jsem necítila od té doby, co jsem byla obětována. Od té doby jsem cítila jen nenávist a lhostejnost. Teď je to pryč, možná i díky Mihneovi. Teď mám v sobě jen prázdno a touhu. Ale po čem touhu? Netoužím po ničem racionálním, moment, já nejsem racionální bytost, vždyť podle lidského mínění neexistuji… Ale i přesto tu jsem. Tak po čem jen toužím? Nevím, nedokážu to identifikovat. Teď zatím ne.
„Připoutejte se, prosím, za chvíli budeme přistávat.“ozvalo se z reproduktorů nad námi a oba jsme se opatrně připoutali. Povzbudivě jsem se na bratra usmála, když jsme vystupovali z letadla. Stále nedýchal, vždyť to ani nepotřeboval. Bylo mi jasné, že mě tu nikdo nebude vítat, Alice mě nemohla vidět.
„Pojď pomalu za mnou, ještě ze sebe musíme dělat lidi, ale až vlezeme do lesa poběžíme. Stále nedýchej, jinak bys to tady vyvraždil.“předala jsem mu instrukce a získala jsem jen přikývnutí na souhlas.
Vyšli jsme z letištní haly a vydali se k nejbližšímu lesu. Naštěstí slunce zapadlo před půl hodinou, tak jsme se nemuseli nikde skrývat. Jakmile jsme byli skryti před lidským zrakem, vydali jsme se na jih. Běželi jsme svou normální rychlostí a užívali si ten běh, koneckonců je naší přirozeností. Každým krokem blíž k domovu jsem se cítila víc a víc nervózněji. Co když se na mě budou zlobit? Mají na to právo. A co teprve budou říkat na Mihneu? Co když ho nepřijmou a vyhodí ho? Co bych dělala pak? Následovala bych ho nebo bych ho musela nechat jít?
„Sari? Už tam budem?“zeptal se vedle mě Mihnea a tím mě vytrhl z přemýšlení.
Nadechla jsem se a ucítila mně známé vůně. „Ano, za chvíli.“odpověděla jsem mu. Ano, za chvíli budeme u nás, i když si myslím, že má rodina bude spíš u Cullenových. Doběhli jsme k našemu domu a nikde nikdo nebyl, měla jsem pravdu, jsou u Cullenových.
„Vždyť tu nikdo není.“podotkl nápaditě Mihnea.
„To vidim.“odsekla jsem mu. „Poběž, vím, kde jsou.“pobídla jsem ho a rozeběhli jsme se společně ke Cullenovým. Můj strach ještě narůstal, jak jsme se blížili k onomu krásnému domu. Už jsem ho viděla z dálky, pentle a žárovičky už byly pryč, a tak vypadal zas důstojně. Přiběhli jsme k domu, kde na schodech seděl znuděný Lucas. Jakmile mě viděl, usmál se a ze mě strach i nervozita opadly. Najednou jsem věděla, že se nemám čeho bát. Ale když uviděl Mihneu, přikrčil se a začal vrčet. Vevnitř to všichni slyšeli a vyskočili ven s vrčením. Mihnea to nevydržel a přikrčil se taky. Kdyby na něj zaútočili, neměl by šanci.
„To je dobrý, moje rodiny se navzájem pozabíjí. Vy paka, laskavě se všichni uklidněte.“okřikla jsem je a všichni se na mě nechápavě podívali. Mia s Liamem naštvaně, protože jsem jim řekla, že jsou paka, jako ostatně všem.
„Vítáme tě doma, Sarino, ale kdo je ten mladík vedle tebe?“zeptal se Liam diplomaticky.
„Toto je Mihnea,“řekla jsem přímo. „můj bratr.“dodala jsem po chvilce, aby to bylo dramatičtější. Mihnea se nejistě usmál a zamával jim na pozdrav.
„Bratr?“zeptala se překvapeně Mia.
„Ano, bratr.“přikývla jsem na souhlas.
„Jak?“zeptal se přiškrceně Liam.
„Jak se jím stal? Jako každý z nás, Liame. Jak jsem ho našla? Náhodou.“odpověděla jsem mu.
„Možná bychom mohli jít dovnitř, Sarina nám to vysvětlí, že?“navrhl Carlisle a já přikývla.
