Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé rozpůlené srdce - 1. kapitola

24.01.2010 (19:45) • Ostruzinka, Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2483×

1. kapitola

Pohled Caius

Tato chvíle by se dala shrnout do jedné krátké věty a tou větou je – Nuda. Je to sice nemožné, ale připadá mi, že každou chvíli usnu. Alec to vyřešil, aby této nudě unikl šel bojovat proti novorozeným do… Ani nevím kam, asi jsem opět nedával pozor, jako by bylo do čeho zasahovat. Všechno si otec rozhodne sám a po mě a strýci chce jen přitakání.

Dneska je ve vzduchu cítit nějaká divná atmosféra, která se šíří od sálu, jakoby se mělo něco důležitého stát, ale nevím co. Půjdu se tam podívat, kam jinam bych taky šel. Před sálem jsem málem narazil do upíra, který ho zrovna opouštěl. Podíval se do koho to málem vrazil, uklonil se a odešel.

Vešel jsem dovnitř a uviděl svého otce zamyšleného, což mě, přiznávám, trochu zarazilo, jelikož ho tak často nevídám. Díval se rovně před sebe, ale nemyslím, že se díval na něco konkrétně. Spíše jako by skrz všechno a všechny.

Strýcův pohled směřoval, jako obvykle, někam do zdi. Výraz měnil málokdy a většinou jen tehdy, když se díval na svou ženu Didyme a na Aleca a Jane. Alec a Jane jsou dvojčata, která ti dva adoptovali, jako upíři nemůžou mít děti, krátce po jejich přeměně.

Matka stála za otcem a rozhlížela se po sále. Všimla si, že stojím ve dveřích a usmála se směrem ke mně. Úsměv jsem jí opětoval a šel k nim zjistit, co se děje.

Cestou sálem jsem se rozhlížel, kdo zde ještě je. Usmál jsem se i na tetu, která přistoupila k matce a spolu šly do jednoho kouta kousek od trůnů, aby si mohly popovídat.

„Otče, strýčku,“ pozdravil jsem je.

„Caie,“ pozdravil mě Marcus. Otec nevypadal, že by zaregistroval, že jsem přišel, což mě, musím říci, naštvalo.

„Děje se něco, otče?“ zeptal jsem se a otázku schválně adresoval otci s mírně naštvaným obličejem a otočil se k němu zády. Všiml jsem si, že mě matka kárá pohledem, ale nedbal jsem toho, nemám rád, když mě ignoruje. Tato věta ho evidentně probrala, asi si povšiml tónu, kterým to bylo sděleno. Krása mám jeho pozornost, ale odpověď ne.

Podíval se na mě a řekl: „Caie.“ A to bylo vše.

Viditelně rozladěn jsem znovu zopakoval otázku a díval se přímo na něj. Při zopakování otázky jsem si sedl na svůj trůn, nebudu stát když nemusím.

„Přišlo nám znepokojivé hlášení,“ odpověděl a podíval se na mě. Otočil jsem k němu hlavu, kterou jsem mírně naklonil doprava, což jsem mimochodem po něm podědil, a čekal, až se rozpovídá. Jenže v tu chvíli se otevřeli dveře a v nich stála sestřenka Jane, jako kdyby věděla, že se tu bude povídat o něčem důležitém, chce být taky u všeho. Překvapilo mě, že za ní stál Alec. Zvláštní, myslel jsem si, že je na nějaké trestné výpravě, asi se vrátil dřív nebo že by právě dneska? Jak říkám, nedával jsem pozor. Já osobně Volteru skoro neopouštím.

Alec a Jane vešli do sálu a pozdravili všechny kývnutím hlavy. Šli si sednout na své židle, které měli při jedné stěně, užívali je ale málokdy, většinou stáli vedle mě.

„Jsme rádi, že jste tu také,“ promluvil Marcus a podíval se po svých dětech, o pár vteřin déle zakotvil jeho pohled na Alecovi, jako by se ujišťoval, že je naprosto v pořádku. Jako by se mu něco mohlo stát, jeho schopnost je jedinečná, nepřítel se k němu nepřiblíží ani na pár metrů. Alec vás dokáže jediným pohledem zbavit smyslů, takže nemáte žádnou šanci. Janina schopnost je také jedinečná, dokáže vám jediným pohledem vyvolat v mysli bolest. Když se strýc pohledem ujistil, že je vše v pořádku, a zase jsem se musel ušklíbnout, a opět jsem schytal jeden z přísných pohledů své matky, jsme se konečně dostali k věci.

Otec si mírně odkašlal, podíval se po nás a když zjistil, že má stoprocentní sledovanost, tak začal vysvětlovat.

„Doneslo se k nám, že lidé se začínají velice zajímat o náš hrad. Zajímá je hlavně, proč se lidé, kteří hrad navštívili odsud už nikdy nevrátili,“ podíval se na nás a zastavil pohledem na Alecovi, který měl na tváři velmi pobavený úsměv. Neříkám, taky jsem se bavil, ale na tváři se mi to neodrazilo. Káravě se ohlédl na Aleca a pokračoval.

„Rozhodli jsme se, že první skupinu, kterou sem Heidi přivede, necháme naživu a …“

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal jsem se. „To máme hladovět, jenom kvůli lidem?“ Div jsem nezačal prskat jed, jak mi to bylo proti srsti.

 „Myslím, a neskákej mi do řeči,“ pověděl mi mírně výhružně otec a pokračoval tam, kde přestal. „Necháme je naživu, aby utichly řeči. Toto město je naše a nenecháme se z něho vytlačit. Až přijde ten den D, budou všichni upíři v tomto sále, ani jeden se nebude potloukat volně po hradě. Stoupnou si v pláštích do stinných koutů, aby je nebylo vidět. My budeme rozmístěni po sále blízko trůnů a nebudeme se hýbat, aby nic nepoznali. Až odejdou, tak se uvidí,“ dokončil otec svou řeč a nám nezbývalo nic jiného, než mu to opět odkývat, na druhou stranu je pravda, že nikdo nic chytřejšího nevymyslel.

A je to tady. Přišel ten den, kdy skupina turistů, kteří přijdou odsud taky odejdou. Šel jsem do trůnního sálu, kde už byli skoro všichni obyvatelé hradu. Trvalo ještě hodnou chvíli, než se dostavili všichni a také než se snažili splynout se stěnou, což se jim, jak jsme se dívali a kontrolovali, celkem i podařilo. Otec s Marcem si sedli na svůj trůn, měl jsem to v plánu také, ale už jsem to nesthl. Jane a Alec si sedli na židle a dívali se před sebe s prázdným pohledem. Matka s tetou si stoupli nedaleko od sebe, teta se dívala na Marca a on svůj pohled směřoval na ni. Otec se díval před sebe a já si jen tak tak stihl rychle stoupnout k matce, která mě pozorovala, když už skoro ve dveřích stála Heidi se skupinou nějakých puberťáků.

Heidi začala vyprávět historii tohoto hradu a účel trůnního sálu. Viděl jsem, jak se dívky dívají zasněně okolo sebe, jsem na světě už hodně dlouho a tak si dokážu představit, na co asi myslí. Jenže tohle není žádná pohádka, tohle je kruté mučení, krk mám v jednom plameni a nemůžu se nasytit. Nevím, jak jsou na tom ostatní, ale já po tomhle představení někam zmizím a nasytím se.

Heidi pokračovala v prohlídce a dostala se i k nějakým legendám o naší rodině. Dokonce nás všechny označila za figuríny, což se mě dotklo a nepatrně jsem se pohl. Alespoň jsem si to myslel, ale zahlídla mě jedna zrzka, která hned začala křičet a upozorňovat na mě. Kruci, tohle si slíznu.

Heidi se jí to snažila rozmluvit, ale nepovedlo se jí to. Rozběhla se ke mně a cestou srazila na zem jednu blondýnku. Ani se na ní nepodívala, natož aby ji pomohla vstát či se aspoň omluvila a rázovala si to ke mně.

To už jsem nevydržel a normálně došel k dívce a podal ji ruku, abych ji pomohl vstát. Nejdříve zaváhala, ale pak svou ruku vložila do mé a já se jí poprvé podíval do očí. Slyšel jsem jak mě Heidy oslovila a tak jsem se na ni podíval. Heidy mě napomenula a já se omluvně usmál.

„Jste v pořádku slečno?“ zeptal jsem se té dívky, ona jen s mírně rozpačitým úsměvem přikývla a vyprostila svou ruku z té mé. Poklonil jsem se a zmizel za dveřmi, které vedly směrem k našim pokojům. Stoupl jsem si za dveře a opřel se o zeď a vybavoval si, co se právě stalo. Oči té dívky jsem měl stále před očima a nevypadalo to, že bych je zahnal a, upřímně, ani to jsem neměl v plánu. Čekal jsem až opustí sál abych se tam mohl vrátit a čelit otci, který mi tohle asi jen tak neodpustí. Dokonalým sluchem jsem slyšel, že se v sále seběhlo něco mimořádného, co jednu dívku donutilo ukončit předčasně prohlídku a opustit sál hlavními dveřmi. Zaslechl jsem něco o schopnosti a o blondýnce, zajímalo by mě jestli je to ona. Nevadí, zeptám se.

Zaslechl jsem, že opustili sál a vrátil se tam. Otec se na mě rozlobeně obrátil.

„Co tě to napadlo?“ zeptal se mě. Tvářil jsem se trochu provinile, ale nemyslel jsem to tak. Nelitoval jsem toho. „Mohlo nás to ohrozit, můžeš být rád, že jsme se strýčkem natolik chytří, abychom se nehýbali a Heidy si rychle vymyslela nějakou omluvu.“

„Promiň, otče, věděl jsem, že je to nebezpečné, ale sám si mě učil dobrému vychování a tak bylo mou povinností té dívce pomoci,“ odpověděl jsem mu a jeho slova tak trochu obrátil proti němu.

„Dobré vychování je sice důležité, ale osud rodiny je důležitější!“ Díval se na mě a jeho pohled jasně naznačoval, že tohle bude mít ještě dohru. Tvářil se tak nějak napůl, napůl pyšně a napůl rozhněvaně.

„Jistě, otče,“ souhlasil jsem s ním, nechtěl jsem nás ohrozit, ale něco mi říkalo, ať jí jdu pomoc.

„Stejně je to děvče zajímavé. Tu Jenny doslova nenáviděla a to, co se stalo potom, bylo naprosto fascinující. Doufám, že Heidy nezklame,“ mluvil dále otec a já se tak trochu dozvěděl, co se stalo.

„Ano, bylo na ní něco zvláštního,“ souhlasil s otcem jeho bratr, který se konečně vyjádřil ke konverzaci a všemu, co se před ním událo, ale bylo to jediné, co jsme se od něj dozvěděli. Šel jsem k Alecovi, který vypadal, že mi vše poví a taky že jo. Po hradě se stále rozléhalo štěbetání turistů, to bylo důležité, nikdo při návštěvě nesměl přijít o život a to bylo splněno.

Pohled Oprah 

Prima. Stojíme tu na náměstí a díváme se, kam bychom zapadli. Vedro je k padnutí. Mezi Skotskem a Itálií je opravdu rozdíl, ale pokud jde o to se ulít z vyučování na nepovinném školním výletu, jen blázen by se dobrovolně vzdal výletu a bral by školní lavice s nudnou výukou. No, ale je fakt, že historii zrovna nemusím a my tu chodíme jen po památkách. Kdyby o nich úča aspoň něco věděla, ale když pořád brejlí do toho svého průvodce, tak je to o ničem.

Najednou se před námi objevila nápadně krásná žena, asi kolem 25-ti let. Říkala, že je průvodkyně z hradu a nabídla nám jeho prohlídku. Měla zajímavou barvu očí, takovou fialkovou. Učitelka se na ní podívala a nabídku přijala, no proč ne jeden hrad navíc nás už nezabije.

Vešli jsme do hradu a já jsem šla ve skupině jako poslední. Prohlížela jsem si fresky a obrazy a nic moc z výkladu nevnímala, ale jen do chvíle než jsme vstoupili do sálu, který ta průvodkyně označila za trůnní a popravdě stačilo se jen rozhlédnout. Přehlédnout tři trůny opravdu nejde.

Byly tu v nepravidelných rozestupech rozestaveny figuríny. Některé vypadali velice dobře.

Průvodkyně začala vyprávět nějakou legendu o zdejších majitelích, říkala, že se zde v minulosti konaly plesy a já, stejně jako ostatní, jsem si představila, jaké tu v minulosti museli být úžasné plesy. Tancuji ráda, rodiče mě sem tam vezmou na nějaký ples. Jedním uchem jsem poslouchala průvodkyni, když najednou Jenny vykřikla. Nevím proč tu ječí, musí na sebe vždycky upozornit. Nesnášela jsem jí a ona mě. Byli jsme sokyně, obě jsme měly stejné vyhlídky vést školu, ale Jenny měla malinko navrch i když její hvězda začala lehce uvadat a moje stoupat. Jenny začala ukazovat na figurínu hodně přitažlivého mladíka. Začala k ní utíkat a mě přitom smetla na zem.

Sakra, káča jedna pitomá. Nadávala jsem v duchu a snažila se zvednout. Když tu náhle, kde se vzal tu se vzal, stál přede mnou ten krásný mladík. V rychlosti jsem si ho zezdola prohlédla. Bylo mu kolem 20-ti, delší blonďaté vlasy, nejspíš měl i vypracovanou postavu, což ale moc ze spodu vidět není. Nakláněl se nade mnou s rukou nataženou směrem ke mně. Bože, on mi chce pomoct. Natáhla jsem tedy ruku a on mě vytáhl do stoje, jako bych byla pírko a nic nevážila.

Průvodkyně ho oslovila jménem, vypadala jako by se na něho zlobila. Jakže ho oslovila. Caie? Divné jméno, ale k němu se hodí.

„Jste v pořádku, slečno?“ optal se mě velmi melodickým hlasem a já se zmohla jen na přikývnutí. Pustil mou ruku, uklonil se, bože můj, on se vážně uklonil, a zmizel za jedněmi z dveří, které vedly ven ze sálu.

Heidi, jak se jmenovala průvodkyně, se nám za něj omlouvala, prý je to syn zdejšího majitele, a vsadím se o co chcete, že si každá holka představovala, že ho dostane, já si to myslela taky. Ještě dodala, že to takhle dělá často.

Holky mě začaly nenávistně propalovat. Dívala jsem se z jedné tváře do druhé až jsem se střetla s tou Jenninou. Dívala se na mě, jako by mě chtěla zabít. A to jenom proto, že pomohl mě. Ještě teď cítím jeho dotek na své ruce a jeho pohled, kterým se do mě vpíjel a zanechával tam svou stopu. Škoda, že odešel ze sálu. Zničehonic jsem viděla, jak se jí na tváři udělal hnusný zhnisaný uher, který jsem si na její tváři v duchu představovala. Její kamarádka ji na něj upozornila a ona celá nešťastná začala hledat zrcátko. Udělala skandál a utekla ze sálu. Všichni byli překvapení a mě nevyjímaje.

Heidi se na mě dívala tak zvláště, odcházela ze sálu pár vteřin po nás a dvěma skoky nás doběhla a odváděla nás do jiných prostor hradu.

Autor: Ostruzinka (Shrnutí povídek), Petronela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé rozpůlené srdce - 1. kapitola: