Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé rozpůlené srdce - 10. kapitola

Ash


Mé rozpůlené srdce - 10. kapitolaTak co si myslíte? Jak se zachová Caius poté, co se potká s prchající Oprah? On nechce, aby zemřela, ale pokud by jeho otec přišel na to, že ji kryl při útěku..., nevím, mohlo by to dopadnout špatně.

Jak se tedy náš hrdina rozhodne? Snad se bude kapitola líbit.
Děkujeme za minulé komentáře a prosíme o další, povzbuzují nás při psaní.

10. kapitola

Pohled Oprah:

Stála jsem v tom pokoji s neznámým upírem a přemýšlela, jak se odtud co nejrychleji dostat pryč. Jako snad na celém hradě, i tahle místnost byla vkusně zařízená, ale většinu nábytku pokrývala clona prachu. Světlo do pokoje proudilo z jednoho menšího okna, které však bylo moc vysoko na to, abych se k němu dostala.

Rozhlížela jsem se tedy dál. Přece tu musí být něco, co mi pomůže k útěku.

„Jak se ti tady líbí?“ zajímal se upír se zájmem, když si všiml, jak si pokoj prohlížím.

„Chtělo by to tu uklidit a - hep-čí...“ To nehorázné množství prachu mi vniklo až do nosu a hrozně to šimralo. Nemohla jsem si pomoct a kýchala tak moc, že se všude kolem zvedal další prach a začal kolem mě vířit. Slzela jsem a nedokázala přestat.

Věděla jsem, že alergická nejsem na nic. Vždy jsem byla zdravá jako rybička a nikdy mě žádná alergie netrápila, ale tady toho prachu bylo skutečně moc. Divila jsem se, že to tomu podivínskému upírovi vůbec nevadí. Takhle bych se mohla ukýchat k smrti.

„Takhle to asi nepůjde… Měl bych tě odvést do jiné místnosti, ale - pokud si se mnou jenom hraješ, draze za to zaplatíš,“ vyhrožoval mi a já jsem jenom zavrtěla hlavou a snažila se moc nedýchat. Po tom kýchacím záchvatu jsem neměla myšlenky na nic jiného, než se dostat do nějakého čistého pokoje, kde by kolem mě všechno nevířilo a já se mohla volně nadechnout.

 

Neznámý mě nakonec odvedl do vedlejší místnosti. Nebyla sice zrovna nejčistější, ale prach se v ní musel uklízet častěji než v předešlém pokoji. Jen co jsme tedy vešli, začala jsem se rozhlížet kolem. Vypadalo to jako malá knihovna. Pokoj byl o dost menší než předešlý, ale osvětlovalo ho okno stejně velké. Podél jedné stěny stály masivní skříně s policemi plnými knih a na vzdálenější straně staly posuvné schůdky.

Bingo! To by konečně mohlo být ono.

„Tak na to ani nepomyslíš,“ uhodl okamžitě mé myšlenky upír, když si všiml mého rozzářeného pohledu.

Sakra! Copak se mi nad hlavou rozsvítila žárovka, že musel hned poznat, že jsem dostala spásný nápad, jak se odtud dostat? No, asi ne. Posuvné schůdky by napadly každého s IQ větším než 80. A to já větší rozhodně měla - nevím, kolem kterého čísla se pohybovalo, ale rozhodně bylo větší než 100, a to jsem poslední test ani nedodělala do konce.

„Jak tě mohlo napadnout, že bych myslela na něco tak hloupého?“ pronesla jsem nevinně.

„Já tě jenom upozorňoval. Už tě napadlo podpálit půl hradu, takže si myslím, že jsi schopná vyskočit z okna, které je víc jak patnáct metrů nad zemí,“ upozornil mě a mně doopravdy sklaplo. Tohle by se fakt nepovedlo. Bude to chtít tedy náhradní plán.

Co však bylo nejhorší, nevěděla jsem, v které části hradu se nacházím, takže jsem netušila, jakým směrem bych se měla vydat, abych našla východ. Nikde ho totiž neměli označený - a to by podle požárních předpisů měli. Zelená šipka s nápisem EXIT by měla být ve všech rozsáhlejších stavbách.

„To je opravdu vysoko,“ usoudila jsem a upír se usmál. Byl spokojený tím, že jsem uznala jeho slova.

„Ano. Ale aby tě nenapadlo utíkat i tak nesmyslně oknem, zůstanu tu s tebou,“ podotkl a usadil se do jednoho polstrovaného křesla potaženého zelenou kůží. Nohy byly umně vyřezávané a područky byly zakončené hlavami nějakých zvířat - nespíše lvů, nebo tak něco. Křeslo vypadalo opravdu pěkně a sem se hodilo, ale do našeho moderního domu ve Skotsku by vůbec nepasovalo.

V zamyšlení jsem tedy přecházela kolem polic s knihami a přemýšlela, co dělat. Když v tom jsem si vzpomněla na Abigail. Jako mocná čarodějka by mi mohla z téhle šlamastiky nějak pomoct. Už mi pomohla jednou, tak podruhé to udělá už jenom z nutnosti. Nebyla to moje vina, že jsme selhaly.

Jen co jsem na ni pomyslela, někde z místnosti se ozval její hlas. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde jsem ji neviděla. „Tady nahoře,“ houkla a já zvedla zrak k okennímu parapetu.

„Co tam nahoře děláš?“ zašeptala jsem a střelila pohledem k upírovi, jestli mě náhodou neslyšel.

Ten na mě rychle blýskl pohledem svých rudých očí, ale nijak víc nezjišťoval, co dělám, což bylo jedině fajn. Může si o mně myslet i to, že jsem šílenec, hlavně když se odtud dostanu.

„Co myslíš? Hledám cestu k útěku,“ prohodila a já na ni ukázala vztyčený palec. Abigail je jednička, přestože jsem o ní na začátku dost pochybovala. Čekala jsem tedy, s čím zajímavým přijde. „Mám to!“ vykřikla konečně a já se ji snažila gesty ponouknout k tomu, aby mi sdělila, na co přišla.

Byla jsem z toho všeho jak na jehlách - a akupunktuře se to vůbec nepodobalo.

„Vydrž, musím vymyslet, jak se postarat o toho upíra… Máš ještě dost síly na jedno trvalejší kouzlo?“ zajímala se a s ladností ducha seskočila z parapetu na zem. Já jsem tedy přikývla. Připadala jsem si sice vyčerpaná, ale jedno kouzlo snad ještě zvládnu. „Nebude to nic těžkého, opět jedno ohňové kouzlo, ale bude to chtít tvou naprostou koncentraci. Teď budeš totiž muset oheň udržet v přesných hranicích, nesmí se rozšířit, abys na sebe neuvedla pozornost,“ podotkla a já opět přikývla.

„O co se teď snažíš?“ zajímal se upír, když si všiml mého upřeného pohledu.

Neodpověděla jsem. Musela jsem se soustředit. Oheň jsem přivolat dokázala pouhou myšlenkou, ale vytvořit kruh kolem upíra a ještě to tak udržet i na větší vzdálenost bylo něco jiného a daleko těžšího. „Ohněm neprojdeš, oheň tě popálí. Oheň nezhasne, dokud nepřikáži!“ opakovala jsem šeptem slova, která mi Abigail předříkávala. Tuhle kouzelnou formuli jsem se ještě nenaučila, ale kupodivu se mi začínalo dařit. Kruh kolem židle se pomalu uzavřel a plameny začaly stoupat vzhůru až do výše opěrky.

„To nemyslíš vážně, opět oheň?!“ rozkřikl se, ale já na nic nečekala a proběhla kolem něj až ke dveřím, které jsem opatrně otevřela, a vycouvala na chodbu. Oheň kolem upíra stále hořel a já se mohla vytratit. Abigail si byla jistá, že ví, kudy máme jít.

Zavřela jsem tedy za sebou dveře a chystala se vystartovat, když jsem do někoho narazila. „Oprah?“ zaslechla jsem své jméno a v očekávání záchrany jsem vzhlédla.

 

Záchrana to však nebyla. Hleděla jsem do těch zvláštních očí toho blonďáka, co se mi líbil. Než jsem mu pohlédla do očí, cítila jsem jisté vzrušení, že je tady se mnou a zahraje si na prince, který zachrání princeznu před drakem - v tomto případě před upírem, ale stačil jeden pohled do karmínových duhovek a vzrušení se změnilo ve strach. V momentě jsem strnula.

„Ty patříš k nim…,“ zašeptala jsem a to ticho, které po mých slovech nastalo, přerušoval jenom zrychlený tlukot mého srdce.

„Oprah, já ti to vysvětlím -“ Nenechala jsem ho doříct, co chtěl, rychle jsem se otočila a pokusila se v zápalu znovu vrátit ke dveřím té malé knihovny. Než jsem však k nim došla, a to jsem od nich stála snad dva kroky, narazila jsem do kamenného těla. Úděsem jsem vykřikla. Stál přímo přede mnou a shlížel na mě s bolestí.

„Nedotýkej se mě,“ vykřikla jsem, když ke mně natáhl ruku.

„Nechci ti ublížit.“

„Aha, asi tak jako ti druzí, co?“ odsekla jsem mu.

„Ani oni ti neublíží,“ odporoval. Můj smích najednou zněl i mně samotné nepříjemně, nepřirozeně a měla jsem pocit, že i mírně hystericky.

„Samozřejmě, buď mě promění v netvora, anebo zabijí. Co je na tom? Vždyť pro někoho je to úplně běžné, nic nového. Pche, o jednu holku víc nebo míň, co je to pro upíra? Jeden ubohý lidský život,“ syčela jsem.

„Takhle už nikdy nemluv,“ zavrčel. Opět jsem dostala strach. „Ne, Oprah,“ řekl, když si všiml, co udělal, „bude to v pořádku,“ snažil se mě uklidnit.

A zatímco jsme se spolu tady takhle přátelsky bavili, doběhli na chodbu stráže, které musel přilákat můj křik. Už mě chtěli chytit mezi sebe, když je zastavil rázný hlas.

„Nechte ji! Já se o to už postarám!“ V Caiově hlase byla řádná dávka panovačnosti, že i já jsem stáhla uši jako poslušní strážci. O pár sekund později už stál těsně při mně.

„Prosím, ne,“ zašeptala jsem. Snížila jsem se k tomu poslednímu možnému. Škemrala jsem o holý život. „Nechej mě odejít, nikomu o vás nic nepovím, zmizím z Itálie, zabarikáduju se na severu a ze Skotska nevystrčím ani paty. Jen tě prosím - nech mě odtud odejít!“ škemrala jsem a po tvářích mi začaly stékat slzy.

„Já nemůžu!“

„Prosím!“ zašeptala jsem a potom už následovala jenom dlouhá pauza, kterou protínaly jenom moje sekané nádechy. Ticho nakonec ukončil jeho povzdech.

„Pojď se mnou.“

 

Pohled Caia:

Děs v jejích očích mi neuvěřitelně ubližoval, ale nemohl jsem ji nechat jenom tak odejít a protivit se otcově vůli. Pro její štěstí bych byl ochoten to podstoupit, ale věděl jsem, že otec by si nedal pokoj, dokud by ji nenašel a nezískal zpět. Útěk byl v tomto případě neuskutečnitelný.

„Kam to jdeme?“ zašeptala, když mě následovala do útrob hradu.

Nejdřív jsem vůbec nevěděl, kam bych ji měl vést, chtěl jsem ji ochránit před brutálním chováním některých strážců a dokonce ji i zachránit život, pokud by ji někdo obvinil z podpálení hradu, nemuselo by se to vyvíjet vůbec jednoduše.

„Do bezpečí, ale teď buď tiše,“ zamumlal jsem k ní a vedl ji k sobě do pokoje.

Oprah nic nenamítala. Slyšel jsem její zběsilé srdce a zadrhávající dech. Cestou jsme nikoho nepotkali a dostali se až do odlehlé části určené výhradně pro členy královské rodiny. Všude byl relativní klid a já doufal, že budu mít čas Oprah všechno vysvětlit dřív, než si pro ni přijdou.

Otevřel jsem dveře do pokoje a nechal ji vejít. Sám jsem ještě prozkoumal chodbu, jestli za námi nikdo nejde a následně zavřel. „Nemáme moc času, za chvíli tě všichni najdou, tvá vůně -“ Zarazil jsem se, protože jen co jsem se otočil do pokoje, všiml jsem si Aleca, který stál u okna a teď se na nás překvapeně díval.

„Alecu? Co tady děláš?“ otázal jsem se ho překvapeně, když střílel pohledem ze mě na Oprah.

„Na to samé bych se mohl zeptat této slečny,“ podotkl a upřel pohled na Oprah.

„Snažím se utéct, ale jak vidno, nějak se mi to nedaří,“ odpověděla mu zatrpkle a Alec se na ni jenom usmál. Její odpověď se mu velmi zamlouvala.

„Je tedy velká škoda, že Caius je tak vzorný syn, který by svému otci neudělal žádný naschvál,“ pronesl.

„Alecu, mlč!“ okřikl jsem ho, ale bylo pozdě. Oprah se na mě překvapeně podívala.

„O čem to Alec mluví?“ zeptala se a já si všiml bratrancova pobaveného úsměvu. Oprah si mě prohlížela zvědavě, ale zároveň naštvaně.

„Jsem-“ Ne, na tohle opravdu nemám. Otec se k ní choval opravdu hrozně a já jí teď mám říct, že jsem jeho syn? To nezvládnu. Nejsem žádný slaboch, ale tohle je na všechny moc. Přesto jsem věděl, že když jí to neřeknu teď já, tak to udělá brzy někdo jiný, pokud tu tedy zůstane.

„Caius je synem Ara,“ odpověděl jí Alec, než jsem to stačil říct nahlas. Oprah se na něj překvapeně podívala a potom střelila pohledem na mě. Pusu měla lehce otevřenou a oči vytřeštěné překvapením, jak nemohla tuto informaci tak rychle zpracovat.

„Je-je to pravda?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

Nebylo co víc dodat, a tak jsem jenom přikývl.

„Copak se ti náš dědic nesvěřil?“ pochechtával se Alec a já se na něho podmračeně díval. Vždy jsem ho považoval za přítele a on to musí všechno takhle zkazit. Ještě že se nezmínil o tom, že se mám ženit.

„Dědic?“

„Správně, kdyby se totiž Arovi něco stalo, Caius by se se svou manželkou ujal vlády. A myslím si, že Lilian by ten černý plášť slušel víc, než ten podivný tmavomodrý, který používá jejich rodina,“ rozmýšlel se a já se musel hodně ovládat, abych po něm neskočil a rovnou ho na místě neroztrhal na malé kousky.

„Takže ten zásnubní ples asi nebyl pro tvého kamaráda, že?“ otázala se, když jsi spojila dvě a dvě.

„Byl pro mě, ale všechno to uspořádali mí rodiče. Já si Lilian nikdy vzít nechtěl,“ bránil jsem se.

„Tak proč jim to prostě neřekneš? To máš z rodičů takový vítr, že před nimi mlčíš? Ach…, a já myslela, že jsi fajn kluk, ale teď zjišťuju, že kromě toho, že jsi upír, tak jsi i zbabělec,“ zamumlala a já na ni hleděl s doširoka otevřenýma očima. Tohle jsem nečekal.

„Já že jsem zbabělec? Kvůli tobě jsem už několikrát neuposlechl otcovy příkazy, ale proti svatbě se skutečně protivit nemůžu,“ obhajoval jsem se, ale nezdálo se, že by mi Oprah věřila.

„Hmm, tak myslím, že ti Caius nepomůže,“ přidal se do rozhovoru Alec, který se po celou dobu dobře bavil tím, že mě může před Oprah shazovat.

 

Pohled Oprah:

Marně jsem si myslela, že mi Caius přece jenom pomůže, ale od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že do tohohle průšvihu jsem se dostala jenom kvůli jeho otci – nevěděla jsem, jak se k němu mám chovat. Navíc se měl brzy ženit!

Ještě před nedávnem jsem ho chtěla sbalit a zažít žhavý letní románek s Italem, ale teď bych se nejraději vrátila do chladného Skotska a nikdy se sem nevrátila. To, co jsem totiž zažila tady, bylo něco neskutečného, a kdybych mohla, tak bych na to zapomněla. Jenže to nešlo a noční můra pokračovala.

Náš hlasitý rozhovor přilákal nějaké strážce a také Ara.

„Ale copak tady naše malá čarodějka dělá?“ zajímal se přeslazeným hlasem. Naskakovala mi z něj husí kůže a nemohla jsem si pomoct. „Jsem rád, že jsi ji zadržel, Caie,“ chválil svého syna a já se snažila zhluboka dýchat, přestože mi to dělalo problémy. „Mimochodem, Oprah, ten oheň se ti skutečně povedl. Strážní měli sice co dělat, aby ho uhasili, ale musím říct, že máš velký potenciál, který společně rozvineme,“ sliboval mi a já se na něj nedokázala ani podívat.

„Ehm… Aro, asi byste měli Oprah zařídit náhradní pokoj,“ podotkl Caius. Byl to zrádce a já si v tu chvíli přísahala, že se odtud dostanu, i kdybych se z hradu měla za padesát let vybelhat o holi. A jednou se také Caiovi pomstím za to, jak mě celou dobu tahal za nos.

„Máš pravdu,“ souhlasil s ním jeho otec a tak, aniž by mě někdo vyzval, jsem vyšla z pokoje tohohle dědice trůnu a zůstala stát na chodbě. Paže jsem měla zkřížené na hrudi a tvářila jsem se nepřístupně. Jasně jsem všem dávala najevo, že nehodlám s nikým komunikovat. Jediná osoba, se kterou jsem potřebovala mluvit, byla Abigail, ale zrovna teď to nešlo. Společně budeme muset vymyslet nějaký plán, který pro tentokrát nezklame.

 

Pokoj mi udělili na konci téhle přepychové části hradu, kterou měli podle všeho vymezenou vládci. Nemohla jsem si však stěžovat. Na to, že tohle byl středověký, nebo jak starý, hrad, měli to tu celkem vkusně a luxusně zařízené. Tohle bylo snad jediné plus, které jsem mohla na konto upírů připsat.

„Oprah, svedeš ještě jiná kouzla, než co jsi předvedla?“ zajímal se úlisně Aro, když jsem přešla k oknu, abych zhodnotila svou nynější situaci. Cestou jsem totiž několikrát ze schodů sešla a několikrát vyšla, nebyla jsem si tedy úplně jistá, jak vysoko nad zemí se můžu nacházet.

„Ne,“ odsekla jsem a nevěnovala mu ani jeden pohled.

„Jsi velmi nadaná, myslím, že jednou budeš velmi cenným členem mé gardy,“ podotkl a odešel z pokoje. Jen co za sebou zavřel, jsem se k těm dveřím otočila a ukázala na něj prostředníček. Bylo to sice vulgární gesto, ale ten namyšlený kretén si nic jiného nezasloužil.

Pane bože, kam jsem se to jenom dostala. Začínám být opět sprostá jako nějaká nevybouřená puberťačka a to jsem tu jenom dva dny. Tohle nedopadne dobře. Buď se zblázním já, anebo o rozum připravím tuhle bandu pošuků. Což ovšem nebyl vůbec marný nápad, jenže - já to měla o dost těžší, jich bylo hodně a já byla sama. Takže tohle by bylo hodně obtížné a navíc bych musela neustále vymýšlet, co bych jim měla provést za naschvál, aby je to velmi otravovalo.

Další požár by nebyl marný, ale Aro mě za něj pochválil, takže se asi moc nenaštval. Navíc, tenhle hrad je z kamene, takže mu oheň zrovna dvakrát neublíží. Dokonce, ani kdybych se naučila ovládat další živly, bych s tím nic nesvedla.

Počkat! Vlastně ano.

„Abigail?“ zavolala jsem na svou neviditelnou kamarádku a doufala, že se tu hned objeví.

Nic se však nestalo. Zklamaně jsem došla až k oknu a vyhlédla ven. Opět mě umístili do pokoje v relativní výšce od země. Vyhoupla jsem se tedy na parapet a otočila hlavu vzhůru. Když to totiž nejde dolů, mohlo by to jít nahoru. Kdyby tohle totiž bylo poslední patro a stěny trochu zdobené, mohla bych vylézt nahoru a utéct jim po střeše. Tam bych měla jistotu, že bych nikoho nepotkala.

Jenže na střechu to byly ještě dvě patra a nikde nebylo nic, čeho bych se při šplhání mohla chytit.

„Ach jo, tohle je prokletý hrad,“ povzdechla jsem si a posadila se na ten parapet tak, abych nespadla. Kdybych se zabila, moc velkou radost by z toho neměli a já vlastně taky ne, ikdyž bych si tím velmi pomohla. Jen doufám, že tohle nebude jediný způsob, jak se odtud dostat - a tedy nohama napřed.

„Jsi v pořádku, Oprah?“ ozval se najednou vedle mě hlas Abigail.

Střelila jsem na ni vytřeštěně pohled. „Pane bože! Víš, jak jsem se lekla? Nesnáším ty tvoje neohlášené návštěvy,“ vykřikla jsem. Tohle už mi nesmí nikdy dělat. Nesmí se objevit jinde, než přede mnou, potom mě jenom zbytečně děsí a pokouší se mi přivodit infarkt.

Pak jsem se ale vzpamatovala. „Kde ses pořád toulala? Volala jsem tě,“ upozornila jsem ji.

„Nemůžu tu s tebou být pořád. Všimla jsem si, že se něco zvrtlo, a tak jsem hledala východisko,“ odpověděla mi naprosto nevinně.

„To je mi jedno!… A našlas' nějaké?“ uvědomila jsem si význam jejích slov.

„Zatím jsem na nic nepřišla. Nějakou dobu tu budeme muset zůstat, než odpozorujeme jejich denní režim a to, kolik se jich tu zdržuje. Mezitím budeš trénovat své schopnosti a nakonec odejdeme,“ odpověděla a já si vzpomněla, že jsem se jí na něco chtěla zeptat.

„To si piš, že budeme trénovat. Teď mi řekni, co všechno víš o zemi,“ rozkázala jsem jí.

„O Zemi? Myslíš to, že má pět kontinentů a nevím kolik oceánů a že na ní žijí lidi?“ zajímala se a já jenom nešťastně zavrtěla hlavou.

„Tohle jsem nemyslela. Učila jsi mě přece kouzla s ohněm. Umíš i kouzla se zemí?“

Abigail váhavě přikývla. „Umím, ale… je ještě moc brzy, abych tě je naučila. Jsou moc složitá a vyžadují hodně síly a to ty ještě nemáš. Lépe se ovládá voda, oheň, anebo vzduch. Země je složitá. Při nesprávném kouzle můžeš rozpoutat hotové peklo,“ upozorňovala mě.

„Já se potřebuju naučit jenom jedno kouzlo. Potřebuju vyvolat zemětřesení,“ vyhrkla jsem, když se na mě zvědavě podívala. Když jsem to však řekla, zračil se v jejím obličeji nejen údiv, ale možná i strach. „Tohle je jediné řešení. Už jsem to promyslela,“ ujišťovala jsem ji.

„Ale ty si jenom tak nemůžeš zahrávat s mocí země!“ zhrozila se.

„Pokud se odtud máme dostat, tak ano,“ odsekla jsem jí.

Ne! Ty mě vůbec nechápeš. Tyhle kouzla nejsou pro začátečnici, jako jsi ty. Oheň si sice zvládla celkem rychle, ale to je tak všechno. S každým dalším živlem to půjde hůř. Oheň se nejsnadněji ovládá myšlenkami, ale potom už je to o schopnostech každé čarodějky. Pokud chceš pokračovat ve výuce živlů, můžu tě něco naučit, ale budeme pokračovat po mém a tím pádem je na řadě vzduch - přivolání větru,“ odporovala mi.

„A nešel by místo větru přivolat aspoň nějaký pořádný uragán, smršť?“ zajímala jsem se.

„Opět ti musím říct ne. Oprah, musíš postupovat od nejjednodušších částí. Stejně jako jsi u ohně začínala se zapálením knotu. Teď se budeš muset naučit ovládat vánek.“

„Nuda,“ prohodila jsem a doufala, že ji to nějak vyprovokuje k činnosti.

„Jak myslíš. Já můžu jít,“ odpověděla mi uraženě.

„Jen si běž, já tě nepotřebuju,“ odmítla jsem její pomoc, a než jsem se nadála, byla fuč.

 

Seděla jsem na posteli a nevěděla, co mám dělat. Připadala jsem si k ničemu, že se odtud nedokážu sama dostat a navíc jsem byla vyčerpaná a měla hlad. Celý den jsem nejedla a ten pokus o útěk mě stál taky moc sil. Jenže tihle upíři se o svého vězně vůbec nezajímali. Asi by jim bylo jedno, pokud bych tu umřela hlady.

Možná je ale tahle moje nedobrovolná hladovka trestem za ten útěk. Třeba to dělají schválně.

Chtělo se mi brečet. Takhle jsem si svůj výlet do Itálie nepředstavovala. Mé plány na strávení tohoto školního výletu vypadaly jinak. Měli jsme se procházet po světových metropolích, nakupovat ve značkových obchodech a užívat si blahodárného sluníčka.

Když jsem tak nad tím uvažovala, vzpomněla jsem si i na mámu a tátu. Ač jsem si to nechtěla přiznat, tak tohle bylo to nejhorší. Nikdy je už nevidět… Tohle byla hrozná představa a při ní jsem nedokázala zastavit ani přival slz, které se mi draly z očí.

 

Musela jsem usnout, protože když jsem se znovu pohnula, ležela jsem. A dokonce jsem byla přikrytá tou nevkusně červenou přikrývkou. Nechápala jsem to. Věděla jsem, že jsem se sama rozhodně nepřikryla.

A právě to mě trochu vyděsilo. Rychle jsem se posadila a dívala se po místnosti, která se pomalu utápěla ve tmě. Netušila jsem, kolik je hodin, mohlo být teprve deset večer, anebo mohlo za chvíli svítat. Nebyla jsem si tím jistá, ale teď jsem se rozhlížela po pokoji, jestli nevypátrám toho opovážlivce, co se rozhodl vejít do mého pokoje a ještě mě přikrýt - ne, že by to bylo nepříjemné - ale už jenom z principu.

„Je tu někdo?“ zašeptala jsem, ačkoliv jsem nikoho neviděla, mohl to být jenom mylný dojem.

V tu chvíli jsem zaznamenala pohyb v jednom polstrovaném křesle nalevo od postele. Zaměřila jsem na tu osobu pohled a snažila se rozeznat její obrysy. „Kdo jsi?“ Abigal to být nemohla, ta už by jistě promluvila, takže to musel být někdo z těch upírů.

„Omlouvám se,“ odpověděl neznámý místo toho, aby mi řekl své jméno. Ale i to stačilo, abych ho poznala. A naštvala se, samozřejmě.

„Odejdi odtud,“ řekla jsem přísně a rukou ukázala ke dveřím.

„Ne, počkej, Oprah, rád bych ti to vysvětlil,“ odmítl odejít a dál seděl v křesle. Ještě že měl dost rozumu, aby se nepřibližoval, protože přísahám, že v tu chvíli bych začala křičet a bylo by mi jedno, že by mě slyšel celý hrad.

„Nechci nic slyšet, běž.“ Nechtěla jsem slyšet žádné další lži.

„Ty to ale nechápeš. Otec ti řekl jenom svou pravdu. Nech mě to, prosím, vysvětlit, nevíš, jak je to se mnou,“ žádal mě úpěnlivým hlasem, ale já jsem jeho vysvětlení nechtěla. Ublížil mi svým lhaním a určitě s tím mým únosem měl něco společného. Možná to byl zrovna on, co mě sledoval. Proč jinak bych ho všude potkávala?

„Neobtěžuj se. Já žádné vysvětlení nepotřebuju,“ zarazila jsem ho a uvažovala, jak bych se ho mohla zbavit, protože jsem ho nehodlala poslouchat a on, bez toho aniž by mi všechno vysvětlil, odmítl odejít. Uvažovala jsem nad nějakým kouzlem, ale kromě ohňových kouzel jsem žádné neuměla. A přestože jsem ho chtěla z tohohle pokoje vystrnadit, nechtěla jsem mu ublížit.

Jsem pošetilá. Cítit lítost anebo soucit k někomu, kdo může za to, že jsem tady.

„Oprah, snažně tě žádám, nech mě to vysvětlit,“ prosil a tentokrát se už zvedl z křesla a chystal se dojít až k posteli. Nevěděla jsem, co by mohl udělat potom, a tak jsem se na posteli posunula dozadu. Chtěla jsem si mezi ním a mnou udržovat jistou vzdálenost. A když si toho všiml, zarazil se. „Ty mě opravu nenávidíš?“ zeptal se a z jeho hlasu čišela snad i bolest. Nevím, nebyla jsem si tím jistá - myslím tou bolestí v jeho hlase.

No a taky jsem si vlastně nebyla jistá svými city k němu. Stále jsem ho považovala za jednoho z nejhezčích mužských, jaké jsem za celý život viděla, ale flirt s ním jsem zavrhla ve chvíli, kdy jsem se o něm dozvěděla pravdu. Jenže jsem nedokázala říct, že ho nenávidím.

Bylo to divné, ale doufala jsem, že když přikývnu, tak odejde a nechá mě na pokoji. A tak jsem to tedy udělala. Přikývla jsem.

„Rozumím. Tak - asi bych měl jít,“ řekl a já znovu přikývla. Poté jsem ho viděla, jak se skloněnou hlavou vychází z mého pokoje, a byla jsem si jistá, že v ten okamžik mi ho bylo přes to všechno neskutečně líto.

 

Pohled Caia:

Nevím, co jsem si myslel, když jsem za ní šel s omluvou a vysvětlením. Možná jsem doufal v to, že mě vyslechne a dá mi druhou možnost, kdybych před ní nic netajil ani nic nepředstíral. Teď věděla jenom část pravdy a všechnu vinu svalovala na mě. Připadal jsem si jako mizera.

A taky jsem jím byl. Trávím čas pozorováním spící dívky, která mě nenávidí, místo toho, abych ho využil k lepšímu poznání Lilian, která se má stát zanedlouho mou ženou.

„Nechoď mi na oči,“ upozornil jsem Aleca, když jsem ho míjel u dveří do mého pokoje.

„Caie, snad jsem toho tolik neřekl,“ bránil se a já se na něj jen zamračil. Pokazil, co se dalo. Kdybych to Oprah vysvětlil sám, tak by na mě možná nebyla naštvaná. Všechno mohlo být jinak. „Fajn, tak řekl, omlouvám se… Navíc, poslala mě pro tebe tvá matka,“ upozornil mě.

„Co se zase děje?“ obrátil jsem se na něj zmučeně.

„Chce s tebou mluvit. A rozhodně nevím o čem, pokud se chceš zeptat,“ odvětil rychle, a tak jsem se vydal po chodbě dál, do matčiných komnat, odkud před chvílí vyšel Alec. Před dveřmi jsem se zastavil a chvíli jsem počkal, dokud se mi nepodařilo uvolnit napjatou tvář a nasadit přívětivý úsměv. Poté jsem zaklepal.

„Pojď dál, chlapče,“ vyzvala mě matka. „Jsem ráda, že tě Alec tak rychle našel.“

„Ano, byl opravdu rychlý,“ souhlasil jsem, ale stále mysle na události v mém pokoji. Tam byl taky moc rychlý. „Potřebovala jsi něco, matko?“ otázal jsem se, když jsem došel až k ní a políbil ji na tvář.

„Slyšela jsem o tvém výletu s Lilian. Mám z vás dvou skutečně radost, Caie. Myslím, že Lilian ti bude dobrou manželkou,“ pochvalovala si matka. „Podniknete dneska opět něco?“ vyzvídala.

„Nevím, zatím jsem nad tím nepřemýšlel,“ připustil jsem, ale to, že jsem myslel na něco jiného, jsem si raději nechal pro sebe. Matka by začala vyzvídat a to, co by se následně dozvěděla, by se jí nemuselo ani trochu líbit.

„Já si myslím, že byste spolu rozhodně měli něco podniknout. Lilian by to tady měla poznat, přece jenom zde s námi bude žít. A jistě bude ráda, když jí budeš dělat opět společnost,“ ponoukala mě máma, a tak jsem přikývl. Potřeboval jsem na chvíli odvést myšlenky jiným směrem, než kterým se ubíraly do teď, a výlet s Lilian by byl příjemnou změnou.

„Dobrá, promyslím, kam bychom mohli vyrazit,“ odvětil jsem a máma se zdála nadšená. Poté jsem mohl opustit i její komnaty. A jelikož byla stále tma, vydal jsem se ke komnatám Lilian a její rodiny.

 

Cestou k jejím komnatám jsem se snažil vymyslet, kam bychom mohli společně dnes vyrazit. Jediné blízké město, které mě napadlo, byla Siena. Mohl jsem Lilian něco předvést z naší historie, pokud by měla zájem a pokud ne, tak se můžeme jenom projít.

Stejně se tam společně ještě jednou vypravíme, abych jí ukázal Palio, nejstarší koňské závody na celém světě. Určitě bude nadšená, až bude sledovat ten drsný dostih na neosedlaných koních. Ta atmosféra, která tam vždy nastala, se nedala s ničím jiným porovnat.

Došel jsem až k jejím dveřím a zaklepal na ně. Otevřít mi však nepřišla Lilian, ale její matka. „Dobrý večer,“ pozdravil jsem ji zdvořile a Carolina se na mě mile usmála a pozvala mě do pokoje, kde seděla na pohovce Lilian, a u okna postával Vlad. Všechny jsem tedy opět pozdravil a tím na sebe přitáhl pozornost svého budoucího tchána.

„Zdravím tě, Caie. Jsem rád, že tě vidím, dělal jsem si starosti ohledně toho požáru, který tu vypukl,“ přivítal mě Vlad a já se trochu zalekl. Věděl jsem, že otec se před ním snaží Oprah utajit, a tak jsem rychle přemýšlel, co mu na to odpovědět.

„To byla jenom malá nehoda,“ odvětil jsem rychle.

„A stávají se zde tyto malé nehody často?“ zajímal se.

„Ne, tohle byla vyjímka. Velmi se tedy za svou rodinu omlouvám, že jste museli být svědci této nehody,“ omluvil jsem se mu zdvořile.

„V pořádku, Caie. Mám jenom obavy, to víš, v budoucnu tu má má dcera žít jako tvá manželka, a tak se o ni jenom trochu strachuji,“ odpověděl mi klidně a já si všiml, jak se Lilian nesměle usmála. Vlad jí také věnoval lehký úsměv.

„A proč jsi vlastně přišel? Kvůli omluvě to jistě nebylo,“ vybídla mě Caroline.

„Ehm, chtěl jsem Lilian vzít na menší výlet do Sieny,“ odpověděl jsem a podíval se po Lilian, „pokud tedy bude chtít,“ dodal jsem.

„Jistě, že chce, viď, Lilian?“ pobídla ji Caroline a Lilian jenom přikývla.

„Dobrá, tak za deset minut se pro tebe vrátím a budeme moct vyrazit,“ rozhodl jsem a rozloučil se s nimi. Vydal jsem se k sobě do pokoje, kde jsem si chtěl jenom převléknout košili, která byla načichlá tou nejdokonalejší vůní na světě a která by se Lilian nemusela líbit. Už tak jsem velmi riskoval, když jsem za ní šel takto oblečený.

O deset minut později jsme už vyráželi společně do Sieny. Všude kolem nás byla ještě tma, a protože jsme nevěděli, v kolik se vrátíme, nebrali jsme si sebou ani pláště, které by nás od všech ostatních odlišovaly. Lilian měla z našeho společného výletu radost a já jsem přišel aspoň na jiné myšlenky.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mé rozpůlené srdce - 10. kapitola:

 1
8. Raven
16.12.2011 [7:33]

Nechci být drzá, ale bude tu pokračování do Vánoc? Emoticon

7. Asheron
06.12.2011 [19:14]

Chápu, jsem v 9. a budu dělat přijímačky Emoticon, tak já počkám.

6. Petronela webmaster
06.12.2011 [8:17]

PetronelaHolky jsem moc ráda, že se vám povídka líbí Emoticon.
Další kapitola je zrovna teď na Emě, která bohužel zrovna dohání dobré známky ve škole. A kdybych se rozhodla dopsat to její rozepsané, měla bych smůlu, protože mám pc v opravě.
Takže mějte prosím trochu strpení Emoticon

5. Raven
05.12.2011 [19:34]

Prosím prosím dejte sem další díl, nemůžu se dočkat. Emoticon

4. Zuza
02.12.2011 [22:26]

Emoticon Emoticon Emoticon vážně super
Emoticon

3. Asheron
02.12.2011 [15:35]

Super příběh, doufám že další kapitola bude brzy. Emoticon

18.08.2011 [13:28]

CatharineSarahAnnperfektní a musím říct, že tady se čekání vždycky vyplatí, už se těším jak to bude dál, je to moooooc napínavý Emoticon Emoticon

1. Petronela webmaster
10.08.2011 [19:33]

PetronelaTak, po delší době tu máme opět další kapitolu. Opět doufám, že si ji někdo, ze stálých čtenářů najde Emoticon - vím, že kapitoly přidáváme skutečně pomalu, ale obě jsme s Emou velmi zaneprázdněné - každý máme i své vlastní povídky a navíc jsou prázniny - Ema cestuje a já chodím do práce, je toho trochu moc.
Příběh je navíc vcelku složitý - kvůli čarování musíme hodně studovat a hledat nějaké prameny, aby to bylo důvěryhodně napsané. Nechceme vás, naše milé čtenáře zklamat Emoticon.
Takže snad se takhle kapitola bude líbit a necháte nám zde aspoň nějakého toho smajlíka nebo krátký komentář - určitě nás potěší všechno Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!