„Dobře.“rezignoval Liam a všichni se vydali dovnitř. Cestou mě Lucas konečně objal a přidali se k němu po chvilce i Alice s Emmettem. Mihnea se na to díval z povzdálí trošku rozpačitě. Nic takového dlouho nezažil. Vešli jsme do obýváku a všichni si posedali tam, kde bylo volné místo, někteří raději zůstali stát. Stejně nám to nevadí. Když jsme se takto rozmístili, podívala jsem se na Deacona, který na mě upíral svůj temný pohled. Asi dlouho nebyl na lovu. V tom pohledu byla směsice pocitů – štěstí, touha, odeznívající bolest a… láska? Ta tam být přeci nemůže…
„Tak začni.“vyzvala mě Mia.
„Dobře.“povzdychla jsem si. „Když jsem odtud utekla, rozhodla jsem se, že se vyrovnám s minulostí, proto jsem odletěla do Rumunska a běžela do rodné vesnice. Prolezla jsem kroniku, kde jsem našla útržky o mém obětování a o moru, na který měl zemřít Mihnea. Když jsem si byla jistá, že mě nikdo nevidí, vlezla jsem do našeho starého domu, kterého se všichni báli a tam jsem ho objevila.“dořekla jsem již s úsměvem.
„Mihneo a ty ses stal upírem kdy?“zeptal se nedůvěřivě Liam.
„Asi deset let potom, co jste odvedli Sarinu. Pak jsem tak trochu vybíjel lidi, co odsoudili matku za smrt otce. To já byl ten mor.“řekl kajícně.
„A co bys chtěl teď?“zeptala se ho mateřsky Esme.
„Chtěl bych konečně zůstat se svou rodinou, se Sarinou. A to za jakoukoliv cenu.“řekl rozhodně.
„I za cenu, že přestaneš lovit lidi?“zeptal se Carlisle.
„Ano.“souhlasil Mihnea.
„Dobře, zkusíme to.“usmála se přívětivě Mia.
„Děkuji.“usmál se Mihnea a já s ním.
„Díky Mio.“poděkovala jsem jí a objala ji.
„Rádo se stalo, Sari.“
„A jak bylo v Evropě, Sars? Dovezla si jim tam nějakou pandemii?“zeptal se Emmett s úsměvem.
„Skvěle, Emme. Pandemii? Nee, tu ne, tys tam přeci nebyl.“podotkla jsem.
„Pravda, taky si nic neužijou.“pohrdlivě se zasmál.
„To jsou ale chudinky, co?“ušklíbla jsem se.
„Jo!“vykřikl horlivě.
„Nechci vás dva rušit, ale myslim, že by Mihnea měl jít s námi na lov.“vyrušil nás Jasper.
„Byl jsem před letem.“podotkl Mihnea.
„On vydržel let do Ameriky v letadle plném lidí?“zeptal se překvapeně Jasper.
„Ano, já zas vydržela let do Rumunska vedle vlkodlaka.“odsekla jsem mu.
„Vlkodlaka?“vydechl překvapeně a rozzuřeně bratr.
„Jo, fajn kluk.“zasmála jsem se.
„Ty jsi neuvěřitelná.“zasmál se Emmett.
„To máš pravdu.“zašeptal Deacon, čímž upoutal mou pozornost. Seděl strnule na sedačce se smutným pohledem a díval se z okna. Zakroutila jsem nechápavě hlavou a přešla to. Nad ním mi zůstal rozum stát.
„Tak jdeme na lov.“zavelel Emmett nadšeně.
„Alice, co je? Co jsi viděla?“zeptal se Jasper, když si všiml skelného pohledu Alice.
„Denalijští, zítra odpoledne k nám přijedou.“usmála se.
„Denalijští? To je kdo?“zeptala jsem se zvědavě.
„Naši přátelé z Aljašky. Tanya, Kate, Garrett, Carmen a Eleazar. Sestra Tanyi a Kate zemřela při obraně Nessie.“odpověděla mi s náznakem smutku v hlase Alice.
„Aha, tak to je asi ráda poznám.“pousmála jsem se.
„To určitě ano. Tak jdeme.“zavelel Emmett a postrčil nás ven z domu.
„Však jo, Emmette.“rezignovala jsem a šla dobrovolně.
„Počkat!“zavelela za mnou Alice.
„Na co?“zeptala jsem se a otočila se na ni.
„Na převléknutí, v tomhle tě nenechám jít! Byla jsi sice pár dnů pryč, ale to tě v ničem neomlouvá.“řekla mi rozhořčeně a táhla mě k sobě do pokoje.
„Dobře, Alice. Co mi vybereš?“zeptala jsem se jí rezignovaně. Chvíli se přehrabovala ve skříni, až se konečně rozhodla a hodila mi černou rozevlátou sukni, rudé tílko a černé bolerko.
„Nemohla bys mi tu sukni vyměnit za kalhoty, prosím? Nechtěla bych ti ji někde trhnout o větev.“požádala jsem ji.
„Dobře.“zavrčela a hodila mi černé kalhoty.
„Děkuji, Alice. Jsi úžasná.“zalichotila jsem jí a tím jsem si ji udobřila.
„Ještě boty, tady máš.“řekla mi s úsměvem a podala mi červené conversky, které jsem si poslušně obula.
„Tak a teprve teď můžeme jít.“zavelela a vyskočila otevřeným oknem ven. Já ji následovala a vskočila jsem mezi Lucase a Mihneu. O krok ustoupili a já se na ně usmála.
„Fajn, tak jedeme. Do aut!“zavelel Emmett a stáhnul mě do svého jeepu. Mihnea se usadil nejistě vedle mě a Rosalie se usadila vedle Emmetta. Na tváři měla znovu ten ostražitý pohled, který pro mě nevěstil nic dobrého.
„Tak co, Mihneo, jak se ti u nás líbilo?“zeptal se vřele Emmett.
„Já ani nevím, moc dlouho jsem u vás nepobyl, ale je to rozhodně jiné, než na co jsem byl zvyklý.“odpověděl mu.
„No jo, náš barák se nerozpadá, k tomu nikdy nedostane od Esme šanci.“zasmál se Emmett.
„Emmette!“okřikly jsme ho sborově s Rosalií.
„Hele, neutiskujte mě v mém autě.“vykřikl rozhořčeně Emmett.
„Tak se vraťme pro moje auto.“navrhla jsem.
„To ani náhodou! Už jsme tady!“řekl skoro uraženě, když už zastavoval.
„Škoda, tak příště Emme.“odvětila jsem a vystoupila z auta ven.
„Hm.“zamručel vystupující Emmett.
Mihnea vystoupil taky, ale zůstal zaraženě stát. Nevím, na co myslel po celou dobu, ale byl jiný. Takový zaražený nebýval, když jsme byli lidmi. Tehdy se bavil a smál, neměl starosti s tím, zda vypije nějakého člověka či raději zvíře. Tohle si nezasloužil.
„Tak Mihneo, Jasper s Alicí s tebou půjdou lovit. Ostatní můžou jít sami.“oznámil Carlisle.
„Proč oni dva?“zeptal se bráška.
„Protože oni ti pomohou, kdyby se stalo něco neočekávaného. Alice vidí budoucnost a Jasper ovládá a cítí tvé emoce. Možná by měl jít s vámi i Deacon nebo Liam.“zamyslel se.
„My půjdeme s vámi.“oznámila Mia.
„Výborně.“usmál se Carlisle. „Tak běžte, sejdeme se tady u auta, až budete mít všichni dost.“
Všichni jsme mu na to přikývli a rozeběhli se svými směry. Tentokrát jsem raději Mihneu nechala jít s nimi, potřebuje pomoc a tito jediní to dokážou. Já naopak potřebuji teď klid, který už mít nebudu.
Běžela jsem na jih, kde jsem našla mýtinku s laněmi. Ulovila jsem jich jen pár, medvědy jsem sice cítila na severu, ale u nich už byl Emmett. Ten by se se mnou asi nepodělil, možná za sázku… A na to jsem neměla náladu, to jsem se raději spokojila s laněmi. Za pár minut lovu jsem již byla příjemně plná, zbytek laní jsem nechala utéct a zůstala jsem na té mýtince. Byla krásná noc a stromů tu bylo tak akorát, že jsem viděla na hvězdy. Lehla jsem si do trávy a sledovala plující mraky, jak zakrývají na chvíli hvězdy. Byla to krásná chvíle, chvíle ticha a samoty. Zajímalo by mě, co bude dál.
„Neruším?“ozval se tichý hlas kousek ode mě.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 24. část: