Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 16. část

17.06.2009 (14:14) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2053×

   „Nechceš mi vyprávět o své minulosti?"zeptala jsem se ho. Docela mě jeho minulost zajímá a navíc, nepřijde mi moc fér, že on tu moji zná.
„Proč?"zeptal se po chvíli potichu, že bych ho neslyšela, kdybych nebyla upír.
„Protože mi nepřijde moc fér, že ty tu moji znáš a já tu tvoji ne."ušklíbla jsem se a on se smutně zasmál.
„Život není fér."prohlásil zasmušile.
„To vím až moc dobře, Deacone."odsekla jsem mu. On mi bude vykládat, že život není fér? Jak může?! Vždyť to vím až moc dobře díky mému otci... Ne, nebudu už vzpomínat.
„Já vím."odpověděl mi stejným tónem.
Chvíli bylo ticho, ani jeden z nás nic neřekl, ale on ho prolomil.
„Dobře, povím ti o mé minulosti, když po tom tolik toužíš."povzdychl si.
„Narodil jsem se roku 1771 ve Francii. Byl jsem vychováván k nenávisti k mému otci, matka byla donucena si ho vzít. Jenže jsem nebyl ten jeho vysněný syn, to ho hodně zklamalo, že jsem byl jiný. Navíc pil jak duha a v opilosti nás s matkou mlátil. Proto ho nenávidět bylo ve výsledku docela snadné. Když mi bylo osmnáct, vypukla Velká francouzská revoluce. Otec byl pro starý režim, nenáviděl jakékoliv změny. Byl zaběhlý na určitý životní koloběh a nechtěl ho měnit. Ale mě ta přicházející inovace nadchla. Doufal jsem v něco lepšího a navíc to byla dobrá příležitost jak naštvat otce. Matka mě v tom podporovala tajně, nedokázala se mu plně vzepřít, na to byla příliš slabá."povzdechl si. „Přidal jsem se do revoluční armády, sloužil jsem s Napoleonem. Plán na obsazení Toulonu jsme vymysleli společně, ale on si zásluhy nakonec přivlastnil sám. Nechal jsem mu je, byl jsem vlastně spokojený. Vyhráli jsme a navíc v bitvě o Toulon zahynul můj otec."zasmál se, ale v tom smíchu nebyla ani kapka humoru, jen smutek a nenávist. „Právě v Toulonu jsem se stal upírem. Pár dnů po tom vítězství jsme ještě oslavovali. Postupně se ze mě stával opilec, jako se stal z mého otce. Ale tehdy jsem začal chápat, proč pil. Válka a ty boje byly kruté, člověk by se z toho zbláznil, kdyby se z toho nedostal tím pitím."pokrčil rameny. „Šel jsem tu noc z hospody, motal jsem se v nočních uličkách, když vtom jsem ji spatřil. Byla nádherná, dlouhé blond vlasy jí vlály v nočním vánku a dívala se na mě.
‚Mohu vám pomoci, krásná mademoiselle?'zeptal jsem se jí, ale ona jen mlčela a měla zavřené oči. Vypadala, jakoby o něčem přemýšlela. Už tehdy jsem měl schopnost uhádnout, na co člověk myslí, ale musel jsem se pořádně soustředit a hlavně vidět dotyčnému do očí. Tehdy jsem ale nemohl.
‚Máš zajímavý dar, tebe by byla škoda zabít.'řekla mi tiše a otevřela oči. Jakmile jsem uviděl ty rudé oči, ihned jsem vystřízlivěl. Říkaly mi jasně: ‚Ty dneska zemřeš, vojáčku. Jsi k nakousnutí.' A posléze se usmála, až se mi málem podlomila kolena, jak byla krásná. Omámila mě jen svým zjevem. Přišla ke mně blíž, mé smysly mi radily, abych utekl, ale nedokázal jsem se ani pohnout. Stál jsem tam jako přikovaný, jen jsem sledoval, jak ke mně přichází s úsměvem. Pak už si pamatuji jen bolest z přeměny."pokrčil rameny.
„Co jsi dělal pak?"zeptala jsem se. Nikdy bych si to nepřiznala, ale jeho minulost mě zajímala. Nevím, proč jsem to tak chtěla, nechápala jsem to.
„Pak?"zeptal se a já jen kývla na souhlas.
„Pak jsem se probudil v docích a ona stála kousek ode mě.
‚Vítej do nového života, Deacone. Jistě máš spoustu otázek, ale máme málo času.'
‚Jak se jmenuješ?'vydechl jsem.
‚Veronique.'mrkla na mě. ‚Ale dost představování, teď nás čeká práce.'
‚Jaká práce?'zavrčel jsem, až jsem se sám sebe lekl, ale ona se vůbec nelekla.
‚Jsi trošku nevrlý, to je dobře.'usmála se. ‚Ovládneme spolu svět, můj drahý. Ty se svým darem a já se svými plány, budeme úžasný pár.'rozplývala se.
‚Co kdyby ses trošku zastavila a vysvětlila mi, co máš v plánu.'ušklíbl jsem se.
Tentokrát zavrčela ona. ‚Ty mně nebudeš rozkazovat. Jasné?'
‚Nejasné. Já si budu dělat, co chci. A jestli ty chceš něco ode mě, tak bys měla přehodnotit své chování. Já už nebudu ničí poskok.'zavrčel jsem na ni znovu a tentokrát jí úsměv už pohasl.
‚Dobře. Tak tedy partneři.'povzdychla si a já jí na to jen přikývl.
‚Výborně. A teď mi řekni ten tvůj plán.'
‚Můj plán spočívá v postupném ovládnutí tohoto světa. Začneme tady ve Francii a postupně se přesuneme na východ. Naši cestu provedeme skrz Itálii, kde porazíme Volturiovi a společně budeme vládnout světu.'
‚Zní to skvěle, ale kdo jsou Volturiovi? A co jsem vlastně teď zač?'
Tím jsem ji zaskočil. Vše mi vysvětlila a já se s ní cítil neporazitelný, tvořili jsme skvělý pár."zasnil se.
„Tvořili jsme armádu novorozených a lanařili jsme nomády. Utvořili jsme velkou armádu a ovládali jsme většinu Evropy, až jsme dorazili k Itálii. A tam jsme narazili na Volturiovi. Ti na nás už čekali připraveni. Do první linie postavili své oblíbence - Jane, Aleca, Chelsea a další. Chelsea oslabila vazby mezi námi, navíc novorození se už i tak vybíjeli. Celou armádu tak snadno zdecimovali, byla to úděsná jatka. Veronique zabili, i když měla zajímavý dar, který by se jim hodil."
„Jaký?"přerušila jsem ho.
„Viděla minulost a to dokázala využít proti dotyčnému. Vmetla mu to všechno do tváře a nabídla mu pokání - službu u ní. Bylo to výhodné zvláště u nomádů, tak se k nám přidávali. Ale vraťme se k Itálii. Zdecimovali celou armádu až na mě. Já jediný to přežil, jestli se to tak dá říkat."hořce se zasmál. „Utrhli mi nohy a ty nechali někde zavřené, mě pohodili do vězení a nechali mě vyhladovět, jednou za čas mi hodili srnku, protože si mysleli, že mě to neuspokojí, a že budu chtít zase lidi. Ale spletli se, udělali mi tím službu. Aro poté zjistil, že za to vše mohla Veronique, a proto mi udělil symbolický trest. Vězení na 50 let se zvířecí stravou jako trest. Neuvědomoval si, že mi to nevadí. Cvičil jsem se tajně ve své schopnosti. Po padesáti letech mi vrátili nohy, byl to úžasný pocit zase chodit. Nevěřila bys, jak to bylo příjemné. Chelsea se snažila, abych cítil vděčnost k Volturiovým za to, že mě zase pustili a že na mě nezapomněli. Ale já čekal, že to udělá a použil jsem to proti ní. Ona tu vlnu vděčnosti vyslala ke mně a já ji myšlenkami vyslal zpět k ní."zasmál se. „Je možný, že ještě teď jim děkuje za to, že jim může sloužit."zasmál se tak, že se skoro válel po zemi. Po chvíli se uklidnil a pokračoval. „Když neuspěli, toulal jsem se po státech jako nomád a živil se už jen zvířecí krví, to vězení mi něco dalo."pokrčil rameny. „Párkrát jsem se i na chvíli usadil, ale to byla nuda, než jsem poznal Cullenovi. A dál to už znáš."usmál se.
„Zajímavé, taky se s tebou život nemazlil."řekla jsem mu potichu.
„Jako s tebou."odvětil mi po chvíli. Vypadal, že je zabraný v myšlenkách.
   „Hej, vy dva! Doufam, že jste tu beze mě nezlobili."vykřikl na nás z lesa Lucas, když k nám přibíhal.
Deacon se nějak neměl k odpovědi, proto jsem se jí ujala raději já. „My dva a zlobit? Vždyť vidíš, že les ještě stojí."mrkla jsem na něj.
„To vidim. A ty moc dobře víš, že zlobit můžeš jen se mnou."zasmál se a zcuchal mi vlasy.
„Jasně."zasmála jsem se s ním, ale nebyl to ten pravý veselý smích. Nechtělo se mi smát, bylo mi smutno z Deacona, z jeho minulosti. Hodně si toho zažil a vlastně neměl nikoho, kdo by ho měl rád, než našel Cullenovi. V tomhle směru na tom byl hůř než já, ale jeho za jeho lidského života alespoň někdo měl rád.
„Už bude půlnoc, měli bychom jít."řekl najednou Deacon.
„Jo, tak jdeme."zavelel Lucas, jakmile to dořekl, oba mě popadli za ruce a táhli k autům, jako bych byla nějaká hadrová panenka.
„No konečně!"zavolal na nás Emmett. „Co jste to tam tak dlouho dělali, vy tři? Doufám, že prasečinky."pokračoval se smíchem.
„Emmette, od nich jsi tady ty. I když jestli ani na ně nestačíš, tak se můžeš přiučit od Jacoba."řekla škádlivě Nessie a všichni vyprskli smíchy, jen Emmett se tvářil na zvracení.
„Díky, nechci."odsekl jí.
„Emme, možná bys o tom měl popřemýšlet."řekla mu Rosalie a my vyprskli smíchy ještě víc.
„Nebo ty bys měla popřemýšlet o vyzkoušení Jacoba, abys věděla jakou klasu doma máš."odsekl jí zpátky a Rosalie se tvářila, jako by mohla vraždit pohledem. Někteří z nás se už váleli smíchy po zemi, až na Emmetta, Rosalii a Jacoba, kteří se tvářili znechuceně.
„Není třeba. Mám, co mám a je mi dobře."řekli Jacob i Rosalie naráz a nevěřícně se na sebe podívali.
To byla poslední kapka a na zemi skončili všichni. Všem nám to podjelo a váleli jsme se ve sněhu. Emmett nevydržel dlouho naštvaný a tuto chvíli využil po svém. Rychle se sehnul a uhnětl několik sněhových koulí, které na všechny hodil. Jen co jsme se vzpamatovali, ihned jsme mu to všichni oplatili. Na všech se sníh držel, jen na Jacobovi ne, na něm všechen sníh roztál během pár vteřin. Nemuseli jsme se omezovat v rychlosti, a proto během pár minut jsme byli všichni bílí od hlavy až k patě.
„To by stačilo."zavelel Carlisle a všichni toho nechali. Nikdo si nedovolil neuposlechnout, až takovou autoritu měl Carlisle. „Vyjedeme zpátky."zavelel.
„Jo! Budou dárky!"zavýsknul Emmett a rozeběhnul se k autům. „No tak! Hejbněte sebou nebo nám je Santa zas odnese!"
Podívala jsem se na Lucase a začali jsme se znovu smát. On snad věří ještě na Santa Clause! No, i když... Kdo ví, třeba vážně existuje, když existují upíři a vlkodlaci... Vyprskla jsem ještě víc smíchy. Lucas se na mě nechápavě podíval, já jen záporně kroutila hlavou. Všichni jsme se naskládali do aut a vyrazili ke Cullenovým.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Měnící se existence - 16. část: