Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Margareta - 1. kapitola

12.02.2013 (17:00) • Dlwnek • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3057×

„Vstávej, zrzko!“ zašeptal mi do ucha známý hlas. Ani jsem se neobtěžovala otevřít oči, jen jsem se převalila na druhý bok. „Maggie, dělej! Co nevidět budou zvonit na zvonici!“ napomenul mě hlas káravě. Neochotně jsem rozlepila ospalá víčka. Přede mnou se skláněla Helen, moje starší sestra. Byla už oblečená a plavé vlasy se jí houpaly v dlouhém copu na rameni.

„Jen ať si zvoní,“ zachraplala jsem nevrle a deku si přetáhla přes hlavu.

„Jak myslíš, Maggie. Vědro s vodou mám připravené.“

Představa ledové vody v mém vyhřátém pelechu mě donutila ztěžka se posadit.

Helen se zasmála jasným, čirým smíchem. „Však já už vím, jak na tebe!“ řekla a začala budit ostatní.

Pomalu jsem se začala oblékat. Sotva jsem si obula staré a omlácené boty, které jsem zdědila právě po Helen, už mě volal známý hlas z kuchyně.

„Kde se tak loudáš!“ pokárala mě matka místo ranního pozdravu. Byla očividně nervózní. Neustále vyhlížela z okna.

„Otec se ještě nevrátil?“ zeptala jsem se.

„Ne, ještě ne… Honem se běž najíst, ať nejdete zase poslední,“ odbyla mě matka.

Sedla jsem si ke stolu. Všichni moji sourozenci, Helen, Jack, Henry a Lucy, už pojídali každý svůj malý kousek chleba. Na podzim je chleba ještě dost. Až v zimě přichází největší hlad.

Jen jsem začala žvýkat krajíc chleba skromně potřený máslem, už jsem zaslechla zvon z kostela, který oznamoval začátek dne. Začátek práce.

„Tak už jděte. Margareto, vezmi si to s sebou. Dojíš to po cestě,“ ukázala matka na moji nedojedenou snídani.

Přes ramena jsem si přehodila těžký vlněný šál a kolem hlavy uvázala šátek. Na záda jsem si pověsila proutěný košík a do ruky vzala motyku. To stejné udělali Helen a Jack. Ti dva menší, Lucy a Henry, nesli pouze každý svou motyku.

Venku mě do tváře uhodil prudký poryv větru. Přes vesnici se převalila kupa spadeného listí. Právě začínal podzim. Velmi chladný a deštivý. Nesnášela jsem podzim. Žádná rodina neposílala v tuto roční dobu své děti do školy, jelikož dozrávaly brambory, hlavní obživa každého, kdo žil na chudé vesnici, jako my. A děti, které byly na rozdíl od svých rodičů plné síly, musely se sklízením pomáhat. Ve škole nebyly k ničemu.

Tenhle rok bylo ale všechno špatně. Otec pracoval dlouhá léta jako pomocník v truhlářské dílně. Jeden z pracovníků ale otce falešně udal v pokusu o krádež dokončených drahých polic. Přestože se náklad našel, mistr z dílny otce vyhodil s tím, že může být rád za to, že jej neudá na úřadech. V létě tudy projížděl starý kupec, který vyráběl proutěné košíky a jezdil je prodávat do velkých měst v okolí. Otce vzal jako pomocníka. Otec se vracel domů zhruba každou třetí neděli. Matka z toho byla nešťastná a vyděšená. Co jiného nám ale zbývalo? Brambory samotné nás uživit nemohly. Rozhodně ne tenhle rok, kdy byla úroda prabídná.

Po cestě se k nám připojovaly další skupinky lidí, které směřovaly tam, kam my. Ke svým políčkům. Naše pole bylo nejvzdálenější, svažovalo se z mírného kopce až k rovině, kde jej lemovalo pár malých opadaných keříků. Ty tam stály jen proto, aby označovaly hranice našeho pozemku.

Začala jsem kopat na místě, kde jsem včera skončila. Bylo to na hranici našeho pole s polem rodiny Cotterových. Jack začal u svahu a Helen na opačné straně než já. Lucy s Henrym sbírali brambory, které jsme my vykopali, do košíků.

„Ahoj, Maggie,“ pozdravil mě známý vysoký hlas. Nemusela jsem zvedat hlavu, abych poznala, že pouhých pět kroků ode mě se o svou motyku opírá Mary Cotterová.

„Ahoj, Mary,“ odpověděla jsem na oplátku a dál vykopávala ve vlhké hlíně. Nechtěla jsem s ní mluvit, zvláště ne na začátku dne.

„Tak už se vrátil váš otec?“ zeptala se rádoby nenuceným hláskem.

„Ne, ještě ne. Nejspíš se ještě zdržel v Corku. Říkal, že tudy pojede zpět a bude se snažit něco prodat na podzimních trzích.“ Zůstala jsem stále se sklopenou hlavou s očima v hlíně, ale cítila jsem na sobě její vypoulené modré oči.

„Nejspíš bych jenom řekla, že tam nemá co prodat. Lidé v Corku mají na výběr z lepších košíků, než z takových, jaké prodává ten podezřelý dědek, se kterým tvůj otec cestuje, víš? Můj bratr tam má mnoho zákazníků, které je ale těžké si udržet. Vždy jdou jen po nejlepší kvalitě,“ řekla po chvilce Mary. Poslední slova věty, kdy svůj vysoký hlas ještě zvedla o oktávu, mi zněla v uších. Narovnala jsem se a pohlédla na ni. Čelist měla zatnutou, oči vypoulenější než obvykle. Bylo by možné být ještě průhlednější než ona?

„Lžeš,“ odpověděla jsem prostě.

Mary se mírně zachvěla a sevřela svou motyku, až jí zbělely klouby prstů.

„Proč myslíš, Margareto?“ vypískla ostře.

„Protože dost pochybuji, že tvůj bratr a ty jeho pokusy o malované vázy tam vůbec někdo bere na vědomí. A jen tak mimochodem, proutí a košíky starého Rona jsou nejlepší v celém Irsku.“

Mary se při mých slovech zatnula a vypadala jako na jehlách.

„Ani bych neřekla. Kdyby byly tak dobré, nestála bys tady v těch příšerných botách a vaše rodina netřela bídu! Vždyť ten tvůj poslední bratr chodí skoro nahý!“ zapištěla na mě.

Vztek se ve mně vařil. Jedna věc byla, že urazila mě. Ale starého Rona a jeho tvrdou práci, mého otce a k tomu ještě Henryho, to bylo už příliš. Upustila jsem motyku na zem a udělala krok k Mary, čímž jsem překročila hranice svého pole. Čelo mé hlavy dosahovalo výšky jejího nosu. Vždycky jsem byla malá, dávalo mi to nenápadnost, která občas přišla vhod (pokud neberu na vědomí svoje rudé vlasy). V tuto chvíli jsem si ale stoupla na špičky, abych její oči mohla probodnout svými.

„Být tebou, Mary, radši teď mlčím. Protože já vím, co všechno dělá tvůj otec za podvody, včetně toho, že falešně udal mého otce. Jak se snažil krýt toho opilce Russela tím, že ty kradené police tak průhledně ukryl k naší stodole. A pak ještě proti otci svědčil! Každé slovo, co tehdy před truhlářem Brownem řekl, bylo lživé a prašivé jako celá ta vaše rodina! Možná nechodíme tak oblékaní jako vy, ale alespoň máme svou poctivost a čest!“

Mary byla tak v šoku, že ani nenasadila svůj klasický ješitný výraz. Jen její oči vypadaly jako skleněnky. „Jak tohle víš?“ zeptala se přiškrceně.

„Copak jsem ti to teď neřekla? Tvůj otec lhal! To mi bohatě stačí na poznání toho, co pod lží skrývá!“

Mary zamrkala. Pak se její obličej změnil v téměř nepříčetný. „Ty jsi čarodějnice!“ vypískla přiškrceně a rozeběhla se dolů z kopce. Nejspíš běžela zpět do vsi, aby mohla roztroubit a potvrdit to, co se o mně říká už dobrých několik let.

Zvedla jsem motyku ze země a opět začala rýt ve vlhké hlíně. Jen jsem doufala, že se to matka nedoslechne. Neměla ráda mé poukazování na pravdu, nazývala to drzostí, neomaleností a nevychovaností.

Vykopané brambory jsem nechala na povrchu a pokračovala dál. Po pár minutách za mnou došla Lucy. Začala brambory sbírat a házet do košíku. Když jsem vykopala celou řadu, dovolila jsem si přestávku. Protáhla jsem shrbená záda a pohlédla na oblohu. Zpocený obličej mi ochladilo mrholení. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem viděla slunce. Nevycházelo už skoro vůbec. Jen déšť padal a dělal z našich políček bažiny.

Pohlédla jsem na celý mírný svah. Prostírala se na něm pole. Mokrá a zabahněná. Stejně jako já teď. Asi dvacet kroků přede mnou klečela v mokré hlíně Lucy. Nejdřív jsem ji chtěla okřiknout, aby na mokré zemi nenachladla. Pak jsem zpozorovala, že v rukou třímá bramboru. Obličej měla těsně u ní. Přesně takhle vypadala matka, když se v kostele spolu s mojí babičkou modlila růženec. Svírala malý kříž s korálky v rukou a tiskla si jej k obličeji, jako by si jej chtěla přilepit na čelo.

A Lucy vypadala zrovna tak.

„Lucy, co to děláš?“ zeptala jsem se opatrně.

Zvedla hlavu. Na čele měla flíček od hlíny. A v očích slzy.

„Pamatuješ, jak pan farář vždycky říká, že i hříšné stvoření může jednou být svatým?“ zeptala se šeptem, který doprovázely potlačované vzlyky.

„To ano… Naráží na nás. Myslí tím, že i když děláme špatné věci, stále máme šanci se napravit,“ odpověděla jsem. Bramboru v jejích rukou jsem nechápala. Tiskla ji teď v dlaních a přejížděla po ní palci černými od hlíny.

„Ale přeci mluvil o tom, že se jednou nějaká matka modlila deset let za svého hříšného syna, který se potom stal z lupiče mnichem a pomáhal chudým,“ oponovala mi. V jejím hlase zněla prosba. Nechápala jsem ji.

Lucy bylo sedm let, Henrymu osm, mně čtrnáct, Jackovi patnáct a Helen šestnáct. Ale ani jeden z nás nevěřil v Boha tolik, jako ona. Byla jsem jednou tak stará jako Lucy, ale nikdy jsem si nepamatovala výroky pana faráře na mších. Jen jsem si užívala toho, že můžu v klidu sedět a nebýt nikým pomlouvána a peskována. Že nemusím v ruce držet motyku a být shrbená. Že mi nemrznou nohy v mokré hlíně. Ale Lucy byla vždy jako pravítko. Hltala slova, která se malátně rozeznívala ozvěnou po kostele, jako kdyby se mohla ihned rozutéct a rozplynout jako sen nebo vyhlídka na lepší život než ten, jakým žijeme teď.

„Lucy, co se děje?“ zeptala jsem se a pohladila ji po plavých vlasech. Byla zrovna tak krásná a líbezná jako Helen. A ještě díky její oddané víře ji rodiče měli dokonce radši než Helen.

„Já jen…, když…“ Lucy se rozvzlykala. Brambora jí vypadla z rukou. Zvedla jsem ji z mokré hlíny a všimla si, že je rozpůlená. A její vnitřek nebyl světle žlutý a čistý. Byl černý a zkažený. Přesně jako hřích.

„Všechny jsou tak černé. Všechny! Ani jedna, kterou jsem dneska sebrala, nebyla žlutá!“ rozvzlykala se Lucy a skryla obličej do dlaní. „Co budeme jíst, Maggie? A co prodáme? Myslíš, že když se budu modlit deset let, budou zase žluté?“ Poslední věta mi zněla v uších jako zvony. Jako umíráčky.

„Podívej se, Lucy. My to zvládneme. Není to hříchem, je to deštěm. Je to proto, že nesvítí slunce. Vždycky musíme zvládnout těžké časy. Ty jsou zrovna teď, ale mysli na to, že za chvíli přijede otec. Možná už je skoro doma! Určitě donese sušená jablka. A peníze. Zvládneme to, jako vždycky.“ Pevně jsem ji sevřela v náručí a pak ji vytáhla na nohy. „Zkus jít za Jackem. U něj bude jistě ještě hodně práce. Musíme toho stihnout co nejvíc, než se zase rozprší.“

Autor: Dlwnek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Margareta - 1. kapitola: