Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Měnící se existence - 11. část

31.05.2009 (14:14) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2219×

   Vylezli jsme z domu a s úsměvem vyjeli ke škole. Vystoupili jsme a i přesto, že jsme tu už několik týdnů, se pár lidí stále ještě zarazilo. Dva kluci se začali prát o to, který mě pozve na rande a holky se začaly vsázet, která bude mít šanci u Lucase. Bylo mi jich líto, protože nikdo z nich neměl šanci na úspěch.
„Slyšíš je?"zasmála jsem se.
„Jo. Jsou dost otravní. Jsou to zkrátka lidi."konstatoval.
„To máš pravdu."usmála jsem se a vešli jsme do učebny, kde už seděla s úsměvem na tváři Alice. Co se to děje? Vždyť Bella říkala, že se dlouho nesmála.
„Ahoj vy dva."pozdravila nás a já jí kývla na pozdrav, ale zas jsem se od ní odvrátila. Během té chvíle přišel suplující profesor za profesorku chemie. „Lucasi, na nákupy bys měl příště jít se mnou. Rozhodně bych ti vybrala lepší barvy a styl. V tomhle vypadáš jako hastroš."zvonivě se zasmála.
„Možná někdy."mrkl na ni.
Nechápavě jsem se na ně koukla. Vždyť se nedávno nesnášeli díky mně. Lucas se jen znovu zašklebil a Alice se tvářila jako neviňátko.
„Uniklo mi něco?"zeptala jsem se šeptem.
„Ne. Mělo snad něco?"zasmála se tiše.
„Já nevím."zakroutila jsem hlavou.
„Slečno Ryanová!"zvolal profesor.
„Ano?"zvedla jsem hlavu.
„Můžete mi odpovědět na otázku?"
„Ehm. Jak zněla? Neslyšela jsem ji."řekla jsem a mile se usmála. Jeho oči se mírně rozšířily a on se slastně usmál.
„Co jsou to alkalické kovy?"zopakoval mi ji a já zabrousila v paměti.
„To jsou prvky první skupiny v periodické tabulce kromě vodíku."odpověděla jsem mu.
„Vyjmenujte je."poručil mi se zasněným úsměvem a Lucas vedle mě se snažil udržet v sobě smích.
„Lithium, sodík, draslík, rubidium, cesium a francium."řekla jsem a podívala se znovu na něj.
„Výborně. A kdo mi teď poví, co to jsou vzácné plyny?"zeptal se třídy a odvrátil ode mě pohled.
„Sari, tohle bys mu neměla dělat. Málem z toho dostal infarkt."zasmál se konečně tiše Lucas.
„Já nic, já muzikant."mrkla jsem na něj.
„Jasně."řekl s úšklebkem a tím diskuze skončila.
Zbytek dne proběhl v klidu, ale já byla zamyšlená. Přemýšlela jsem, co tak najednou se oni dva spolu baví. Proč zrovna oni dva? Nechápu to. Co se včera mohlo stát?
„Sari?"oslovil mě Lucas a já sebou trhla.
„Hmm?"
„Půjdeme?"zasmál se a já se rozhlédla. Ostatní si sklízeli věci a hrnuli se ze třídy.
„Jo, jasně. Promiň, zamyslela jsem se."omluvně jsem se usmála a vstala jsem.
„V pohodě."usmál se, vzal mi věci a vyšli jsme ze třídy k jídelně. Vešli jsme do ní a vzali si jídlo. Když jsme stáli ve frontě, rozhlédla jsem se po místnosti a hledala Cullenovi. Neviděla jsem je, neseděli u svých stolů a ani nebyli v místnosti. I s jídlem jsme tiše odešli ke svým stolům a dívali se všude možně.
„Můžeme k vám?"zeptal se mně dobře známý hlas. Vzhlédla jsem a přede mnou stála celá Cullenovic rodinka.
Než jsem to stačila zamítnout, Lucas se usmál a odpověděl za mě. „Jasně." Vrhla jsem k němu naštvaný pohled, ale on si z toho nic nedělal. Všichni si kolem nás posedali a Alice se smála.
„Hele! Cullenovi se snad zase baví se Sarinou! Krucinál! Teď už nebudeme mít šanci ji pozvat na rande!"povzdechl si někdo na druhé straně jídelny.
Drobila jsem naštvaně rohlík, co jsem si vzala a házela jsem všude vražedné pohledy.
„Ehm. Sarino?"oslovila mě Rosalie. Překvapeně jsem k ní vzhlédla.
„Hm?"
„Chtěla jsem se ti omluvit za to, co jsem ti řekla. Uznávám, že jsem to přehnala a vím, že to bylo ode mě hnusné. Přemýšlela jsem o tom a uvědomila si, že tě nemůžu soudit za něco, co jsem udělala taky."
„Ty jsi zabila svého otce?"zašeptala jsem nechápavě.
„Ne, to ne. Zabila jsem jen svého snoubence a jeho kamarády, kteří mě zabili."smutně se usmála.
„Aha."
„Mno, zkrátka mě to mrzí. Můžeš mi prosím odpustit?"zeptala se mě a já chvíli mlčela.
„A mně prosím taky? Vím, že jsem to tím čtením sešitu pokazil a ještě víc tím, že jsem se podíval na tvou minulost, ale snažil jsem se tě jen pochopit. Od začátku jsi byla jiná a mě zajímalo čím to. Omlouvám se."řekl Deacon.
„Dobře. Přijímám omluvy a odpouštím vám."řekla jsem jim velkoryse a usmála se.
„Zase přátelé?"zeptal se s nadějí v hlase Emmett.
„Stále o to stojíte?"zeptala jsem se já.
„Jasně, že jo!"vykřikli sborově.
„Dobře, zase přátelé."usmála jsem se na ně, ale Alice s Emmettem se na mě vrhli a začali mě objímat, až jsme všichni tři spadli na zem. Všichni okolo stolu na nás pobaveně koukali a okolo nás vše ztichlo. Rozhlédla jsem se kolem a všimla si, jak nás lidé zálibně pozorují. Mlčeli, aby slyšeli, co si řekneme, ale měli smůlu. Zvedli jsme se a kultivovaně se usadili u stolu.
„Nechcete večer přijet k nám?"zeptal se Emmett.
„Emme, tobě se prý stýskalo po sázkách. Nechceš jet večer s námi do Sacramenta si zazávodit?"navrhla jsem mu a Lucasovi se zablýskalo v očích.
„Proč ne?"usmál se.
„Sari! Myslíš, že tam Mike bude?"usmál se nadšeně Lucas.
„Řekla bych, že jo. Ale měl bys to vědět spíš ty, ne? Tys tam byl častěji než já."vrátila jsem mu to.
„No jo. Zavolam mu."mrkl na mě.
„Oki. Tak v šest u vás?"zeptala jsem se.
„Jasně. Budem se těšit."mrkl na mě Emmett.
„Jo a prosim, nic o tom neříkejte Mie. Nesmí vědět, že si čas od času zajezdim."požádala jsem je.
„Neboj. Budeme mlčet."slíbila mi překvapivě Rosalie. No to se ještě uvidí, jak se změnila. Vtom zazvonilo a my se společně vydali na další hodinu. Vyšli jsme ven a do vlasů se nám zachytilo pár sněhových vloček.
„Do konce vyučování bude docela dost sněhu a usadí se."usmála se.
„Super!"zvolal nadšeně Emmett a ani nechci vědět, na co myslí. Budu se muset asi hodně krýt. Vešli jsme do další budovy a rozešli se do svých tříd. Lucas, Alice a Deacon šli stále vedle mě s úsměvem na rtech a lidé okolo nás se udiveně dívali, uhýbali nám z cesty a šuškali si. Znovu. Lidé se jen tak nezmění, nechápu, proč je odmítám lovit, když jsou tak hloupí. Ale rozhodnutí padlo a nedá se vzít zpět tak snadno. Ne, nepodlehnu tomu rozmaru. Lucas si sedl vedle mě a Alice s Deaconem si sedli za nás. Se zvoněním přišel profesor a začal výklad. Nevnímala jsem ho, přemýšlela jsem.
Proč jsem tak ráda, že se to urovnalo? Vždyť jsem nikoho nechtěla do své existence. Nechtěla jsem nikoho, kdo by mi mohl ublížit a přeci někoho takového mám, hned pět upírů najednou. To jsem to dopracovala. Přiznávám, že mi chyběli, ale zas mi vadilo, jak mě uháněli. To jsem byla lovená zvěř? Predátor se snažil ulovit predátora?
Tiše jsem se zasmála a Lucas se na mě zkoumavě podíval, zakroutila jsem jen hlavou a znovu se ponořila do sebe.
Mám právo být zas jednou šťastná s někým jiným než sama se sebou? Ne, právo být šťastná jsem nikdy neměla, to nikdy nebudu vlastnit, ale co kdyby... Co kdyby ta šance to právo mít byla právě tato? Mám to vyzkoušet a pak, až vyprší, se zas trápit? Stojí mi to za to? Asi ano, jen tady se už nejedná jen o mě. Tady už je ve hře víc. Tady se hraje i s nimi, což je pro mě velká změna. Nemám už jen Lucase, mám další přátelé. To je divné slovo, přátelé.
„Sarino?"oslovil mě Lucas a vytrhl mě z myšlenek.
„Hm?"trhla jsem sebou a otočila se k němu.
„Jdeš nebo tu budeš sedět celý den?"zasmál se a s ním i Alice.
„No jo, to víš, že jdu. Jen jsem se zamyslela."pokrčila jsem rameny a vzala si věci.
„Už zas?"zavrčel. „Dneska jsi takováhle celej den, je s tebou nuda."
„Se mnou, že je nuda?"zeptala jsem se ho, když jsme vycházeli z budovy. Rychle jsem se sehnula pro sníh, který už byl na zemi, a hodila ho po něm. Rozprskl se mu na tváři.
„To jsi neměla dělat."řekl tiše a chytil mě kolem pasu, smýkl mnou a já se válela na zemi ve sněhu. Podtrhla jsem mu nohy a spadl vedle mě. Oba jsme se začali smát, když na nás dopadlo několik sněhových koulí. Setřásli jsme si oba sníh z tváří a rozhlédli se po okolí, když jsme ho uviděli. Emmett běžel lidskou rychlostí k nám a už na nás skákal. My jsme se jen taktak odkulili stranou, takže Emmett spadl do prostoru mezi námi, až to zadunělo. Už upíří rychlostí pohnul rukama a strčil nám oběma do pusy hrst sněhu. Oba jsme ho začali plivat a Emmett se jen smál. Alice s Deaconem na nás všechny koukali a z dálky jsem slyšela smějící se Rosalii, která k nám šla.
„Emmette!"vykřikla jsem naštvaně, když jsem vyplivla poslední kousek sněhu.
„Ano?"usmál se nevinně.
„To jsi neměl dělat."vyplázla jsem na něj jazyk a hodila po něm kouli, kterou jsem žmoulala v ruce, až z ní byla hrudka ledu. Lucas za ním vytvořil o trošku větší ledovku a hodil ji po něm ve stejnou chvíli, kdy se vyhnul té mé.
„Zásah!"zavýskli jsme jednohlasně a Emmettovi se na tváři usídlil ukřivděný výraz.
„Okamžitě toho nechte!"zařval na nás pronikavě ženský hlas. Otočili jsme se jejím směrem a tam se tyčila menší postarší paní, ředitelka této školy. „Jména!"zakřičela znovu a vytáhla si malý zápisníček.
„Emmett Cullen."řekl Emmett.
„Lucas Frost-Ryan a Sarina Ryanová."řekl za mě Lucas a sledovali jsme ředitelku, jak si to zapisuje.
„Proč nejste ve třídách?"
„Naše poslední hodina odpadla."řekla jsem.
„Dobře, ale počítejte s trestem."oznámila nám a odkráčela z našeho zorného pole.
„Lucasi?"sykla jsem na něj.
„Hm?"
„Vezmi ji ten notes a vyškubni z něj tu stránku."požádala jsem ho.
„Cože?"zasmál se.
„No proč ne? Až odejde na záchod, tak použiješ svou schopnost, otevřeš ho a vyškubneš tu stránku. To je lehký, ne?"
„To jo, ale kde se v tobě tyhle nápady berou?"zasmál se znovu a objal mě kolem pasu.
„Tam, kde všechny nápady."odpověděla jsem mu a poklepala si na hlavu.
„Hej, co to vy dva vymýšlíte?"zeptala se Alice a vrhla se mezi nás.
„Jen jak získat ten papír."odpověděla jsem jí.
„Myslíš tenhle?"zeptal se nás Deacon a ukázal nám papír, co držel v ruce. Nevěřícně jsme se na něj podívali.
„Jo tenhle. Jak jsi ho získal?"zeptal se Lucas.
„Snadno, pošeptal jsem jí, aby mi ho dala."zasmál se Deacon.
„Pošeptal?"zopakovala jsem po něm nechápavě.
„Ano, pošeptal. Víš, já se umim zaměřit na někoho, abych mu přečetl myšlenky a zároveň mu dokážu něco pošeptat, aby to udělal."oznámil mi s úsměvem.
„Aha. Zajímavý dar."usoudila jsem.
„To jo a užitečný, ale nemusel by ho využívat při sázkách!"povzdechl si Emmett a drcnul do Deacona, až spadnul na zem. Všichni jsme se začali smát.
„Copak můžu za to, že se dáš tak dobře obalamutit?"vrátil mu to Deacon.
„Jo!"vykřikl Emmett.
„Jako vždycky."povzdechl si Deacon.
„Mno, my dva už pojedem, tak v šest u vás před odbočkou."uzavřela jsem to a oba jsme se s nimi pro teď rozloučili.