Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé rozpůlené srdce - 7. kapitola

06.03.2011 (12:00) • Petronela, eMuska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1981×

7. kapitola

Pohled Oprah:

„Tak jak dopadlo kino?“ přivítal mě v pokoji duch Abigail. Už jsem úlekem nenadskočila, jako posledně, ale rozhodně se mi na půl úderu zastavilo srdce. Opět to nebylo moc příjemné, nečekala jsem ji tady.

„Bylo to fajn,“ odpověděla jsem jí, když jsem se vzpamatovala a zavřela za sebou dveře na chodbu. Jak učitelka slíbila, čekala v recepci s knížkou do poloviny přečtenou, a vyhlížela pozdní příchozí, u kterých si dělala puntíky. Ti si to jistě zítra nějakým způsobem slíznou, tím jsem si byla jistá.

„A co to bylo? Něco romantického? Nebo historického?“ vyzvídala zatím, co já jsem se šla osvěžit do koupelny. Po odpoledním nakupování se na mě skoro všechno lepilo, ale se svou dnešní kořistí jsem byla celkem spokojená. Ta minisukně, kterou jsem koupila v jednom zapadlejším krámku, mi krásně prodlouží mé nohy, které tak perfektně vyniknou, a modrý top zase podtrhne barvu mých očí.

„Ne, byl to horror,“ namítla jsem zcela netečně.

„A ty ses nebála?“ opáčila s dokořán otevřenýma očima. Chudák holka, asi by to teď měla pěkně těžké, ještěže je to duch, pomyslela jsem si.

„Jasně že nebála - horory jsou naprosto něco normálního, asi jako za tebe jezdění v kočáře,“ pohodila jsem rameny a rozpustila si vlasy, které mi spadly na záda, a najednou mi bylo ještě větší horko.

Jedním pohledem na větrák u stropu jsem ho opět zprovoznila a pak s tílkem na spaní zamířila opět do koupelny. Rozhodně to chtělo sprchu - domů přijedu jistě velmi otužilá, když se tu skoro denně sprchuju v tak chladné vodě. Ale co se dá dělat, když je tu takové horko. Skoro jsem se do toho chladného, deštivého a mlhavého Skotska těšila.

Už příjemně osvěžená jsem se vracela do pokoje, kde to fungující větrák mezitím trochu zpříjemnil a všechno se na mě hned nelepilo. Abigail stála zatím u okna a asi si mého příchodu do pokoje ani nevšimla.

Stejně to bylo divné, bavím se tu s duchem! Avšak, už jsem si na její přítomnost začínala zvykat - občas mi sice málem způsobila zástavu srdce, když se z čista jasna objevila v mé přítomnosti. Nechápala jsem to. U horroru se div nesměju, jak mi to přijde stupidní, ale skutečného ducha se leknu.

„Zítra začneme s tréninkem,“ prohodila a tak jsem usoudila, že si mně fakt všimla.

„Tréninkem?“ namítla jsem nechápavě. Co si pod tím pojmem mám představit?

„No, snad si nečekala, že ti má moc spadne do klína a nebude tě to nic stát? Musíš se naučit, jak ji používat a ovládat,“ rozhodila rukama a otočila se ke mně. Seděla jsem na rozestlané posteli a zvědavě na ni hleděla.

„Já myslím, že jsem to všechno pochopila naprosto dokonale. Stačí na něco pomyslet nebo to vyslovit a ono se to stane,“ usmála jsem se na ni vítězně. Tentokrát jsem dostala já ji, pomyslela jsem si.

„Kdyby to bylo jenom tak, myslíš, že bych se obtěžovala s tak složitým kouzlem a nechávala svého ducha vězet v tomhle světě až do chvíle, než si mou moc získala?“ namítla uraženě.

„No, to netuším,“ odpověděla jsem a přemýšlela, jak si ji udobřit.

„Tak ti to teď říkám - nic kolem magie není jednoduché. Teď běž ale spát, budeš potřebovat odpočinek, abys všechno zvládla,“ navrhla a já proti tomu nic neměla. Lepší než se hádat s duchem bylo zalézt do postele a nechat si něco pěkného zdát.

Přestože Abigail tvrdila, že budu potřebovat hodně odpočinku, budila mě už kolem páté ráno. Jak nekřesťanská hodina!

„Proboha, to mě nemůžeš nechat vyspat?“ zanaříkala jsem a přehodila si přes hlavu polštář. V pět nestávám ani doma, neprospívá to mé kráse, ještě abych měla kruhy pod očima, to tak! Potřebuju se vyspat.

„Spala jsi dost, teď vstávej, máme moc práce,“ rozkazovala, ale měla smůlu, že je duch, nemohla se mnou nic udělat. Vším nábytkem a hmotnými věcmi prošla a tak mi nemohla sebrat ani polštář a musela se spokojit jenom s věčným kibicováním - což zrovna nebylo nijak příjemné.

„Tak fajn, už jsem vzhůru,“ zarazila jsem příval dalších slov a vyhrabala se z postele.

„To to trvalo,“ zabručela nespokojeně a já ji jenom zpražila pohledem, nehodlala jsem to víc rozebírat, teď jsem se potřebovala trochu zkulturnit a zjistit, jestli náhodou kvůli ní nebudu mít skutečně ty kruhy pod očima. S nimi bych nevyšla z hotelu, ani kdybych měla sluneční brýle!

„Co chceš dneska dělat, že jsi mě musela vytáhnout z postele tak brzo?“ zeptala jsem se, když jsem se vrátila do pokoje už s vlasy vyčesanými do culíku avšak pořád v negližé. Bylo mi jedno, co si o tom myslí.

„Pochopila jsi, že některé kouzla fungují jenom myšlenkou, ale to není všechno, musíš se naučit co dělat s rukama. Práce rukou o tobě hodně vypoví. Tak…,“ začala s dnešní výukou a promnula si ruce.

Já jsem si sedla pohodlně na postel a čekala, co bude dál. Víčka jsem však měla pořád těžké a čekala jsem, kdy znovu usnu.

„Stoupni si, nebo mi tu usneš… a taky můžeš otevřít okno a pustit sem trochu čerstvého vzduchu,“ nabádala mě. Udělala jsem tedy, co chtěla a otevřela jsem okno. Do pokoje pronikl chladný ranní vzduch a zase mě dokonale probral. A já myslela, že v Itálii je teplo i po ránu.

„Nemůžu to zavřít? Je tu hrozná zima,“ zanaříkala jsem.

„Ne a teď dělej to co já,“ přikázala a začala s rukama předvádět zaříkávání. S povzdechem jsem to začala opakovat po ní. Nebylo na tom nic těžkého, jenom občas pokrčit prsty a dlaněmi otočenými dolů kroužit nad sebou. Tyhle pohyby rukou jsem znala na paměť ze všech těch pohádkových příběhů a nepovedených horrorů.

„To znám, nezkusíme něco jiného?“ navrhla jsem a přetřela si rukou paži, na které se mi za tu chvíli udělala husí kůže. V pokoji byla pěkná zima.

„Přestože to znáš, děláš to špatně - opakuj přesně to, co vidíš. I špatný pohyb rukou může zničit celé kouzlo,“ sekýrovala mě a mě to přestávalo bavit. Tedy, mě to nebavilo už od samotného začátku - o nějaké kouzla jsem se nikdy nikoho neprosila, tak proč bych nemohla žít tak jako do teď i s kouzly? Vždyť by stačilo je jenom nepoužívat a byl by klid.

„Fajn,“ odpověděla jsem jí kysela a snažila se každý pohyb dělat ve stejnou chvíli jako ona. Byla to otrava. Navíc, vždyť je to duch! Já tu poslouchám příkazy nějakého nehmotného přízraku!

Přerušilo nás až klepaní na dveře. Rychle jsem koukla na budík vedle postele a zjistila, že je sedm ráno.  Na dveře tedy určitě klepala profesorka.

„Oprah, doufám, že jsi už vzhůru za chvíli je snídaně a o půl osmé vyrážíme,“ houkla na mě přes dveře. Tak to jsem zvědavá, co pro dnešek vymyslela. Měli jsme sice nějaký ten plán, co všechno navštívíme, ale nebyly tam dny, takže pro nás bylo vždy překvapením, kam pojedeme.

Ohlédla jsem se po Abigail, co na to řekne.

„No co, škola je škola. Budeme pokračovat, až se vrátíte,“ pokrčila rameny, jako by se nic nedělo a přitom mě kvůli učení vytáhla z postele v pět ráno!

„Ok,“ souhlasila jsem a už jsem se hrabal v kufru s oblečením a přemýšlela, čím bych mohla okouzlit ostatní dneska. Třeba bych mohla vyzkoušet nové oblečení - jo, to by mohlo být ono. Okamžitě jsem z oblečení sundala všechny lístečky a cenovky a už jsem se do něho oblékala. S výsledným efektem jsem byla víc než spokojená.

Ještě jsem si rychle přečesala vlasy, až získaly svůj oslnivý lesk a mohla jsem vyrazit na snídani. Měla jsem ještě deset minut, než budeme muset vyrazit do neznáma obdivovat staré budovy, procházet muzea a paláce a já nevím co ještě.

Na recepci, kde jsme měli nachystanou snídani, mě však čekal šok.

Jak… to snad… není možné! Křičelo moje podvědomí, když jsem uviděla Jenny, jak má na sobě to samé tričko, které jsem měla i já! Vždyť jí modrá vůbec nesluší, proč si ho kupovala?! Musela si ho totiž koupit tady, to bylo jasné.

Nikdo si mé přítomnosti v místnosti nevšiml, což jsem tedy hodlala využít k tomu, abych se běžela rychle převléknout. Ještě když jsem se otáčela k odchodu, jsem však zahlédla Jennin vítězný úsměv. Tohle měla přesně v plánu, čůza jedna! Nejraději bych jí vytrhala všechny vlasy, co měla na hlavě.

Měla jsem na ni pěknou zlost. Vydupala jsem schody do patra a zapadla do pokoje. Nikdo tu nebyl. Abigail se musela někam vypařit a já jsem neměla čas ji někde hledat. Okamžitě jsem se vydala ke kufru a začala ho opět prohledávat.

„Oprah, jsi tu?“ ozvalo se najednou za dveřmi, když jsem stála v pokoji jenom v krajkové podprsence a snad konečně našla dobré tílko. Byla to učitelka.

„Už jdu!“ zavolala jsem na ni.

„Tak si pospěš, za pět minut vyrážíme,“ podotkla a já jenom zasyčela. Kvůli té potvoře se nestihnu ani nasnídat, a že si to můj žaludek vysloveně přál. Měla jsem hlad, že bych snědla i celou tu pizzu! A to jenom kvůli tomu, že jsem stávala tak brzo - žaludek si myslel, že už se blíží poledne a je čas na pořádný žvanec. Jenomže se chudák trochu pletl a já měla jenom několik málo minut na to si v recepci ukradnout něco k jídlu.

Na výběr toho už moc nebylo. Zase. Já se tady snad nikdy pořádně nenajím, zaskuhrala jsem a čapla jsem poslední opečený toust, který ležel na talíři, který hned na to odnesli do provizorní kuchyně.

Tak, to bychom měli, hlad jsem sice nezahnala úplně, ale aspoň trochu utišila a snad vydržím až do cíle naší dnešní cesty - tam jsem měla v plánu navštívit první pekárnu, kterou uvidím.

„Tak už se konečně usaďte,“ napomínala nás učitelka v autobuse a já se rozhlídla, kde je nějaké volné místo. Nejlépe někde blízko dveří, kdyby se mi náhodou udělalo špatně. Nevadily mi jízdy autobusem, ty jsem snášela celkem dobře. To co mi vadilo, byly dlouhé cesty autobusem a horko. Měli jsme sice klimatizovaný dopravní prostředek, ale stále to nebylo to pravé ořechové.

„Ahoj Joshi, můžu si přisednout?“ požádala jsem svého milého spolužáka, který si pro sebe zabral celé dvousedadlo. Jen co jsem ho však požádala, stáhl nohy dolů a já jsem si mohla sednout. Joshovi jsem se líbila, udělal by pro mě všechno.

„Jasně, jen si sedni,“ usmál se na mě mile a poplácal na místo vedle sebe.

„Ty, Joshi, nevadilo by ti, kdybychom se vyměnili?“ navrhla jsem asi po deseti minutách cesty, kdy jsme opustili hradby města a vyrazili jsme na cestu do Florencie, která se ukázala jako cíl naší dnešní cesty.

Josh se opět projevil velmi ochotně a během další minuty jsem seděla u okna a pozorovala krajinu kolem sebe, až mě to nakonec začalo spolehlivě uspávat a mě klesala hlava tak dlouho, dokud jsem si ji neopřela o okno a spala dál.

Jediné, co mi na tomhle způsobu spánku vadilo, bylo to, že jsem neměla kam dát nohy. Zkoušela jsem se je pokrčit a opřít o sedadlo před sebou, natáhnout si je pod sedadla. Nic z toho nezabíralo. Když už jsem nevěděla, jak se poskládat, octly se mi nohy z ničeho nic ve vzduchu a nakonec jsem se celá divně otočila. Měla jsem pocit, že každou chvílí spadnu, ale nic se nestalo… tedy, stalo - Josh si položil moje nohy na svůj klín a šibalsky se na mě usmíval.

Vzpamatovala jsem se z prvotního šoku a pocitu, že padám a úsměv jsem mu oplatila. Takhle se spalo rozhodně lépe.

Pohled Caius:

Snažil jsem se tvářit celou dobu normálně, ale úsměv na tváři se mi nedařilo ani za nic zamaskovat. Od chvíle, kdy jsem se s Oprah setkal v tom kině a ona mi dala pusu - byť jenom na tvář - nedokázal jsem se ovládnout a pořád jsem se musel usmívat.

Zároveň jsem se však trochu divil, že si Lilian ničeho nevšimla. Anebo možná všimla, ale nijak to nekomentovala.

Když jsme se poté později večer vrátili do hradu, čekal mě v pokoji Alec.

„Tak co? Slyšel jsem, že jsi byl se svou nastávající venku. Jaké to bylo?“ vyzvídal a lačnil po podrobnostech. Byl horší než nějaká holka.

„Nevím, co by tě zajímalo. Společně jsme se prošli po městě a nakonec jsme zašli do kina. To je celé,“ shrnul jsem do jedné věty celý večer, ale Oprah jsem záměrně vynechal.

„To se mi nechce věřit… viděl jsi ji vůbec pořádně?“ zeptal se překvapeně.

„Jasně, že viděl. Je docela pěkná,“ podotkl jsem, když jsem si Lilian znovu vybavil. Jenomže mi její obrázek v mysli dlouho nevydržel, chvíli na to ji už vystřídal pohled blankytně modrých očí, rozšířených úlekem a nakonec lehký úsměv jejích malinových rtů. Opět jsem před sebou viděl Oprah.

„Jenom docela? No, v tomhle bych si ti tedy dovolil odporovat. Je fakt nádherná, ale jak na tebe koukám, nějak tě to nebere, že ti tví rodiče domluvili sňatek s někým tak perfektním,“ rozplýval se nad Lilian.

„Páni, to je mi změna. Ještě nedávno jsi byl proti svatbě a teď by sis Lilian vzal sám,“ odpověděl jsem mu s kyselým obličejem. Moc dobře jsem si pamatoval ten jeho panický obličej, když jsem se zmínil o svatbě.

„Snad jsem toho tolik neřekl,“ bránil se rychle.

„To je v pohodě, vždyť si tě jenom dobírám,“ klidnil jsem ho.

„Fajn… tak a co ten ples? Jak se na něj těšíš?“ změnil okamžitě téma rozhovoru a já jsem nechápal, o čem to proboha mluví.

„Ples?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Děláš si legraci, že jo? Ne… pane jo, tys na ten ples fakt zapomněl?!“ začal vyvádět, když jsem nejevil známky pochopení jeho slov. A až potom mi to došlo. Zítra se měl konat ples na počest Vláda, jeho ženy a jejich rozkošné dcerušky. Lépe řečeno náš zásnubní ples.

„Jo, zapomněl jsem na něj, ale mámě nic neříkej,“ upozornil jsem ho.

„Jasně, všechno bude v pohodě, máš ještě skoro celý den na přípravu, což je víc než dost času, teď by to chtělo něco podniknout,“ zamyslel se.

„Než začneš něco plánovat, vzpomeň si na moje domácí vězení. Ven můžu jenom v doprovodu Lilian. V ostatních případech mám smůlu,“ zarazil jsem jeho plánování.

„Hmm, teta by ti to vězení měla už zrušit, není tu s tebou žádná zábava,“ zamračil se.

„Tak jí to řekni,“ pohodil jsem rameny a čekal, jak se zachová. Alec se jenom zamyslel a potom se mu na tváři objevil vítězný úsměv. Tak přece jenom něco vymyslel, napadlo mě. „Co tě napadlo?“ začal jsem okamžitě vyzvídat.

„Co takhle si udělat menší výlet do… ehm, třeba do Florencie?“ navrhl.

„Ještě jsi nemluvil s mámou,“ upozornil jsem ho na ten drobný, ale podstatný detail.

„To se zařídí, nemusíš mít strach. Vezmeme s sebou Jane a Lilian a můžeme vyrazit. Holky potom necháme někde v obchodech a sami něco podnikneme,“ upřesnil mi svůj plán a v ten moment jsem měl hned o trochu veselejší náladu. Plán to rozhodně nebyl špatný, teď ho jenom provést, aby rodiče nedostali nějaké podezření a aby Lilian souhlasila.

K mému velkému překvapení nakonec všechno proběhlo bez nejmenších problémů a už v osm jsme vyjížděli jedním z našich aut směrem k Florencii. Lilian se nejistě usmívala a zdála se mi být trochu nervózní. S Alecem a Jane se vlastně setkala dneska poprvé a tak jsem tu jediný, koho tak nějak zná.

„Nakupuješ ráda?“ obrátila se na ni nedočkavě Jane. Oči jí nadšením jenom jiskřily. Už dlouho na podobném výletě nebyla a plánovaný ples byla dobrá záminka pro obnovení některých částí jejího šatníku. Pořád se snažila všechny kolem sebe ohromovat.

„Ehm… docela ano,“ odpověděla jí nejistě a kultivovaně.

„Uvidíš, že si dnešek perfektně užijeme a ples bude jenom příjemným zakončením,“ rozplývala se Jane a já se jenom pobaveně obrátil na Aleca. Oba jsme Jane znali velmi dobře, abychom věděli, že na nákupy se s ní nedá chodit. Proto jsme se také hodlali hned na začátku toho celodenního maratonu někam vypařit.

V ulicích města bylo až nevídaně rušno. Nebylo ještě ani deset hodit a všude se to hemžilo lidmi jako v mraveništi. Nebyly tu však jenom Italové, jak by se dalo očekávat. Můj bystrý sluch rozeznal v té změti jazyků i mnoho cizích.

„Co se tu děje?“ zeptala se zvědavě Lilian, když sama rozpoznala tolik turistů.

„Toho si nevšímej, ještě měsíc se tu bude konat jeden festival,“ odmávla to rukou Jane a já si až teď vzpomněl na Maggio Musicale Fiorentino - což byl operní festival, který se tu konal už víc jak sedma-sedmdesát let. Zrovna v téhle chvíli musel být ve svém vrcholu.

„Aha,“ odpověděla jí chytře Lilian a dál jsme si prodírali cestu lidmi chodícími nejen po chodnících, ale i po cestě. Tady se to vlastně nijak moc neřešilo. Jenom to bylo trochu otravné, neustále na něho troubit, když si nevšimne, že za ním jedete. A nákupní středisko byla až někde v centru - kde naštěstí lidé chodili už více civilizovaně.

Přesně jsem věděl, do jakého obchodu se Jane chystá, a tak jsme se proplétali uličkami až k nákupnímu centru San Lorenzo, což bylo jenom kousek od jednoho z nejznámějších kostelů Santa Maria del Fiore.

Jediný problém zde byl jenom s parkováním. V blízkosti nebyly žádné podzemní garáže, jelikož jsme se nacházeli v historické části města. Všude kolem nás stály stavby renesančního typu zdobeny sgrafity a jinými malbami.

Stejně jako Volterra mělo i tohle město svou historii a možná u bohudík slavnější a významnější než naše malé městečko s hradem. Už tak stačilo, že se o nás lidé zajímali víc, než je zdrávo kvůli mizejícím turistům.

„Tak, dámy a pane, jsme tady,“ řekl jsem spokojeně, když jsem zaparkoval v jedné z bočních uliček, kterou lemovaly vysoké budovy a zamezovaly tak slunci k nám proniknout byť jen jedním paprskem.

Jane hned nadšeně vystoupila z auta a tak jsme ji všichni následovali. Pláště jsme nechali doma, protože teď bychom vypadali asi velmi podivně. Vyzbrojeni kreditními kartami jsme se vydali za Jane, která si to mířila rovnou k centru San Lorenzo, kde ji už znali a vždy se k ní i náležitě chovali. Patřila k jejich oblíbeným klientům, protože zde vždy nechala skoro celé jmění. Nikdo neměl zbytečné otázky ohledně placení, přestože Jane vypadala jen na patnáct let. Všechno tu bylo zařízeno.

Pro personál jsme byli děti bohatých rodičů, kteří na nás nemají čas, a tak nám svěřují své kreditní karty, aby nám vynahradili svou péči.

Jak jednoduché. A přitom možná i trochu pravdivé. Naši rodiče musejí neustále řešit státnické povinnosti, zachování tajemství a kdo ví, co ještě, takže na nás je, abychom si užívali. Kvůli stejnému zachování tajemství se ti starší z nás, co se dovedou také dobře ovládat, adaptovali mezi lidi, našli si zde skvělou práci, a tak je naše konto neustále v plusu. Navíc jeden z majitelů největšího koncernu ve Francii patří k nám a je pod ním zapsán i náš hrad. De facto je jeho majitelem.

Onen dotyčný ale neměl nikdy ambice zasahovat do státnických věcí a proto se drží jen toho, co mu jde nejlépe - podnikání.

Díky tomu jsme stále měli dost peněz na to, abychom se věnovali podobným kratochvílím, když zrovna nejsou Jane s Alecem posláni na nějakou misi a já musím tvrdnout sám doma. Skutečnost, že to všechno je jenom proto, že jsem dědic trůnu, mi k tomu nadšení moc nepřidávala. Občas jsem to pěkně nesnášel. A v posledních chvílích - možná tří dnech - nejvíc.

„Tak fajn, kam půjdeme nejdřív?“ zajímala se Jane, přestože jsem věděl, že už má všechno předem pěkně připravené.

„Co takhle nějaké šaty na ples - musíte přece všechny okouzlit,“ navrhl jsem a když se zrovna ani jedna z dívek nedívala naším směrem, jsem spiklenecky mrkl na Aleca.

„To je skvělý nápad,“ souhlasila se mnou Jane a už si to mířila k dámské módě a plesovým róbám. Všechny na první pohled vypadaly úžasně a zároveň pro nás představovaly velkou dávku nudu. Avšak bude stačit jenom počkat, než holky zmizí v kabinkách a my s Alecem se budeme moct vypařit.

„Ale já šaty na ples mám…,“ začala namítat Lilian a Jane se na ni podmračeně podívala.

„Možná máš, ale ne od Italských návrhářů,“ zacukrovala a už vybírala.

Během následující půl hodiny prošla všechny šaty, které měli vystavené a i ty, které se měli vystavit až za týden a zatím byli jenom na skladě a spokojeně si to mířila s Lilian ke kabinkám, následována dvěma prodavačkami, obklopenýma šaty tak, že skoro neviděly ani kam jdou.

Přesně tohle byla naše chvíle.

Mrkl jsem na Aleca a jen co si náš milý a křehký doprovod začal zkoušet první z vybraných šatů, jsme se my dva v tichosti vypařili jako pára nad hrncem.

Pohled Oprah:

Cestu do Florencie jsem celou prospala. S nohama nataženýma do uličky se mi spalo celkem pohodlně a Josh měl aspoň dojem, že pro mě mohl udělat nějaké to vstřícné gesto, které bych mohla brát v potaz, až si budu hledat kluka.

Z autobusu, kde bylo nesnesitelné vedro jsme vystoupili před nějakým třípatrovým, na první pohled velmi nezajímavým domem, který učitelka nazývala palácem.

Tak tedy nevím, já si palác rozhodně představovala jinak. Tohle bylo… nevím, fasáda celá z kamene, což na mě působilo spíš jako nějaká středověká tvrz a ne jedno z nejlepších děl renesančního období, jak se vyjádřila naše průvodkyně.

Jediné, co jsem na tom palácimohla ocenit, bylo to, že zde měli poměrně chládek.

Po další hodině, kdy jsme jenom tak bloudily chladnými chodbami paláce - který se nakonec ukázal aspoň vkusně zařízený - jsme došli na konec téhle prohlídky a můj žaludek, který jsem se ráno snažila obalamutit aspoň toustem, se začal znovu projevovat.

Připadala jsem si hrozně trapně, ale prohlídka už byla u konce a já doufala v to, že jakmile zamíříme do města, koupím si něco k jídlu.

Jenže tomu tak nebylo. Naše další kroky nás vedly opět do toho úmorného vedra někam do zahrad zdejšího paláce, kde se měly konat nějaké operní slavnosti, nebo co. Což mě opět nijak nenadchlo, ale doufala jsem aspoň v to, že firmy s občerstvením budou na tom všem chtít vydělat a já se přece jenom najím.

„Tak, vážení, tady si dáme menší rozchod. Do jedné si můžete projít zahrady, zajít si někam na oběd - měla by tu někde být menší restaurace…“ Tak tohle bylo přímo andělské sdělení. „… a sejdeme se před palácem. Máte možnost shlédnout i kousek jedné z nejslavnějších italských oper, tak si toho važte,“ napomenula nás, ale to už ji opět nikdo neposlouchal, všichni si plánovali, co v následujících třech hodinách podnikne.

Já to věděla už teď - první mé kroky povedou do oné restaurace.

S již plným žaludkem jsem si to vesele vykračovala onou zahradou, kde se měla někde odehrávat i opera. Všechno jsem to pěkně zvládala sama - ještě než se Josh nebo Mike jakkoliv vzpamatovali, už mě nebylo. Takže jsem si teď mohla v klidu užívat trochu toho pravého italského vzduchu a trochu stínu, který vrhaly vzrostlé stromy.

Už jsem dokonce začínala z dálky slyšet hudbu a zpěv, když jsem zahlédla někoho, koho bych ve zdejších končinách hledala asi těžko. Tedy, spíš bych řekla, že opera mladé lidi zajímat nebude, ale světe div se, byl tu ten kluk z hradu ve Voltéře a dokonce i s nějakým kamarádem.

Zdál se asi stejně překvapený jako já, že se pořád někde střetáváme - jako by to snad bylo úmyslně - ale nakonec se usmál a já se chtě nechtě začala červenat, když jsem si vzpomněla na tu pusu, co jsem mu dala v kině.

„Zdravím, Oprah,“ usmál se na mě mile, když jsme došli až k sobě.

„A-ahoj, Caie,“ dostala jsem ze sebe a Caiuv kamarád se na mě zvědavě díval.

„Jak… ehm, jak se ti líbí Itálie?“ zeptal se hned, když už jsem si myslela, že budu moct odejít někam pryč - nejlíp do města a obejít pár obchodů.

„Je tu pěkně, škoda že musím za týden odjet.“ Až na to neuvěřitelné horko se mi tady skutečně líbilo. Možná, kdybych tu žila déle, bych si na zdejší klima i dokázala zvyknout, ale teď jsem se i trochu těšila na to, až se zchladím u nás doma.

„Už za týden? To nestihnete poznat skutečné krásy Itálie,“ namítl a jeho kamarád, kterého mi mimochodem ještě nepředstavil, se na nás zvláštně koukal.

„Hmm, škoda to je, ale co nadělám… ehm, už musím jít, máme sraz se třídou,“ utnula jsem další rozhovor a trochu rozpačitě se na Caia usmála. „Ráda jsem tě viděla,“ vyslovila jsem zdvořilostí frázi a už mě nebylo.

Zdál se jako milý kluk a možná se mu i líbím, ale - vždyť má holku!

Ale co, vždyť já jsem tu jenom týden - ona se to nemusí dozvědět. Pomyslela jsem si a ještě jednou jsem se otočila za Caiem a jeho kamarádem. Caius na mě visel pohledem, a tak jsem na něj jenom koketně zamávala. Popravdě, i on se mi trochu líbil a co by to byl za výlet do Itálie, kdybych tu nezažila nějaký ten flirt. Doma se kolem mě bude zase motat jenom Mike s Joshem a to byla už pěkná nuda.

Tenhle Ital - přestože tak nevypadal, jeho blonďaté, ba dokonce skoro bílé vlasy k Italovi skutečně nepatřily - byl něčím zvláštní. A rozhodně to nebylo tím, že jeho rodiče vlastní hrad. Sice ani to není k zahození.

V podobných myšlenkách jsem došla až k místu, kde se hrála opera. Jak jsem během půl hodiny, kdy jsem si sledovala, vyrozuměla, jedna z hlavních postav byla i Abigail - jaká zajímavá shoda náhod, pomyslela jsem si. Jenom jsem byla zvědavá, jestli se i ta moje Abigail-duch, projeví jako stejná mrcha, jako ta Abigail z opery.

Avšak ještě před koncem, který byl jasně dobrý, jsem zahlédla v davu Joshovu hlavu a tak jsem se rozhodla nečekat na nic dalšího a začala jsem se prodírat mezi upocenými lidmi, kteří fascinovaně sledovali postavy opery - mimochodem velké chudáky, protože na sobě měli několik vrstev oblečení a v tomhle počasí to muselo být velmi nepříjemné - a hledala jsem východ ze zahrady a cestu někam k městu. Na menší nákupy jsem měla času ještě celkem dost. Hodina by mi mohla stačit. Navíc si stejně musím koupit nějaké nové tričko, které Jenny mít nebude!

Hned v druhém obchodě jsem však zjistila i důvod Caiovy přítomnosti ve městě. Ze zkušební kabinky totiž vykoukla okouzlující hlava jeho přítelkyně a hned na to vyšla ven celá a já… zalapala jsem po dechu, jak okouzlující byla.

Měla na sobě dlouhé společenské šaty v zlato-měděné barvě a velkou stuhou kolem pasu zavázanou na mašli. Vypadala v nich dokonale a to usoudily i prodavačky. Hned po ní vyšla z vedlejší kabinky další dívka. Vypadala na míň, než její kamarádka, ale také jí to velmi slušelo.

„Lil, tyhle šaty bereme - Caius bude koukat,“ řekla nadšeně, když svou kamarádkou spatřila.

„Myslíš?“ zeptala se nejistě a blondýnka vedle ní přikývla.

Na malou chvíli jsem měla i špatný pocit z toho, že jí chci svést přítele, abych zažila ten italský románek, protože se ta holka zdála celkem sympatická. Ale nakonec jsem si to rozmyslela. Když se během týdne párkrát sejdeme, ona se nemusí nic dozvědět.

A hned na to jsem si začala procházet stojany s oblečením, abych si vybrala nějaké pěkné tričko na naše další setkání - které tentokrát nebude náhodné.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), eMuska, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé rozpůlené srdce - 7. kapitola: