Poslední kapitola, ve které ještě nevíte nic o tom, kdo ve skutečnosti Isabell je. Edward složil novou skladbu a připravuje se na vánoční představení, když potká někoho s kým už nepočítal...
02.09.2009 (10:30) • Serrenity • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3100×
6. MÉ JEDINÉ LÁSCE…
A tak se stalo, Alice a Jasper byli mými stíny na Julliardu. Znovu jsme všichni studovali na stejné škole, teď nám tady chyběli pouze Rose s Emmetem, ale ti už studovali na univerzitě a navíc, ani jeden z nich nikdy neoplýval uměleckým talentem, aby mohl studovat tady.
Ač každý z nás studoval naprosto odlišný obor, i tak si na mě vždy udělali čas, který se mnou trávili. Mé samotářské procházky Central Parkem, či hraní v opuštěných učebnách se zúžily na minimum, stále se mi někdo z nich věnoval, až mi to začínalo lézt na nervy. Potřeboval jsem prostor a oni mi ho v přehnané snaze pomoci mi přijít na jiné myšlenky a zapomenout na Bellu, upírali. I mou snahu najít Isabel jsem musel vzdát a nechat to osudu. Asi by jim oběma bylo divné, proč prohledávám ve škole třídu za třídou.
Dny ubíhaly a Isi stále nikde. Mé napětí bylo každým dnem silnější. Říkal jsem si, že přece jednou na ni Alice nebo Jasper narazí. A co pak? Co se bude dít, až se vše dozví? Ale pořád nic. Že by se opravdu na Julliard už nevrátila?
Do vánoc už zbývaly pouhé dva týdny a přípravy na každoroční vánoční recitál vrcholily. Byli vybráni nejlepší studenti a ti dostali tu čest moci předvést to, co umí a co se naučili, ostatním. Každý si měl nastudovat to nejlepší možné vystoupení. Jak se dalo předpokládat, vybrali i mě. Původně jsem měl v plánu zahrát něco od Beethovena či Mozarta, ale rozmyslel jsem si to. Po dlouhých letech jsem znovu začal skládat a vyšla z toho jedna dobrá skladba. Napsal jsem ji jak jinak než pro mou Bellu. Nazval jsem ji „Second chance.“(druhá šance). Dal bych život za to, abych mohl s Bellou strávit byť jen jeden jediný den. Začátek skladby jsem si vypůjčil z ukolébavky, ale zbytek byl zcela nový. Když mě to slyšela poprvé hrát Alice s Esmé, obě by se asi rozplakaly mít tu možnost, tak silně tato skladba působila na ty, kdo ji poslouchali. Když jsem ji poprvé zahrál mému profesorovi i on měl co dělat, aby mu nezačali téct slzy. Poté jsem dostal svolení ji představit na recitálu. Zbývala už jediná věc, kterou jsem zatím neudělal. Vzal jsem do ruky noty oné skladby a tužku. Pod název skladby jsem dopsal.
„Mé jediné lásce. Nikdy nezapomenu na Tvé oči, nikdy neztratím Tvou lásku v mém srdci.“
Seděl jsem stále za piánem a díval se na své dílo, i když už má hodina dávno skončila a po mě měl přijít někdo jiný, když jsem najednou uslyšel povědomý hlas. „To musela být skutečně výjimečná dívka, když jsi pro ni napsal tak úžasnou skladbu.“ To není možné. To nemůže být ona. Začínám už trpět halucinacemi. Dalších několik vteřin jsem jen tak dál seděl a svůj zrak upíral na noty ve strachu, že kdybych se otočil, sen se rozplyne. „Ethane. Ethana, jsi tam?“
Tohle už halucinace být nemohla. Nato to bylo příliš realistické. Otočil jsem se a skutečně stála tam, přesně jak jsem si ji představoval. Byl to víc než měsíc, co jsem ji viděl naposled, ale vůbec se nezměnila. Pobaveně se na mě usmívala, asi ji pobavilo překvapení jasně čitelné z mého obličeje.
„Isabell, jsi to vážně ty. Co tady děláš?“ „Co bych tady asi tak dělala. Přemýšlej. Mám tady hodinu, ale někdo pořád brzdí provoz a připravuje mě tak o mé drahocenné minuty.“ „Promiň, nějak jsem se zapomněl. Nechtěl jsem tě brzdit. Nějak se ti ten víkend v Kanadě protáhl?“ Neupřel jsem si tuto poznámku. Zajímalo mě, kde byla tak dlouho. Udělal jsem jí místo a ona se posadila k piánu.
„To víš, nečekané události, ale dva týdny už jsem ve škole a doháním, co se dá.“ „Dva týdny? Ale já tě ani jedinkrát nepotkal.“ „Asi jsme se navzájem míjeli, to se stává, když mají lidi hodně práce. Mimochodem, ještě jednou k té tvé skladbě. Ten začátek mi byl nějak povědomý.“ Měla pravdu, pár úvodních tónů bylo opravdu použito z refrénu ukolébavky. „Promiň, nechtěl jsem ti nic ukrást, jen jsem si vypůjčil pár taktů a ty jsi tady nebyla, takže jsem se nemohl zeptat. Doufám, že ti to příliš nevadí?“
„Nevadí. Neboj. Ta skladba je naprosto úchvatná. Máš obrovský talent. Ta dívka, které si tuto skladbu věnoval, musela být opravdu jedinečná, když jsi jí napsal něco takového.“
„Ano, máš pravdu, byla.“ „Byla??? Takže ona…“
Zbytek už nestačila dopovědět, jelikož nás z našeho rozhovoru vyrušil netrpělivý profesor, kterého jsme zdržovali. „Nechci vás rušit ve vaší důležité konverzaci, ale tady slečna Blacková už má deset minut hodinu a ještě ani neotevřela noty. Mohli byste laskavě, dokončit váš rozhovor mimo vyučovací hodiny pane Crawforde?“
Byl jsem sice vyhozen z učebny, ale věděl jsem, že je zpátky. To jediné mi teď stačilo ke štěstí. Jenže to nevydrželo dlouho. Stál jsem ještě stále před učebnou a poslouchal Isi jak hraje, když jsem uviděl Alice a Jaspra. Jak jsem mohl zapomenout na ty dva. Tohle se dlouho neutají a co teď?
Autor: Serrenity (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Melodie mého srdce - 6. Mé jediné lásce...:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!