Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Meluzína - 6. kapitola

08.02.2013 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4528×

Bella

Zavřela jsem dveře do ložnice a s lišáckým úsměvem po špičkách cupitala do postele, kde ležel Edward už jen v pyžamových kalhotách, které žádaly, aby je někdo stáhnul. Bude sex! Bude sex! Nemohla jsem se dočkat, až zase  po dlouhé době ukojím své primární potřeby. Teď se mi totiž konečně podařilo Conora přemluvit, aby zůstal v posteli. Uplatila jsem ho lístky na zápas Lakers, poněvadž jsem fotila hráče na promo. Dostal dva lístky do řady, kde může schytat ránu míčem do to svého malého ksichtu, který zdědil po svém překrásném taťkovi, co právě čeká jen na mě.

„Konečně sami!“ zazpívala jsem si pod nos, nadšená. A taky šíleně nadržená. Když má jedna v posteli Edwarda Cullena, který nikdy nic neodbude a je vám stále připraven každé přání splnit, navíc, když z toho má ještě svoje vlastní potěšení, a najednou vám tenhle přísun uspokojení utnou, je to na sebevraždu. Aspoň pro mě ano… Kdo neokusil, nepochopí.

Kdo že mi to utnul? Nebyl to ani bůh a ani Satan – no, o tom by se dalo polemizovat. Každopádně u nás Sarah s Conorem měli trvalý pobyt už týden a když řeknu, že to bylo nepříjemné, lhala bych. Tohle bylo totiž příšerné.

Hlavně to, že jakmile se Edward otočil k dětem zády, shodily masky hodných nebo aspoň normálních dětí a už to jelo. Pak jsem jen mohla zírat na to, jak na mě Conor vyplazuje jazyk a Sarah zvedá oči v sloup v otráveném výrazu, který celý věnovala jen mně. Ani jednomu totiž Edward nečetl myšlenky – měli to po svých matkách.

Začínala jsem ty parchanty vážně nenávidět. Zvlášť potom, když mi Sarah přilila do kafe lidskou krev z konzervy a Edwardovi do očí lhala, že to udělala omylem, protože si zrovna sama jedno připravovala. Já jsem z toho měla trauma, a to možná doživotní, protože nemůžu pohled na krev vystát. Natož její kovovou, slanou chuť.

Edward jí to samozřejmě sežral i s konzervou. Jeho holčička by mi přece nikdy takhle neublížila! A já se mohla akorát tak vyzvracet do toaletní mísy, zatímco si ze mě tropili upíři žerty.

„Pšst!“ sykl Edward se smíchem, po tom, co jsem na něj skočila. Myslím, že díky své podstatě a nekonečném hladu je na tom s apetitem mnohem hůř, než já.

„Pšst,“ zopakovala jsem mu do úst. Konečně dostanu svoje lízátko… Skoro už to byla vážně odměna. Za to, že jsem vydržela s těma dvěma pod jednou střechou.

Stisknul mi zadek ve svých velkých, ledových rukách a moje tělo tak bylo na doraz s jeho. Chystal se mi tradičně roztrhnout jeho košili, když zahřmělo.

„Ááá! Tatí!“ Conor rozrazil dveře a ječel na celý barák. Edward mě ze sebe svalil dřív, než mohl můj lidský mozek zaregistrovat, co se děje. Dokonce knoflíky, které jsem si rozepnula, byly zase na bezpečných místech. Conor skočil mezi nás a sebral mi deku, kterou jsem měla pod sebou. Jak ji zpod mě vytrhnul, otočila jsem se ve vzduchu o sto osmdesát stupňů a hned na to spadla z postele. „Musíme si říct bouřkovou básničku!“ oznámil Conor nekompromisně, zatímco já bolestivě zatínala zuby a masírovala si kostrč.

To, že já se tu válím na zemi, nikoho nezajímalo. Nyní byl totiž čas na večerní chvilku poezie. Unisono.

„Já jsem upír a kdo je víc?

Ty blesku – ty nejsi nic!

Práskej, sviť a burácej.

Mě nedostaneš!

Já už jsem mrtvej.“

Nad posledním veršem jsem se pozastavila. To asi nevymyslel Edward. Navíc mi nepřišlo, že se to nějak extra rýmuje. No, řval to do stropu jako fotbalový fanoušek s ním.

„Bouřko, vyfič!

Všechno jen zkoníš!

Zahřmíš ještě jednou

a u upírů skončíš!“

Otec se synem si plácli – mise splněna. Pokojem se rozlehla rána. Já seděla na podlaze a přemýšlela, jestli má vůbec ještě cenu vstávat. Mohla bych spát na ní. Je vyhřívaná a díky Edwardovi sterilní. Viděl každé smítko a uklidil dřív, než jsem se stačila pořádně nadechnout, takže o prach ve vlasech se bát nemusím.

„Bello, jsi v pořádku?“ optal se mě Edward. Zvedla jsem k němu oči. Jeho obličej byl osvícený světlem mnoha pouličních lamp.

„Super,“ odvětila jsem, celá nadšená.

„A proč sedíš na zemi?“ No, to si dělá legraci? Protože mě jeho hajzlík z té postele shodil!

„Testuju vyhřívané podlahy,“ zamumlala jsem a kreslila prstem kolečka do laminátu.

„Pojď k nám do postele,“ přehlédnul obratně můj sarkasmus, kterým jsem poslední dobou sršela, protože to bylo lepší, než začít řvát – zabij je!

„Melo, musíš tátu poslouchat,“ vychovával mě opět Conor. Zabít, utopit, spálit… Do trvalého pobytu jsem si myslela, že to Sarah mi hází klacky pod nohy a Conor je prostě jen dítě, které neví, co tropí. Ale začínala jsem mít pocit, že ten to ví až moc dobře.

Vylezla jsem nahoru, poněvadž je to nakonec moje lože a už ustupuju víc, než dost. Na zemi spát nehodlám.

Zatáhla jsem za cíp své deky, kterou si Conor uzurpoval pro sebe, ale nic.

„Conore, posuň se. Máš moji přikrývku pod sebou,“ zašeptala jsem, jako kdybych nikoho nechtěla vzbudit. Ten skřet předstíral, že už spí.

Edward přese mě přehodil svoji. Tím pádem mě obklopila jeho vůně, kterou z něj látka bohatě absorbovala. Měla uklidňující účinky, kterým jsem si dovolila podlehnout a zavřela oči.

Skrček rozhodil rukama a tou jeho těžkou, upíří pracičkou mě praštil do ksichtu.

„Au!“ sykla jsem. Schytala jsem to pod oko.

„Proč mě budíš, Melo?“ mumlal rozespale. Otevřela jsem ústa k tomu, že už začnu ječet.

„A na kraj, mladý pane!“ zatnul mu tipec – no, to brzo – Edward. Vyměnil si s ním místo a daroval mi jednu svoji ruku, se kterou jsem byla zvyklá usínat jako dítě s chrastítkem, když jsem ji objala. Tou druhou mě nehladil po zádech jako vždycky, protože ji dostal Conor. Ležel mezi mlýnskými kameny.

„Bude zase meluzína,“ věštil Conor škodolibě.

„Jak? Kdy? Proč? Kdo?“ vysypala jsem, už nervní.

„Až usneš, Melo. Pak děláš – vííí,“ zakvílel. Vykulila jsem oči.

„Kvůli tomu mi říkáte – Mela?“

„Taky banshee. Vyber si.“

Edward

Všechny tři středy mého vesmíru sladce spaly. Bella mi visela na levé ruce a Conor na pravé. Sarah pravidelně oddechovala ve svém pokoji.

Po dlouhé době relax. Žádná noc rodiče není lepší, než když ví, že jeho děti jsou v bezpečí a teple. A existenčně důležitý bonus – partnerka taky.

Usmíval jsem se do stropu, spokojený. Jsem upír a mám tolik štěstí ve svých rukou. Takové to nebývalo. Nenáviděl jsem to, co jsem. Teď jsem měl dvě děti a lásku své existence a už jsem neměl čas na zášť a zlobu.

Ale byla pravda, že je tu něco, co mi nedalo pokoj. Serena – matka Sarah. Nezvládnul jsem ji zachránit a nerozběhnul znovu její srdce, co by rozehnalo jed jejím křehkým tělem. Byla tak podobná Belle. Tváří i způsobem vystupování. O to víc mi dávala možnost představit si budoucnost. To, že Julia je relativně naživu, neznamená, že jsem zkušený stvořitel, co zvládne levou zadní proměnit bytost na prahu smrti a ještě z ní dostat moje dítě.

A proto jsem doufal, že Bella mě tohohle ušetří, protože tentokrát nejen, že by se zvrtat nesmělo… Ale hlavně nemohlo. Jak by pak mohla upíří troska, toužící po sebevraždě, dělat tátu dvěma dětem a dál se tvářit, že chce existovat?

Nikdy děti nechtěla – to jsem věděl. Technicky vzato na to byla i dost mladá – biologické hodiny ještě nezačaly neúprosně odtikávat a dráždit tak jejich majitelku. Ale co já vím? Má teď mé dva anděly na dosah a možná přičichne ke křídlům.

Z mého relaxu mě vytrhl Emmett. Chtěl mi něco říct.

Opatrně jsem se vymanil ze sevření Conora a Belly a pohladil je oba po hlavě. Zkontroloval jsem přikrývky – dotáhnul jim je až pod bradu a schoval nohy.

„Jdeš nahoru?“ zeptal jsem se Emmetta tiše a sebral ze země Belly termo ponožky, co tu při své svlékací proceduře, kterou bohužel nedokončila, vytrousila.

„Otevři mi okno,“ přikázal.

„Ne! Jdeš dveřmi, protože tahle podlaha není uzpůsobená na potopu, co bys tu zase udělal.“ Tohle je Belly byt. Bydleli jsme tu sice spolu, ale stále byl její. Není to další barák, co čeká na demolici rodinou Cullenových.

„V kuchyni je dlažba,“ poznamenal. Rezignoval jsem, protože není na programu probudit Sarah a Conora, až se s ním budu dohadovat.

Ohnul jsem kličku okna do vodorovné polohy a otevřel. Hned na to přistál v kuchyni můj bratr. Teklo z něj bláto a voda.

„Pěkné pyžamko, brouku,“ zhodnotil můj noční úbor – modré proužkové kalhoty. Vypadal jsem v nich jako idiot, ale koupila mi je Bella, poněvadž jsem v nich byl údajně sexy.

„Díky, brouku. A teď mi řekni, proč tu rušíš,“ požádal jsem ho. Posadil se na židli a rozhlížel se kolem, jako kdyby to tu nikdy neviděl.

„Je tu vidět mužský dotek. Bellin určitě ne. Takže jsi teď otec na mateřské a ještě hospodyňka. Zvládáš toho tolik. Obdivuju tě,“ pronesl zbožně, což byla ovšem ironie. Zasmál se svému vtipu a já jen pokýval hlavou. Mluvili jsme tak tiše, že lidé by spatřili jen dva křídově bílé chlapy, jak němě otevírají ústa.

„Nech si to a ven s tím. Proč jsi tady?“ Povzdechnul si. Zábava končí.

„Bella ti to ještě neřekla?“ ujistil se. Nemohl jsem vystát ty chvíle, kdy jsem myšlenky vážně chtěl číst a on je nějak znehodnocoval. Myslel na sex, překládal slovníky a podobně.

„Co mi měla říct?“

„Je mi líto… No, měla na to týden. Její průser. Tohle není žádná legrace. Jde tu o moji neteř…“

„Co? Jaký čokl? Zmlkni a nech mě si to přečíst!“ Poslechnul a konečně přestal dělat v mysli úskoky. Ponořil jsem se do jeho mozku a četl… A četl.

„Vlkodlak… Moje dcera se tahá s čoklem?“ zavrčel jsem a chytil opěradlo židle, co okamžitě prasklo, a rozlomilo se na dva kusy. To byla předzvěst budoucnosti… Já ho zabiju. Je mi jedno, kdo to je, ale na moji holčičku nikdo šmatat nebude. Natož vlkodlak.

Čapnul jsem Emmetta za tričko u krku a vytáhl ho ze sedu. „A Bella to ví už týden a nic mi neřekla?“ zasyčel jsem mu do tváře s vyceněnými zuby.

„No,“ přitakal a přitom nevykazoval žádnou defenzivu. Viděl, že já budu trhat a radši neprovokoval. „Slíbil jsem, že nic nepovím, když ti to řekne sama, ale evidentně se k tomu ještě pořád nemá a já nebudu čekat na to, až se mojí neteři něco stane. Kromě toho, že už se stalo. Vlkodlak? Fuj, po kom ten vkus má? Co když můžou mít poloupíří samice děti a kondom by prasknul? To bychom pak měli v rodině nejen čokla, ale i poločlověkočtvrtpsoupíra.“

Vztek ustoupil do pozadí a vystřídal jej strach. Vytřeštěně jsem na něj zíral.

„Kondom?“ vydechl jsem zděšeně. „Psí upír?“

„Ne psí upír. Ale poločlověkočtvrtpsoupír. Protože to máš půl člověka od každého a čtvrt upíra a čtvrt čokla.“

„Ale… Ona je dítě,“ zamumlal jsem a pustil ho. Posadil jsem se z toho na zadek a zíral do prázdna.

„Brácho, mě moje biologická matka měla v sedmnácti. Aspoň myslím. Sarah je šestnáct,“ přiléval olej do ohně ochotně a myslel, že mi pomáhá.

„Ale Sarah nežije ve dvacátém století a nebude se vdávat za prvního blbečka, co si pro ni přišel.“ Nedám ji nikomu! Nikdo pro ni nebude dost dobrý. Moc malý, moc vysoký, moc střední, moc chytrý, úplně vymetený, divný…

„Jo, doba se změnila. Přijde puberta a děcka chtějí začít používat, co jim příroda nadělila, i když ještě ani neví pořádně jak. Jedinou tvojí útěchou je, že už není pod zákonem.“

„Jak není pod zákonem? To teda je! Pod otcovským zákonem!“

„Nešil. Panenskou blánu už stejně nezachráníš,“ odvětil a poplácal mě po rameni. To slovní spojení se mnou trhlo.

„Ty!“ zavrčel jsem a chtěl se na něj vrhnout, abych nějak ventiloval ta kvanta vzteku, co se ve mně hromadily. Uskočil přede mnou s dlaněmi vzhůru v mírovém gestu.

„No, tak já zase půjdu. Rozvířil jsem trochu atmosféru a teď ji tu můžete dýchat… Mimochodem, na Bellu neřvi. Protože ty jsi slepý jak patrona, hrdý otče. Ta holka to má pořádně těžké a ty jí to vůbec neusnadňuješ. Být jí, sbalím si fidlátka a vykašlu se na tebe. Začni se dívat a pochopíš, o co tady jde. Tak pa.“ Mávnul na mě a zmizel v okně. To byla milá návštěva bratra. Poločlověkočtvrtpsoupír?

Předně děkuju moc za hlasy, děvčata. :) A dál - je mi líto pauzy deset dní, ale vážně jsem myšlenkama jinde. Konkrétně u HP - jsem do toho ponořená a je pak těžký si sednout k takovýhle oddechovce. Dřív mi to nevadilo - ráno SS, večer mořská panna, další den Bella a její sny... Jenže to mi bylo jedno co píšu - jestli drasťák nebo oddechovku. :D Tak snad se vám to aspoň trochu líbilo a nebude vidět, jak moc jsem u toho nadávala. :D Btw. padla otázka kvůli počtu kapitol. Na začátku jsem říkala, že tohle bude jen víc, než krátká oddechovka, a to se nezměnilo. :) Budu se snažit, aby ty kapitoly přibývaly častějš. Zvlášť, když jich zbejvá cca pět.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Meluzína - 6. kapitola: